Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Edice Petlice / J.Gruša:Pod petlicí a zpod petlice


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 -> Tvorba
 OBNOVIT Edice Petlice
  • Anotovaný seznam Edice Petlice
  • V.Prečan:Edice Petlice 1973-1987
  • V.Prečan:Doprovodný text k seznamu
  • J.Hanáková:Seznam Edice Petlice
  • M.Šimečka:Knihy-neknihy
  • J.Gruša:Pod petlicí a zpod petlice
  • L.Vaculík:O Petlici na zámku Švarcenberku
  • Z Českého snáře
  • Knihovna Libri prohibiti
  • I.Klíma:Méně známý Ludvíkův čin
  • L.Vaculík:Umřela
  •  -> Charta 77
     -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Jiří Gruša: Pod petlicí a zpod petlice

    (GRUŠA, Jiří - UHDE, Milan - VACULÍK, Ludvík. Hodina naděje. Almanach české literatury 1968 - 1978. Uspořádali Jiří Gruša, Milan Uhde a Ludvík Vaculík v Praze 1978. [2. vyd.] Toronto : Sixty-Eight Publishers 1980. 444 s.)

    Po pravdě řečeno, měl by být umělec, spisovatel a vědec hnán tak neodvolatelným pudem, aby byl dokonce ochoten, není-li za svou práci placen, sám platit za možnost jejího konání.
    Norbert Wiener

    Snad by bylo na začátek dobré představit si, jak takový Heinrich Böll nese např. Klaunovy názory ke knihvazači, aby získal celých čtrnáct exemplářů prvního vydání a mohl je potají rozpůjčit přátelům, a jak takový Friedrich Dürrenmatt už deset let neviděl svou hru na německém jevišti, ačkoli jinak to po světě hrají, anebo jak Günter Grass po jednom jediném ze svých veřejných projevů ty další píše už jenom v cele, zkrátka jak takových tisíc německých homme de lettres (číslo není nijak přehnáno, vycházíme prostě z relace k českým poměrům) přestalo existovat, jejich celé dílo bylo suspendováno, vyřazeno z knihkupectví, knihoven, prostě z jakéhokoliv oběhu, živé knihy rozpárány v odlehlých provozovnách knejpem, a jak na místě bohatého časopiseckého trhu (v Čechách dobrých sedmnáct literárních časopisů s odhadnutelným nákladem 400 000 výtisků) vznikl jediný věstník, který tu spoušť a její aktéry vydává za důkaz vyššího lidství, nuže alespoň s touhle představou, důsledně uplatněnou na vlastním prostředí, bychom, myslím, byli na dobré cestě porozumět si bez nádechu onoho neúčinného a spíše neúčastného soucitu, co někdy provází postoje těch, kdo dění "od Prátru na východ" mají tak trochu za exotum. Vždyť oč tu běží, se jich týká asi víc, než jim můžeme vysvětlit a obyčejně lidsky sdělit; už proto, že takové zatím české uspořádání poměrů, zvenčí jistě absurdní a panoptikální, je nejenom přenesitelné, ale i funkční (ve strukturách čelících entropii právě svou rigiditou) a že to, co dnes připomíná úzkostný sen, lze plně uskutečnit na jakémkoli materiálu, jestliže si v Evropě ještě jednou selžem.
    Jedině s pocitem zvědomělé zasaženosti budou snad poruce účinné prostředky postupného soužití, nikoli tedy nějaká kissingerovská akrobacie věřící, že králík uhrane kobru, nýbrž psychoterapeutický postoj a stálé vědomí, že styk s patogenním sociálním polem je svízelný a nebezpečný, a že takové pole dovede snadno pohltit i dosud nezasažená prostředí.
