Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Tvorba / 2011 Koza na trati


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 OBNOVIT Tvorba
  • 1958 Na farmě mládeže
  • 1963 Rušný dům
  • 1965 Vidět svět novýma očima
  • 1966 Sekyra
  • 1967 projev na IV. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů
  • 1968 Dva tisíce slov
  • 1969 Deset bodů
  • 1970 Morčata
  • 1976 Československý fejeton/fejtón 1975-1976
  • 1977 Československý fejeton/fejtón 1976-1977
  • 1978 Hodina naděje
  • 1978 Československý fejeton/fejtón 1977-1978
  • 1979 Československý fejeton/fejtón 1978-1979
  • 1981 Hlasy nad rukopisem "Českého snáře"
  • 1981 Český snář
  • 1986 Milí spolužáci!
  • 1987 Jaro je tady
  • 1989 Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského
  • 1990 Srpnový rok
  • 1991 Ach Stifter
  • 1991 Stará dáma se baví
  • 1993 Jak se dělá chlapec
  • 1993 Radosti radosti
  • 1994 Poco rubato
  • 1996 Nad jezerem škaredě hrát
  • 1998 Nepaměti /1969-1972/
  • 2001 Cesta na Praděd
  • 2002 Poslední slovo
  • 2002 Loučení k panně
  • 2003 Vážený pane Mikule
  • 2006 Polepšené pěsničky
  • 2007 Hodiny klavíru
  • 2008 Dřevěná mysl
  • 2008 Petr má medvěda nebo co
  • 2009 Tisíce slov
  • 2011 Rušný dům
  • 2011 Koza na trati
  • 2012 Říp nevybuchl
  • 2012 Korespondence Janouch / Vaculík
  • 2015 Další tisíce. Jonáš a obluda.
  • 2015 Jsme v nebi
  •  -> Edice Petlice
     -> Charta 77
     -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    2011 Koza na trati

    http://www.sevcik-veduta.cz/

     -- 182 kB --

    Kozy hodné pozorování

    Martina McLenehanová
    (Literární noviny, 18. 11. 2011, roč. 22, č. 46, s. 19)

       „Koza na trati je kniha o ženách. Tu část o kozách jsem napsal, aby se ženy neurazily,“ řekl mi ke své nejnovější knize Ludvík Vaculík. Pod dojmem těchto slov se mi do četby nechtělo a řekla jsem mu to. „Odložte svoje dogma,“ doporučil mi. A právem. V knize jsem našla mnoho, jen to, co jsem předpojatě očekávala, ne.
       Co tady v knize najít lze? Když se to vezme nejprve z věcného hlediska, kniha obsahuje texty novější i mnoholeté, již publikované i dosud nezveřejněné. Zdroje sahají od notoricky známých děl jako je Český snář, přes Loučení k panně, Hodiny klavíru a Cestu na Praděd, kolem fejetonů z Lidových novin až po rukopis Stará postel. I texty známé a mnohokrát přečtené či citované zde ale působí svěže a nově. Je to tématem, zařazením a výběrem. Co text, to portrét: portrét ženy, muže, vztahu či napětí mezi těmito protipóly, nebo jeho pisatele a jeho vnímání. Díky různorodým zdrojům se texty liší tónem, tématem i stylem, ale od první po poslední stranu se k sobě vrací citlivým obloukem. Různorodost textů navíc umožňuje ocenit šíři žánrů, kterým se Ludvík Vaculík věnuje. Patříte-li například k čtenářům, kteří s oblibou čtou jeho fejetony, ale romány ne, nebo obráceně, „svůj“ text si tam najdete. Koza na trati se totiž odvíjí od vzpomínkového popisu přes snové a niterné texty a autentické dopisy až po názory a racionálně zpracované myšlenky, aby se na závěr navrátila k podvědomí, citu a symbolu. Jestliže totiž někoho uráží, že autor nepřímo označuje ženy kozami, je na velkém omylu. Kozy jsou v této knize vždy osobnosti hodné pozorování a zaznamenání, bytosti, které se duší i tělem zapsaly do duše spisovatele, nebo ho upoutaly a v každém případě pro něj hodně znamenají.
       Kniha je spíš knížka až knížečka, formátem malá a útlá. Jako by i svým vzhledem vypovídala o tom, že jejím obsahem je intimita. To, že je výborně napsaná, snad není nutné dodávat – že je Ludvík Vaculík označován za jednoho z nejlepších českých spisovatelů, se nestalo jen tak. Jediné, co dojem ruší, je několik chyb, kterých se autor známý svým skvělým pravopisem zřejmě sám nedopustil. Budiž to odpovědným lidem odpuštěno a buďme rádi, že kniha spatřila světlo světa. Kdyby totiž nakladatelství autora přímo neoslovilo a k vytvoření knihy ho nevyzvalo, Koza na trati by vůbec nevznikla. Byla by to škoda. Kromě zážitku ze čtení a z jazyka zpodobňuje barvitost života a poskytuje podněty k přemýšlení o životní pouti, o tom, co a kdo člověka potkává, jak reaguje a jak se s tím vyrovnává. Mužský čtenář má možnost konfrontovat své postoje s autorovými a ženy možná popřemýšlí, komu kdy vstoupily do trati.


