Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Charta 77 / R.Malecký:Písařky,obálky a jeden omyl


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 -> Tvorba
 -> Edice Petlice
 OBNOVIT Charta 77
  • P.Blažek:Vznik Charty 77 očima StB
  • R.Malecký:Písařky,obálky a jeden omyl
  • P.Landovský:Soukromá vzpoura
  • R.Schovánek:Devět agentů mezi námi
  • Prohlášení Charty 77
  •  -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Písařky, obálky a jeden omyl

     --

    Robert Malecký
    (Lidové noviny, 8. ledna 2007)

    Vypracování textu jsem se neúčastnil, jen jsem ho upravil stylisticky, vzpomíná spisovatel Ludvík Vaculík. který se v prvních dnech zúčastnil „slavné“ honičky Landovského saabu s vozidly StB. Vypráví také o tom, proč z první várky podpisů osobně vyňal podpis spisovatele Jiřího Gruši. Rozhovory o Chartě jinak neposkytuje, s Lidovými novinami hovořil prý jen proto, aby měl od ostatních pokoj.

    Z estébáckých spisů vyplývá, že první informace o chystané petici StB zachytila již v průběhu podzimu roku 1976. Kdy jste se poprvé setkal s Chartou 77 vy?
    Já jsem se o tom poprvé skutečně dozvěděl až před Vánoci roku 1976. Chodili jsme s Pavlem Kohoutem do sauny, a když jsme šli jednou ze sauny, řekl mi, že něco bude. A já jsem byl rád, že něco bude, ale zároveň jsem, představte si, byl rád, že on mě do toho netahá. Čili vypracování textu samotného jsem se neúčastnil, ale pozvali mě na poslední pracovní schůzku, a to ze zvláštního důvodu. Měl jsem text upravit stylisticky, sem tam opravit slovosled a podobně. Taková byla moje účast na vzniku Charty 77.

    Jak mezi vás byly konkrétně rozděleny úkoly?
    Moje další úloha byla přispět k rozmnožení textu, který měl být rozmnožen několiksetkrát. Signatáři neměli text dostat předem, aby nemohl uniknout ven. Vše bylo nasměrované k jedinému datu, kdy měl být text publikován i v zahraničních novinách. Přijal jsem úkol postarat se o určité množství těch textů. To obstarala Zdena Erteltová, a to bych byl rád, aby bylo řečeno, protože to je velice skromná žena a na úlohu těchto písařek si málokdy někdo vzpomene. Ona věnovala část Vánoc tomu, že snad stokrát opsala celý text Charty 77. Šestého ledna jsem opsané texty měl přinést ke Zdeňku Urbánkovi, kde se měly vkládat do obálek, které zase připravil někdo jiný. To byla druhá část mého úkolu. A třetí dějství je sice velmi hrdinné, ale je pouhým omylem a legendou.

    Jde o onu slavnou honičku, při níž jste s Václavem Havlem a Pavlem Landovským ujížděli estébáckým vozům ulicemi Dejvic?
    Ano, jde o onu honičku, která vypadala takto. Když jsme naplnili obálky, tak hoši řekli: a teď se to zaveze na Hrad, panu prezidentovi. A tak jsem jim řekl, že když jedou do města, ať mě vezmou s sebou, že potřebuji vyměnit boty. Pak následoval týden výslechů. Kdybych byl řekl, že jsem u formulace textu nebyl, že jsem o ničem nevěděl, že jsem jel jen vyměnit boty, tak bych možná už druhý den k výslechu nešel. Ale StB ode mě viditelně očekávala víc.

