Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Fejetony / 2009 Tisíce slov


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 -> Tvorba
 -> Edice Petlice
 -> Charta 77
 -> Lidové noviny
 -> Literární noviny
 -> Časopis Obsah
 OBNOVIT Fejetony
  • Čsl. fejeton/fejtón 1975-1976
  • Čsl. fejeton/fejtón 1976-1977
  • Čsl. fejeton/fejtón 1977-1978
  • Hodina naděje
  • Čsl. fejeton/fejtón 1978-1979
  • V.Havel:Fejetony Ludvíka Vaculíka
  • Jaro je tady
  • Srpnový rok
  • Stará dáma se baví
  • Nad jezerem škaredě hrát
  • Poslední slovo
  • 2009 Tisíce slov
  • 2008 Dřevěná mysl
  • 2012 Říp nevybuchl
  • 2015 Další tisíce. Jonáš a obluda.
  • 2015 Jsme v nebi
  • Jaro je tady 1968-2014
  •  -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    2009 Tisíce slov

    Tisíce slov. Ludvík Vaculík Vydalo nakladatelství Atlantis, Brno 2009. 316 stran.
    http://www.atlantis-brno.cz/inshop/autori/vaculik-ludvik/


    Vaculíkovy nové šaty

     --

    Daniela Iwashita
    (Lidové noviny, 30. 5. 2009, roč. 22, č. 125, příloha Orientace, s. 22)

    V právě vydaném souboru Tisíce slov Ludvík Vaculík (* 1926) zkomponoval do jedné knihy publicistiku, dokumenty i rukopisy ze 60. a 70. let.

    V autorském výboru ze starších prací Ludvíka Vaculíka můžeme sledovat napjatý vztah mezi spisovatelovým veřejným, ba dějinným působením a nejsoukromější sférou. Vedle slavných veřejných projevů typu Dva tisíce slov, dokumentů o vyloučení ze strany, fejetonů a reportáží najdeme i části intimní rukopisné prózy Stará postel, situované do 70. let. V knize jsou také fotografie – jednak snímky Ludvíka Vaculíka či jeho blízkých, které pořídila StB, jednak fotografie, které pořídil on sám nebo jeho blízcí.

    Ludvík Vaculík hovoří vždy z perspektivy zúčastněného pozorovatele. Tato nezajištěná pozice je zdrojem neustálého humoru i potíží, ošívání a chyb. Tu se pozorovatel vloží do věci, ve které měl mlčet, jindy se marně brání vtahování do událostí. Nerad jede do Semil, kde chce pouze psát reportáž, ale vzápětí se přistihuje, jak formuluje stanovy tamní ještě nevzniklé organizace mládeže.

    Pisatelův kříž spočívá v tom, že stále zvažuje míru své účasti a zároveň osobní nezávislosti. Jakoukoliv ustálenou pozici, „funkci“, která mu jako pozorovateli hrozí, ihned podvrací. Z tohoto konfliktu vznikají i fejetony do Filmových a televizních novin z let 1967 a 1968, v nichž píše převážně pod šifrou √1. Jako na dlani v nich vidíme princip vaculíkovského perpetua mobile: někdo ho požádá o pomoc či radu a on to nedokáže zcela odmítnout. Ale vzpírá se plnit očekávání, a to i žánrová či tematická. Takže do filmových novin nepíše ani tak o filmech, jako o tom, co se dělo v kině.

    Ještě humornější je, když pisatel nějaké – třeba imaginární – nabídce odolá a pak si představuje, jaké by to bylo, kdyby neodolal. Tak vznikl seriál, v němž do detailů promýšlí své působení v pozici ministra. Nakonec abdikuje. Tak zkoumá nejen povahu moci, ale i vlastní komplikovaný poměr k ní. Pod značkou rozjíždí i polemiky proti autorovi Dvou tisíců slov.

    Veřejný prostor pisatel poznává metodou zdůvěrňování. Vzniká dojem večerních rozmluv v hloučku chlapců, kteří na každou otázku musejí najít odpověď, trošku to připomíná i besedu žab sedících v kaluži. Tak fejeton Přátelský večer s vládou z 24. 7. 1968 referuje o setkání spisovatelů s politiky na terase paláce: „Potom přišel Gustáv Husák a pozdravil se se všemi. Měl na sobě hnědý oblek, hovořil pomalu a tiše a usmíval se nahořkle. Představoval jsem si ho jinak. Připomínal mi jednoho mého strýce.“ Tato poetika je v dané době a konstelaci plodná, ale například pro publicistické zachycení povahy moci v 50. letech by byla nemyslitelná. Zúčastněný pozorovatel by nemohl promýšlet vlastní manévrovací prostor ani besedovat s mučitelem a všímat si jeho podobnosti se strýcem.

    A poznali, že jsou nazí

    Soukromého pozorovatele Ludvíka Vaculíka zajímají hlavně jevy a lidé, kteří mu nikoho a nic nepřipomínají. Vystupuje jako nepřítel módy a zestejňování. Tedy i normalizace. V této době upadá do nemilosti moci. Už si nemůže hrát na ministra, sám je sledován neosobní StB. A stává se milencem, aniž by bezvýhradně přijal funkci. V úryvcích ze Staré postele pisatel sám sebe líčí trochu jako oběť, jako chlapce, který zabloudil do končin, v nichž nemá co dělat, kterému se vlastně ani nic dělat nechce, ale už byl očarován...

