Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Časopis Obsah / Jak jsme dělali Obsah


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 -> Tvorba
 -> Edice Petlice
 -> Charta 77
 -> Lidové noviny
 -> Literární noviny
 OBNOVIT Časopis Obsah
  • Jak jsme dělali Obsah
  • Z Obsahu 1982-1985
  • Obcování s Obsahem
  •  -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Ludvík Vaculík, Milan Jungmann: Jak jsme dělali Obsah

    (Tvar, 23. 2. 2006, roč. 17., č. 4, s. 12)

    Nakladatelství Atlantis připravuje na jaro letošního roku knížku nazvanou Jak jsme dělali Obsah. Milan Jungmann v ní přináší vzpomínky literátů (např. Miroslava Červenky, Jany Červenkové, Václava Havla, Ivana Klímy, Jiřího Kratochvila, Zdeňka Rotrekla, Milana Uhdeho a d.) na vznik a činnost samizdatového časopisu Obsah.
    Naše ukázka pochází z úvodu knížky.

    Předmluva
    Já na tu dobu skoro nikdy nemyslím. Za to, co si pamatuju, neručím. Každý člen naší tehdejší "junty" by naši činnost a naše vztahy v letech 1981-1989 jistě vylíčil trochu jinak. Byli jsme rozliční, spojovala nás ta zábavná práce a prvky společného osudu. Po převratě každý šel svou cestou. Proti mé vzpomínce ať má větší platnost, co tu píše Milan Jungmann. Já jsem to nečetl, abych nebyl ovlivněn, a jsem zvědavý, co se dozvím.
    Na začátku, v lednu 1981, nás bylo asi sedm, na konci sedmatřicet. První schůzku měli jsme u Alexandra Klimenta, ale jak k ní došlo, na to jsem se ho teď dokonce musel zeptat. A on pravil, že jsme se procházeli s Ivanem Klímou v Hodkovičkách a on řekl, že takto to dál nemůžeme nechat. Poměry jsou zkamenělé. Každý z nás sice něco dělá, ale jeden o druhém nevíme, nedáváme o sobě vědět navenek, a za chvíli nás nebude nikdo znát, a to oni chtějí. Mohli bychom třeba vydávat časopis.
      Tu se hodí připomenout, že předtím, jsme se několik let, od roku 1975 do 1979, bavili a jevili psaním fejetonů. Také ten nápad vznikl při procházce: v březnu, na vltavské navigaci pod nábřežím Bedřicha Engelse, dneska Rašínovým. Byl tam Pavel Kohout, Ivan, Alexandr... Domluvili jsme se, že budeme v dohodnutém pořadí dávat do oběhu článek. Mělo to jít po týdnu, ještě ten rozvrh někde mám. Ale hned jak jsme začali, přidávali se k nám bez ptaní a požádání další lidé. Byl mezi nimi Karel Kyncl, Luboš Dobrovský, Petr Pithart... Tak obecná byla potřeba promluvit. Obsah článků neměl být a nebyl nijak pobuřující, protistátní. Texty měly být jen pravdivé a dobře napsané, čímž se lišily od toho, jak psaly noviny. Při domovní prohlídce v dubnu 1975 našel Matura Martinovský ten můj seznam a řekl: "To jste si zas něco vymysleli..."
      Každého jara jsem všecky články shrnul, napsal k nim předmluvu, dal je opsat a vypravil je jako svazek Petlice pod titulem Československý fejeton/fejtón. Byly čtyři. Obsahují práce šedesáti autorů z celé republiky. Je to kronika, dokument, dodnes to nikdo nevydal.
      Teď, tedy v zimě 1981, tu byl návrh dělat časopis. Tento nápad vydržel až do převratu, poslední číslo vyšlo v prosinci 1989. Sešli jsme se tedy, a bylo nás sedm: Saša, Ivan, Eda Kriseová, Jiří Gruša, možná Karel Pecka... Každý donesl svou práci v tolika kopiích, kolik nás mělo přijít. Alexandr je vložil do složek, a šli jsme domů s časopisem. Je třeba vědět, že vydávat bez povolení časopis bylo trestné. Proto jsme se vyhnuli znakům, jež definovaly periodikum: mezi nimi byl i název. My jsme neměli název žádný: Alexandr napsal na volný list slovo Obsah a pod to obsah složky. Je také třeba vědět, že tehdy u nás neexistovaly žádné rozmnožovací a tiskací nástroje, i cyklostylové blány byly evidovány.
