Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

StB / Materiál ÚV KSČ z 5.6.1969


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 -> Tvorba
 -> Edice Petlice
 -> Charta 77
 -> Lidové noviny
 -> Literární noviny
 -> Časopis Obsah
 -> Fejetony
 -> Vydáno v zahraničí
 -> Bibliografie
 -> Rozhovory
 OBNOVIT StB
  • Návrh na vyloučení z KSČ z r.1967
  • Materiál ÚV KSČ z 5.6.1969
  • L.Vaculík:Realizace M.Šimečky
  • R.Schovánek:Svazek Dialog
  •  -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Materiál ÚV KSČ z 5. června 1969

    Charakteristika publicistické činnosti Ludvíka VACULÍKA v období od listopadu 1968 do května 1969
    (materiál Ústředního výboru Komunistické strany Československa, 5. června 1969)

    L. Vaculík své politické postoje vyjadřuje zejména v Listech, v nichž také bylo těžiště jeho veškeré politické publicistiky. V různých poznámkách, fejetonech, reportážích i povídkách zde zaujímá více či méně otevřená stanoviska ke všem aktuálním politickým otázkám. Jeho stati nejsou jen nějaké teoretické meditace, ale mají většinou určitý programatický charakter, často jsou jistým návodem, receptem k jednání - k takovému, které odpovídá Vaculíkovým svérázným představám o socialismu, bez ohledu na to, zda je to v souladu s politikou strany, jejímž je členem. Drží se v nich důsledně linie, která byla patrná již v Literárních listech před 21. srpnem a jež je koncentrována v jeho politickém krédu - ve výzvě "2000 slov". Její principy nemění, pouze je přizpůsobuje novým podmínkám vzniklým po 21. srpnu 1968. Pozice, kterou zaujímá, je nejvýrazněji patrná v těchto jeho postojích a stanoviscích:

    1. Napomáhá ve vytváření atmosféry nejistoty a bezperspektivnosti našeho celkového politického vývoje, vyvolává dojem neplnoprávnosti našeho stranického i státního vedení, jemuž vyslovuje jen podmíněnou důvěru a udržuje je pod stálou hrozbou masových akcí proti němu.
    V tomto duchu vyznívá např. jeho fejeton "Ostatně soudím" z Listů č. 1 z 9. 1. 1969, v němž m. j. píše: "...Už pátý měsíc se zaťatými zuby. Jenom hněv, lítost, často i strach a pořád sebeovládání. Nejvyvolávanější občanskou ctností se stal rozum. Hleďme! Ačkoliv je to všecko nejvíc proti rozumu. My máme mít rozum za stamilióny. Když za moudrost lidu se počítá ne to, co udělá, nýbrž od čeho upustí. Pod touto perspektivou pozoruju činnost našich politiků a zdržuju se výrazů ... ale neskáču jim od nového školního roku do řeči, nechci je kompromitovat před inšprdou ... Máme teď už jen hledět dalšímu přiblblému osudu vstříc? Určitě ne, však přijdou čistší příklady a případy (než byl případ se Smrkovským a jeho kandidaturou za předsedu Federálního shromáždění) ... Ano, stávka, která tu při každé státní příležitosti může být, má nejmíň dvojnásobnou cenu než rozdrcená stávka, která byla. Tedy nedejme se zmást a vzpomeňme, že režim se tvoří i v závodech a v obcích, tam nám "externisté" hůř mohou určovat, koho máme mít předsedou ... Když jsem si představoval, co bych chtěl od svého politika ... když vím, pod čím žije, řekl jsem si toto že by bylo slušné: Kdyby řekl, vidím situaci tak a tak, ale tamto udělat nemůžu, protože to někdo nedovolí, a toto dělám, protože se to nařizuje pod pohrůžkou, a až řeknu tři - stávkujte. Řekl by to ovšem šikovněji, než já teď. Ostatně soudím, že čeští komunisté mají od přírody právo sjet se, kdy čeští komunisté chtějí. To i Husák v nitru uznává, nekřivděte mu, ale nemůže to říci..."