    A není snad přesvědčivějším průkazem skutečné patogeničnosti právě fenomén ineditní literatury, která přesáhla pojem každého "under-groundu," když se "under-groundem" musí stát jakýkoli pokus o otevření skutečnosti, neboť sama skutečnost, ta nesamozřejmá a podstatně problematická, je přece přesně tím, čemu se pole brání s největším energetickým výdajem. Rigidní mechanismus, založený na holé silové rovnováze, může skutečnost přijmout vždy jenom jako náraz do svého krunýře. Pohyb je tu myslitelný pouze jednosměrně, tj. jako manipulace. Subjekt-objektové pojetí světa se tu dostává na hranici primitivismu, "objektivní" (a je to jedno z nejoblíbenějších manipulátorských slov) znamená libovolně přemístitelný, na způsob součástky zaměnitelný, přičemž manipulátor sám je také takto "objektivován," sám je zahlušen a sám je vždy neosobní výslednicí situační osnovy.
    Proto není divu, že literatura, která se nevzdala nároku na svůj vlastní vztah k nesamozřejmému světu, je nutně předmětem represe a její představitelé se v očích manipulátorů jeví jako choré osoby. V rámci rigidity jde totiž o tak zjevné vybočení z normy, že poslat takové lidi do blázince vypadá vlastně přirozeně (tento moment při posuzování zneužité psychiatrie někdy uniká), a nemusí tu ani předcházet zlý úmysl. Ostatně každý manipulátor je přesvědčen, že dobro přímo kálí. A však posuzujeme-li tuto literaturu jako ono nepravděpodobné chování v jinak entropickém proudu rostoucí pravděpodobnosti, ocitáme se na prahu jakési naděje, že se i z hry mezi mocnostmi, které v různém stupni chtějí obehrát jedna druhou, stane mezilidský rozhovor.
    Už dlouho je zřejmé, že do tohoto rozhovoru vstupujeme pomalu ani ne tak proto, že by chyběla oboustranná snaha něco říci, jako spíš proto, že je prostě zapotřebí začít od definic slov, od deskripce významů, máme-li se zbavit všech předběžných mínění, která v nás pracují na způsob našich vnitřních rušiček. Sluší se tu upozornit, že z jedné strany stolu je nejnebezpečnější záměrná tendence komolit sám význam jazyka technikou falešného kódu a že k tomu slouží tzv. ustálená sousloví (substantivum plus hodnotící adjektivum), která nakonec způsobují, že nikdy není dost jasné, co výsledná dohoda obsahuje. Rigidní struktury takto zbavují organického obsahu právě ta substantiva (to substantní), která v současném civilizačním milieu nelze už veřejně vyřadit z užívání.
    V hantýrce nejužšího manipulování např. literatura opatřená hodnotícími přívlastky (nejčastěji pokroková nebo dokonce i socialistická!) představuje takové pojmové vyprázdnění, jaké by v opravdu mezilidské komunikaci nám zabránilo vůbec o literatuře mluvit, neboť poslání literatury, kterou bychom v jistém slova smyslu mohli považovat za jazyk jazyka, se tu redukuje na reklamu tzv. objektivní reality, přičemž tato objektivní realita opět je mocenskou redukcí skutečnosti. Literát se stává zaměstnancem reklamní agentury, která se ovšem neřídí zájmy nějakého spotřebitele "objektivního krásna," nýbrž zájmy svého vlastníka; svět, který sestavuje ze slov, je světem, o němž mocipán sní, že by měl být, kdyby všechno i z vnitřního souhlasu fungovalo tak, jak to realitě vnucuje pomocí jejího "objektivování." Tato literatura je v podstatě mocipánský kýč, to je její specifikum. Jde tu o dokonalé oddělení metafyzického od estetického, pokud ovšem estetikou rozumíme estetiku kýče. Onen tolik vyhlašovaný "realismus" vychází z mínění, že realita je to, nač se provozovatel dovednosti dohodne se svým zaměstnavatelem.
