Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Sborník k 85. narozeninám / Martina McLenehanová


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 OBNOVIT Sborník k 85. narozeninám
  • Ivan Kadlečík
  • Markéta Goetzova-Stankiewicz
  • Václav Cílek
  • Ota Filip
  • Jaroslava Jiskrová
  • Martina McLenehanová
  • Jaroslav Kos
  • Jiří Gruša
  • Petr Hrudka
  • Ivan Klíma
  • Matěj Matela
  • Vilém Prečan
  • Jindřich Dvořák
  • Jiřina Šiklová
  • Eva Tomková
  • Václav Vacek
  • Jan Šimsa
  • Michr
  • MKMK
  • Petr Vavruch
  • Hana Kolářová
  • Miroslav Heindl
  • Agneša Kalinová
  • Milan Schulz
  • Renata Kalenská
  • A.J. Liehm
  • Eva Šerá
  • Petr Burda
  • Matthias Franz
  • Tomáš Vostřák
  •  -> Články na rozloučenou
     -> Tvorba
     -> Edice Petlice
     -> Charta 77
     -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Martina McLenehanová

     --

    Proč nikdy nepotkám Ludvíka Vaculíka
        Ze všech duší, které působí v nám všem společném prostoru, mě osobně rozhodujícím způsobem ovlivnila jediná: duše Ludvíka Vaculíka. Moje první setkání s ní zprostředkoval román Loučení k panně, který mě ohromil. Vrtalo mi hlavou, čím to je, že kniha, jejíž hlavní linie spočívá v tom, že poněkud ješitný hrdina, který není schopen mít ukotvené vztahy se ženami, prožívá vztah další a ještě nemožnější, je tak nádherná. Autorem jsem se začala zabývat a jeho texty vyhledávat. Četba to vždy byla rozporná. Vedle hluboké citovosti se ocitala neschopnost ji projevit. Vedle věcí, které autorovi tolik leží na srdci, často stála zarputilost připustit jiné alternativy. Pravdomluvnost a upřímnost hraničila s neurvalostí, nesporné právo na vlastní názor s iritujícím zdáním neomylnosti. Aniž bych si to uvědomila, tato duše mě zasáhla právě tím, jak je nedokonalá. Nic na sebe nesmlčuje, nic neskrývá, celá se dává všanc. Skrze ni jsem objevila člověka, kterému nelze něco neodpustit, kterého není možné nemít rád. Přes všechny lidské nedostatky je v něm totiž právě ta duše, veliká, milující, statečná, která překračuje průměrnost člověka. Shodou okolností je to přesně typ duše, který ve své realitě postrádám, duše, která v životě jednala, činila nepopulární rozhodnutí, žila, chybovala, trápila se a opět se zotavovala. Tím se stala mým vzorem, příkladem, který mi připomíná, že i vzepětí a vlastní cesta jsou v možnostech chybujícího člověka.

        Přávám si občas s panem Vaculíkem se znát, vyměňovat si s ním knihy, rozprávět s ním o životě a umění, mít přímý přístup k jeho vidění světa, mít možnost vědět, jak by moje žití reflektoval. Jenomže co kdybych si tím svůj vzor zkazila? Možná bych zjistila, že si pan spisovatel nerad povídá, dělá kategorické závěry, zapomíná na sliby, nebo co já vím, třeba si uprostřed rozhovoru začne zpívat, jako by ho společník vůbec nezajímal. Mám také velkou nevýhodu, pro kterou možnost našeho setkání už úplně odpadá: jsem žena a nechci být dotěrná.  Bohužel ale nejsem ani muž a proto Ludvíka Vaculíka nikdy nepotkám.

        Díky laskavé nabídce paní Jankové s ním ale přece jen můžu navázat kontakt, a sice virtuálně, v těchto internetových novinách. Setká se se mnou skrze text, stejně jako se s ním setkávám já každé úterý prostřednictvím Posledního slova. Výhodou je, že se zde nevidí, jak autor vypadá, nepozná se ani, že jsem v podstatě nejistá, neprůbojná a mlčenlivá osoba. Směle panu Vaculíkovi můžu poděkovat a projevit přání, aby mě ještě dlouho inspiroval. Dokonce mu k tomu můžu zanotovat obligátní „hodně štěstí, zdraví“, věc, kterou bych si před jeho hudebním sluchem nikdy netroufla. Otevřeně mu také můžu říct, že pro mě hodně znamená, protože kdo ví, na internetu se za ženským jménem klidně může skrývat pán a od muže tato slova zní úplně jinak.  Ať tak nebo tak, sám Ludvík Vaculík jednou napsal, že se píše lepší částí bytosti. Kéž by ho tedy aspoň potěšilo, že se právě jeho zásluhou v jedné lidské bytosti tato lepší část probudila a teď mu skromně, ale srdečně, přeje vše nejlepší k narozeninám.


    Martina McLenehanová

     -- 77 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.