    Názory na tato temata L. Vaculík opakuje nebo dále rozvíjí i při dalších příležitostech. Ve svém článku "Jak dál" v Práci z 15. 2. 1969 konkretizuje, co v dané situaci dělat. Nikoliv důsledná realizace listopadové rezoluce, ale "...Obnovme své normální funkce, denní zvyky, pořádejme své věci ... Obraťme od Prahy ... svou laskavou pozornost také na své obce a závody, na svou vlastní a osobní práci. Tady odrážejme drzost extrémistů, mařme jejich staré intriky, zavádějme důsledné demokratické vyřizování věcí. Protože tady se nemusíme nechat mást složitými taktickými úvahami, jaké musí vést centrální politik. Nechápu lidi, kteří se rozčilují, že vláda bere ohled na světovou velmoc a přitom sami nedovedou získat nezávislost ani na vedoucím skladu ... Jsem naprosto vážně přesvědčen, že ve svých obcích a závodech můžeme pro svou nezávislost a suverenitu udělat mnohem více, než toho času můžeme čekat od generálního štábu naší armády: totiž uchovat svůj způsob života, prosadit své pojetí lidských vztahů. Ve vztahu k vládě si dnes myslím, že jí máme prokazovat podmíněnou podporu ... S vládními prohlášeními, která jsme onehdy měli možnost poznat, jsem já osobně čtenářsky spokojen. Někdy se konečně musí začít pracovat podle projednaného programu a musí se tomu nechat i čas. Jsem proti oltářům u Václava i jinde. Jsem pro klid a proti demonstracím a stávkám. Ale jsem krom práce pro pohotovost k demonstracím i stávkám. Naše zvýšená teplota trvá, oni nepřestali. Extrémisté také mají své pohotovosti, a mnohem sprostší."

    O tom, jak si L. Vaculík představuje "demokratické vyřizování věcí" např. na vesnici, píše ve své povídce (reportáži?) "Zabijačka" v Listech č. 13 z 3. 4. 1969. Líčí v ní svou návštěvu u jihočeského sedláka, nyní člena JZD, a to, co se změnilo za poslední rok, tj. od doby, kdy zde byl naposled. O volbě nového vedení JZD probíhal rozhovor mezi L. Vaculíkem a "sedlákem Rešlem" takto: "Tak před tou výroční schůzí jsme pozorovali, že nám chtějí dát na kandidátku stejný lidi. A my jsme prosadili, aby se místo kandidátky rozdal čistej papír a na ten každej moh napsat koho chtěl." "Jak jste to ale zařídili, aby se hlasy neroztříštily a aby vůbec byl někdo do představenstva zvolený?" "To se nás čtyřiadvacet domluvilo, koho napíšeme." "A s předsedou jak to bylo?" "Za předsedu, kterej se volí zvlášť, jsme nenapsali nikoho, pouze jsme tam napsali vlastnosti, který od předsedy požadujeme."

    V článku "Proces v Semilech" (Listy č. 9 z 6. 3. 1969) vyslovuje L. Vaculík v rozhovoru s p. Hádkem (organizátorem provokace proti schůzi SČSP) své obavy z dalšího vývoje u nás: "...Víte, on se může tento režim během několika let silně zhoršit a pak teprve bude třeba odvážných lidí a vám se už nebude chtít, protože budete vyblbnutý..." V souvislosti s tímto "případem" se pouští i do obecnějších úvah: "...Jaký je asi skutečný význam, smysl, či dokonce poslání vylíčené události. Vysmeklo se tu něco z nešikovných rukou nebo to byl plánovaný urychlující čin na dráze vedoucí nás k teroru černé sotni? Ptá se nás tak víc v této době, kdy se vzdáváme svých poněkud jarních představ o demokracii v socialismu a chceme prostě podpořit vládu s jejím programem hospodářské obnovy a záruk občanských práv za podmínky, že nám ta vláda dokáže pevnou ruku i v případech, kdy to není proti nám..." "...Před rokem blyštil se na scéně jen Klub mladých, teď je ve hře masa lidí; účinkuje matněji, ale její hra je závažnější. Tu změnu si uvědomí i mladí lidé a svou čistou neústupnost vtělí do jemnějších způsobů, před nimiž rváč s obuškem může jen bezmocně stát. Dnes každá událost je nová otázka. Postoupí, kdo dřív najde přiměřenou odpověď."

