Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Tvorba / 2006 Polepšené pěsničky


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 OBNOVIT Tvorba
  • 1958 Na farmě mládeže
  • 1963 Rušný dům
  • 1965 Vidět svět novýma očima
  • 1966 Sekyra
  • 1967 projev na IV. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů
  • 1968 Dva tisíce slov
  • 1969 Deset bodů
  • 1970 Morčata
  • 1976 Československý fejeton/fejtón 1975-1976
  • 1977 Československý fejeton/fejtón 1976-1977
  • 1978 Hodina naděje
  • 1978 Československý fejeton/fejtón 1977-1978
  • 1979 Československý fejeton/fejtón 1978-1979
  • 1981 Hlasy nad rukopisem "Českého snáře"
  • 1981 Český snář
  • 1986 Milí spolužáci!
  • 1987 Jaro je tady
  • 1989 Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského
  • 1990 Srpnový rok
  • 1991 Ach Stifter
  • 1991 Stará dáma se baví
  • 1993 Jak se dělá chlapec
  • 1993 Radosti radosti
  • 1994 Poco rubato
  • 1996 Nad jezerem škaredě hrát
  • 1998 Nepaměti /1969-1972/
  • 2001 Cesta na Praděd
  • 2002 Poslední slovo
  • 2002 Loučení k panně
  • 2003 Vážený pane Mikule
  • 2006 Polepšené pěsničky
  • 2007 Hodiny klavíru
  • 2008 Dřevěná mysl
  • 2008 Petr má medvěda nebo co
  • 2009 Tisíce slov
  • 2011 Rušný dům
  • 2011 Koza na trati
  • 2012 Říp nevybuchl
  • 2012 Korespondence Janouch / Vaculík
  • 2015 Další tisíce. Jonáš a obluda.
  • 2015 Jsme v nebi
  •  -> Edice Petlice
     -> Charta 77
     -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Nad Brumovem

    nad_brumovem.mpa (3 188 kB)  

    Aj dobře to král Šalomún znamenál (Rožnov p. R. 14. 4. 2012)

    lv_janu_rokytovi.mp3 (1 456 kB)  

    Polepšené pěsničky

     --

    Ludvík Vaculík
    (VACULÍK, Ludvík. Polepšené pěsničky. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Dokořán a Nakladatelství Jana Jiskrová - Máj 2006. 248 s. )

    Názor od cimbálu
    Doslov Jana Rokyty

    Krátce po našem seznámení mu pravím:
    "Na spisovatela si relativně velice chytrý!"
    On na to:
    "Šak já také málo píšu!"

    Rukopis knížky jsem četl vícekrát a pořád v něm nacházím přitažlivosti, které mně poprvé ušly. Text je valašsky hutný. Autor píše, co chce povědět, a zároveň to komentuje, glosuje a uvozuje do všelijakých kontextů. Zrovna tak si počíná lidová píseň, ta původní, sdělná a silná.
    Když jsme se s Vaculíkem, díky Karlu Pavlištíkovi, poznali, spolupracovala s cimbálovou muzikou Technik plejáda výrazných kumštýřů Jarmila Šuláková, Josef Laža, horňáčtí chlapci Dušan a Luboš Holí a další dobří; řekněme elita moravského folklorismu, zpěváci prvního řádu. Do tohoto světa vstoupilo Ludvíkovo zpívání jako vyložený protipól všeho dosavadního. Jeho projev byl dvojího zrna: tichý, citový, malučko nyvý, s názvuky sentimentu; a silný, hlasem až hrubozrnným, pozounově vytrubovaný do tváře okolního světa. Po takovém zpěvákovi jsem doslova "skočil". Právě tak jsem slýchal v dětství zpívat na jasenských svatbách, tak zpíval můj tata i všichni strýci, takové hlasy zněly v kostele. Ludvík měl už předem vybudovaný pevný postoj ke každé z písniček, které jsme si vzájemně předkládali k uvěření. Toho jsem si musel všimnout, to nešlo nevzít. Vznikl tak okruh rozhlasových nahrávek, které stojí na způsobu jeho pojetí každé z pěsniček. - Ostatně vždycky na mne pravdivěji působil spisovatel, který zpívá, než zpěvák, který píše...
    Jihovalašský kroj z Nedašova si Ludvík pořídil tuším před osmi deseti roky. Na zcela neotřelé novinářské otázky typu "Proč jste si, pane Vaculíku, nechal ušít kroj? Má manifestovat vaše zakotvení v rodném regionu?" jsem při "vernisáži" kroje ve Zlíně slyšel Ludvíkovu odpověď: "Aby bylo na světě o jeden víc."
    V knížce se až příliš často objevuje mé jméno, a to v pohledech protichůdných, rozhodně se ale nebere nadarmo. Ba i to vyjádření "rypák Rokyta" považuju za přívlastek mluvnicky i jinak neshodný se substantivem. Uklidňuje to.
    Obdivuju přesnost, barevnost i situační pravdivost autorových nahlédnutí do dětství a mládí v Brumově a ve Zlíně. Já si dokážu pravdivě vybavit pouze zvuky mluvy a muziky, a k tomu i vůně, co jich na malé valašské dědině bývalo. A chtěl jsem obdivovat i Vaculíkovu hru na housle. Ale jako "na potvoru" jsem ho nikdy hrát neslyšel. Mám pocit, že o tento zážitek definitivně přijdu. A když mně při jednom natáčení blesklo hlavou, jak by asi působil spisovatel-primáš před naší muzikou, zůstává dodnes při tom blesknutí. Neprav nic, nebude nic!
    V knížce se můžeme dočíst, že východní Morava je "hlavní město muziky". No však po celý svůj muzikantský život to zdůrazňuju a hlásám po téměř celém světě. Naši muzikanti mají v sobě zcela zvláštní svět nápěvných a harmonických snů a představ. To v sobě nosí jako ty kulturní chrámy, o nichž je řeč v jednom Vaculíkově fejetonu O kostře v Lidových novinách. Muzikantští architekti je vztyčují všude, kde zpívají a hrají, a pak si je odvezou zase do svého domova. Tato knížka svědčí i o tom, že stojí za to jezdit po takových chrámových stavbách. A že já s autorem pocházíme z hlavního města muziky, je naším společným tónem.

