Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Sborník k 85. narozeninám / Milan Schulz


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 OBNOVIT Sborník k 85. narozeninám
  • Ivan Kadlečík
  • Markéta Goetzova-Stankiewicz
  • Václav Cílek
  • Ota Filip
  • Jaroslava Jiskrová
  • Martina McLenehanová
  • Jaroslav Kos
  • Jiří Gruša
  • Petr Hrudka
  • Ivan Klíma
  • Matěj Matela
  • Vilém Prečan
  • Jindřich Dvořák
  • Jiřina Šiklová
  • Eva Tomková
  • Václav Vacek
  • Jan Šimsa
  • Michr
  • MKMK
  • Petr Vavruch
  • Hana Kolářová
  • Miroslav Heindl
  • Agneša Kalinová
  • Milan Schulz
  • Renata Kalenská
  • A.J. Liehm
  • Eva Šerá
  • Petr Burda
  • Matthias Franz
  • Tomáš Vostřák
  •  -> Články na rozloučenou
     -> Tvorba
     -> Edice Petlice
     -> Charta 77
     -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Milan Schulz

    MILAN SCHULZ                                            Mnichov, 22.7.2011

    Z nějakých důvodů – zjevně kalendářních – je Ludvík Vaculík pořád o čtyři roky přede mnou. Jsem tomu rád. Svědčí to o prostém faktu, že jsme ještě pořád oba na tomto světě.
    Pobývali jsme kdysi nějaký čas v jedné redakci, kde se mě patnáct let líbilo. Ludvík do těch novin („Literárních“) vstoupil později, ale zato v době, kdy skutečně něco znamenaly. V nemalé míře právě jeho zásluhou. To, jak sledoval „obrodný proces“ v Semilech, je podnes jedno z nejpřesnějších svědectví o tom, jak to skutečně probíhalo.
    Pak jsem z Čech přesídlil do Bavorska. Dobře vím, že se to – nejen Ludvíkovi – nelíbilo, ale tak tenkrát běžel život. Každý si může za to, jak ho uskutečňuje. Dělali jsme to každý po svém. Ze stařeckého pohledu se mi zdá, že jsme se – alespoň my dva – na národa roli dědičné neprovinili.
    Ale mám tu jednu historku z roku 1983. Nevím odkud, ale dostal se mi tehdy do ruky samizdatový Vaculíkův „Český snář“. Fascinovaně jsem se dozvídal, jak žijí moji přátelé a známí. A uvěřil jsem autorovi jeho uhrančivé líčení natolik, že mi to nedalo a začal jsem taky psát deník. Pojmenoval jsem ho tehdy „Jak jsem psal Vaculíka“. Vydržel jsem to pár týdnů, než jsem – zabedněnec – pochopil, že „Český snář“ není žádný deník, ale propracovaná próza, na kterou já nemám.
    Přesto je to – ze zpětného pohledu – můj jediný podrobný záznam malého úseku života mého a mého okolí. Taky proto se tenhle text stal součástí jakýchsi „pamětí“, na kterých kutám. A kdybych se dokutal a kdyby to pak taky někdo vydal (jednu dobrou vydavatelskou duši už mám na své straně), tak bude možno si to i přečíst.
    Je mi smutno z toho, že v posledních letech Ludvíků Vaculíků v Čechách silně ubylo. Ještě že pořád máme toho původního! Vydrž, chlapče, co to dá!


    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.