Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Fejetony / Stará dáma se baví


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 -> Tvorba
 -> Edice Petlice
 -> Charta 77
 -> Lidové noviny
 -> Literární noviny
 -> Časopis Obsah
 OBNOVIT Fejetony
  • Čsl. fejeton/fejtón 1975-1976
  • Čsl. fejeton/fejtón 1976-1977
  • Čsl. fejeton/fejtón 1977-1978
  • Hodina naděje
  • Čsl. fejeton/fejtón 1978-1979
  • V.Havel:Fejetony Ludvíka Vaculíka
  • Jaro je tady
  • Srpnový rok
  • Stará dáma se baví
  • Nad jezerem škaredě hrát
  • Poslední slovo
  • 2009 Tisíce slov
  • 2008 Dřevěná mysl
  • 2012 Říp nevybuchl
  • 2015 Další tisíce. Jonáš a obluda.
  • 2015 Jsme v nebi
  • Jaro je tady 1968-2014
  •  -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Stará dáma se baví

     --

    (Ludvík Vaculík: Stará dáma se baví. Praha, Lidové noviny 1991. 105 s.)

    Na podzim toho roku měl jsem pocit lehkosti, opojný a nebezpečný: byla to lehkost nad mé síly, tížila mě. V červnu jsem se na sjezdu spisovatelů zbavil dlouhé viny za mlčení v bezmoci, a byl za to zbaven členství ve straně. Potom, protože jsme za trest pozbyli Literárních novin, jsem přišel o zaměstnání. Dostal jsem, myslím, neplacenou dovolenou se stipendiem od Literárního fondu, bral jsem tedy náhradní plat a měl za něj stvořit nějaké dílo. Tedy skoro ideální okolnosti pro spisovatele, jenže pod neviditelnou a nepoznanou hrozbou: začala si mě zvát Státní bezpečnost. Mohl jsem přemýšlet, o čem mi napadlo, ale do všeho se mi drala myšlenka jedna: toto nevydrží, kdesi se sbírají blesky.
    Kulturní a společenský život pražský šel s lehkomyslnou sebeironií dál: Zaútočili jsme opovážlivě, a čekáme odvetu, proti níž pak už nemáme další zbraně, to bylo všecko. Po euforii dne přicházela v noci vždy úzkost. Mrzutí rozvážlivci pravili: Bylo to přece už docela dobré, museli jste to zkazit? - Jinými slovy to bylo to, co prý řekl Jiří Hendrych, opouštěje jménem ÚV KSČ protestně tribunu našeho sjezdu: Tak, a tím jste prohráli všecko! - My však všecko vyhráli, režim Antonína Novotného padl, přišla chvíle úžasné svobody. Když pak byla potrestána přátelskými armádami a následoval pomalý a dlouhý pád hluboko pod původní bídu, pravili ironici: Sorry, Tony!
    Ale na podzim toho roku 1967 ještě setrvačně běžely i některé dobré děje, schválené před naší vzpourou. Podle blahovolného jarního usnesení měly začít čtrnáctidenně vycházet Filmové a televizní noviny. A mě potkala nezapomenutelná příhoda, pěkná, která ještě zvětšila mou úzkost z osobní svobody a volnosti. A. J. Liehm mi vyřídil čísi nápad, abych pro ty noviny psal fejetony; pod pseudonymem či značkou, protože mé ujméno se nesmělo nebo snad jenom nehodilo, už nevím, tisknout. Liehmově nabídce jsem se zasmál: O čem bych psal, když do kona nechodím a televizi nechci, jsem proti ní. - On řekl: Tak do kina si někdy zajdi, to bys měl, a piš proti televizi, když jsi proti ní! Radím ti, vem to, protože mít své noviny, které ti otisknou všechno, takovou pozici má v Evropě málokdo. - A co a jak v Evropě je, v té otázce jsme všichni v Literárních novinách pokládali A. J. Liehma za prvočíslo.
    A tak jse, v tísnivé době, pod vládou rozčileného stranického aparátu, našel nepochopitelně svobodomyslného vydavatele, jenž mi nikdy neškrtl ani slovo. A cenzura jen asi jednu větu. Že by se nezajímala a nedověděla, kdo to píše, je nemyslitelné. Já jsem ovšem sám určoval její chování podle svých zkušeností, a nad jejím jednáním jsem začínal žasnout: snesla každý vtip a narážku, ano i přímou kritickou myšlenku, jen když v ní nebyla výslovně jmenována žádná konkrétní KSČ, žádný prezident ani ministr. Jako by mi vyčítavě vzkazovala: Vidíš, aspoň tak kdybys byl na tom sjezdu rozumně mluvil!
    Značku vynašel jsem takovou: Je to odmocnina z písmene l a je to i VL. Zůstal jsem za tou značkou, i když poměry se od začátku roku 1968 obrátily a redakce by si byla přála, abych se zjevil. Mně však se hra se značkou zalíbila.
    Zkušenost z Filmových a televizních novin mi ukázala, jak výhodný žánr je fejeton a jak je dobré muset pravidelně odevzdat svou dávku. Dodnes, jda Valentinskou ulicí na Starém Městě, pohlédnu na dveře, kam jsem vždy na poslední chvíli donášel své přesně odpočítané řádky. Odevzdával jsem je nejčastěji a rád do rukou redaktorky Drahomíry Novotné, protože ona se s nevyléčitelným zlozvykem všech redaktorů vždycky nejprve podívala na konec, teprv pak posoudila nadpis a pobaveně, nebo pochmurně se usmála. Stálo tam vždycky někde načaté červené víno, nabízeli mi sklenku, nebo kafe, mlčelo se na aktuální témata, bylo to tam povzbudivě klidné. Redakce vypadala jak nevyhovující krejčovská dílna. Rád jsem si chodil i dělat korekturu. Všecko s pocitem jak při balónovém létání, tak bezpečném a lehkém až do pádu.
    Ludvík Vaculík, březen 1990

    Obsah

    Skok z věže
    Nová vaše známost
    Nepotřebuji televizi
    Opravdu nepotřebuji televizi
    Nejpádnější důvod proti
    Stará dáma se baví 
    Vy...t se na novelu 
    Linie podzimu
    K výročí bitvy, která se nekonala
    Teplo vlastního domu
    Skrytou kamerou 
    Muž s dívčím srdcem
    Hrom do toho 
    Žádný nový život
    Převzetí ministerstva
    Černé dny na ministerstvu
    Mezi námi ministry
    Odchod z ministerstva
    V mocenském vakuu
    Vakuum se vyplňuje
    Duch doby
    Jaro je tady
    Kalhoty do Lhoty
    Našim ženám
    Naše žeň moudrosti
    Poznámka k demokratizaci
    Příliš mnoho slov
    Přátelský večer s vládou
    Prostota, či mazanost?
    Neexistuju
    Příhoda z mládí
    Přišel podzim


     -- 114 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.