    Ano, institucionalizace pokročila tak daleko, že psaní je možné jen s razítkem na cechovní obživence. Cech je ovšem i příslušně hierarchizován, povýšení se děje na základě výkonu v přizpůsobivosti. Literární kritika klesá na úroveň jakéhosi notáře zaznamenávajícího povýšení a degradace za určitý, libovolně stanovitelný časový úsek, obvykle daný výročími nebo konáním politických sjezdů. Nejdůležitější literární událostí je vždy spíš změna vedoucího (nebo dohlížitele nad celou oblastí) než nějaký ten povinný výčet úspěchů připomínající ze všeho nejvíc povinnou kontumaci psů a koček. Ze dvou kroků (anebo i ze dvou set kilometrů) se tento svět jeví jako férie, ale uvnitř probíhá urputná látková výměna.
    Abychom však sami nepropadli jisté zlomyslnosti v chápání svého předmětu, poznamenejme, že tento tuhý manipulační model se ve své nejčistší podobě vyskytuje vždy takříkajíc po žních. Dosud naštěstí nelze natrvalo vyloučit ten způsob vztahu k jsoucnu, jakým literatura je, a proto po čase vždy dochází k pokusům skutečnost přece
    jen otevřít; model se zpochybňuje, a to je právě okamžik, kdy musí být všechny klíčky a výhonky požaty. V Čechách (a platí to samozřejmě i pro Československo) se takové žně odehrály dvakrát. Poprvé, když se model manipulace v letech 48-50 ustavil, podruhé v letech 68- 70, když ho bylo nutné dát do generálky.
    Pro první střih je charakteristické, že se neuskutečňoval naráz v celém rozsahu, nýbrž byl při svém uvádění v život pojmově modifikován pozůstatky manévru tzv. československé cesty k socialismu, jíž se rozumělo cosi dnes bychom řekli velmi eurokomunizovaného, co však záhy po střihu přišlo, jak zněla oblíbená fráze, "na smetiště dějin." Manipulátoři  dali rázně najevo, že "není a nemůže být rozpor mezi básníkovým snem o lidském štěstí a mezi politikovou teorií a praxí, která k němu vede." Tedy ono klasické petitio principii spočívající v základech každého objektivismu, který svět pojímá jako prostor pro libovolné realizace racionalistických konstrukcí, a který z apriorní představy tak snadno vyvozuje závěry, jaké by bylo pro jejich očividnou hloupost snad možno smazat s tabule, kdyby ovšem mezitím nebyly zaplaceny lidskými životy.
    Česká literatura tehdy platila celým souborem tvůrců, z nichž část odešla do emigrace a jiná, větší, se odhodlala mlčet, i když jistě bez přesnějšího odhadu o rozsahu perzekuce, která ji čeká (uveďme aspoň E. Hostovského a J. Čepa z exilové části, surrealisty kolem K. Teigeho, představitele meziválečné avantgardy Seiferta, Holana, Halase, katolické spisovatele Zahradníčka a Demla, generaci J. Koláře, a ovšem i celou skupinu debutujících nebo debut chystajících autorů jako Hrabal, Hanč, Diviš, Škvorecký atp.) Přesto však se i po tak podstatné vivisekci dalo ještě ukázat na řadu osobností v kontextu písemnictví srozumitelných, byť jich většina již stála za zenitem svého díla (Biebel, Majerová, Nezval, Nový, Olbracht, Řezáč), a tyto osobnosti jako by svou spoluúčastí na vzniku a provozu manipulované literatury dávaly takovému vývoji pečeť osobního rozhodnutí, názorového zrání nebo dokonce a sebechvalně pečeť "zápasu mezi starým a novým."
