Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Tvorba / 1991 Ach Stifter


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 OBNOVIT Tvorba
  • 1958 Na farmě mládeže
  • 1963 Rušný dům
  • 1965 Vidět svět novýma očima
  • 1966 Sekyra
  • 1967 projev na IV. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů
  • 1968 Dva tisíce slov
  • 1969 Deset bodů
  • 1970 Morčata
  • 1976 Československý fejeton/fejtón 1975-1976
  • 1977 Československý fejeton/fejtón 1976-1977
  • 1978 Hodina naděje
  • 1978 Československý fejeton/fejtón 1977-1978
  • 1979 Československý fejeton/fejtón 1978-1979
  • 1981 Hlasy nad rukopisem "Českého snáře"
  • 1981 Český snář
  • 1986 Milí spolužáci!
  • 1987 Jaro je tady
  • 1989 Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského
  • 1990 Srpnový rok
  • 1991 Ach Stifter
  • 1991 Stará dáma se baví
  • 1993 Jak se dělá chlapec
  • 1993 Radosti radosti
  • 1994 Poco rubato
  • 1996 Nad jezerem škaredě hrát
  • 1998 Nepaměti /1969-1972/
  • 2001 Cesta na Praděd
  • 2002 Poslední slovo
  • 2002 Loučení k panně
  • 2003 Vážený pane Mikule
  • 2006 Polepšené pěsničky
  • 2007 Hodiny klavíru
  • 2008 Dřevěná mysl
  • 2008 Petr má medvěda nebo co
  • 2009 Tisíce slov
  • 2011 Rušný dům
  • 2011 Koza na trati
  • 2012 Říp nevybuchl
  • 2012 Korespondence Janouch / Vaculík
  • 2015 Další tisíce. Jonáš a obluda.
  • 2015 Jsme v nebi
  •  -> Edice Petlice
     -> Charta 77
     -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    1991 Ach Stifter

     --

    Krátká předmluva
    Ota Filip

    Předmluvy, zlé pomluvy a doslovy se nemají psát ani tisknout. A když, tak by měly být krátké a v žádném případě křečovité nebo rádoby vtipné. A proč vlastně čtenáře v předmluvě upozorňovat na to, jak má následující texty číst a jak je má chápat?

    Porušuji vlastní pravidlo, když teď napíšu, že čtení Ludvíka Vaculíka dne 28. ledna 1991 ve Spolku Adalberta Stiftera a ještě k tomu v mnichovském Sudetoněmeckém domě (po více než dvaceti letech opět na Západě), mělo nějaký symbolický význam, i když Vaculík četl dopis Adalbertu Stifterovi. Samozřejmě, že v této skutečnosti jakýsi symbolický význam nelze přehlédnout, jenže právě proto, že je tak průhledný, nechci ho dále zdůrazňovat. Pokud Ludvíka Vaculíka znám, tak si jistě ve chvíli, kdy pro své čtení ve Spolku Adalberta Stiftera psal Stifterovi dopis, s nějakou symbolikou hlavu ani nelámal. To, co předcházelo prvnímu čtení českých autorů ve Spolku Adalberta Stiftera, není pro mne důležité. Podstatné jsou revoluční změny na podzim roku 1989, které čtení v Mnichově umožnily. Takže jen krátce. Počátkem ledna 1990 jsem s Petrem Becherem jel do Prahy přesvědčovat Ludvíka Vaculíka, Lenku Procházkovou a Jana Trefulku, aby se vypravili do Mnichova. Ale: Kdyby VacuJík nechtěl do Mnichova přijet, nedostali bychom ho přes hranici do Bavorska ani párem volů. Jako vždy předtím, tak i v lednu 1990 jsou historky Ludvíka Vaculíka, od roku 1969 do podzimu 1989 disidenta, vydavatele zakázaných rukopisů a jedné z předních hlav Charty 77, poznamenány současnými, poněkud absurdními českými dějinami: Někdy v osmdesátých letech odebrali dva estébáci Vaculíkovi pas. V lednu 1990 Vaculík ty dva policajty v »Lidových novinách« veřejně vyzval, aby mu pas ráčili přinésti zpět tam, kde mu ho sebrali, tedy domů, protože »někam chce jet«. Ti dva nebyli sice k nalezení, Ludvík však svůj pas dostal zpět, prý s ministerským přáním příjemné cesty do Mnichova.

    V Mnichově na nádraží přivítal za Spolek Adalberta Stiftera české spisovatele jeho tajemník Peter Becher (symbolika se opět vnucovala) štamprlemi Becherovky.

    Pokud jde o mne, nezapomenu nikdy na noc po čtení: Dva současní minesengři, prof. OUo Herbert Hajek, předseda Spolku Adalberta Stiftera a Ludvík Vaculík (ti dva se opravdu dlouho hledali, až se konečně v Mnichově našli) uspořádali ve Valdštýnské restauraci (zase se vtírá jakási symbolika!) soutěž ve zpěvu národních a jiných, spíše ošemetných písní. Když Vaculík, pro přítomné - a samozřejmě i pro mne - ztělesnění současné velkolepé české literatury, počal pět, aby prof. Hájkovi ukázal, jak se u nás zpívají německé písničky, které bychom však tady raději zapomněli, měl jsem sto chutí zalézt pod stůl a tam se stydět.

    A co mám napsat o Petru Becherovi? Jeho Stifterova odpověď na Vaculíkův poněkud zvláštní dopis je to nejlepší, co jsem si ve sborníku Spolku Adalberta Stiftera na rok 1991 přečetl. Češi Petru Becherovi za text, a nejen za tenhle text, už poděkovali: Městští radní přejmenovali jednu ulici v Karlových Varech na Becherovu ulici. Myslím si však, že páni radní neměli na mysli onoho slavného, prvního Bechera, nýbrž našeho současného Petra. Ale opravdu nadějné je, že Moravák a Valach Ludvík Vaculík publikuje společně se sudetským Němcem Petrem Becherem v jednom svazku a jedním středoevropským dechem text o německy píšícím básníkovi z Čech, Adalbertu Stifterovi.


     -- 86 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.