Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Fejetony / V.Havel:Fejetony Ludvíka Vaculíka


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 -> Tvorba
 -> Edice Petlice
 -> Charta 77
 -> Lidové noviny
 -> Literární noviny
 -> Časopis Obsah
 OBNOVIT Fejetony
  • Čsl. fejeton/fejtón 1975-1976
  • Čsl. fejeton/fejtón 1976-1977
  • Čsl. fejeton/fejtón 1977-1978
  • Hodina naděje
  • Čsl. fejeton/fejtón 1978-1979
  • V.Havel:Fejetony Ludvíka Vaculíka
  • Jaro je tady
  • Srpnový rok
  • Stará dáma se baví
  • Nad jezerem škaredě hrát
  • Poslední slovo
  • 2009 Tisíce slov
  • 2008 Dřevěná mysl
  • 2012 Říp nevybuchl
  • 2015 Další tisíce. Jonáš a obluda.
  • 2015 Jsme v nebi
  • Jaro je tady 1968-2014
  •  -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Fejetony Ludvíka Vaculíka (březen 1986)

     --

    Václav Havel

    (Václav Havel: Do různých stran. Eseje a články z let 1983-1989. Praha, Lidové noviny 1990. 527 s.)

    První půle sedmdesátých let v Československu žije v mé osobní vzpomínce jako jakási "doba temna". Po dlouhém procesu stále hlubšího sebeuvědomování a sebeosvobozování společnosti, který charakterizoval léta šedesátá, a po velkém společenském vzepětí v roce 1968 přišla - po sovětské intervenci a takzvané "normalizaci" - dlouhá léta frustrace, deprese, rezignace a apatie. Ne snad, že by skončil život; leccos důležitého se samozřejmě dělo i tehdy; nicméně společnost jako celek byla atomizována, různá drobná ohniska nezávislé duchovní aktivity o sobě navzájem téměř nevěděla, chyběly informace a komunikace, neexistovaly ještě žádné takové paralelní struktury, jaké existují dnes. Platilo to i o literatuře: spisovatelé se záhy rozdělili na ty, kteří se přizpůsobili novým poměrům nebo provedli sebekritiku nebo prostě proplouvali dík tomu, že neměli žádné "hříchy" z minulosti, a na ty zakázané, vyvržené, oficiální propagandou poplivané. Ti si psali do šuplíků, živili se, jak se dalo, stýkali se hlavně navzájem sami se sebou, v jakémsi ghettu, jež se kolem nich vytvořilo. Společnost, která je ještě nedávno adorovala jako své pravé mluvčí, o jejich existenci pochopitelně věděla, sympatizovala s nimi, ale dávala si zároveň dobrý pozor: každý věděl, že mít s nimi něco společného by mohlo znamenat, že ho stihne týž osud, jaký stihl je, ba pravděpodobně ještě horší.
    V této pochmurné době vznikla v přátelském kroužku některých nejpřísněji zakázaných spisovatelů (patřili mezi ně Kohout, Klíma, Kliment, Vaculík, já a další) myšlenka, že by mohli zkusit vykročit z uzavřeného světa vlastního "šuplíkového" psaní a pouhé vzájemné výměny svých rukopisů a zasáhnout přeci jen trochu širší čtenářskou obec tím, že budou psát pravidelné fejetony, navzájem si je posílat, všichni je všechny opisovat a pak dál šířit kolem sebe. Tento zvyk se ujal, nějaký čas jsme to takto dělali, přidávali se další, naše fejetony se šířily. Později se všechno změnilo, hlavně po vystoupení Charty 77 (ale částečně už před ním), český samizdat se nečekaně rozrostl a rozšířil a naše fejetony se zcela přirozeně a pozvolně rozplynuly v širokém a pestrém proudu paralelního písemnictví. Dnes vychází v Československu už mnoho samizdatových edic, časopisů, jednotlivých článků, polemik a různých jiných textů, to vše se šíří rozsáhlou paralelní komunikační sítí (spontánně vzniklou, nikým tedy centrálně neorganizovanou), mnohé texty pronikají do zahraničí a vracejí se ke zdejším lidem prostřednictvím exilového tisku a českého a slovenského vysílání zahraničních stanic.
