Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Sborník k 85. narozeninám / Jiřina Šiklová


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 OBNOVIT Sborník k 85. narozeninám
  • Ivan Kadlečík
  • Markéta Goetzova-Stankiewicz
  • Václav Cílek
  • Ota Filip
  • Jaroslava Jiskrová
  • Martina McLenehanová
  • Jaroslav Kos
  • Jiří Gruša
  • Petr Hrudka
  • Ivan Klíma
  • Matěj Matela
  • Vilém Prečan
  • Jindřich Dvořák
  • Jiřina Šiklová
  • Eva Tomková
  • Václav Vacek
  • Jan Šimsa
  • Michr
  • MKMK
  • Petr Vavruch
  • Hana Kolářová
  • Miroslav Heindl
  • Agneša Kalinová
  • Milan Schulz
  • Renata Kalenská
  • A.J. Liehm
  • Eva Šerá
  • Petr Burda
  • Matthias Franz
  • Tomáš Vostřák
  •  -> Články na rozloučenou
     -> Tvorba
     -> Edice Petlice
     -> Charta 77
     -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Jiřina Šiklová

     --

    7. července 2011

    Vaculík Ludvík pětaosmdesátiletý


    Ludvíka Vaculíka znám skoro celý svůj život. Napřed jsem ho četla a poslouchala v rozhlase, obdivovala jako redaktora v Literárních novinách a ještě více za jeho projev na IV. sjezdu spisovatelů v létě l967. Osobně jsem ho poznala – dnes by se řeklo face to face –, až když celou redakci zrušili. Tehdy Zdeněk Pinc končící filozofickou fakultu zval tyto vyhozené lidi na setkání se studenty do sklepa psychiatrické léčebny Ke Karlovu 5. Jak příhodné místo k setkávání začínajících ztroskotanců! Říkalo se tomu „pincárna“. Ludvík Vaculík mne tehdy – vedle toho, že byl hezký chlap – překvapil svoji skromností a nepatetičností. Říkal, že má tři kluky, skromnou ženu Madlenku, která dovede šetřit a levně vařit, takže to díky ní přežijí a časem se snad nějaká práce pro něho taky najde. Na podzim l967 se opravdu nevědělo, jak to dopadne.

        Do velmi blízkého kontaktu, ba až konspirativního, jsem se s Ludvíkem dostala až v červenci l976. Tehdy emigroval Vilém Prečan a “předal mně“ místo sebe Vaculíka jako spojku na skupinu vyhozených spisovatelů. Pak jsme se pravidelně po ránu tak jednou za měsíc setkávali na stanici Sokolovská u mozaiky, která je tam snad dodnes. Předával mně rukopisy Petlice, Obsahu, epistolae, což byly oblíbené Dopisy příteli, iniciované jako forma samizdatu od Hejdánka, občas rukopisy celých tlustých knih pro Škvoreckého, a já jemu zase předávala již venku vytištěné knihy a vzkazy „pro jeho lidi“. Přestože nikdo z nás neměl a nesměl mít doma telefon, nějak to všechno fungovalo a času jsem měla – alespoň teď mám ten dojem – snad více než v současnosti.

        Obtíže s Ludvíkem občas byly. On měl vytříbený smysl pro spravedlnost. Proč by měl někdo číst celou knihu v dvanácté kopii a druhý jí mít pěkně čitelnou z prvních průklepáků? Tak ty různě kvalitní opisy míchal. Bylo to spravedlivé. Ale z exilu (především Vilém Prečan) mně sdělovali, že když jsou stránky různé kvality, musí znovu a znovu nastavovat xerox a že to zdržuje. Nikdy jsem tehdy ještě xerox neviděla, byla jsem jenom jako „posel z Liptákova“. Tak jsem Ludvíka přemlouvala, aby alespoň jeden exemplář byl stejné kvality. Nechtěl, časem ale poslechl.

        Lidé se tehdy motali v kruzích, osobní se prolínalo s neveřejným, a tak jsem se postupně spřátelila s oběma tehdejšími jeho partnerkami. Dnes si pletu jména svých vnuků a vnuček a postupně vyjmenuji všechny, než se strefím do toho pravého jména. Asi to nesouvisí s demencí, protože i tehdy jsem to občas udělala a Lenku oslovila jako Madlu a naopak. Geniálně jsem to pak vysvětlila oběma. Lenka je přece druhá část Madlenky, a tak jsem vlastně to jméno řekla správně. Prošlo mně to. Obě se mnou nadále komunikovaly a myslím, že upřímně. Když jednou přijel Ludvík s Madlou na chalupu do Jelenova, požádala jsem ho, aby mně prostříhal nedávno vysazenou jabloň. Začal to stříhat a Madla mně zavolala za roh chalupy a řekla: „Zastav ho, Vaculík řezat stromy neumí, on o tom jenom hezky píše.“

        Snad jsem teď, po letech, neprozradila něco, co jsem nikdy říci neměla! Ludvíku, určitě jsi nic nikdy nezvoral. Tu jabloň stejně pak ožraly srnky. A já si nadále pečlivě vystřihuji Tvoje fejetony a schovávám do šuplíku pod televizí, abych Ti je pochválila. Ale když Ty nemáš e-mail, na Sokolovskou již nechodíš, sedíš jenom v Holešovicích nebo Dobřichovicích – a tak Tě chválím alespoň tímto způsobem.

        Jo a gratuluji Ti k pětaosmdesátinám a Madle taky, za to, že to všechno s tebou vydržela. Krásnou pusu přes Vltavu ti posílá
    Jiřina Šiklová.

     -- 224 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.