    K pěstování nálad proti vedení strany přispívá i jeho fejeton "Ostatně soudím" z Listů č. 2 z 16. 1. 1969 zabývající se nevysláním naší delegace na sjezd Svazu komunistů Jugoslávie. Píše: "...Ale hlavně: v diskusi o mezinárodní situaci (rozumí se na sjezdu) musí přijít řeč i na naši známou potíž, kterou jsme na sebe přivolali politikou, jež se dnes nazývá polednová. A tu nechápu lidi, kteří praví, že jsou pro tuto politiku, přitom se dostavují na každou deprimující schůzku, kde jsou za ni krákáni, avšak vyhnou se schůzi, která je může pro změnu trochu potěšit ... Nevěřím, že předsednictvo nezná mínění členstva v této lidově srozumitelné politické otázce. Jestliže však je zná a přesto nerespektuje, stáčí se na cestu, na níž není nikdo povinen je následovat. Nikdo, kdo nechce, aby se nakonec z celého národa už podruhé a na stejné téma stal evropský kašpar. Proto posílám sjezdu jugoslávských komunistů omluvný telegram. Krom toho si myslím, že také u nás je dávno na čase."

    2. Ludvík Vaculík má své vlastní představy o tom, které síly jsou v současné době nebezpečné pro další rozvoj socialismu.
    Aniž by se ohlížel na objektivní analýzu, jak ji v tomto směru provedlo listopadové zasedání ÚV KSČ, nemilosrdně bojuje proti těm, jejichž názory a jednání jsou v rozporu s jeho představami a kritérii - ať již se jedná o společenské organizace, nebo o jednotlivce.

    Za hlavní nebezpečí pro další rozvoj socialismu tedy nevidí protisocialistické síly v naší společnosti a pravicově oportunistické síly ve straně, ale, jak píše v Práci z 15. 2. 1969 v již zmíněném článku, extrémisty. "A to mě často až zastavuje v chůzi na ulici: když si uvědomím, že zatímco extrémisté se pilně radí, organizují a domlouvají, my jen jaksi všeobecně "stojíme za" svými představami a přáními, berouce na vědomí, že pro ně nesmíme nic energičtějšího podniknout. Extrémisté - tím míním (a prosím, abyste ode dneška k jejich vzteku tento výklad slova přijali) čachráře, aparátníky a politiky, kteří mají tu extrémní drzost, že chtějí národu vnucovat sebe i se svými starými povahami, zvyky a kamarády... Oni to ovšem mají jednodušší než my. Zatímco musíme pro svou představu socialismu s lidskou tváří (doporučuji pořád toho termínu používat) teprve objevovat způsoby a vyvíjet formy ... oni mají ty své ideály zcvrklé na jediný plán: jak ovládnout armádu a policii, jak prostoupit hlavní orgány společnosti, aby bez diskusí a experimentů mohli nasadit svou diktaturu ... Extrémisté také mají své pohotovosti, a mnohem sprostší."

    Jak proti těmto "extrémistům" bojovat, ukazuje L. Vaculík na jiných místech (Listy č. 1, Práce z 15. 2. 1969). Koho za tyto "extrémisty považovat" - k tomu poskytuje jeho "definice" velmi široký prostor: počínaje stranickým aparátem a konče politiky, kteří důsledně setrvávají na uplatňování marx-leninských principů v politice strany, kteří však byli "zdiskreditováni" -např. zásluhou sdělovacích prostředků!