    Jenže noví páni si chtějí všechno odvyprávět sami. A tak se v Ahoji na sobotu 21. 1. 1977 v článku Otřesné? Neuvěřitelné? Ale pravdivé! To je také „svoboda projevu“ objevily dvě fotografie: na první je blonďatá žena, na druhé muž s knírem, každý z nich leží nahý natažen na jiném hrobě. Do tváře jim nevidíme, v klíně mají černé obdélníčky. Ahoj na sobotu říká, že L. V. dal sám do oběhu sérii pornografických obrázků a že „uveřejněné snímky jsou nejméně závadné ukázky z tohoto seriálu“.

    Nyní Ludvík Vaculík fotky i s článkem z Ahoje zařadil na závěr své knihy. Přidal vlastní zprávy o tom, jak soukromé fotografie vznikly, jak mu je StB zabavila, jak probíhaly vyděračské výslechy, jak po zveřejnění Charty fotografie zveřejnil Ahoj i televize a jak reagovala jeho rodina a čtenáři.

    Máme před sebou učebnicovou ukázku publicistické manipulace. A také příklad Vaculíkovy sebeobrany. Tentokrát fízly odhaluje on: cituje jejich zprávy, jejich metody nepřejímá, jen nenásilně paroduje. To je další Vaculíkovo perpetuum mobile, které začíná pracovat v této době: Odhalují ho? Svlíkne se sám! Fotí ho? Vyfotí se sám. Píšou o něm – napíše to sám. A svlíkne se líp a vyfotí se líp a napíše to taky líp. Bude líp žít i líp hřešit.

    Před jejich ďáblem dá přednost svému: „...měl-li jsem zachránit svou čest, musel jsem se postavit i za své hříchy... Ze strachu o čest prodat hříchy, to znamená ztratit duši, a čest stejně nezachránit.“ Přiznání k horkému hříchu, k přestoupení z nerozvážnosti, slabosti nebo vášně, hřích nezahladí. Ochrání však hříšníka před hříchem studeným: před chladem, s nímž někdo někomu ukradne soukromé fotky a ukáže je veřejnosti, aby docílil pohoršení a démonizací osoby zpochybnil i její ctné skutky.

    Vaculík ani fízly nedémonizuje, naopak polidšťuje. Při psaní se jim dívá do tváře, jmenuje je a mluví s nimi jako s lidmi. To je jeho apel i určitý výchovný úmysl této knihy, dnes velice aktuální. Všem se dívat do tváře a nenechat si vnutit žádnou podobu od někoho jiného.

    Fíkový list

    Ale kromě úmyslu má kniha i smysl. Ten se ve zkratce vyjevuje právě na těch nahých fotkách. Mluví totiž samy od sebe, nezávisle na komentáři Ahoje i autora.

    Počínaje Českým snářem ve svých knihách Ludvík Vaculík předvádí nahotu svou a svých blízkých záměrně a opakovaně – slovem i obrazem. Může to být pokus spatřit rázem celého člověka, jak se píše ve fejetonu Švancparáda: „Přirození, pánové, buďto potvrzuje výpověď tváře a řeči, anebo nad ni staví vážný otazník.“

    Ale je tu něco navíc. Marie Vaculíková v knižním rozhovoru Já jsem oves o svém muži říká: „On když dostane třeba Masarykův řád, fotí se nahatej s Masarykovým řádem!“ Mluví o jeho potřebě obnažování, ale co se sděluje zveřejněním?

    Představte si, že objevíte nějakou pozoruhodnou skutečnost, třeba starou šavli. Jak sdělit nějakou věc a zároveň její nález? Věc i nálezce je třeba uvést do přirozené a zároveň nečekané souvislosti. Na straně 274 nacházíme fotografii „jakéhosi chlapa, jak leží nahý a nad hlavou drží vztyčenou šavli“. To je dokonalý kontrast a dokonalá ironie: bezbranný v plné zbroji. Šavle volá: Král je nahý! Nahý volá: Mám šavli! Na podobných Vaculíkových záběrech není člověk jen sám sebou, nahý, nevinný, ale poznamenaný poznáním. Je tu něco jako fíkový list, který značí i vědomí člověka, že je nahý – hříšný a křehký zároveň.

    Podobně Ludvík Vaculík postupuje i v psaní: znovu a znovu vyostřuje kontrast mezi něčím živým, obnaženým, co jeví bezbrannost, zvířeckost i lidskost, nevinnost a přirozenost, s něčím neživým, chladným, nachystaným – jako je šavle, hrob, vyznamenání nebo psací stroj příslušníka StB. Metoda vytváří efekt, nikoliv ještě umělecký zdar: ten závisí až na poměru živých a neživých, horkých a studených komponentů. Na tom, zda se stala událost, třebas zlá, a člověk ji přijímá jako pokyn k následování neznámého smyslu, anebo zda situaci sám inscenuje podle svého úmyslu.

    Tady se stýkají dva kruhy Vaculíkova psaní i našich životů – je to kruh očišťování, oprošťování věcí a událostí, shazování šatů a smích. A zároveň mučivý kruh sebereflexe, v němž se věci komplikují, znevažují, utíká se od nich. O vlastních rozhodnutích ke krajní upřímnosti a účasti, o jejích důsledcích pro intimitu druhých, ale také o tom, co všechno lze mlčky snášet a vidět, nelze rozhodnout jednou provždy. Musí se vždy pochybovat. A chybovat.


    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.