    Originální podpisy se teď konečně našly. Máte z toho radost?
    Je to dobře. Je dobře už samotný fakt, že se našly, což znamená, že se věci dají najít, to za prvé. A za druhé je ta historie aspoň nějak materializovaná. K tomu mám ještě jednu poznámku. Ty podpisy se shromažďovaly v hradčanském bytě Pavla Kohouta, tam byly na stole a všichni, kdo jsme tam byli, jsme měli možnost se do nich podívat. Pak se z nich sestavoval seznam signatářů. A já, když jsem to probíral, jsem přišel na podpis Jiřího Gruši. Já jsem ho z toho seznamu vyňal. Řekl jsem tehdy: hoši, já to z toho vyjmu, jste svědky, že to ten Gruša podepsal, a také jsem jim řekl důvody proč. My jsme nevěděli, co bude následovat, a Gruša tehdy pracoval na několika důležitých věcech. Mezi jiným to byl almanach Hodina naděje, který jsme připravovali k desetiletému výročí okupace v roce 1978, a Gruša byl jedním ze spoluautorů. Za druhé se tehdy začalo pracovat na samizdatovém slovníku spisovatelů a já měl před nakladateli, které reprezentovali Janouch a Prečan, odpovědnost, aby se to dělo a aby to v termínu bylo. Dovedl jsem si představit, a hoši to hned uznali, že přijdou domovní prohlídky, eventuální zadržení nebo zatčení, které by tu práci narušily. Takže jsme to Grušovi řekli a on jen chtěl, abychom v pravý čas oznámili, že Chartu skutečně podepsal. To pak samozřejmě vyšlo.

    Reakce moci byla velmi tvrdá. Překvapila vás její síla?
    Víte, já jsem tu reakci neměřil významem a rázem toho textu, ale obvyklými zvyky Státní bezpečnosti. Báli se hlavně té hrozící masovosti. Reagovali tak, jak odpovídalo jejich folkloru.

    Archiv bezpečnostních složek ministerstva vnitra má od listopadu 2006 nové vedení a vypadá to, že se pro historiky otevírají úplně nové možnosti bádání. To je jistě dobře, otázka ale zní, zda to není sedmnáct let po revoluci pozdě...
    O tom nemá vůbec cenu uvažovat. Možná se dá i říct, že pozornost, která se tomu věnuje, může být teď přesněji a účelněji zaměřena. Dříve se možná v záplavě senzací a novinek nesoustředilo tolik pozornosti, kolik se jí teď na tu práci soustředit může. Příkladem může být práce, kterou badatel Radek Schovánek odvedl na práci se svazkem Dialog, který StB vedla na Pavla Kohouta. To je excelentní příklad.

    Tu pozornost by mohl soustředit třeba zamýšlený Ústav paměti národa. Jste pro jeho vznik?
    Já nevím, jaká je jiná možnost. Ale jestli je jinou možností, že by nebylo nic, tak jsem pro Ústav paměti národa.

    Občas se v souvislosti s hodnocením významu Charty 77 objeví názory, že takzvaná šedá zóna byla vlastně důležitější. Zlobí vás to?
    Mě to nerozčiluje. Pro mě to bylo téma vlastně už tehdy, v dobách Charty. Já jsem tehdy nad tím přemýšlel, jaká je úloha nás, „hrdinů“, a úloha těch „nehrdinů“, a napsal jsem na to téma fejeton, který se jmenoval Úvahy o statečnosti. Onen fejeton proti mně vyvolal vlnu nelibosti, vystoupil Gruša, Havel a jiní. Tam jsem právě kladl tu otázku, zda se dá hrdinství od národa žádat. A žádat se dá tehdy, kdy je doba něčím elektrizovaná, jako byla třeba sama okupace. Ale pak to odezní a na místě je obyčejná slušnost, ta se má žádat. A v šedé zóně byli, a byli i ve stranických kruzích, lidé, kteří zachovávali určitou slušnost. Já mám příklad: když kvůli mně našeho nejmladšího syna nepustili na vysokou školu, ačkoli udělal zkoušky, a byl dokonce vyznamenaný jako učeň, tak stranická organizace tehdy proti StB prosadila, že Vaculík půjde študovat. Víte, musí se pořád počítat s tím, že jakákoli společnost je složena z lidí různých charakterů, kteří jsou vedeni různými svými důvody.


     -- 375 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.