    L. Vaculík sám pak své představy o nebezpečných extrémistech specifikuje ve své reportáži "Proces v Semilech" (Listy č. 9 z 6. března 1969), v níž popisuje události kolem schůze SČSP, jíž se v Semilech "inkognito" zúčastnil. Přiznává, že zde prožíval "zvláštní, složitý pocit: Byl jsem na shromáždění lidí, kteří mě nepozvali a mezi něž jsem nepatřil, a venku protestovali demonstranti, s jejichž projevy jsem nesouhlasil". To mu však nevadí v tom, aby v reportáži bez komentáře citoval tato hesla "demonstrantů": "Franto, nechoď do kina, je tam blbá slezina!"; "V Semilech je velký akt, z kina táhne divný smrad!"; "V kině každá zdechlina Rusáky dnes objímá!" (Poslední heslo L. Vaculík údajně na dotaz spolusedícího příslušníka SNB ohodnotil jako "dost sprosté".)

    Incident, k němuž při schůzi a po ní došlo, líčí zcela tendenčně. Barvitě popisuje vypravování několika demonstrantů, kteří byli údajně napadeni SNB a některými účastníky schůze. Vše hodnotí tak, jako by vinu za vše měli organizátoři a účastníci schůze. Ani slovo o tom, že srážku vyprovokovali demonstranti, kteří nejen slovně, hrubými nadávkami a urážkami, ale i fyzicky napadali účastníky schůze - zčásti starší osoby (viz Tribuna č. 11 a č. 13). Aby svým vývodům dodal větší příchuť objektivity, vypočítává, jak na incident reagovalo veřejné mínění na Semilsku: "...Všechny významné závody a organizace protestovaly proti tomu, co zde bylo exemplárně uspořádáno. Převládá mínění, že si tak odreagovala nadrženou lítost síla, jež si loni musela nechat líbit jaro i s jeho omylnými a zmatenými semilskými mítinky. Soudí se - i okresní výbor Národní fronty si to myslí - že odpovědnost za volbu místa a času pro předsevzatou družbu měl Svaz čs.-sovětského přátelství, a doufá se, že napříště žádný z partnerů Národní fronty nebude tak umíněný."

    L. Vaculík současně naznačuje, jaká odvetná opatření je možné proti takovýmto akcím uplatnit: "Veřejnost kromě obvyklých protestů oficiální cestou volí i způsoby, které se podávají z prostého důvtipu: Některé organizace přeložily jinam taneční zábavu plánovanou v kině. Fotbalisté semilské Jiskra řekli, že nenastoupí, dokud bude ve výboru jednoty pan Doubek, správce kina, a on tedy odstoupil, vyjádřiv svou naději, že mu bude snad dovoleno dívat se na fotbal." Z rozhovoru se skupinou pracovníků a funkcionářů závodu Technometra se pak L. Vaculík dověděl, že "Kdo prosadil takový způsob potlačení demonstrace, jednal proti usnesení orgánů, které vyzývají občanstvo k práci a klidu. Zneklidňujícími prvky je prý v jejich situaci například i setrvání s. Beneše ve funkci předsedy městského výboru KSČ (proč!), ale i takové projevy, jako bylo vystoupení Viléma Nového v televizi." (Tedy nikoliv demonstranti a provokatéři, kteří narušují veřejný pořádek a napadají účastníky legální schůze SČSP, jejíž obsah, jak sám L. Vaculík nepřímo přiznává, byl v souladu s politikou strany!?) "V semilském závodě Papcel požádal závodní výbor ROH ředitele, aby vysvětlil svou účast na onom večeru družby ... Výbor jeho vysvětlení nepřijal, a zprávu o tom - radostně mi sdělenou - vyslechl jsem nerozhodnut: Musí se ředitel zodpovídat lidem z toho, kam chodí? Je to doba revoluční? Nebo doba stabilizace, a čí stabilizace? Cítí dělníci, že ředitel chytá vítr k plavbě proti nim? Odhodlali by se zpovídat ho, kdyby toho večera nebylo zmláceno několik lidí, z nichž tři museli zůstat v nemocnici? Myslím si: ukáže-li se, že jistí příslušníci VB a STB směli takto jednat s demonstranty, souhlasím s oním výborem. Proti síle totiž sílu. Budou-li však potrestáni, protože tak jednat nesměli, zdá se mi, že ředitel měl právo družit se podle svého založení, my také, zákony platí a dávají nám rovné možnosti..."

