Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Články k 80. narozeninám / J.Trefulka:Tisíce slov


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 OBNOVIT Články k 80. narozeninám
  • V.Havel
  • J.Beneš:Dekret
  • M.Jungmann:Čekám na tu knihu
  • A.Kliment:Arcikníže české literatury
  • A.Kliment:Neschůdný člověk
  • V.Merta:Zpěvák písní
  • A.Michnik:Szanowny Panie Ludviku
  • J.Patočka:Havlíček,Peroutka,Vaculík
  • B.Rychlík:Z našeho psího života
  • J.Šabata:Vaculíkovy Srpnové dny…
  • J.Šiklová:Přemýšlení o statečnosti
  • M.M.Šimečka:Být náčelníkem
  • J.Trefulka:Tisíce slov
  • L.Vaculík:Dobrý den!
  • I.Klíma:Méně známý Ludvíkův čin
  • T.Vystrčil:Vaculíkův bezútěšný boj
  • R.Kalenská:Prezidentování jsem radši nechal Havlovi
  • K.Hvížďala:Causa Ludvík Vaculík
  • P.Kosatík:Hlavní vaculíkovská otázka
  •  -> Sborník k 85. narozeninám
     -> Články na rozloučenou
     -> Tvorba
     -> Edice Petlice
     -> Charta 77
     -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Tisíce slov

    Jan Trefulka
    (Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 9.)

    Obdaroval spisovnou češtinu neotřelými a zemitými výrazy, rytmem, intonací věty, jaké lze slyšet v jeho rodném kraji, a způsob, jakým vnímá okolí, pointuje své postřehy a rozvíjí nápady, ovlivnil řadu publicistů, ctitelů i odpůrců.
    Už několik let si předplácím Lidové noviny hlavně proto, že v nich každý týden najdu Vaculíkovo Poslední slovo. Sám nevycházím mezi lidi, a tak se spoléhám na jeho osvědčenou schopnost vidět, v čem se činy a slova prominentů a představitelů stran i rádoby racionální vývody publicistů a teoretiků tržního pořádku rozcházejí se skutečností, a tím podstatně urychlují proces devalvace hodnot, ztráty odpovědnosti za veřejné věci a od ní odvozeného pocitu bezmoci a lhostejnosti.
    Obdivoval jsem kdysi Vaculíkovu odvahu, když dokázal publikovat Dva tisíce slov a nést následky svého vystoupení. Teď žasnu nad tím, co všechno je možné o stavu české společnosti prakticky bez odezvy otisknout. Kdyby někdo napsal o dnešních poměrech Dva tisíce slov, snadno by prošla tiskem, a málokdo by je asi dočetl až do konce. Změnili se představitelé moci, změnily se mechanismy, kterými prosazují svůj vliv a své zájmy, změnilo se publikum.
    Nezměnil se Vaculík. Zůstal věrný svému dávnému gestu, nedal se vlákat do bludiště výhodných míst pro zasloužilé, citlivě vybraných konexí a dobře zhodnocených kompromisů.
    Jenomže dnes už se málokdo spoléhá na to, že pravda zvítězí. Co by to muselo být za slova, aby pohnula Čechy a Moravany ke společné akci? Drastické zdražení piva? Hrozba zániku evropské civilizace? Odvaha psát o něm tak zlaciněla, že vzbuzuje nejspíš pobavený úsměv.
    Proč tedy vlastně Lidové noviny Vaculíka tisknou? Proč čtenáři na jeho fejetony čekají, i když vědí, že k jeho stylu patří i trocha exhibicionismu, který rád ukazuje, co umí vykouzlit z drobného detailu a občas s rozkoší přehání a provokuje?
    Po upoceně vykonstruovaných polopravdách, jež se na stránkách nejenom Lidovek stále točí kolem neefektivního parlamentního systému, který už léta není schopen nabídnout voličům skutečně kvalifikované osobnosti do vlády a nejvyšších úřadů, po rozhovorech se stále stejnými hodnostáři, kteří očividně pořád ještě nepochopili, že sněmovna není místo k dělbě koryt, ale ke spolupráci na celonárodně přijatelné, dlouhodobé koncepci českého státu, zazáří dokonce i slabší Vaculíkův fejeton jako autentický projev samostatného a originálního myšlení angažovaného občana.
    A co víc: ač už si jenom hrstka odborníků dokáže připomenout a pochopit, jaká to byla doba, v níž Vaculík prožil nejplodnější část svého života a o čem ve svých knížkách píše, pořád bude v české literatuře a mezi zbytkem nadšenců, kteří ji budou číst, přítomný. Obdaroval spisovnou češtinu neotřelými a zemitými výrazy, rytmem, intonací věty, jaké lze slyšet v jeho rodném kraji a způsob, jakým vnímá okolí, pointuje své postřehy a rozvíjí nápady, ovlivnil řadu publicistů, ctitelů i odpůrců. A čtenáři, kteří ho mají rádi, ještě pořád od něho cosi očekávají, možná bilanci, možná recept na elixír, který by oživil v naší demokracii i literatuře masarykovské tradice činorodé práce a myšlení, které se nepotácí jenom v bludném kruhu vlastní důležitosti.



    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.