Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Tvorba / 2007 Hodiny klavíru


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 OBNOVIT Tvorba
  • 1958 Na farmě mládeže
  • 1963 Rušný dům
  • 1965 Vidět svět novýma očima
  • 1966 Sekyra
  • 1967 projev na IV. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů
  • 1968 Dva tisíce slov
  • 1969 Deset bodů
  • 1970 Morčata
  • 1976 Československý fejeton/fejtón 1975-1976
  • 1977 Československý fejeton/fejtón 1976-1977
  • 1978 Hodina naděje
  • 1978 Československý fejeton/fejtón 1977-1978
  • 1979 Československý fejeton/fejtón 1978-1979
  • 1981 Hlasy nad rukopisem "Českého snáře"
  • 1981 Český snář
  • 1986 Milí spolužáci!
  • 1987 Jaro je tady
  • 1989 Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského
  • 1990 Srpnový rok
  • 1991 Ach Stifter
  • 1991 Stará dáma se baví
  • 1993 Jak se dělá chlapec
  • 1993 Radosti radosti
  • 1994 Poco rubato
  • 1996 Nad jezerem škaredě hrát
  • 1998 Nepaměti /1969-1972/
  • 2001 Cesta na Praděd
  • 2002 Poslední slovo
  • 2002 Loučení k panně
  • 2003 Vážený pane Mikule
  • 2006 Polepšené pěsničky
  • 2007 Hodiny klavíru
  • 2008 Dřevěná mysl
  • 2008 Petr má medvěda nebo co
  • 2009 Tisíce slov
  • 2011 Rušný dům
  • 2011 Koza na trati
  • 2012 Říp nevybuchl
  • 2012 Korespondence Janouch / Vaculík
  • 2015 Další tisíce. Jonáš a obluda.
  • 2015 Jsme v nebi
  •  -> Edice Petlice
     -> Charta 77
     -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Nechcete vidět můj klavír?

     --

    Daniela Iwashita
    (Lidové noviny, 8. 9. 2007, roč. 20, č. 210, příloha Orientace, s. VI.)

    Ludvík Vaculík (* 1926) vydal další deníkovou knihu. Hlavní ženskou postavou je v ní učitelka klavíru a hlavní událostí rozpad Literárních novin. Opravdu hlavní je však v knize něco jiného.

    Je neděle, šedé odpoledne. Mám psát Poslední slovo, do něhož se mi pro choulostivost věci nechce. Raději hraju. Protože chtěl bych jednou přijít, sednout - a zahrát! To Larghetto, nijak těžké, se mi ještě nepodařilo zahrát plynule, a paní Vaculíková říká: „Nikdy nepoznám, co hraješ, protože nehraješ souvisle, vracíš se, opakuješ...“ (18. 1. 2004)
    Napínavost Vaculíkova psaní spočívá v náladovosti. Po konstatující první větě (Je neděle), zaznamenávající jakoby holý fakt, následují obvykle věty vyjadřující výrazné pocity ze skutečnosti (šedé odpoledne... mám psát... nechce se mi). K tomu se pak přidruží vzdor (raději hraju), a mysl se zaostřuje na nějaký úkaz nebo děj, aby ho přistihla v jeho hlubší platnosti (přijít, sednout - a zahrát! ... Nikdy nepoznám, co hraješ...).
    Ani my nikdy nepoznáme - jako paní Vaculíková, zosobňující uměřeného a kritického čtenáře - co Ludvík Vaculík právě hraje. Ztrácíme nit, ale vnímáme opakování, variace a konečně zákonité uskupování všedních věcí i jejich postupnou proměnu ve znamení: Zrovna naproti, nad pianem, je skupina stromů černého kmene a jeden druhému se haluzemi plete do osudu.

