Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Články k 80. narozeninám / M.M.Šimečka:Být náčelníkem


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 OBNOVIT Články k 80. narozeninám
  • V.Havel
  • J.Beneš:Dekret
  • M.Jungmann:Čekám na tu knihu
  • A.Kliment:Arcikníže české literatury
  • A.Kliment:Neschůdný člověk
  • V.Merta:Zpěvák písní
  • A.Michnik:Szanowny Panie Ludviku
  • J.Patočka:Havlíček,Peroutka,Vaculík
  • B.Rychlík:Z našeho psího života
  • J.Šabata:Vaculíkovy Srpnové dny…
  • J.Šiklová:Přemýšlení o statečnosti
  • M.M.Šimečka:Být náčelníkem
  • J.Trefulka:Tisíce slov
  • L.Vaculík:Dobrý den!
  • I.Klíma:Méně známý Ludvíkův čin
  • T.Vystrčil:Vaculíkův bezútěšný boj
  • R.Kalenská:Prezidentování jsem radši nechal Havlovi
  • K.Hvížďala:Causa Ludvík Vaculík
  • P.Kosatík:Hlavní vaculíkovská otázka
  •  -> Sborník k 85. narozeninám
     -> Články na rozloučenou
     -> Tvorba
     -> Edice Petlice
     -> Charta 77
     -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Být náčelníkem

     --

    Martin M. Šimečka
    (Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30,  s. 7.)

    Přátelství mužů, jak já jsem je znal z té doby coby mladík, se už dnes nepěstují. Přátelství se totiž musí pěstovat, a na to dnes není buď dost času, nebo dost mužů.

    V mé hlavě žijí jiní lidé - i já sám - v obrazech. Sebe si ještě stále setrvačně představuji jako mladíka běžícího lesem. Ludvíka Vaculíka zase jako zemitého muže s hladkou opálenou kůží a velkým pevným břichem, jak se noří do rybníku. Mně ještě nebylo ani třicet a jemu už šedesát. Tehdy jsem si říkal, že až budu tak starý jako on, také se odvážím do vody i v chladném létě.
    Chybí mi už jen jedenáct let do jeho tehdejší šedesátky, a přesto mi dnes Ludvík připadá mladší, než byl tehdy. Ale to je proto, že žije v mé hlavě. On za to nemůže, já mu jeho úžasný věk brát nechci.
    Další Ludvíkův obraz ve mně: odchází spát. To se občas stalo na setkání zakázaných spisovatelů v osmdesátých letech, které kdybych býval nezažil, byl bych dnes někdo zcela jiný.
    Ludvík byl náčelník tlupy, aniž o tuto funkci usiloval. Sedělo nás snad dvacet namačkaných v chatce na brněnské přehradě, poslouchal jsem napjatě, co si spisovatelé povídají, abych si z toho vzal to nejdůležitější pro svůj život, a najednou Ludvík vstal a řekl: "Já du spat."
    Nebyla ještě ani půlnoc a náčelník nás opouštěl. Nemohl jsem mu to odpustit. Dává najevo, že ty řeči nestojí za nic, že všechno je marnost, že je z nás otráven! Jak může tak potupit naše obcování, jak tomu říkal Dominik Tatarka?
    Dávno jsem Ludvíkovi odpustil. Být náčelníkem je těžký celoživotní úděl a člověk si musí rozložit síly, zejména když ho trápí arytmie.
    A taky ho vidím, jak stojí ve velké místnosti usedlosti u Josefa nad ohrádkou s malým Jožinem. Vůně Josefových koní prorazila až sem, včetně much. Eda Kriseová stála vedle Ludvíka a na tvář ji usedl motýl. Jožin spal. Přesto jsem si řekl, že já v šedesátce děcko mít nebudu. To si může dovolit jen náčelník.
    Ludvík si vybral za své přátele muže, které jsem měl nejraději ze všech. Pravda, s Josefem jsem se viděl jen několikrát, ale zůstaly ve mně jeho oči a také zadek jeho koně, jak přede mnou cvalem pádí do kopce.
    Tatarka byl v Ludvíkově tlupě šamanem, jenž očarovával muže i ženy. Ale šamani, byť zdánlivě všemocní, protože vševědoucí, také potřebují porozumění a péči. Nikdo tak dobře nerozuměl Tatarkovi jako Ludvík.
    Můj otec, přestože mladší, byl Ludvíkův starší přítel. Byl v jeho tlupě stařešinou. Říkal mi, že on to byl, kdo Ludvíkovi řekl, ať napíše Český snář a nechá na čas plavat Cestu na Praděd. Je to pravda, Ludvíku?
    Přátelství mužů, jak já jsem je znal z té doby coby mladík, se už dnes nepěstují. Přátelství se totiž musí pěstovat, a na to dnes není buď dost času, nebo dost mužů.
    Ludvík jako náčelník ví, že pěstovat se musí vše, neboť jinak to zaroste plevelem. Nejen zahrada, přátelství s muži či vztahy k ženám, ale vše. Od lidové písně až po společenské poměry.
    Když byla ohrožena literatura, pěstoval ji na úkor vlastního psaní. Dnes píše, aby pěstoval náš jazyk a schopnost rozeznat, co je správné.
    V mé hlavě žije ještě jeden Ludvík, kromě toho muže, co se noří do rybníku. Vynořuje se v paměti jako plynoucí text, který čtu s úžasem nad jeho rytmem a energií. Rozkoš ze čtení vět je fyzická, koupu se v jeho češtině jako on v tom rybníku.
    Když otec přinesl domů, Ludvíkův rukopis Českého snáře, byt ztichl. Rozlezli jsme se do pokojů a mlčky si posouvali přečtené stránky. Celou noc a další den. Byl jsem sice rodiči od dětství vychováván ke čtení, ale až z Českého snáře jsem pochopil, čím může literatura být.
    A moje prudérní matka, která otci žárlivě vyčítala Ludvíkovy ženy, řekla: "Odpouštím mu." Ludvíku, není pro mne silnějšího důkazu Vaší velikosti. Buďte zdráv.


     -- 217 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.