Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Články na rozloučenou / Martin C. Putna:Vaculíkovské punkty


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 OBNOVIT Články na rozloučenou
  • Jiří Trávníček:Život jako klikatice
  • Petr Pithart:Vichr z brumovských kopců
  • Marie Vaculíková:Slíbila jsem mu ...
  • Ondřej Vaculík:Pohřeb na Holém vrchu
  • Vladimír Karfík:Život,práce a imaginace
  • Ivan Klíma:Ludvík byl geniální fejetonista
  • Jiří Peňás:Donkichot na české zahradě
  • Břetislav Rychlík:Stará jama...
  • Jan Vaculík:Zpráva o pohřbu
  • Alena Slezáková:Upřímný provokatér...
  • Jakub Patočka
  • Jan Petránek:Člověk Ludvík
  • Lukáš Novosad:Pantáta Ludvík Vaculík
  • Ivan Hoffman:Ludvík Vaculík
  • Jiřina Šiklová:Ve vzpomínce
  • Ondřej Vaculík:Omluva za ...
  • Gabriel Sedlák:Obsluhoval jsem ...
  • Hana Žížalová:Děkuji za ...
  • Martin Weiss:S Vaculíkem bylo ...
  • Tomáš Halík:Léto je tady
  • Cyril Höschl:Tož tedy beze mňa
  • Cecílie Jílková:Kde je moje táta?
  • Martin C. Putna:Vaculíkovské punkty
  • Sylvie Richterová:Nekrolog za ...
  • Pavel Kohout:Vzkaz na onen svět
  •  -> Tvorba
     -> Edice Petlice
     -> Charta 77
     -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Martin C. Putna: Vaculíkovské punkty

     --

    (Lidové noviny, 7. 7. 2015)

      Když mi redakce Lidovek nabídla, abych své fejetony přesunul na toto místo, kam o útercích psával Ludvík Vaculík, naskočily mi nejprve vaculíkovské vzpomínky. Jak jsem coby telecí elév neoficiální kultury hltal Vaculíkovy knihy opsané na stroji nebo propašované z exilu. Jak ve mně při četbě Českého snáře zápolilo nadšení s pochybou, "jestli se to takhle může". Jak jsem Vaculíka poprvé uzřel živého za sametové revoluce, kdy jsem v aule filozofické fakulty moderoval debaty s veřejností dotud zapovězenými hosty; kdy jsem publikum prosil "vyjádřete se jednou větou" a kdy Vaculík okamžitým nápadem vztáhl tento požadavek na sebe a jal se publiku odpovídati vždy jednou větou - kdyby bývaly byly zapsány, byly by vydatným souborem aforismů. Jak jsem na jednu Vaculíkovu novější knihu napsal mladicky radikální glosu a jak se Vaculík zlobil, ale ne zas tak radikálně, jak by býval mohl. Jak jsem byl rád, když jsem Vaculíka začal potkávat v kostele Nejsvětějšího Salvátora. A jak jsem vaculíkovsky neuvěřitelnou shodou náhod bydlel rok v bytě, ve kterém předtím pobýval Vaculík a ve kterém jsem si vařil kafe do hrníčku s nápisem "Ludvík".
      Vzpomínky jsou osobní a nepřenosné. I Vaculíkův literární styl je nepřenosný. Běda těm, kdo by se pokoušeli ho napodobovat, neboť nebudou než epigony - jak se pravidelně děje těm, kdo chtějí napodobovat příliš výrazné osobnosti. Leč některé opěrné body Vaculíkova duchovního světa by měly být neseny dál. Za prvé, vztah k místu a národu. Slovo "národ" jsme ve vesele postmoderních devadesátých letech strčili do obrozenské veteše, a tak jsme je ponechali napospas dnešním polonáckům a celonáckům. Pravé vlastenectví však nevede k náckovství. Je to jeden ze soustředných kruhů, v nichž přebýváme ve světě: kruh domu, místa, rodného kraje, češství, evropanství, světoobčanství. Vlastní zahrada pak je místem, kde člověk nejpříměji sousedí s kruhem nejvyšším, s klenbou nebeskou.
      Za druhé, vztah umělce ke společnosti a jejím bolestem. Je dobře, že nedávný Sjezd spisovatelů znovu nastolil tuto otázku. Zároveň by se bylo možno vaculíkovsky optat, co to vlastně řešili: to je přece jasné, ŽE literatura musí být nějak angažovaná. Otázkou je, JAK konkrétně, aby to bylo k dobrému pro svět i pro literaturu; a odpověď nemůže být jiná než individuální: někdo uměleckým dílem, někdo "jen" příležitostnými texty, někdo "jen" podpisem - zvláště když dějinná chvíle nadělí něco jako Charta.
      Za třetí, vztah k jazyku. Dialektismy, archaismy, vulgarismy, neologismy - vše patří do jazyka umělcova i jazyka vůbec. Jde opět "jen" o to, JAK se použijí v konkrétním textu a kontextu. I "hovno" může zaznít vznešeně, i "národ" vulgárně. Za čtvrté, vztah ke zpěvu. Když už se člověk nemůže víc radovat nebo vztekat, když už se vůbec nemůže modlit - tak má zpívat.

     -- 367 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.