    Viny, noviny, narozeniny...
    První čtení Vaculíkových vět může být okouzlené, dojaté, stržené do jeho nálad (třeba pro sekvence jako: Vyšel jsem z domu na ulici. Líbí se mi jakékoliv počasí.), druhé rozzlobené (uvažujeme-li o tom, jak se druhým lidem plete do osudu a jak je vplétá do svých knih), a snad až třetí čtení umožňuje klidnější pohled nebo poslech, spojité vnímání faktů, fantazií a pocitů.
    Hodiny klavíru za takovou opakovanou četbu určitě stojí. „Zpráva o tom, že hudební škola na náměstí Republiky zanikla a Literární noviny se rozpadly“, je zasazena do časového rozpětí od Tří králů 2004 do Mikuláše 2005. Podtitul komponovaný deník vystihuje pnutí tohoto „žánru“ mezi osobní volbou, někdy až svévolí (Já hraju naschvál), a odevzdáním se času, vírou ve sdělitelný nadosobní smysl (Při pravdivém psaní se v textu vždycky objeví linie vedoucí k nějakému smyslu: k účelu událostí). Podobá se to napětí mezi fotografií-momentkou, na níž Ludvík Vaculík vždy nějak pózuje, maskuje se anebo svléká, režíruje děj a žene ho do excesu, a mezi hudbou, v níž se jako zpěvák přirozeně podřizuje řádu skladby i spolupráci s hudebníky a uplatňuje jemný cit pro nuance.
    Skandálnost dosavadních Vaculíkových knih spočívala v zobrazování intimity, zejména milostné. V Hodinách klavíru se toto téma objevuje už jen v úvahách: Žasnu nad blbostí pohlaví. Jakému zblbnutí člověk propadne! Zčista a nevinna mládí rozhlížíme se, pěstujeme myšlenky a city, píšeme... a končí to tím, že do té ideální dívky chceme a musíme cosi cpát a houpat jí ceckama. Inteligentní člověk! I zde přitom platí, že žádná Vaculíkova prohlášení není radno absolutizovat. Nezapomeňme, že máme co dělat s náladovým autorem. V jedné vteřině jde likvidovat své staré erotické fotografie, v druhé vteřině se jimi nadchne: Vyřadil jsem snímky, kde se stýká pohlaví, a vystoupilo z toho, že jsou to duševní obrázky, za kterými můžu stát. Očistil se totiž ten hlubší úmysl: oslavit, uctít dar života. Překvapuje mě, že je to vlastně také literatura...
    Když uvažuje o ženách, stále se zaplétá do citově-racionálních paradoxů (Má vítězná odmítnutí se mi vracejí jako viny). S Literárními novinami to má podobné: formuluje sice jasnou představu, jaké by měly být, ale také silně sympatizuje s těmi, kdo je dělají proti jeho představám. Dostává se tedy opět do rozporů, je věrohodný jako osobní svědek zvažující vlastní odpovědnost, ale ne jako kronikář konfliktů (jakými byly například volba Jakuba Patočky šéfredaktorem nebo výpověď Janu Lopatkovi).
    Výsledná zredigovaná realita, jevící se jako drb nebo zpětná manipulace, má však opět hlubší platnost. Vždyť právě literární redakce - kde se pracuje s lidskými slovy a sděleními - se paradoxně stává místem, kde se lidé nedokážou dorozumět a jsou nešťastní. Proto nesledujeme oficiální schůze, ale denní chod a jeho příznaky: lidské reakce a obvyklé nemluvení. Podobně jako v Českém snáři tu má pisatel ambici nějak popsat přítomnou dobu a společenskou atmosféru. Na svých pochůzkách a výletech jako by putoval od jedné potápějící se lodi k druhé: rozpadající se redakce, zanikající hudební škola, umírající jazyk (lužická srbština)... Vyjít ven nebývá dobrodružství, spíš to hrozí sledem nepříjemností: ukradená peněženka, odtažené auto, vytržený zub. Kniha přitom nevyznívá jako stížnost, ale jako pokus zaujmout vyrovnaný postoj k vlastní i obecné marnosti a vině. Pisatel si stále ukládá úkoly, plní pravidelné povinnosti, zabývá se vztahy s nejbližšími a téměř v osmdesáti letech začne cvičit na piano, které v dětství opustil. Dělá mu to radost a zároveň je to další položka v řetězci jeho klaunských pokání (Neurčitou vinu za cosi zaženu, když začnu dělat něco zanedbaného, třeba vysávat). Vždyť kde nic nefunguje, přece „něco musí fungovat“. A člověk se o to musí postarat. Případný Smysl se dostaví sám.
    Pisatel Hodin klavíru proto dělá pořádek nejdřív u sebe: soustavně se rozhoduje, co si ještě ponechá, čeho zanechá, co musí chránit, co už zničí, spálí nebo přenechá jiným. Podstatné je uchovat si to nejdůležitější (lidi, vztahy), ostatního se vzdát. Nesouhlasit a nerozpadnout se (Na tom náměstí vedle hudební školy pořád neroste nic než čím dál větší jáma. Musel bych se rozpadnout nesouhlasem, kdybych pořád myslel na to, s čím nesouhlasím.). Slavit s druhými jejich narozeniny. Je to opravdu „furt totéž“, ale člověk má stále co dělat, aby se s tím vyrovnával. Psaním nebo hraním.

