Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Články k 80. narozeninám / L.Vaculík:Dobrý den!


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 OBNOVIT Články k 80. narozeninám
  • V.Havel
  • J.Beneš:Dekret
  • M.Jungmann:Čekám na tu knihu
  • A.Kliment:Arcikníže české literatury
  • A.Kliment:Neschůdný člověk
  • V.Merta:Zpěvák písní
  • A.Michnik:Szanowny Panie Ludviku
  • J.Patočka:Havlíček,Peroutka,Vaculík
  • B.Rychlík:Z našeho psího života
  • J.Šabata:Vaculíkovy Srpnové dny…
  • J.Šiklová:Přemýšlení o statečnosti
  • M.M.Šimečka:Být náčelníkem
  • J.Trefulka:Tisíce slov
  • L.Vaculík:Dobrý den!
  • I.Klíma:Méně známý Ludvíkův čin
  • T.Vystrčil:Vaculíkův bezútěšný boj
  • R.Kalenská:Prezidentování jsem radši nechal Havlovi
  • K.Hvížďala:Causa Ludvík Vaculík
  • P.Kosatík:Hlavní vaculíkovská otázka
  •  -> Sborník k 85. narozeninám
     -> Články na rozloučenou
     -> Tvorba
     -> Edice Petlice
     -> Charta 77
     -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Dobrý den!

    Ludvík Vaculík
    (Vaculík, Ludvík. Dobrý den! Lidové noviny, 25. července 2006, roč. 19, č. 171, s. 12.)

    Někdy v březnu mě napadlo, že bych na tomto místě mohl vyhlásit amnestii pro přátele, kteří budou cítit povinnost něco o mně napsat: protože vím, jak obtížný to může být úkol navíc. Ale paní Vaculíková zas pravila, že by to vypadalo, jako bych jim chtěl připomenout, aby nezapomněli. Já jsem si uměl představit, že po mně neštěkne ani pes, a já se budu moci pěkně s požitkem skromnosti litovat. Ale pravda je, že to by se cosi porušilo ve společenské a kulturní zvyklosti. A tak o mně mluvilo i psalo mnoho osob: četl jsem, co se ke mně dostalo, nepotřebuju úplný přehled, jelikož by mi třeba vrtalo hlavou, proč nenapsal ten či ten. Děkuju tedy teď i do neznáma.
    Až do své sedmdesátky jsem Času nevěřil, a osmdesátka se mi zdá už úplný nesmysl, který na sebe ani nevztahuju. Vysoký věk není zásluha ani výkon, je to náhoda a štěstí, závisející ovšem trochu na tom, jak člověk se svým tělem zachází. A mne, a zas to není věc mravní, žádné kouření, pití a sport nebavily. (Co já teď dostal slivovice!) Člověk je starý podle toho, co může ve svém neměřeném věku dělat. A to je hodně věcí zvyku. Tím, že mi po okupaci vzali zaměstnání, mohl jsem dělat, co mě bavilo a bylo užitečné; a to když si najdete, lidi vás uznávají... a jede to samo. Od dobrého se dobro čeká; snadné rozhodování. Ivan Klíma mne přikrašluje, když píše o Petlici: co jsem měl dělat? Já jsem si bez pána a bez kázně bloumal poměrama, měl jsem i takovou společnost. I Pavel Kosatík mi uznává ctnosti, jako bych se o ně zasloužil, ale to si budu muset ještě pořádně přečíst, já se při prvním čtení styděl. Hvížďala mě v Reflexu uspokojil, když napsal, že nejsem ani jako Hrabal, ani jako Kundera, moje metoda psaní je ta, že se poddávám svému vývoji, bez záměru.
    Mně se žilo skoro dobře v té diktatuře, jež mne téměř neměla čím krom otravy postihnout, jsouc ve srovnání s padesátými lety slabá. A tu otravu jsem bral jako komáry v bažinách. Obtížný musí být vysoký věk člověka bez síly, vůle nebo hnacích zvyků. Nedávno jsem pocítil chvilku úzkosti z marné existence, když jsem dokončil jednu práci a nezačal hned jinou.
    Všecko v životě mi usnadnila některá má první rozhodnutí v mládí, málo uvážená navenek, nutná však uvnitř. A to teď říkávám na besedách mladým lidem: Nesmíte promeškat příležitost říci něčemu velice špatnému zásadní Ne. Tím se zorganizujete uvnitř a zařadíte se na vzácné místo mezi lidmi. A že cenu má to, co se člověk rozhodne dělat pořád.
    Paní Kalenská v těchto novinách řekla, že jsem skromný: jsem rád, že to tak vypadá. Moje pýcha je tkaná rafinovaně. A objevil jsem zásadu: nečekej nic, nebudeš zklamán. Umím si věci také otočit: Když mne pan prezident vyznamenal řádem, chvíli mě to těšilo, než jsem se začal po kouskách stydět za to, že jsem předběhl opravdové válečníky hrdiny. Tak i teď děkuju za všecka blahopřání, ale vím o jakémsi rozdílu mezi tím, co si o mně myslí gratulanti, a co o sobě vím já. A tu si připomínám heslo, které visí v průčelí jednací síně Vysoké búdy ve Zlíně: Neprav nic, nebude nic!



    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.