    Všechno důležité jsem se naučil u koz

    Jiří Peňás
    (Lidové noviny, 2. 12. 2011, roč. 24, č. 281, s. 9)

       Test inteligentního čtenáře české literatury i těchto novin by mohl spočívat v otázce, k jakému spisovateli přiřadit jaké zvíře. V případě kozy by to bylo velmi jednoduché: k Ludvíku Vaculíkovi.
    „Kozy jsem pásl jenom asi pět roků. A cítím to jako jednu z hlavních kapitol svého života. Asi proto, že jsem tam prožil nejrůznější situace a vztahy v modelové formě, zkusil si své schopnosti a získal některá rozhodnutí pro celou budoucnost.“ To píše letos pětaosmdesátiletý spisovatel v knížce Koza na trati, která by mohla na první pohled vypadat jako pocta kozám, tedy skutečně oné užitečné domácí zvěři, již chlapec pásal na obecním brumovském pastvisku, ale pak čtenář zjistí, že téma je širší. Jsou do ní – nejspíš samotným autorem – vybrány texty z celého aktivně spisovatelského života, jež mají nějakou kozí potencialitu, ale ta nemusí být přímá. Nejčastější a nejbližší souvislost je ovšem téma ženské, které s tím kozím souvisí hluboce i povrchně, bizarně i vážně, urážlivě i obdivně, neboť toto všechno u Vaculíka vždy jde pohromadě. Jsou tu proto zařazeny relativně krátké ukázky ze šesti životních Vaculíkových knih, v nichž to, o čem mluví jako o „modelové formě“, realizoval konkrétně. Vynechána je Sekyra, v níž se zatím tak hluboce do kozoženské tematiky neponořil, i když kozí motivy jsou i tam. Naopak Vaculíkův čtenář tu ocení zařazení dvou ukázek z dosud nevydané a za Mistrova života i nevydatelné Staré postele, ale zas tak moc se toho onen zvědavec nedozví. Snad že komunikace s přirozeností měla počátek asi tam. S chutí si člověk přečte blok fejetonů, jež chybně zadávaly podezření, že Vaculík je misogyn, ale ve skutečnosti jde o něco jiného: o nárok na to, co vypozoroval onen bystrý pasáček už na té pastvě.
       Knížku vydalo šumperské Nakladatelství Pavla Ševčíka – Veduta, jak se v tiráži výslovně praví „u příležitosti festivalu Město čte knihu v Šumperku“. Nevíme, jak takové festivalové čtení vypadalo, ale pokud tedy kniha byla toho součástí, pak to měli v Šumperku pěkné. Pokud jde ještě o ty kozy, tak byly u Vaculíků dvě a jmenovaly se Ajna a Cicina. Když Ajna nechtěla jít, objevil malý Ludvík, jak ji zkrotit: jezdil jí rukou tvrdě podél páteře. Naráz poslušně šla. „Zkuste to taky někdy se svou náladovou kozou,“ doporučuje klasik.



    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.