Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Edice Petlice / I.Klíma:Méně známý Ludvíkův čin


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 -> Tvorba
 OBNOVIT Edice Petlice
  • Anotovaný seznam Edice Petlice
  • V.Prečan:Edice Petlice 1973-1987
  • V.Prečan:Doprovodný text k seznamu
  • J.Hanáková:Seznam Edice Petlice
  • M.Šimečka:Knihy-neknihy
  • J.Gruša:Pod petlicí a zpod petlice
  • L.Vaculík:O Petlici na zámku Švarcenberku
  • Z Českého snáře
  • Knihovna Libri prohibiti
  • I.Klíma:Méně známý Ludvíkův čin
  • L.Vaculík:Umřela
  •  -> Charta 77
     -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Méně známý Ludvíkův čin

    Ivan Klíma
    22. července 2006, Lidové noviny

    Nevím, jak základní rys Vaculíkovy povahy přesně nazvat. Zásadovost, důslednost, neschopnost taktizovat, upřímnost, věrnost vlastnímu přesvědčení? Nebo prostě umanutost?
    Prvně jsem se s touhle Ludvíkovou vlastností setkal, když jsem jako redaktor v Československém spisovateli předkládal ke schválení rukopis jeho prvního románu Rušný dům. Byl to román autobiografický (Ludvík až na výjimky nepsal nikdy nic, co by se nezakládalo na jeho osobní zkušenosti) a těžil z jeho vychovatelského působení v dělnickém internátu. Román mě nadchl, ale tušil jsem komplikace, neboť v knize bylo několik politických narážek i drzostí, a nemýlil jsem se. Vedení redakce se román až na zmíněné pasáže zamlouval, pojednával přece o dělnickém prostředí.
    Pozvali si tedy autora, aby mu přátelsky „poradili“. Pár zmíněných pasáží buď přepracuje, anebo prostě vynechá, a knížka může vyjít. U začínajícího spisovatele se předpokládalo, že rady bez odporu přijme. Jenže Vaculík vysvětlil, že to, co napsal, napsal podle svého nejlepšího svědomí, a tudíž to škrtnout nemůže. Bude uvažovat, zda vše přesně formuloval, ale nějaké změny významu neslibuje.
    Rukopis si odnesl a za několik dní vrátil s tím, že všechny inkriminované pasáže zvážil. V rukopise zůstaly. Román přesto vyšel a Vaculík tak sobě i jiným předvedl, že vzdorovat ideologickým náčelníkům má smysl. Vzdoroval pak po všechna další léta trvání komunistického režimu.
    Na sjezdu spisovatelů v létě roku šedesátého sedmého přednesl brilantní analýzu současné moci. Ohromená stranická delegace tehdy na protest opustila zasedací sál a v odpověď stranické vedení rozpoutalo vůči spisovatelům represe. Nemohlo však zabránit tomu, že se projev v tisících opisů šířil mezi lidmi, a urychlil tak příchod pražského jara. Kromě dodnes citované pasáže o tom, že za dvacet let u nás nebyla vyřešena žádná lidská otázka, zazněly v projevu i pro Ludvíkův celoživotní postoj příznačné věty: mluvím zde jako občan státu, jehož se nikdy nechci vzdát, v němž však nemohu spokojeně žít. A ještě: Tak jako nevěřím, že občan a moc se mohou ztotožnit, že ovládaní a vládnoucí se mohou sejít ke zpěvu, tak nevěřím, že umění a moc si někdy budou libovat, jak je jim spolu dobře. Nebudou, nemohou, nikdy, jsou jiní, nehodí se k sobě.
    Ale nehodlám vypočítávat všechny Ludvíkovy zásahy do historie naší země, chci vzpomenout jednoho méně známého či méně spektakulárního činu.