    Ostatně právě sebechvála a falešně dobré svědomí z textů té doby dodnes nejvíc čpí. Charakterizují i začátky další významné součásti takto upraveného rámce českého písemnictví: debuty tehdejších dvacátníků, kteří z přesvědčení buď přijali posunčinu tzv. socialistického realismu, anebo se v ní dokázali dodatečně vnitřně utvrdit, i když se předtím třeba platonicky pokoušeli o jiný výraz. Shodou okolností však právě z této generace, která byla do hry vtažena na principu horror vacui (nejenom v literatuře) a která pohyb do středu dění - nebo lépe: k centrům manipulace - vykonala s velkou rychlostí, vzešel posléze podnět směřující nejdřív k omezení manipulačních příkazů a nakonec i pokus obejít se bez nich. Období tuhé manipulace končí r. 56 nesmělým aktem "odsouzení kultu osobnosti," který, když nic jiného, připravil slušné lidi o to nebezpečné falešné dobré svědomí, a pokud byli nějak klíčově rozmístěni v systému manipulace, demobilizovali jejich objektivnost, podmínku jak jejich manipulovatelnosti, tak i jejich schopnosti manipulovat. Tříbí se charaktery, do dosud rigidní struktury je vtahován prvek organické vazebnosti, který umožňuje i postupné znovuzačleňování tvorby, jaká by
    ještě včera neprošla pasírovacím sítem ždanovštiny. Počátkem šedesátých let je tak vytvořena půda pro téměř přirozený vstup do literatury (omezení se týkají už spíše témat než lidí.)
    A tato doba je také poznamenána nebývalou řadou debutů mladých lidí, kteří přicházejí do tzv. socialistické literatury vychováni socialistickou školou v zemi, která úředně prohlásila, že socialismus byl již vybudován. Jsou to vlastně první živí představitelé "dětí," pro které se to všechno podstupovalo a jejichž zítřejším štěstím se zdůvodňovala ta nesmírná půjčka z budoucnostní banky, kredit životů, osudů a krve. Oni by tedy měli překypovat vděčností, nemaloměšťáckou družností, překračovat, plnit, realizovat tzv. konkrétními činy a mistrovskými díly ta či ona usnesení. Jenomže právě tito lidé ve svém úhrnu jako by nejlépe signalizovali zmatečnost premis, na nichž byl celý podnik založen, odvracejí se od vývojově předepsaných schémat a inspiračně se vracejí k české literatuře jako k svépředmětnému celku. A tak z počátečního uvítacího jásotu je tu jakési polooficiální kyselo, které se později na straně znovuetablované moci tahle se jaksi nepovedla.
    Tehdy se také vracejí do nakladatelství a knihkupectví - opakovanými debuty - autoři podrobení vynucené pauze, takže vzniká značně členitá a pod klasický rigidní rámec už technicky nezahrnutelná literární obec, která ve svých nejsoustředěnějších výkonech je schopna znovu před každou estetiku vytyčit otázku po pravdivém smyslu díla, tj. tázat se po metafyzice umění neredukovatelného žádnou služebností vnějším zřetelům.
    Z takového zázemí mohla pak literární obec, reformním hnutí 67-69 získat i mravní autoritu (rostouc tou měrou, jakou se společenství dosud ovládaných stávalo pospolitostí) a tato mravní autorita byla posléze důvodem tak zlobného útoku, jaký spisovatele po r.69 stihl.
    Jeho vnější průběh je dostatečně znám, některé internější rysy však přesto stojí za pozornost. Vcelku se dá totiž říci, že prostý rámec manipulace, jak je modelově provozována v ostatních zemích soustavy, si už z čistě praktických příčin obvykle nevyžaduje tak rozsáhlé ochromení, neboť je nasnadě, že veřejná i mezinárodní patrnost zásahu svými nevýhodami převažuje nebo přinejmenším nevyvažuje výhodu úplné ovladatelnosti. Možná, že by se i u nás volila méně nápadná forma, kdyby byl k dispozici alespoň takový počet svolných, jako na počátku padesátých let. Jenže sebeuvědomění, k němuž literatura dospěla, úlohu manipulátorů podstatně ztížilo. Pouze úzká skupina vyhlédnutých a hlavně ochotných osob, jaké bylo i při velké benevolenci jen těžko možné označit za autory děl zařaditelných byť jen do rámce státně oceňovaných úspěchů, se přihlásila k nabízené práci (šlo tu přibližně o 15 lidí). Jinak nebyl mezi spisovateli nikdo, kdo by si na přelomu r. 70 mohl jakýmkoli způsobem plánovat svůj nejbližší zítřek. V tomto roce české literatury zaznamenáváme v jejích dějinách dosud nezaznamenaný jev úplného vyřazení všech nástrojů a institucí považovaných prozatím za její nezbytnou součást, a nejen to: na určitou dobu se ocitá mimo i naprostá většina spisovatelstva. Manipulátoři byli dokonce donuceni škrtnout i celou dosud platnou interpretaci literárních dějin sepsaných z hlediska manipulace předchozí, neboť ani kánonické osobnosti nebyly s to přijmout nabízené role, nebo si přinejmenším nedovedly představit, že se taková devastace bude opravdu provádět. Vždyť i většina těch, kteří se už dnes se stavem věcí smířili, nebo se dokonce na něm činně podílejí, prožila tehdy okamžik existenční nejistoty, a teprve s tímto zážitkem byla ochotna reagovat na signál k podmínečné spolupráci.