    Obsah knihy

    I  Jak sem já šél do búdy
    Dušička
    O zpěvu
    O zpěvu mém
    S houslemi do světa
    Čím budu
    Moje zpěvníky
    Oslovení
    Na horách studénky
    Polepšovna
    Konference, vykopávky, judikáty
    Danaj, erotika, půltóny
    Szomorú vasárnap
    Wlastenci, Božena Němcová, Vlastje
    Na první tebe spatření
    Žena
    Názor od cimbálu (doslov Jana Rokyty)

    II  Důkazy a úkazy
    III Nové vlastenecké písně


    Obsah CD
    1. Jak sem já šél do búdy 
    2. Na horách studénky
    3. Už sa jaseň blíží pomalučky
    4. Jabléčka už dozrávajú
    5. Vyjdi ně, slunéčko, nad zálesí
    6. Aj vŕší, vŕší
    7. Vídeň, milý Vídeň
    8. Smutná neděle (Szomorú vasárnap)
    9. Pověz ty ně, moja milá, pověz
    10. Kis pejlovam...
    11. Ohne Lieb und ohne Wein
    12. Pod Prešpurkem kraj Dunaja
    13. Nad Lidečkem zelený háj
    14. Radosti, radosti


     --

    Ludvík Vaculík zpívající. Polepšené lidové písně.

     --

    Jiří Pechar
    (A2 kulturní týdeník, 18. 4. 2007, ročník 3., č. 16, s. 7)

