Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Charta 77 / P.Blažek:Vznik Charty 77 očima StB


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 -> Tvorba
 -> Edice Petlice
 OBNOVIT Charta 77
  • P.Blažek:Vznik Charty 77 očima StB
  • R.Malecký:Písařky,obálky a jeden omyl
  • P.Landovský:Soukromá vzpoura
  • R.Schovánek:Devět agentů mezi námi
  • Prohlášení Charty 77
  •  -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Vznik Charty 77 očima StB

     --

    Petr Blažek, Radek Schovánek
    (Respekt. 9. 1. 2006, roč. 17 , č. 2, s. 18)

    V nedávno publikovaných pamětech Pavel Kohout poprvé i se jmény aktérů popsal způsob, jakým Prohlášení Charty 77 dostal na první stránky západních deníků. Shodou náhod se také teprve nyní otvírají rozsáhlé fondy bývalé správy sledování komunistické tajné policie, které se archiv ministerstva vnitra rozhodl konečně v minulém roce připravit ke zpřístupnění. O jak významný pramen pro poznání minulosti se přitom jedná, naznačuje archivní dokument, v němž je popsán první známý zásah StB proti signatářům Charty 77 - zatčení Václava Havla, Pavla Landovského a Ludvíka Vaculíka, kteří se před devětadvaceti lety pokusili doručit Prohlášení Charty 77 Federálnímu shromáždění. Níže publikovaný dokument především ukazuje, jak tuto událost bezprostředně po jejím skončení interpretovali příslušníci StB, kteří se na sledování trojice disidentů přímo podíleli. Záznam zpřesňuje některé okolnosti, známé již z dobových záznamů, vzpomínek a rozhovorů. Současně ovšem také ukazuje limity obou typů pramenů a vybízí k jejich pečlivému srovnávání.

    Dar z nebes

    Po srpnové okupaci v roce 1968 se postupně podařilo "normalizátorům" paralyzovat reformní proud v KSČ, pacifikovat probuzenou společnost a uspořádat několik politických procesů s oponenty režimu. V polovině sedmdesátých let se sovětský blok cítil natolik silný, že souhlasil s podpisem Závěrečného aktu KBSE (Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě), jehož součástí byly pasáže o dodržování lidských a občanských práv. Československo ratifikovalo zmíněnou úmluvu spolu s mezinárodními pakty OSN na podzim 1976.
    Strategie Charty 77, jejíž signatáři otevřeně kritizovali "normalizační" režim za nedodržování uvedených zákonů a vyjádřili odhodlání zasazovat se o respektování lidských a občanských práv, se v prosinci 1976 dohodla na několika schůzkách v bytě Jaroslava Kořána. Ačkoliv se na definitivní podobě podílelo více osob z různě orientovaného prostředí, hlavním autorem textu byl Václav Havel a většina úprav byla od Pavla Kohouta - ten také přišel s názvem Charta 77. Zajistil rovněž dopředu publicitu na Západě. V knize Kde je zakopán pes Kohout v osmdesátých letech popsal pouze obecný rámec příprav. "Rozhodli jsme se také pomlčet po dobu sovětské dočasnosti o tom, co kdo vložil do fondu Charty - na ideách i akcích. Podržím se toho i v budoucím memoárománu. Dávám přednost tápajícím historikům před zavřenými přáteli.“
    Přesný popis doručení Prohlášení Charty 77 redakcím hlavních západních deníků s časovým předstihem, aby ve všech najednou mohlo vyjít krátce po doručení textu domácím úřadům, přiblížil Kohout teprve v minulém roce. V prvním díle pamětí To byl můj život?? publikoval jména dvou hlavních postav kurýrky Ilony Drumm, která se provdala do Bavorska a jezdila pravidelně do Československa, a někdejšího pražského dopisovatele rozhlasové stanice Deutschlandfunk Hans-Petera Riese, vyhoštěného na počátku 70. let z Československa, který osobně přesvědčil šéfredaktory, aby deníky publikovaly Prohlášení Charty 77 najednou v pátek 7. ledna 1977. Ve skutečnosti byl text otištěn již 6. ledna 1977 v pařížském deníku Le Monde, který tradičně vycházel už večer. „Co se v této chvíli jevilo jako katastrofa, byl dar z nebes. Ostatní deníky se v této době stejně tiskly a ostatně měl i ten večerník datum příštího dne. ,Salva' se tedy konala ve vší mohutnosti a ohlas vyvolaný předčasným zveřejněním dokonce způsobil, že první zatčení, Havel, Vaculík, Landovský a další, byli v noci propuštěni a mohli se lépe připravit, než je to za pár dnů potkalo naostro,“ píše Kohout.