    Černým Petrem má být pro L. Vaculíka vedle organizace SČSP i SNB. Jejich "brutalita" je v reportáži zvlášť plasticky popsána. L. Vaculík totiž nevynechá žádné příležitosti k útokům a invektivám proti pracovníkům ministerstva vnitra. Zcela "náhodou" seděl na schůzi v Semilech proti dvěma příslušníkům VB, jejichž rozhovor pak m. j. interpretuje takto: Na dotaz civilisty "To si s nimi (tj. demonstranty) nemůžete poradit?", odpovídá důstojník VB: "Prosím tě, mohli bysme. Zatím to nejde ... Tomu fotografovi bych to rozšlapal, ale víš, co by z toho bylo? Je demokracie ... Smrad jeden, parchant! - láteřili oba. Vyčíhnout a schodit ho z mostu do Jizery, durdili se, nebo polejt benzínem, ať shoří jako ten blbec v Praze, klevetili. Někdo z civilistů se zeptal, zda se nemůže něco stát. Neboj se, řekl nadporučík, tady jsou hoši i odjinud. Jen počkej, jestli se něčeho opováží. To je zařízený, řekl a povytáhl zpod kabátu konec obušku."

    Pro příslušníky MV nezná vhodnějšího pojmenování než "fízl". Ve stejném článku ze Semil na jiném místě např. píše: "Odmítám vám, milé ctitelky mužské statečnosti, i vám, moji milí fízlové, plnit požadované morální funkce a ideové role..." V reportáži ze své cesty po Slovensku zcela mimo jakoukoliv souvislost píše: "...u hospodských stolků vysedávaly skupiny dělníků či spíš nekontrolovatelných řemeslníků a mezi nimi jeden hezoun fízl ..." (Listy č. 18 ze 7. 5. 1969 - "Poněkud neklidně")

    Z jednotlivých politiků byl L. Vaculíkem nejčastěji napadán s. Husák. Ve své povídce "Aktivní prostor", odměněnou druhou cenou v soutěži Listů (Listy č. 7-8 z 19. 12. 1968), líčí svou práci na zlepšováku na broušení žiletek a v té souvislosti píše: "Při této krásné práci jsem ani nevzpomněl, co jsem chtěl původně dělat: provést sémantický rozbor projevu dr. Hus. k lid. mil. ... Odpoledne jsem navštívil I. Klímu ... Od zmíněného H-ova projevu přešla řeč na aktivní prostor ... Když jsem přišel domů, chtěl jsem zas dělat rozbor toho doktorova projevu, kt. mě nas., když tu mě blýsklo myslí...“

    Tento styl vyvolává i úměrnou reakci čtenářů. V č. 1 ze 7. 1. 1969 reaguje na povídku čtenář M. Kadera takto: „Vážený pane Vaculíku, blahopř. Vám k Vaš. pov. Akt. prost. a sděl. Vám, že mě nas. proj. dr. Hus. k lid. mil. a že jsme si nejen řekli v naš. ZO KSČ, ať jde do p. s takov. zastraš. pol., to už na nás nepl., ale přij. jsme nálež. rezoluci.“

    „Sémantický“ rozbor projevu G. Husáka v Dubnici provedl L. Vaculík ve fejetonu „Ostatně soudím“ v Listech č. 2 z 16. 1. 1969. V něm m. j. píše: „…Tedy byla to řeč rozněcující vášně, proti nimž údajně mířila… Společnost má mít politiky, kteří jí řeknou nelíbivé myšlenky, ale společnost chce cítit, že pod tvrdými slovy jsou důvěryhodné úmysly. Takové však byly ve zmíněném projevu obecně téměř nenalezeny, ba soudí se v české republice, že se už ani hledat nemají; projev byl vypálen proklatě povědomým stylem slovníku zavěšeného níže, než je v tomto kraji zvykem … Ano, řečník mimoděk prozradil, že nezná účel nátlakových skupin v každé demokratické soustavě; právě tlačit na činitele strany a státu, měnit jejich záměry …“