    A tak souběžně s tím, jak z příslovečně "zdravého jádra" iniciátorů vznikalo postupnou kooptací nynější
    úřední těleso pro zpracování české literatury (má kolem 150 členů), dostávali se ostatní do postavení typických no-manů, až posléze stanuli vedle ineditního proudu, který tu žil už předešlých dvacet let. Kruh byl opsán. manipulace co do struktury, tj. co do významu, odhalena, zároveň však zcela zjevně a nepřehlédnutelně ozřejmen i význam literatury.
    Osud českého spisovatele totiž závisí (a nejspíš na velice dlouhou dobu) na způsobu, jakým si kdo zodpoví takto velmi osobně položenou otázku po podstatě tvorby. To, co se při provozování jiných profesí v každodenním životě jeví spíš jako samozřejmé (svět je daný) a čeho ne-samozřejmost je třeba teprve odkrýt zfilozofičtěním života, zde jaksi upřednostněně trčí, neboť spisovatelství už předem podléhá problematizaci až výhružně neopominutelné. Až poté, co se v Čechách odhodláte odmítnout dar nesamozřejmého života, nabídne se vám pseudosvět se svými jistotami.
    Vstoupili tam mnozí. Někteří (a těch zase nebylo tolik) s přímým zájmem na účasti v manipulační hře, jiní s pocitem. že nemohou oželet svou pracně získanou dovednost, jejíž uplatnění je možné jenom v cechu (ten je zatím na své dovedné velmi chud) a jiní opět až po dlouhé odmlce (a pod tlakem) připraveni odvolat v naději, že čert nakonec nebude trvat na podmínkách smlouvy anebo že se mu nakonec v okamžiku splatnosti vykroutí jako český Honza v české pohádce. Jenomže základní technikou právě tohoto druhu vstupu je tzv. sebekritika, tj. veřejné sebepokoření a sebeztotožnění s nazíracím úhlem svého ničitele (jako když si přemožený pes lehá na záda, aby odhalil břicho), mistrovský kousek manipulační psychologie, po němž integrita osobnosti, jeden z důležitých předpokladů tvorby, je obvykle trvale porušena. Stupeň ponížení je ovšem dán stupněm provinění anebo stupněm zájmu o tenkterý hlas. Zpravidla však ani pak takoví jedinci se nestávají plnoprávnými členy cechu, nýbrž víceméně trpěnými externisty (jakými se po letech mlčení stali např. B. Hrabal, J. Šotola, M. Holub a celkem asi ještě 12 dalších autorů).