    Riskantní jízda

    Zdá se, že o vzniku Charty 77 byla Státní bezpečnost informována prostřednictvím prostorových odposlechů v bytech Pavla Kohouta a Ludvíka Vaculíka. První zmínku o přípravě textu zachytila již 10. prosince 1976, kdy Pavla Kohouta navštívil Václav Havel. Stejně jako v dalších dnech však z nejasných zmínek o schůzkách nevyvodila správné závěry. Jedním z důvodů byla patrně skutečnost, že vyhodnocení prostorových odposlechů je časově a analyticky zdlouhavé. Přestože Prohlášení Charty 77 podepsalo několik tajných spolupracovníků StB, neměli vzhledem ke zvolenému způsobu sbírání podpisů k dispozici samotný text a neznali ani počet signatářů. Tajná policie tak propásla okamžik, kdy mohla celou akci překazit.
    Státní bezpečnost se 5. ledna 1977 dozvěděla z odposlechu Kohoutova bytu, že se druhý den budou převážet jakési „texty“: "Byl zjištěn signál, že texty budou rozvážet Pavel Landovský, Ludvík Vaculík a Zdeněk Urbánek." Následující den byl proto již od rána sledován Pavel Landovský, který nejdříve autem vyzvedl Václava Havla a Ludvíka Vaculíka. Odvezl je do bytu Zdeňka Urbánka a potom zamířil k Pavlu Kohoutovi. Jak je jasné z publikovaných vzpomínek, vyzvedl zde tašku, v níž byl nejen originál podání pro právě zasedající Federální shromáždění, ale také další písemnosti, včetně 242 obálek opatřených adresami signatářů. Aby se v Urbánkově bytě mohl ještě naposledy zkontrolovat seznam signatářů, nechyběly ani originální podpisy. Poté se trojice Landovský, Havel a Vaculík vydala autem do Federálního shromáždění.
    Podle knižního rozhovoru Soukromá vzpoura si Landovský teprve v tomto okamžiku uvědomil, že jsou sledováni příslušníky StB. Následovala honička v pražských ulicích, která je v publikovaném záznamu ze sledování popsána jako „riskantní jízda“. Landovskému se dokonce podařilo na chvíli pronásledovatelům ujet a zastavit u poštovní schránky, do níž Havel rychle vhodil asi čtyřicet dopisů. Krátce poté je příslušníci StB v Gymnazijní ulici zatkli. O hodinu později zazvonili dva příslušníci StB u bytu Zdeňka Urbánka a zatli ho společně s jeho přítelkyní. Charta 77 se od tohoto dne stala věcí veřejnou.

    Srovnání pramenů

    Publikovaný záznam ze sledování doplňuje a zpřesňuje okolnosti, které již známe ze vzpomínek Kohouta, Landovského či Vaculíka. Současně se při podrobnějším srovnání ovšem ukazují také limity poznání, založeného pouze na archivních dokumentech.
    Například jinak přesný Pavel Kohout uvádí ve svých pamětech, že si Landovský přijel pro Chartu 77 již v osm hodin ráno - příslušníci StB zaznamenali čas nepoměrně přesněji (9.55 hod.). Naopak na rozdíl od Landovského vzpomínek archivní záznam mlčí o kolizi aut „sledovačů“, po které se podařilo sledované trojici získat vzpomínaných několik minut pro vhození dopisů. Nezmiňuje se ani o skutečnosti, že sledování bylo odhaleno a „riskantní jízda“ Landovského nebyla náhodná.

    Petr Blažek, Radek Schovánek
    P. Blažek je historik, pracuje v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, R. Schovánek je badatel, působí v bratislavském Ústavu paměti národa.


     -- 385 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.