    Ve své knize Polepšené pěsničky Vaculík říká, že zpěv je pro něho důležitý „jak chodění, mluvení, psaní“. A je přesvědčen, že „zpěvák má o jeden smysl, o jeden pedál či o jednu erotogenní oblast víc“. Nejde přitom o zpěv jako umění, nýbrž o „živočišný projev“, tak jak fungoval u něho i v rodině jeho dětství. Píseň bere „jako praktickou věc“: písničky nestuduje, jenom jich „užívá tak jako bot“, které kdysi „naopak studoval“. A zdůrazňuje, že zpívat z těch důvodů, z nichž zpívá on, může každý.
    Právě z této funkce, kterou má pro něho zpěv, vznikla i uvedená kniha. Má tři části: v první z nich hovoří o vztahu k zpívání způsobem, který připomene jeho fejetony, druhá přináší texty i notové zápisy převážně lidových písní a třetí přetisku je písničky, které po příkladu Havlíčkově skládal na známé melodie v posledním roce komunistického režimu, když se lid scházel „v ulicích a na náměstích, aby vyjádřil svůj názor, náladu či přání“. Ale i texty lidových písní jsou občas „polepšované“, třebaže je přesvědčen, že „žádná pěsnička opravy nepotřebuje“, a jeho opravy vyplynuly jen z jeho „zlozvyku“ zkoumat je jako „diagnostický projev“. Zpravidla tak připojuje nějakou sloku navíc, jako třeba v písničce, v níž ho pobouřila dívčina rada šohajovi, s nímž se rozchází: „Mysli si, šohajku, že sem ti umřela!“ Uprostřed muziky a zpěvu si představil, „tak ona má pro něho být mrtvá“, a jak zatímco si tu všady okolo jásá, on má brečet. „Jaká to musí být potvora!“ rozhořčuje se, a k textu písničky připíše další dvě sloky, takže ta nyní končí slovy: „Nestaraj sa, milý, o mé pochování, do hrobu vedle mňa nevejde sa žádný.“
    K části nákladu Polepšených pěsniček je připojeno i CD, na němž některé lidové písně také Vaculík sám zpívá za doprovodu cimbálové muziky. Když ale srovnám jeho repertoár s tím, co jsem si z lidových písní uchoval v paměti já sám, uvědomuji si nápadný rozdíl. A není dán tím, že jde o písničky moravské. Vaculík je ovšem nakloněn představě, že „východní Morava je země nejvyvinutější lidové hudby v Evropě“, i když uznává, že za tuto myšlenku nemůže ručit „znalostmi a vědomostmi“. O osobitosti českých písní má pochyby. pociťoval je především jako „školní“ a v souvislosti s písní „Až já budu velká, bude ze mne selka“ dokonce poznamenává, že se možná dá říci, „že jsou trošku hloupé“. Ale moravským písním jsem dával většinou přednost i já, jenomže ve Vaculíkově repertoáru nenacházím ty, které vyjadřovaly určité dramatické aspekty lidového života, přitom často s akcentem přijetí osudu všemu navzdory. Vaculíkovy oblíbené „pěsničky“ jsou laděny spíše idylicky (což nevylučuje hrubozrnnější humor) a láska v nich nachází naplnění až poté, co se oba zamilovaní ocitnou před oltářem.
    Je tu ovšem jedna výjimka, která se týká písně, o níž byla řeč už kdysi v Českém snáři, a souvisí s milostnou historií, která v něm byla vypsána. Distance od této historie se projevuje rozdvojením mezi tím, kdo tuto historii prožíval v první osobě, a tím, kdo o ní nyní hovoří v osobě třetí a z něhož se stal už jen kdosi, s nímž se pisatel Českého snáře „denně stýkal“: „V roce 1979 jsem poznal muže, který byl rozhlodaný láskou; dovolím-li si tak pojmenovat jeho vztah k ženě, která začala. A přitom se chystala s manželem emigrovat. Na této nešťastně počaté známosti byla tedy při každém setkání pečeť ,never more'.“ Vypráví teď znovu, jak si dal Karlem Šiktancem přeložit maďarskou píseň, při které se důstojníci stříleli z nešťastné lásky a která byla na morální stav onoho muže „jako dělaná“. Je ale nyní přesvědčen,že „jeho veliký a pravý bol byl zároveň k politování směšný“, neboť cit těch dvou byl sice opravdový, „jenom to celé do budoucna byl nesmysl“. Dovídáme se nyní, že by bylo tehdy sice stačilo, „kdyby on jí byl řekl dvě určitá slova, a ona by nechala manžela odjet do Vídně samotného“. Místo toho nakonec udělal z oné dojímavé písně posměšnou píseň na rozloučenou, kterou jí dal jako dárek. „Šlo to trochu na účet i duši té krásné ženy, ale neměla si začínat!“ dodává teď Vacu1ík a přidává k historii vylíčené v Českém snáři pozdější dovětek: „Po převratě jsem se s tou ženou třikrát sešel, a byla vtipně milá. K tomu muži zatrpkla, ale nemluvili jsme o něm.“
    Toto rozdvojení mezi tím, kdo kdysi určitý vztah dramaticky prožíval, a tím, kdo na něj dnes vzpomíná s kritickým odstupem, je pro dnešního Vaculíka příznačné. Nebylo ale vždycky určitým rysem jeho osobnosti? Určuje i jeho vztah k vlastnímu psaní, vyjádřený slovy, pro něž bychom u něho našli právě určitou obdobu i dříve: „Ale všecko psaní, když nemusí být, je marnivost až hloupost, a kolik napsaného tu musí být?“ A dodává, že tím míní „i své tzv. knihy, některé: vlastně to, co je v nich a co je způsobilo. Mám na mysli jednání, jímž jsem někomu zasáhl do života, čímž míním některé ženy.“ Ale i tady, podobně jako v souvislosti s onou historií známou z Českého snáře, větu uzavírají slova: „i když na tom měly první vinu“. A idylické ladění knihy má jakoby za svůj melancholický kontrapunkt větu: „Život je neomluvitelný“, s níž se ostatně v textu setkáváme opakovaně.

     -- 1042 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.