    Zkušený novinář a spisovatel Ludvík Vaculík, známý československé veřejnosti dobře z doby, kdy směl publikovat, nejen svým románem Sekyra, ale i svými statečnými publicistickými vystoupeními (byl například autorem slavného manifestu z roku 1968 Dva tisíce slov), byl v onom malém kroužku, o němž jsem mluvil. Na rozdíl od ostatních, k žánru fejetonu se jen občas vracejících, zůstal s vytrvalostí sobě vlastní tomuto žánru věrný: píše fejetony dodnes, v posledních letech má dokonce dobrý zvyk pustit s železnou pravidelností každý měsíc do oběhu jeden svůj nový třístránkový fejeton.
    Jeho osobitý způsob myšlení, svérázná povaha i osobitý jazyk, zkombinovány se zmíněnou vytrvalostí, se staly jakýmisi sudičkami či kmotry zvláštního úkazu: Vaculík postupně rozvinul a vypracoval si svůj vlastní typ fejetonu, typ natolik originální, že dnes - přísně vzato - se už téměř zcela vymyká všem tradičním představám o tom, co to fejeton je. Navenek se sice jeho texty stále tváří jako fejetony, stále se jim tak říká, ve skutečnosti jsou však už dávno něčím jiným a něčím víc: jde tu o jakýsi nový a zcela osobitý útvar, v němž jsou nejrůznější obecné reflexe, konkrétní dojmy, postřehy, aktuality a osobní zkušenosti přetaveny a velmi zvláštně a dovedně zkomponovány do určitých uměleckých mikrostruktur, jejichž účinek mnohostranně přesahuje rámec toho, co je běžně od fejetonu očekáváno. Jednotlivé motivy - zdánlivě si navzájem co možná nejvzdálenější a vůbec jakoby spolu nesouvisející - jsou provázeny velmi jemnou, často překvapivou a vždy jen po troškách a nenápadně prozrazovanou sítí různých významových či jazykově asociativních souvislostí, dík kterým se fejeton jako celek - a obvykle až poslední větou - ukáže být útvarem vlastně velmi konzistentním, v němž nic nebylo ponecháno náhodě (byť se to jakkoli náhodně tvářilo) a který vyúsťuje vždy do nějakého vícerozměrného sdělení. Toto sdělení nás přitom zasahuje nejen poetickým účinkem umné architektury motivů, z nichž je složeno¨, totiž jejich kombinací, opakováním, rozvíjením a pointováním, ale zároveň a možná především tím zvláštním a těžko nějak přesně popsatelným vaculíkovským viděním světa, opovážlivě se vymykajícím všem očekáváním i navyklým stereotypům. A ještě něčím: nezaměnitelně vaculíkovským jazykem, jeho dikcí, jeho melodií, jeho svéráznými pojmy či jeho svérázným vytrháváním různých pojmů z jejich obvyklých souvislostí, ironií, humorem, nerudností i láskyplností specificky vaculíkovských formulací.
    Skláním se s obdivem před každým, kdo se pokouší Vaculíkovy fejetony přeložit do jiného jazyka, a sdílím s ním hořkost, kterou nepochybně cítí: totiž z toho, že to "nejvaculíkovatější" je vlastně v podstatě nepřeložitelné.
    Vaculíkovy fejetony jsou dnes u nás v kruzích, které se aspoň trochu zajímají o literaturu, obecně známé a populární. Způsob psaní, který v těchto fejetonech a na nich Vaculík rozvinul, je také klíčem k pochopení žánru jeho proslulého románu Český snář. Ta kniha deníkových záznamů z konce sedmdesátých a počátku osmdesátých let je totiž de facto pokusem vybudovat z mnoha fejetonových mikrostruktur jednu makrostrukturu, v níž má nejen každý jednotlivý záznam týž řád, jaký mají Vaculíkovy fejetony, ale v níž má analogický řád i kombinace těchto záznamů, totiž kniha jako celek.
    Osobnost Ludvíka vaculíka - s její svéhlavostí, nekonvenčností, trochu morousovskou paličatostí, zvláštní citlivostí a posléze i schopností trvale a střízlivě vnímat i sebe samu a své pachtění - patří neodmyslitelně k profilu českého duchovního života druhé půle tohoto století. Jsem velmi zvědav, zda malý výběr z jeho fejetonů osloví i zahraničního čtenáře. je to otáka přesahující Vaculíka jako takového a míru jeho zahraniční slávy či neslávy. Je to otázka, nakolik se podařilo
    či nepodařilo odříznout dnešní Československo a dnešní střední Evropu od ostatního světa. Totiž: nakolik jsme či nejsme schopni si i dnes navzájem porozumět.


     -- 287 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.