    Za bariérou, když odečteme více než padesát těch, kteří ze země odešli, zůstalo tady to, co představuje současnou českou ineditní tvorbu, a pouze díla, která vycházejí v jiných jazycích anebo - z menší části - v exilových nakladatelstvích (většinou vzniklých po roce 69), tvoří jakýsi korektiv samovydavatelského zkreslení. Emigrace se prostě stala nedocenitelnou součástí domácího života a je také tak doma chápána. Jako kdyby teprve druhý exil dal plný smysl prvnímu a postavil ho do nového světla, ve kterém byla viditelná kontinuita i kořeny. Na tu novou, zvýšenou a velmi důkladně podbetonovanou bariéru si ovšem bylo potřeba zpočátku zvyknout, a třebaže čerství příslušníci gheta měli zde už jistý vzor ve starších rukopisných edicích, využít ho mohli jenom zčásti. Nový soubor byl značně různorodější a hlavně rozsáhlejší, formy komunikace se musely většinou teprve hledat, takže nynější její typ se ustálil až kolem roku 72. Tehdy se začalo upouštět od soukromých čtení v bytech autorů (tento způsob byl několikrát předmětem zásahu a navíc omezoval jak rozsah díla, tak i počet pozvatelných zájemců) a díla se stále častěji prezentovala jako stroj opisné knížky. Avšak myšlenka přímé autorské garance za zveřejnění nebo přesněji: za výskyt artefaktu, zůstala uchována a podnes odlišuje české samovydavatelství od tzv. samizdatu. Koneckonců podtrhuje se tak stanovisko, že autor má přirozené právo působit svým dílem v zemi, kde se narodil a žije (tedy helsinská formulace ještě před Helsinkami), a zdůrazňuje se hledisko legality a kontextuality takové činnosti.
    Nejznámější vydavatelský počin známý dnes jako Edice Petlice zahrnul do své sféry nejprve autorský okruh soukromých čtení a později navázal i na všechny ostatní samovydavatelské aktivity, třebaže ty si i nadále uchovaly samostatnost a specifičnost (např. v zastoupení překladů) a časem podchytil i debutanty a spisovatele, kteří k rozhodnutí pro tento druh seberealizace dospěli po delší úvaze, takže soupis petličních titulů přesáhl dnes již stovku. Vezmeme-li na vědomí, že odevzdat svůj rukopis veřejnosti tímto způsobem znamená doslova ocitnout se "pod petlicí a pod zámkem", tj. uzavřít si jakoukoli možnost publikování (odtud onen nejprve pouze kolokviální a později zúřednělý název edice) a často vystavit sebe i své nejbližší nejrůznějším šikanám, a že i navzdory tomu všemu jen jediná z těchto samovydavatelských řad může dokonce počtem titulů více než obstát v soutěži se současnými nakladatelskými oficínami, je myslím polarizace nynějšího českého literárního jeviště jasně patrna. A mluvíme-li tu o Petlici, nevytváříme tím žádné pořadí důležitosti ve vztahu k ostatním edičním řadám, neboť vzájemnost a spolupráce (jednotlivá díla jsou přebírána) zůstávají při zachování všech osobních nebo umělecky odlišných stanovisek stále tím nejpodstatnějším rysem ineditního proudu.
    Je ovšem jisté, že tak nezvyklý způsob života celé jedné literatury vede i k žánrovému posunu. Akcentují se bezprostřednější výrazové formy, např. deníkový záznam, dopis, autobiograficky laděná konfese, a naopak potlačuje se každá artificielnost, každá řemeslnost živená a zpětně produkovaná trhem. Je tu prostě autor a čtenář téměř bez mezičlánku, přičemž čtenářem se rozumí opravdu jenom ten, kdo knihu přečte a pokud možno dbá, aby to vydržela a byla co nejdéle čitelná. Čtenář nemasový, nespotřebitelský, ale po jednom průzkumu na toto téma zároveň i početně nezanedbatelný, a rozhodně i v tomto kvantitativním ohledu schopný konkurovat čtenáři tištěné státem doporučené beletrie. A tento viditelný čtenář propůjčuje ineditnímu dílu nutnou složku sdělitelnosti, on je to, kdo autorovi umožňuje odpoutat se od knihy jako od hotového tvaru, doslova vy-dat ji a považovat také ineditní prezentaci za skutečné první vydání.