    Osmnáct let edice Petlice
    Od počátku roku 1970 se ukazovalo, že vedení komunistické strany se rozhodlo znemožnit jakékoliv nezávislé duchovní projevy. Prakticky všichni významnější čeští spisovatelé a novináři se ocitli na indexu. Tehdy jsme začali uvažovat, co si v takovéto situaci počít. Komunistická moc kontrolovala všechny sdělovací prostředky a rozmnožování i zcela nepolitických textů bylo pod striktní kontrolou. Po poradě s našimi přáteli právníky (Petrem Pithartem a Pavlem Rychetským) jsme došli k závěru, že jediným způsobem, jak bychom mohli dostat naše texty k čtenářům a neporušili přitom stávající zákony, je pořizovat strojopisné kopie. Tato prostá a v době knihtisku primitivní metoda se nám líbila, sami jsme si opsali naše nové texty, půjčili či věnovali je svým přátelům, jenže tím se vůbec neporušilo úřední prokletí nás všech.
    Šíření strojopisných textů potřebovalo někoho, kdo by je organizoval, kdo by u sebe soustřeďoval rukopisy, sehnal dostatek statečných a obětavých písařek, pořídil od každého rukopisu kopií ne deset, ale aspoň padesát či sto, odnesl strojopisy ke knihaři a potom, což bylo stejně důležité, je prodal, aby z utržených peněz mohl zaplatit aspoň cenu papíru a práci písařek. Zpočátku nás několik zkoušelo něco podobného začít, ale brzy jsme odpadli a zůstal jediný: umanutý Ludvík Vaculík. Celých osmnáct let svého života, let, kdy člověk bývá na vrcholu tvůrčích sil, obětoval této naprosto ojedinělé a záslužné činnosti.
    V jeho edici Petlice vyšlo tři sta šedesát sedm titulů. Vaculík jejich vzhled stále zveleboval, takže postupně se strojopisy začaly podobat vzácným tiskům, vázané často v plátně a doprovázené fotografiemi či originálními grafickými listy. Díky této edici se mohli aspoň někteří čtenáři seznámit s díly nejlepších českých spisovatelů: od Jaroslava Seiferta (ano, i on byl zakázaný), Gruši, Havla, Hiršala, Hrabala, Koláře, Mikuláška, Putíka, Skácela, Šiktance, Trefulky, Uhdeho až po texty autorů málo známých, jako byl Mojmír Klánský či Jiří Plaček. Vyšly tu filozofické stati Jana Patočky, historické úvahy Kautmannovy, skvělá esej Václava Černého o povaze naší kultury i jeho literární kritiky, rozsáhlé politologické dílo Šamalíkovo či eseje křesťanských myslitelů, jakými byli Ladislav Hejdánek, Jan Šimsa či Jakub Trojan, objevily se v ní knihy slovenských autorů Ivan Kadlečíka, Mira Kusého či Milana Šimečky. To uvádím jen několik z autorů tohoto nejpodivuhodnějšího nakladatelství v našich dějinách, nakladatelství, které od přečtení rukopisu až po prodej hotové knihy spočívalo na práci jediného člověka: Ludvíka Vaculíka. (Oficiální nakladatelství, která vydávala srovnatelný počet výtisků, zaměstnávala několik desítek lidí.)
    Co znamenala pro většinu českých spisovatelů tato samizdatová edice, si lze v dnešní době těžko představit, stejně jako to, co pro čtenáře znamenala možnost setkat se s myšlením a tvorbou, které se odmítaly podrobit dohledu komunistické moci. Podle realistických odhadů knihy z Vaculíkova „nakladatelství“ kolovaly mezi mnoha tisíci čtenáři, a tak pomáhaly prolomit mříže ideologického vězení, do něhož se nekulturní moc snažila sevřít občany Československa.
    Po celá ta léta Ludvíka honila Státní bezpečnost a každoměsíčně ho kvůli Petlici vyslýchala a snažila se ho v kontrolovaných sdělovacích prostředcích zostuzovat. S Vaculíkovou umanutostí však nic nesvedla. Jeden z nejpozoruhodnějších českých spisovatelů tak vykonal svou „vedlejší činností“ pro českou kulturu víc než kdokoliv jiný v naší zemi.


    Objekti a orgáni
    Ludvík Vaculík byl v 70. a 80. letech sledován Státní bezpečností, která monitorovala jeho soukromí i život jeho blízkých a činnost související s edicí Petlice. Uvedené snímky, které jsou uloženy v Archivu ministerstva vnitra, pořídili policisté v červnu 1974 (sám na ulici) a v květnu 1975 (s Ivanem Klímou na ulici a sám v kavárně Slávii). Archiv obsahuje též „Záznamy o zachycení a předání objekta“ včetně bizarních výčtů zúčastněných „orgánů“ (i s podrobným popisem jejich oblečení včetně pokrývek hlavy), kteří Mistra, jak zněl krycí název, sledovali. Vaculík praxi sledování i spisů StB zesměšnil tím, že nabídl čtenářům alternativní sledování i Spis o vlastním životě -mimo jiné v knize Český snář.