    V Listech č. 7 z 20. 2. pod titulkem „Analfabet nebo provokatér?“ polemizuje s Novým slovem, které reagovalo na článek M. Šimečky v Listech č. 4. Na námitku Nového slova o pokusech pašovat protihusákovské nálady, Vaculík odpovídá: „Ošuntělá věta, k níž krom toho mám dvě faktické poznámky: 1. protihusákovské nálady není u nás třeba nikomu pašovat, ty se vyjadřují úplně otevřeně, 2. poctivější pozorovatel by přiznal, že nejde o pouhé nálady, ale o názory opřené o důkazy …“ (Vaculík se vůbec nezmiňuje o tom, kdo a proč protihusákovské nálady vyvolává, jak se sám na nich podílí, ani neuvádí žádný z „důkazů“, o nichž se zmiňuje!)

    Tato metoda narážek a náznaků vůči politikům, kteří se mu nelíbí, patří do trvalého Vaculíkova arsenálu. Opravdu nestačí mnoho, aby se kolem politika vytvořilo ovzduší nedůvěry a podezření, zvláště činí-li se tak v návaznosti na jiné autory nebo sdělovací prostředky. Stačí, když se v reportáži ze Semil jen tak mimochodem zmíní o jemu nepohodlném ministrovi Grösserovi: cituje vyprávění p. Hádka: „Loskot je sice pryč a je tu nový tajemník OV KSČ … zdá se to slušnej člověk, ale zase na druhé straně podívejte se: ještě před Loskotem tu byl vedoucím tajemníkem Grösser, zeptejte se otce, ten vám o něm něco poví, a ten je teď dokonce českým ministrem vnitra, všim jste si?“ A na jiném místě: „Ale slyšel jsem o tom (o padesátých letech) od starších a taky od otce. Počkejte, já se podívám, jestli už přišel domů, kdyby vás zajímal ten Grösser … Nechoďte, mě Grösser nezajímá.“

    Nebo jiný příklad: V Listech č. 2 ve zmíněné již polemice s projevem s. Husáka končí celý fejeton takto: „Ostatně soudím, že ta poslední kampaň (se Smrkovským) nutná byla. Aby nám dali Colotku a ne – například – Lenárta. Obdobně je tomu v povídce „Zabijačka“; zde L. Vaculík nechává proběhnout svůj rozhovor se sedlákem takto: „A jestlipak jste se bál Rusů?“ Vaculík: „Bál.“ Sedlák: „A co ten Štrougal, jak mu rozumíte?“ Vaculík: „Mně se nelíbí, ale vy přeci byste mu měli rozumět líp, vás přece tady v jižních Čechách rozkulačoval …“ (Listy č. 13 z 3. 4. 1969.)

    3. Ludvík Vaculík se netají svým antisovětismem a více či méně otevřeně se k němu ve svých publicistických vystoupeních přiznává.
    K Sovětskému svazu zaujímá netřídní postoj, nečiní rozdíl mezi velmocemi, Sovětský svaz řadí na stejnou úroveň jako Spojené státy nebo západní Německo. V reportáži ze Semil popisuje rozhovor se stranickou funkcionářkou s. Stínilovou: „Pak řekla, že miluje Sovětský svaz jako někdo miluje západní Německo či Ameriku. Řekl jsem, že nemiluji západní Německo, Ameriku ani Sovětský svaz, protože velmoci jsou velmoci, lásku nepěstují.“ Jinde to neříká tak otevřeně, ale naznačuje to takovým způsobem, že vycvičeným čtenářům Listů je hned jasné o koho jde: „Beru tedy malou národnost jako hlas, jenž chce povědět něco mimořádného v tom hulákání hulvátů, kteří si myslí, že svým neinteligentním zadkem smějí zasednout půl světa … chci brát svou národnost přesně: přesně jako službu, jako truc či jako spiknutí, vždy však jako pomůcku proti těm uřvaným hulvátům až do doby, než si najdou v hlavě rozum a dopustí, aby byl život podle rozumu organizován. A pak si dám rád svou národnost za klobouk …“ (Listy č. 7 z 20. 2. 1969.) Nebo: „V srpnu jsem měl strach a obdiv k lidem, odevzdal jsem se do rukou lidí a osudu, přeslechl mnohou radu a nabídku a zůstal tu nikoli ze statečnosti, ale poněvadž nerad měním místo, jsem konzervativně založený, no a když už jsem tady, tak aby to aspoň pro mne, čistě vnitřně, mělo nějakou slávu, myslívám si skromně: můžou mně i s jejich tanky tři tečky.“ (Listy č. 9 z 6. 3. 1969.) Čiv pravidelné rubrice „Můj tip“: :Teilhard de Chardin: Místo člověka v přírodě. – Je to velice potěšlivá četba konečně o něčem jiném. A přece z ní plyne, že Rusové jsou zde určitě jen dočasně.“ (Listy č. 1 ze 17. 11. 1968.)

