|
(Vítězslav Macháček: 50 českých autorů posledních padesáti let, Československý spisovatel 1970. 211 s.)
Druhá Vaculíkova kniha, román Sekyra, představuje vývojový skok; zařadila se mezi vrcholná díla naší současné prózy. Dějovou kostrou románu je návštěva hrdiny, pražského redaktora, u bratra na valašské vesnici. Cítí potřebu zrekapitulovat si po otcově smrti jeho život, uvědomit si, co od něho převzal a v čem se mu podobat nechce a nemůže. Výprava za tragikou otcova osudu je i cestou k sobě samému, k nejvnitřnější podstatě vlastní osobnosti. Vypravěčův otec je tu představen ve třech fázích svého života. Především tak, jak utkvěl vypravěči ve vzpomínkách z dětských let. Tehdy byl otec bezpečnou oporou jeho dětského světa. Syn okouzleně vzpomíná na společné výpravy do hor na dříví. Tyto vzpomínkové pasáže jsou proloženy i úryvky otcových osobitých dopisů, které posílal rodině z Persie. (Vaculík jen nepatrně stylisticky upravil skutečné otcovy dopisy.) Ve vypravěčových vzpomínkách a úvahách se však hlavně rýsuje otec jako komunistický funkcionář po únoru 1948. Je přesvědčen o správnosti cesty, po níž ho vede strana, a bere na sebe obětavě všechny stranické úkoly. Syn je na něho hrdý, když se jako první vzdá louky za chalupou, kterou dostal při pozemkové reformě a vlastní těžkou dřinou zvelebil. Ale později se vztahy mezi otcem a synem narušují. V procesu kolektivizace se otec při plnění stranických úkolů dostává do rozporu se svou osobitostí, ale většinou potlačuje vlastní názor ve jménu velké myšlenky, které chce sloužit. Ani si zpočátku neuvědomuje, jak se mění jeho vztah k lidem: stávají se mu jen prostředkem k dosažení politického cíle. Začíná se jim odcizovat, přestává si s nimi rozumět. Začíná se odcizovat i vlastní rodině. Jeho žena to vyjádří svým prostým způsobem: "Ale, tato. Já to vidím, ty nejsi dobrý." Tatínek se dostává do sporu se světem, s nímž kdysi srostl a který mu byl vším. Začíná proces jeho odosobnění, ztráty vnitřní svobody. Výsledkem je rozvrat osobnosti, jímž jsou poznamenána poslední léta jeho života. Po smrti manželky odešel do pohraničí a tam se znovu oženil. Syn mu odmítl jít za svědka a napsal mu dopis, kterým se s ním rozešel. Otec četl ten dopis již na úmrtní posteli. Syn to nyní cítí jako tragické nedorozumění. Na otázku, zda postavou otce chtěl vytvořit kladného hrdinu, Vaculík řekl: "Kladný hrdina se vyznačuje tím, že se s něčím utkává. A můj hrdina se utkal ne s vesnicí, ale s neslučitelností toho, co měl dělat, se sebou samým. V osudu tohoto hrdiny je tak vlastně obsažen i důkaz nepřirozenosti forem, které na sebe vzalo uskutečňování jeho ideálů."
Syn- vyprávěč si uvědomuje, že cestou svého otce nemůže jít. Nechce sloužit velké nadosobní věci za cenu ztráty vlastní osobnosti. Chce zůstat nedeformovaným člověkem, odmítá stát se manipulovanou jednotkou. Jako k hlubině bezpečnosti se obrací k rodnému kraji, k společenství lidí a míst, které ho naplňuje pocitem řádu a jistoty, i když si uvědomuje, že tento originální řád vesnického života je rozrušován nivelizujícím náporem civilizace.
To, čím Sekyra tak převýšila Rušný dům, je stupeň její umělecké zralosti a míra umělecké kázně, kterou tu autor projevil. I Sekyra pracuje se skutečným životním materiálem a není prosta publicistických prvků. I druhý Vaculíkův román je vlastně stížnost adresovaná všem, ale jeho autentičnost a polemičnost prošla vysokou mírou umělecké stylizace. Vznikl osobitý prozaický útvar, pro nějž je označení román jen velmi přibližné. Na rozdíl od Rušného domu je zde epický příběh, ale čtenář si ho musí sestavovat z množství vzpomínkových scének a úvah, které nejsou chronologicky uspořádány. Již několik prvních vět naznačí Vaculíkovu vypravěčskou metodu: "Poprvé jsem měl navštívit svého bratra řidiče. -- Ale on skoro nikdo neví, kdo je můj bratr řidič. Tedy bylo mi deset roků, když mi nečekaně připadl k občasnému nudnému kolébání... Když tomuto mému bratrovi bylo pět, šel jsem do světa, když on měl mých deset roků, já už měl svých dvacet a mohl mě takový bratr zajímat? Počítal jsem ho spíš mezi drobný domácí inventář... Dneska se domnívám, že jenom věkově blízcí bratři se rodí skutečně jako bratři, kdežto jsou-li si věkem vzdáleni, musejí se teprve průběhem života bratry stát." Základní časovou rovinou románu je současnost, dějovou základnu tvoří vyprávění o hrdinově návštěvě v rodné vsi, ale vyprávěč se od této dějové základny stále odráží k výpravám do různě vzdálené minulosti, přerušovaným pasážemi úvahovými. I skutečnost, že pozornost vstupní pasáže je zaměřena na bratra řidiče, který je v románu postavou zcela epizodní, svědčí o metodě, kterou Ivan Klíma označil za "metodu záměny podstatného a nepodstatného". Často se tu důležité dějinné události nebo významné mezníky v životě otcově mihnou jen jakoby okrajově, jako letmé zmínky. Zato jsou bohatě rozvíjeny scény výprav do hor na dříví a stavění domu. Vrcholné momenty v životě jedince nejsou vždy totožné s vrcholky historie. Ivan Klíma upozornil i na Vaculíkovu osobitou práci s časem: vytvořil si zvláštní čas, který se nekryje s časem historickým, čas, v němž se prolínají události současné s minulými, někdy v téže větě. "Čeká nás mnoho úkolů, řekl a zamračil se a máme moc nepřátel, řekl a umřela maminka." I tato práce s časem umožňuje korigovat rozměry události. Celým románem prochází motiv nedovoleného odvezení zapomenutého kmene lesního stromu, který v závěru dostává charakter symbolu jednání z vlastního rozhodnutí a vlastní iniciativy, svobodného činu nemanipulované lidské osobnosti. Po jazykové stránce se vypravování pohybuje většinou v rovině hovorového jazyka, jehož autentičnost je podtržena četnými moravismy.
|