      Scházeli jsme se pokaždé u někoho jiného. Přijížděli i Brňáci. Každý měl něco přinést a nikdo to nečetl, neredigoval, neschvaloval. Všichni jsme byli suverénní, a byl to myslím Pecka, který řekl "junta". Byli jsme uzavřený spolek a jenom postupně jsme přijímali další členy. Jednou jsme jednu osobu dokonce odmítli přijmout, bylo to trapné hlavně pro mne, protože já jsem jí to měl vyřídit. O tom ale nechci psát, to ať napíše nebo nenapíše Milan.
      Jednou za čtvrt roku jsme se scházeli "celostátně". Například u Mira Kusého v Bratislavě, u Ivana Kadlečíka v Pukanci. Často i mimo byt, v nějakém rekreačním zařízení. Ty schůzky pro nás měly větší význam než ta záminka k nim. Čekám, že právě o tom bude psát Milan Jungmann. Tam jsme pojmenovávali poměry a formulovali svůj postoj k nim. Promýšleli jsme budoucnost až po pád komunismu, čemuž však věřil jenom Milan Šimečka. Byla to taková až liturgie: Milan přednesl zprávu o politické situaci, jejíž vývoj vždycky byl příznivý. Každé zhoršení bylo příznakem zlepšení. On nás také povzbuzoval tím, že vykládal, jak významná je naše činnost. Obracel naši pozornost k našim úspěchům. Všecko četl, co kdo napsal, a na všem našel samé dobré věci. Pod jeho slovy se naše činnost utvářela jaksi ve směr a hnutí. Budoucnost, na jakou jsme se chystali, byla československá. Na schůzce na jaře 1989 jsme založili nakladatelství Atlantis a schválili jeho první ediční plán.
      Hned na začátku jsme si vždycky domluvili, písemně, na lístečku, místo a datum příští schůzky: to kdyby nás teď rozehnali, abychom byli domluveni. A k tomu došlo! Státní bezpečnost si nás zpočátku nevšímala, ale jak se naše činnost rozšiřovala, začalo jí to vadit. Na tom jsme vlastně poznali, že děláme důležitou práci. My jsme každé číslo posílali Vilému Prečanovi do Dokumentačního střediska. On z toho dělal přehledy a výběry, jež nabízel zahraničním vydavatelům. Naše práce myslím opravdu byla důkazem, že u nás existuje opozice. Z jedné naší schůzky vznikl také nápad, že by Nobelovu cenu mohl dostat Jaroslav Seifert.
      Jednu dobu jsme se pokoušeli na návrh Petra Kabeše práci řádně plánovat. Ale to nevydrželo. Svobodná vůle převládala, povinnosti nebylo možno nikomu ukládat, vždyť to byla práce zadarmo. Velice mne po převratě překvapily řeči, že někdo za to dostával peníze. Nikdy. Jedině když někomu něco z Obsahu pak vyšlo v zahraničí; to byl přece jeden z účelů té práce. Neměli jsme vedení, šéfa. Čísla jsem většinou skládal já, později hlavně Milan Jungmann. Je jisté, že někdo se asi staral o další příspěvky, já ne, já měl svůj obor. Možná také o tom se něco dozvím od Milana Jungmanna.
      V posledních letech se nám některá setkání nezdařila. Například schůzka u Hany Ponické v Lukavici ztroskotala. Nás Čechy zachytili estébáci ještě doma a Bratislaváky, kteří lstivě vyjeli už v pět hodin ráno, chytli na silnici před Žiarem nad Hronom. Prozradit jsme se mohli jen my sami: neopatrnou větou v telefonu nebo před cizím člověkem. Jednou mi major Fišer při výslechu rozhněvaně pravil: "Vy jste dobře organizovaná skupina! Protože mezi vás se nikdo nedostane." Velice mě to potěšilo. Bral jsem to jako uznání od povolané osoby.