    Vznik takového opravdu mezilidského dialogu je asi tím nejcennějším výsledkem a nejdůsažnější změnou, která do určité míry našla i svůj formální výraz v tzv. Československém fejetonu, této specifické součásti Petlice. Fejeton je tu míněn ve svém původním slova smyslu jako jiná, pod čarou stojící část novinové stránky, která se nevěnuje denním politickým zprávám, nýbrž promlouvá besedním tónem o žitém životě; částí nad čarou se však stává celý ten na výsost úspěšný a hrděsoutěžící svět manipulovaného zpravodajství. Reakce ovšem není polemická, nýbrž konstitutivní, vytvářející atmosféru univerzálního dialogu, mezilidskosti a obecenství.
    Taková tendence nejspíš vede také k tomu, že v oblasti myšlení o literatuře převažuje výkladový esej nad celkem neúspěšnými pokusy o zavedení běžné kritické praxe ineditní formou. Ne snad že by panovala shoda o úrovni jednotlivých děl, jako spíše proto, že prostor takto zúžený vylučuje každý exhibicionismus a sám asi vyžaduje větší uměřenost i těch nejkritičtějších projevů (aniž by se ovšem předpokládalo, že ineditnost sama může dílu zaručit nějakou hodnotu.) Zdá se však, že literární
    kritika ve své arbitrární poloze denního reagovaní je samovydavatelsky neobnovitelná a že její umlčení je účinnější, neboť vztah k širšímu publiku je dán bezprostřednějším stupněm závislosti, než jakého lze ineditně dosáhnout. To už texty závislé na reprodukční technice nebo reprodukčním umění mají i v těchto podmínkách větší životaschopnost, i když jsou obdobně handicapovány. Jediný pokus skupiny ochotníků uvést Havlovu verzi Žebrácké opery (r.1975 v Počernicích u Prahy, kde se představení zúčastnilo 300 lidí) vedl úřady k razii na účastníky i herce, takže tato premiéra vejde do dějin českého divadelnictví přinejmenším jako drama s největším počtem existenčních obětí. Přitom nešlo o to dráždit či provokovat moc, nýbrž jednalo se o prosté předvedení předem ohlášeného textu. Jako obvykle v takových případech udělal své ressentiment a hledisko třídní kvalifikace mluvčího (tj. posuzování věci podle toho, kdo mluví, a nikoli podle toho, co říká).
    Jeden z nejnebezpečnějších aspektů takového ressentimentního chování tkví ovšem v tom, že si i druhá strana - po tolika šikanách - dá nakonec vnutit (negativní vazbou) zorný úhel manipulátorů. Není proto od věci vždy znovu zdůrazňovat, že ineditní literatura je jednou ze součástí nedílného celku literatury české, do níž patří jak knihy, které vycházejí v zahraničí, tak i ty, které ve zvláštních případech třebas už zítra mohou vyjít doma, a že toto sjednocující hledisko je podstatné pro všechny oblasti českého a československého života, neboť právě ono charakterizuje jiné myšlení na rozdíl od selektivního a aprioristického objektivismu moci.
    Ne, českým ineditním knihám nejde o žádnou polemiku s tímto objektivismem, ani o formování nějaké opozice proti němu, tyto knihy prostě nemluví k mocným jako k někomu, kdo má být nějakým zvláštním způsobem oslovován, dotyk je vždy spíš koincidencí pohybu zaměřeného jinam, k celistvosti, jíž i tito mocní jsou pouze částí. Právě názor, že cokoli se děje mimo manipulační impulzy, musí být opět manipulací nanejvýš jenom odjinud řízenou, je dokonalá sebe projekce vlastního životního obzoru. Ve své pavlačové podobě nabírá ještě jeden další odstín: osočování lidí jiného myšlení (a ne pouze smýšlení!) z elitářství, individualismu etc... Jako kdyby už dávno nebylo zřejmé, že v literatuře nejde o nějaké sebevyjádření a že literát už dávno není (pokud kdy vůbec byl) celebrantem toho či onoho sebevyjadřovacího rituálu, nýbrž má-li vůbec nějaké poslání, musí daleko spíš než sebe vyjádřit hlas té nesamozřejmé (a ovšem nemonopolizovatelné) pravdy,jaká se odhaluje vlastním sebevsazením a takto se popřípadě otevírá i pro jiné.



    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.