Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Edice Petlice / L.Vaculík:Umřela


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 -> Tvorba
 OBNOVIT Edice Petlice
  • Anotovaný seznam Edice Petlice
  • V.Prečan:Edice Petlice 1973-1987
  • V.Prečan:Doprovodný text k seznamu
  • J.Hanáková:Seznam Edice Petlice
  • M.Šimečka:Knihy-neknihy
  • J.Gruša:Pod petlicí a zpod petlice
  • L.Vaculík:O Petlici na zámku Švarcenberku
  • Z Českého snáře
  • Knihovna Libri prohibiti
  • I.Klíma:Méně známý Ludvíkův čin
  • L.Vaculík:Umřela
  •  -> Charta 77
     -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Umřela

     --

    Ludvík Vaculík
    (Lidové noviny, 23. října 2007, roč. 20, č. 247, s. 10)

    POSLEDNÍ SLOVO
    Přijel jsem jednou do Kamenného domu a Zdena zrovna odvážela na kolečku úlomky cihel. Co dělala: ze zbořené chlebové pece postavila krb. Nahoru jako římsu zasadila veliký placatý kámen. „Prosím tě, jaks ho tam dostala?“ - „Mám ramena jak Pyreneje,“ řekla, jak někdy říkávala.
    Ovšem taková ramena jsou už sama velikou tíhou: jak si myslí, že můžou všecko. Nevím, jestli prací v tom domě, nebo psaním si zničila záda. Ze čtyř set titulů Edice Petlice jich sto devadesát psala ona: na ostatních se podílelo šest jiných písařek, a o dalších jsem ani nevěděl. O paní Šinoglové ze Znojma jsem se dověděl, když ji uvěznili za opisování Trefulky a Vaculíka. Tak se Státní bezpečnost snažila potlačit tuto činnost přes lidi, kteří nebyli chráněni nějakým věhlasem. Toho zakusila i Otka Bednářová a Jiří Gruntorád. Po převratě mi vadilo, že o písařkách a knihařkách se nevědělo. Já jsem Zdenu odkazoval, ale ona všecku pozornost odmítala.
    Zdena Erteltová (narozená r. 1934) vystudovala na bratislavské univerzitě filozofii a knihovnictví. Vdala se za důstojníka armády a pracovala v armádním knihovnictví. Měli syna. Já jsem ji poznal v Ústředním domě armády na besedě za rozpuku „obrodného procesu“. Po roce 1969, když odmítla pomoc bratrských armád, byla vyhozena... tyto fáze jejího života patří do nějakého jiného spisu.
    Opisovat začala, když byla bez práce, a brala to jako službu autorům, které osobně znala. To se stalo jejím zaměstnáním a byla z toho instituce. Platili jsme ji podle sazeb platných v nakladatelstvích. Ale neměla razítko v občanském průkazu. Státní bezpečnost ji označila za příživnici: a dala ji vyšetřit na venerologické oddělení u Apolináře. Na to reagovala Charta 77 v jednom dokumentu a skupina žen protestovala u prezidenta republiky. O Vánocích 1976 zhotovila dvě stě opisů Charty. Výslechy, domovní prohlídky... estébé se dokonce snažila připravit ji o ten Kamenný dům intrikou v té obci. Všecko to bylo ovšem mířeno proti Vaculíkovi. Jednou jsem dostal ultimatum: buď nechám organizování Petlice, nebo... Na to „nebo“ došlo, a padlo i na ni.
    Říkalo se, že Erteltová je nasazená na Vaculíka. Ba že i ta krutost je domluvená: bude za ni později odměněna. Využil jsem nedávno možnosti a přečetl si protokoly z jejích výslechů. Odmítala výpověď nebo mlčela. Několikrát je místo odpovědi v protokolu slovo „pláče“.
    Když ten režim padl a lidé jako ona by měli být nějak oceněni, nepřišlo nic. U Zdeny se jako ocenění dá snad počítat, že ji univerzita v Brémách pozvala na rok, aby uspořádala ineditní literaturu, což se stalo asi vlivem Jiřího Gruši. Kabeš a Gruša, to byli její nejbližší přátelé.
    Mluvívali jsme o tom, jak se máme dívat na to, když některý náš autor udělal ústupky, aby mu něco vyšlo: Šotola, Hrabal... Ten jednu knížku, která předtím byla v Petlici, vydal seškrtanou. Zdena se urazila a opsala ji znovu několikrát v původním znění a dali jsme ji do oběhu jako dementi.
    Když jsem za ní tak přišel nebo přijel do Kamenného domu v Rochově, abych si odnesl tašky jejích opisů, pravila někdy: „A neseš se už konečně sám k opisu, takzvaný miláčku?“ Nesl jsem další Komárkovou, Šamalíka... Trpěla myšlenkou, že její postava a osud mi brání psát; ano. Když jsem jí konečně donesl Český snář, byla ráda, vzrušena. Vnímal jsem potom na dálku, jak je nešťastná, když ho opisuje.


     -- 70 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.