    25. 4. 2003 Ludvík Vaculík


    Po letech nad Obsahem
    Tato práce si nedělá vědecké ambice, je určena všem, kdo se budou zajímat o tvůrčí dění ve společnosti spisovatelů vyloučených z oficiálních struktur po roce 1968. Zahrnuje texty o kultuře v širokém slova smyslu, především o literatuře a umění, eseje, fejetony i polemiky, uveřejňované v ineditním časopise Obsah, který vycházel v letech 1981 až 1989. Zařazené recenze se týkají jak knih samizdatových, tak exi1ových, ale i těch vydávaných v oficiá1ních. nakladatelstvích. Chtěl bych tak pomoci vyplnit mezeru v poznání kulturního vývoje v letech normalizace, např. poskytnout obraz tehdejšího myšlenkového a tvůrčího vývoje některých osobností současné kultury, ukázat, jak v tomto neoficiálním proudu mnohdy předbíhaly dobu a řešily problémy aktuální až dnes.
      Práce je samozřejmě výběrem. Především Obsah se většinou neredigoval, a tedy nebylo výjimkou, že do něho někdo zařadil i dvacetistránkovou studii, nemluvě o tom, že jsme tam nechávali i články slabé. Někde jsem tedy byl nucen příliš dlouhé texty zkracovat, ta místa označuji (...). Neuvedl jsem třeba ani statě kultuře vzdálené, např. příspěvky Milana Hubla, jež byly přehlceny aktuálními spory o tu či onu lapálii, a některé další politologické úvahy. Knižně vydané věci, převzaté z Obsahu, jsem prostě vyřazoval automaticky: koho určitá postava nebo spor zajímá, má možnost najít si všechno, co v Obsahu bylo zveřejněno, v knihovně Libri prohibiti. Jak se čtenář těchto textů přesvědčí, pominul jsem i všechny své recenze (s výjimkou polemik), ačkoli jsem měl v každém čísle jednu kritiku soudobé tvorby - leccos z nich vyšlo v knihách Cesty a rozcestí či Průhledy do české prózy.
      Bylo pro mne dobrodružstvím listovat v těch průklepových papírech a připomínat si po tolika letech, co všechno se kolem určitého textu "semlelo". Svou práci jsem začal studiem jednotlivých ročníků právě ve zmíněné knihovně v roce 2000 a teď ji uzavírám v červnu 2002. Leckteré události už se mi vypařily z hlavy, takže jsem jisté texty četl jakoby poprvé.
      O to bylo všechno "napínavější". Např. Kadlečíkovy moudré besednice bych byl zařazoval bez výběru, naštěstí mi on sám v dopise napsal, že vyšly ve svazku Vlastný hororskop. Ostatně můj výběr si nekladl za cíl zmapovat veškerou aktivitu lidí sdružených kolem Obsahu, vždyť například úvahy o "přestavbě" ztratily nejen na zajímavosti, ale připadají nám dnes někdy až směšné, třebaže jsou nesporně svědectvím, jak překvapivě "čas oponou trhnul" a smetl  ze stolu kdysi vášnivé spory o to, jak dojít snadno a rychle k "socialismu s lidskou tváři". (Sem patřily třeba studie Miroslava Kusého Marxizmus a ekologická kríza, Byť marxistom v Československu aj.) Totéž platí o mnoha jiných politických úvahách.
      Nezařazoval jsem ani básně a povídky (uměleckou prózu), protože zasahovat nějakým zkracováním veršovou strukturu jsem si prostě netroufl. Takřka v každém čísle byla ale báseň Miroslava Červenky, svá "díla v řečí vázané" nám svěřili např. Andrej Stankovič, Oldřich Kryštofek, Sylvie Richterová, Egon Bondy, Petr Placák, Ivan Slavík, Jiří Kuběna, Zbyněk Hejda aj.

