Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Články k 80. narozeninám / J.Patočka:Havlíček,Peroutka,Vaculík


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 OBNOVIT Články k 80. narozeninám
  • V.Havel
  • J.Beneš:Dekret
  • M.Jungmann:Čekám na tu knihu
  • A.Kliment:Arcikníže české literatury
  • A.Kliment:Neschůdný člověk
  • V.Merta:Zpěvák písní
  • A.Michnik:Szanowny Panie Ludviku
  • J.Patočka:Havlíček,Peroutka,Vaculík
  • B.Rychlík:Z našeho psího života
  • J.Šabata:Vaculíkovy Srpnové dny…
  • J.Šiklová:Přemýšlení o statečnosti
  • M.M.Šimečka:Být náčelníkem
  • J.Trefulka:Tisíce slov
  • L.Vaculík:Dobrý den!
  • I.Klíma:Méně známý Ludvíkův čin
  • T.Vystrčil:Vaculíkův bezútěšný boj
  • R.Kalenská:Prezidentování jsem radši nechal Havlovi
  • K.Hvížďala:Causa Ludvík Vaculík
  • P.Kosatík:Hlavní vaculíkovská otázka
  •  -> Sborník k 85. narozeninám
     -> Články na rozloučenou
     -> Tvorba
     -> Edice Petlice
     -> Charta 77
     -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Havlíček, Peroutka, Vaculík

     --

    Jakub Patočka
    (Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 7.)

    Cítili se celí nesví, pokud nemohli s určitou pravidelností, nejlépe týden co týden, lidem nabízet svůj výklad dění.

    Ludvík Vaculík je mimořádný spisovatel, což ví každý. Je také originální politik, o jehož intelektuálním dědictví v této oblasti se povedou debaty ještě nejméně osmdesát let. Obor, v němž se již za svého života stal nepominutelným klasikem, je novinářství. Literatura si putuje tucty různých cest, politika je nakonec především průmětem pohybu kulturně-sociálních struktur, ale každý, kdo bude chtít v českých zemích jako novinář něco znamenat, bude už provždy muset Vaculíkovo psaní znát a tak či onak se s ním vyrovnávat. 

    Ludvík Vaculík je živoucím pokračováním tradice založené Karlem Havlíčkem a později nesené Ferdinandem Peroutkou. Všichni tři byli vynikajícími spisovateli, všichni tři způsobem, který může podnes inspirovat, podnikali statečné politické akce; každý z nich byl po určité zlomové období v českých zemích nejdůležitější občanskou autoritou, ale ani jeden z nich v politice své představy přímo neprosadil. Všichni tři ovšem tíhli více k psaní, a to – navzdory úctyhodnému literárnímu dílu – k psaní novinářskému: cítili se celí nesví, pokud nemohli s určitou pravidelností, nejlépe týden co týden, lidem nabízet svůj výklad dění. Zatímco Peroutka na Havlíčka navazuje okázale, Vaculík se k nim dvěma přímo nehlásí. Jeho psaní, i když je v něm tolik osobního a zemitého, je ale psaní člověka s vynikající teoretickou průpravou i znalostí tradice. Sám zřejmě ví líp, že patří do této trojice, než to kdo kdy dokáže promyslet a zdůvodnit. Vaculík prakticky neteoretizuje, nemluví abstraktně a nikdy se nesnaží o výklad, který by působil objektivně. Je v tom pravým opakem Peroutky, který by nejraději použil plurál, i kdyby měl hovořit o zavázání tkaničky u své boty. A kdyby se mohl vyhnout singuláru jen za cenu tří stran úvah o klasické německé filosofii či ruské literatuře, dal by se bez váhání touto trnitou cestou. Vaculík nemůže být opačnější. Snad z kocoviny, že se na konci čtyřicátých let dvacátého století, kdy se český národ tragicky rozdělil vedví, ocitl na straně, která měla více síly, ale méně pravdy, i když se jí zdálo, že má díky vědecké teorii všechnu, uhnízdil se v něm odpor k všemu teoretizování, abstraktní mluvě. I v politickém manifestu ze všeho nejraději popisuje, co sám zažil. Pozoruje zásadně zdola, tam, kde byste mohli stát vy či já, vidí svět jako žába, jenomže žába z valašských hor.

    Vaculík tak zřetelněji než na Peroutku navazuje přímo na Havlíčka, který si také uměl libovat i v osobně stylizovaném reportérském psaní. Všichni tři ovšem uvědoměle svým psaním politizovali, řečeno jinak s Peroutkou: snažili se psát tak, aby podle jejich psaní bylo možné dělat politiku. Aspoň tu fontánku, kdyby už radnice Prahy 1 před Rudolfinem zřídila! Tak jako byli poslanci Havlíček a Peroutka, měl se jím nepochybně v roce 1990 stát i Ludvík Vaculík, bez ohledu na to, zda chtěl či nechtěl. Jeho vzdorovitost z listopadu 1989 zůstává – stejně jako jeho skvělá úloha v prvních letech po srpnu 1968 – málo prozkoumanou, a přitom neobyčejně vzácnou a poučnou kapitolu jeho životaběhu. Kolik za jeho trucovitým postojem k sametové změně bylo tušení slabší trajektorie, po níž se české země vydávají? Podle jeho prvního velkého textu z té doby, úvahy Jinou ústavu!, více, než kolik jeho kritici kdy připustí. Až dříve či později Vaculíkovy politické texty vyjdou v jediném svazku, bude to – soudě podle textů jeho obou předchůdců – ještě za osmdesát let četba platná, psaná jazykem živějším než většina v oněch časech vznikající novinářské produkce.


     -- 195 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.