    Některé závěry:
    Ludvík Vaculík po srpnu i po listopadovém plénu ÚV KSČ setrvává na politických pozicích, vyjádřených ve výzvě „2000 slov“. Jako jejich autor se od nich nedistancoval, ačkoliv i jemu musí být zřejmá negativní úloha, kterou toto provolání sehrálo v polednovém vývoji; ačkoliv je odsoudilo i usnesení listopadového pléna ÚV KSČ, v němž se konstatuje, že výzva „2000 slov“ „ve svých důsledcích směřovala proti politice strany“. Publicistická činnost L. Vaculíka ve zkoumaném období utvrzuje v domněnce, že proti politice strany nesměřovaly jen důsledky výzvy (tato formulace totiž umožňuje výklad, že tomu tak bylo nezávisle na vůli a úmyslu autora), ale samotný její obsah. V jejím duchu, chápaném jako osobitý akční program, zaujímá L. Vaculík svá stanoviska k nejdůležitějším vnitropolitickým událostem a problémům. V nich se s listopadovou rezolucí a s politikou strany rozchází v těchto zásadních otázkách:

    1. V hodnocení současné politické situace a v hledání východiska z ní. V odmítání jakéhokoliv ze strany protisocialistických a protisovětských živlů a na druhé straně v neúměrném zveličování nebezpečí zleva, od „předlednových“, mezi něž zahrnuje všechny, kdo mají jiný názor na hodnocení situace než on sám. Sám si stanoví subjektivní kritéria pro jejich určení a v boji proti nim používá všech možných prostředků – včetně těch, které jsou v příkrém rozporu s novinářskou etikou: jednostranným líčením jejich názorů nebo činností, různými narážkami a nepodloženými obviněními, záměrnou diskreditací u široké veřejnosti apod.

    2. Ve vztahu ke státnímu i stranickému vedení. Podmiňuje jejich podporu svými – často zcela nereálnými – požadavky. Vytváří kolem nich atmosféru jejich neplnoprávnosti v důsledku nátlaku, jemuž jsou vystaveny zvenčí. Sám pak podněcuje k trvalému nátlaku zevnitř včetně hrozeb stávkou a demonstracemi. Za hlavní příčinu všech komplikací včetně „nesvéprávnosti“ našeho vedení považuje Sovětský svaz a jeho politiku. K jejímu hodnocení přistupuje zcela netřídně a zcela nezakrytě – možno říci při každé příležitosti – dává najevo svůj absolutně negativní vztah k této zemi.

    3. V naprosté ignoraci základních principů vnitrostranického života, jako je demokratický centralismus a vnitrostranická demokracie, povinnost členů strany plnit stranická usnesení. Ve své činnosti i ve svých stanoviscích vyjadřovaných na stránkách tisku se necítí vázán stanovami strany, ani usneseními stranických orgánů a tím konec konců ani členstvím ve straně.


    x x x

    Rozbor předkládá oddělení ÚV KSČ pro stranickou práci ve sdělovacích prostředcích.

    5. června 1969.



    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.