    Pracovat na koleně je někdy výhoda
    V časech komunistické normalizace, kdy byl okamžitě umlčen každý hlas, jenž prozrazoval svobodné myšlení, se názorově různé skupinky intelektuálů pokoušely "vydávat časopis": měl svědčit o tom, že u nás nezávislé myšlení nebylo zcela vyhubeno. Nemám pečlivě vedený archiv, ale bezpečně vím, že jeden takový ineditní časopis Spektrum, který se snažil napodobit rozvržení stránek běžných novin (nemýlím-li se, duší této aktivity byl Petr Pithart), zanikl právě proto, že jeho "výroba" byla příliš pracná a náročná. Proto když jsme začali uvažovat o "časopise", jehož kmenovými autory by byli především lidé názorově blízcí někdejším Literárkám, rozhodli jsme se bez vážných diferencí, že tzv. vnější stránka nás nesmí omezovat, budeme jednotlivé příspěvky prostě řadit za sebou a celek uložíme do desek. Nebude to sice vypadat příliš elegantně a profesionálně, časopis to rozhodně připomínat nebude, ale byli jsme přesvědčeni, že i tak to splní svůj dvojjediný úkol: poskytnout umlčeným tvůrcům jakousi  publikační možnost, jak se říkalo tribunu, a za druhé dát kulturní veřejnosti najevo, že jsou tu autoři politickou mocí zbavení možnosti prezentovat svou tvorbu, tvorbu uměleckých a myšlenkových hodnot.
      Už po krátkém čase se ukázalo, že tento nápad padl na úrodnou půdu. Zpočátku každý ze "zakladatelů" rozmnožil svůj příspěvek čtrnáctkrát, takže každý z nich obdržel jeden exemplář čísla, ale brzy se "povinných exemplářů" muselo odevzdávat dvakrát tolik, aby se dostalo na každého, a ještě se mohl jeden výtisk posílat do Scheinfeldu, kde pečlivý historik dr. Vilém Prečan uchovával doklady o činnosti těch, z nichž se dopuštěním komunistické ideologické tuposti stali disidenti. Exulantské i jiné časopisy si tak mohly článek (úvahu, báseň apod.) snadno převzít. Nebyla jistě náhoda, že ze všech takto strojopisně vznikajících "časopisů" se stal brzy nejznámějším a nejvyhledávanějším právě Obsah. Nikdo jednotlivá čísla neredigoval, s výjimkou dvou či tří čísel koncem 80. let, kdy se o jejich sestavování staral Petr Kabeš. Ale ani to nebyla v nejmenším nějaká skrytá skupinová cenzura. Naopak se naplno uplatnila zásada mít v čísle tzv. hosta, tj. autora, jehož názory i tvorba byly vnímány jako svým způsobem jinorodé. Tato praxe měla ovšem i svou zápornou stránku: neodmítali jsme ani příspěvky, které byly umělecky či myšlenkově vysloveně slabé, aby nám nikdo nemohl vytknout, že jsme uzavřená skupina, která mezi sebe nevpustí autory odlišného pohledu na svět.
      Z doby Obsahu, kdy jediným "výrobním prostředkem" byl psací stroj a kdy jsme museli své schůzky tajit (jednou nás cestou na Havlův Hrádeček posbírali a vyslýchali policajti, takže několik z nás se skrylo v lese a tam jsme se podělili o to, čím jsme chtěli přispět ke společné hostině), nezůstalo naštěstí nic. Lidé, včetně těch, kdo Obsah dělali, zapomínají. Proto jsem se rozhodl, že se pokusím tu dobu připomenout. Především jsem se obrátil na účastníky tehdejších aktivit s žádostí, aby mi napsali, co jim paměť zachovala a jak hodnotí naše tehdejší usilováni. Neozvali se tak úplně všichni (nejvíc mě mrzí Alexandr Kliment), ale i vzorek, který takto vznikl, o čemsi vypovídá.

    Milan Jungmann



    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.