    Úplně nové hraní
    Hra na klavír také u Vaculíka představuje novou životní a pozorovatelskou pozici: ačkoliv ve svých rekapitulacích dochází -jen s jemnou sebeironií - k tomu, že jeho život byl šťastný a jeho knihy (snad s výjimkou některých pasáží Sekyry) jsou skvěle napsané, konfrontace s přítomností a klavírem mu jasně dává poznat, že mnoho věcí prostě neumí a jen málo zmůže vůlí. Najednou ho učí mladá žena, před kterou se stydí. V podstatě se nedostane k tomu, aby se mohl se svým hraním komukoliv předvést - pouze cvičí, hraje dokola stejné melodie a diví se, těší ho to. Stává se někým, kdo má sice účast na jakési společné realitě, ale už do ní nevkládá svůj osobní zájem.
    Ludvík Vaculík psal své knihy často ze vzdoru nebo neřešitelného konfliktu: především Morčata, Český snář, Jak se dělá chlapec a Loučení k panně. Hodiny klavíru nic podobného neřeší, jejich autor je opravdu téměř „vysvlečený z úmyslů“, a to dává jeho knize punc svobody, kterou nabízí i čtenáři: Bez násilí, pěkně pomalu jsem si hrál všecky noty, půlové jako šestnáctinky, svým tempem: ale to je úplně nové hraní! To si zkuste: z cizích kostiček si stavíte svou stavbu. Nechejte si to znít. Je to jak vyběhnout z ohrady.


     -- 239 kB --

    Dvě nejdůležitější noty Ludvíka Vaculíka

     --

    O Hodinách klavíru
    Lukáš Foldyna
    (Host, 2007, roč. 23, č. 10, s. 21-22)

      Konec roku 1989. Jak nám svítily oči, když jsme se za pošmourných listopadových dnů vraceli ze školy, kde se pomalu soudružky měnily v paní učitelky, a usedali s červenomodrobílou vlaječkou k dalšímu přenosu z pražské demonstrace. S napětím jsme kroutili knoflíky u rádia a byli štěstím bez sebe, když se nám podařilo na kazeťák zachytit náhle se vynořivšího Kryla nebo Hutku. Vytahovali jsme ze skrýší zakázané Rychlé šípy a ukazovali je spolužákům, kteří otráveně kroutili hlavami a vykládali si o tom, jak jim v pionýru pouštěli polské videokazety s Rambem. Se slzami v očích hleděli jsme na záběry z Národní třídy a jásali, když se na místeckém náměstí objevil Havel a my mu mávali z tátových zad.