     -- 234 kB --

    Umřela

     --

    Ludvík Vaculík
    (Lidové noviny, 23. října 2007, roč. 20, č. 247, s. 10)

    POSLEDNÍ SLOVO
    Přijel jsem jednou do Kamenného domu a Zdena zrovna odvážela na kolečku úlomky cihel. Co dělala: ze zbořené chlebové pece postavila krb. Nahoru jako římsu zasadila veliký placatý kámen. „Prosím tě, jaks ho tam dostala?“ - „Mám ramena jak Pyreneje,“ řekla, jak někdy říkávala.
    Ovšem taková ramena jsou už sama velikou tíhou: jak si myslí, že můžou všecko. Nevím, jestli prací v tom domě, nebo psaním si zničila záda. Ze čtyř set titulů Edice Petlice jich sto devadesát psala ona: na ostatních se podílelo šest jiných písařek, a o dalších jsem ani nevěděl. O paní Šinoglové ze Znojma jsem se dověděl, když ji uvěznili za opisování Trefulky a Vaculíka. Tak se Státní bezpečnost snažila potlačit tuto činnost přes lidi, kteří nebyli chráněni nějakým věhlasem. Toho zakusila i Otka Bednářová a Jiří Gruntorád. Po převratě mi vadilo, že o písařkách a knihařkách se nevědělo. Já jsem Zdenu odkazoval, ale ona všecku pozornost odmítala.
    Zdena Erteltová (narozená r. 1934) vystudovala na bratislavské univerzitě filozofii a knihovnictví. Vdala se za důstojníka armády a pracovala v armádním knihovnictví. Měli syna. Já jsem ji poznal v Ústředním domě armády na besedě za rozpuku „obrodného procesu“. Po roce 1969, když odmítla pomoc bratrských armád, byla vyhozena... tyto fáze jejího života patří do nějakého jiného spisu.
    Opisovat začala, když byla bez práce, a brala to jako službu autorům, které osobně znala. To se stalo jejím zaměstnáním a byla z toho instituce. Platili jsme ji podle sazeb platných v nakladatelstvích. Ale neměla razítko v občanském průkazu. Státní bezpečnost ji označila za příživnici: a dala ji vyšetřit na venerologické oddělení u Apolináře. Na to reagovala Charta 77 v jednom dokumentu a skupina žen protestovala u prezidenta republiky. O Vánocích 1976 zhotovila dvě stě opisů Charty. Výslechy, domovní prohlídky... estébé se dokonce snažila připravit ji o ten Kamenný dům intrikou v té obci. Všecko to bylo ovšem mířeno proti Vaculíkovi. Jednou jsem dostal ultimatum: buď nechám organizování Petlice, nebo... Na to „nebo“ došlo, a padlo i na ni.
    Říkalo se, že Erteltová je nasazená na Vaculíka. Ba že i ta krutost je domluvená: bude za ni později odměněna. Využil jsem nedávno možnosti a přečetl si protokoly z jejích výslechů. Odmítala výpověď nebo mlčela. Několikrát je místo odpovědi v protokolu slovo „pláče“.
    Když ten režim padl a lidé jako ona by měli být nějak oceněni, nepřišlo nic. U Zdeny se jako ocenění dá snad počítat, že ji univerzita v Brémách pozvala na rok, aby uspořádala ineditní literaturu, což se stalo asi vlivem Jiřího Gruši. Kabeš a Gruša, to byli její nejbližší přátelé.
    Mluvívali jsme o tom, jak se máme dívat na to, když některý náš autor udělal ústupky, aby mu něco vyšlo: Šotola, Hrabal... Ten jednu knížku, která předtím byla v Petlici, vydal seškrtanou. Zdena se urazila a opsala ji znovu několikrát v původním znění a dali jsme ji do oběhu jako dementi.
    Když jsem za ní tak přišel nebo přijel do Kamenného domu v Rochově, abych si odnesl tašky jejích opisů, pravila někdy: „A neseš se už konečně sám k opisu, takzvaný miláčku?“ Nesl jsem další Komárkovou, Šamalíka... Trpěla myšlenkou, že její postava a osud mi brání psát; ano. Když jsem jí konečně donesl Český snář, byla ráda, vzrušena. Vnímal jsem potom na dálku, jak je nešťastná, když ho opisuje.


     -- 70 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.