    Vaculík a Foglar

      Myslím — nebo doufám —, že obdobně vnímá konec komunismu významná část mých vrstevníků. Ta událost, a možná ještě spíš doba před ní, do značné míry formovala naše životní hodnoty, pomáhala rozlišovat mezi tím, co je dobré a co zlé. Je to vidění možná naivní, jenže nám v té době bylo dvanáct třináct let, odpůrci režimu zkrátka patřili k těm hrdinům z foglarovek. Možná dnes existují důvody domnívat se, že vše bylo trochu jinak, to ale nezbavuje onu dobu oparu mytologie, kterou jsme si kolem ní vytvořili.
    Ludvík Vaculík se svým dílem na této mytologii významně podílel poté, co jsme odložili zmiňovaného Jaroslava Foglara a začali se zabývat vážnými věcmi. Když mu kdysi v období tvůrčí krize Jiří Kolář poradil, aby si psal deník, začal vznikat nejen román Český snář, ale vlastně celý soubor próz, jakási originální kronika sklonku, respektive přelomu století. Vaculík dokázal v živelnosti, která je deníkovému žánru vlastní, ukočírovat témata a motivy tak, aby prózy nebyly jen soupisem denních příhod, ale aby vynikla komponovanost, literárnost, formálnost textu, aby vznikl román v tradičním slova smyslu. To je ovšem patrné méně než atraktivnost některých témat, zejména užívá-li Vaculík bez skrupulí jako materiál nejen svůj život, ale i životy svých blízkých.


    Vaculík a Bach


      Hodiny klavíru jsou knihou jednodušší a jaksi tišší než například Český snář nebo Jak se dělá chlapec. Jsou také psány o něco prostší metodou kompozice. Vaculík zdánlivě nepřináší celkem nic zásadně nového — pořád jde o deníkové zápisy z prostředí, které zčásti známe, spolu s některými hrdiny, z předchozích próz. Větší čistota, průzračnost, související asi i s menším rozsahem textu, se však projevuje v práci s tématy, jež by mohla být docela dobře inspirována kompozicí hudební skladby (ostatně próza má podtitul „komponovaný deník“) — to by nakonec korespondovalo i s titulem knihy a v textu často proklamovaným aktivním zájmem o hudbu.
    Pokusme se tuto inspiraci hudební kompozicí vyložit na základě notového záznamu Bachova chorálu, jenž je v knize přetištěn a tvoří podklad pro jednu drobnou epizodu.
    Dejme tomu, že v Hodinách klavíru jde o jakýsi kontrapunkt nejméně tří témat. První hlas, ten živější, nápadnější (podobně jako je hybnější i první hlas u Bacha), tvoří vypravěčem bedlivě sledovaný osud Literárních novin v letech 2004 a 2005 — jejich krize a rozpad na dvě periodika. Pro Vaculíka jako člena silné generace, která z těchto novin udělala v šedesátých letech národní politickou tribunu, je to téma o to bolestnější, čím více si uvědomuje, jak s proměnami redakční práce i českého literárního života obecně odchází celá jedna epocha pojímání a prožívání literatury, jíž je (byl) součástí.
    Ve druhém hlase se ozývá ženská nota — něžnější a pokornější, nenápadnější, i když neméně silná. Žena byla ve Vaculíkových deníkových prózách vždy postavou úhelnou („Dávno vím, že každý text potřebuje ženskou postavu. A čtenář, zkažený životem a četbou, je vždy trochu zvědavý, co se stane“, s. 83), ovšem vztah rozvíjející se v Hodinách klavíru je snad ještě méně než platonický. Je to spíše jakási úvaha nad možností vztahu k učitelce klavíru, již vypravěč zdědil po svém dospívajícím synovi a s typicky vaculíkovskou umanutostí se na stará kolena pere s nástrojem, na nějž neumí hrát (což musí obdivovat každý, kdo někdy bral hodiny hudby).
    Zmiňovanou Bachovu skladbičku přikládá vypravěč k dopisu učitelce spolu s výzvou, aby se pokusila přijít na to, které dvě noty mu připadají nejdůležitější, které „ohromí svou očekávanou samozřejmostí“. Řešení rébusu neprozradí, a dává tím pádem hádat i čtenáři. Ty noty se mají ozvat v levé ruce, tedy ve třetím hlase, který doplňuje uvedená dvě témata a tvoří jakousi basovou linku. V románu by se dala připodobnit k tématu životního bilancování a za takový pár nejvýraznějších „not“ tohoto „basu“ bych označil dva opakující se momenty: snahu zhodnotit vlastní literární dílo (konfrontované například s dílem Kunderovým; Vaculík si hezky všiml, že u českých středoškoláků vyvolává pavlovovský reflex — Kundera Žert, Vaculík Sekyra), a dále někdy trochu úsměvné, jindy trpké pokusy vypočítat vypravěčovy největší životní chyby a provinění vůči bližním.


    Vaculík a Smrt


      Jednoduchost tohoto trojhlasu je zastřena především časovostí Vaculíkovy knihy, jež je pro něj ovšem typická. Z perspektivy aktuálního dění samozřejmě vynikají zejména pro účastníky patrně ne úplně příjemné okolnosti rozpadu redakce Literárek, případně vypravěčovy komentáře současného dění ve společnosti a politice. Vždycky mně fascinovala Vaculíkova jakási schizofrenie: on je ve svých knihách, ale i v novinových článcích až odpudivě pedantický, karatelský, konzervativní. Ale zároveň si je toho vědom a dokáže svého vzteku a svých — někdy pěkně protivných — názorů využít k rytmizaci prózy, k její dramatičnosti. A navíc umí sám sebe v této pozici vystavit hořké ironii: „Najednou mi napadlo: že já jsem tu [na letní škole lužické srbštiny — LF] jakoby vystaven brainwashingu. Ta řeč. Ten stesk. Písně lidí, kteří si je už ani nezazpívají. A já to přeci za všecky neudržím! Rozžal jsem a začal hlasitě číst Literární noviny: tím jsem se vrátil do své postavy. Spal jsem dobře a ráno bylo všecko v pořádku.“
    Přece jen je ale pamfletičnost a rozhněvanost textu oproti dřívějšku poněkud umírněna. Domnívám se, že je to dáno Vaculíkovou větší smířlivostí, vědomím blížícího se konce. Nechce se mi o tom vyslovovat více, je to otázka příliš intimní, ale právě smrt tvoří náladu celé knihy, náladu, kterou by měl rozeznít souzvuk tří zmiňovaných hlasů: „Z Bachova Chorálu jde stesk všecko obsahující. Bach, jenž už není, tenkrát rozhodl, že já tady teď mám mít jeho stesk? Stesk po čemsi neurčeném, jehož smyslem je on sám: aby byl. Stesk bez předmětu. Jako dílo o sobě.“


    Vaculík a já


      I díky Vaculíkovi pro nás období sedmdesátých a osmdesátých let v českém disentu znamená cosi jako národní obrození jak kulturním obsahem a významem, tak především obrazem, který si o tom období utváříme. Možná by stálo za to pokusit se časem o jakási macurovská „Znamení zrodu II“ a uvažovat o tom, jakou řečí ta doba promlouvala a promlouvá a co to o ní a o jejích aktérech vypovídá — a teď nemám na mysli jazyk moci (tomu se věnoval například Petr Fidelius), ale právě disentu, undergroundu, opozice. Část těchto „znamení“ nalezneme i ve Vaculíkových deníkových prózách. Proč o tom mluvím v souvislosti s bezmála třicet let vzdálenými Hodinami klavíru?
    Už tehdy vznikl svět, který je mnohým autorovým dílům společný a který nalezneme i v Hodinách klavíru. Ludvík Vaculík je jeden z mála českých autorů, kteří ve svých dílech vítají čtenáře v jaksi jednolitém prostoru s pevně danými konturami — do jakého nás uvádí třeba i Reynek, Krchovský, Váchal nebo Dylan. Není to prostor, který nás má uklidnit a ukonejšit, ale přece je to svět určitých jistot materiálních i duchovních. Už třicet let (a asi ještě déle, budeme-li počítat i s předchozí Vaculíkovou sice ne-deníkovou, ale zjevně autobiografickou tvorbou) trvá vypravěčova románová rodina, jeho bydliště a rodiště, přátelé, mnohdy již zemřelí a přítomní jen ve vzpomínkách. Vaculík tak vytváří cosi, co se možná z literatury trochu vytrácí — důvěrný vztah mezi čtenářem a autorem.

    Hned několikrát si Ludvík Vaculík v románu posteskne, že už by rád začal psát to Hlavní. Při pohledu na jeho nejnovější knihu nás ale musí napadnout, že to Hlavní tu máme zrovna před sebou — a že to vzniká už pár desítek let.

    Autor (nar. 1977) je literární kritik.

     -- 691 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.