Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Tvorba / 1968 Dva tisíce slov


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 OBNOVIT Tvorba
  • 1958 Na farmě mládeže
  • 1963 Rušný dům
  • 1965 Vidět svět novýma očima
  • 1966 Sekyra
  • 1967 projev na IV. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů
  • 1968 Dva tisíce slov
  • 1969 Deset bodů
  • 1970 Morčata
  • 1976 Československý fejeton/fejtón 1975-1976
  • 1977 Československý fejeton/fejtón 1976-1977
  • 1978 Hodina naděje
  • 1978 Československý fejeton/fejtón 1977-1978
  • 1979 Československý fejeton/fejtón 1978-1979
  • 1981 Hlasy nad rukopisem "Českého snáře"
  • 1981 Český snář
  • 1986 Milí spolužáci!
  • 1987 Jaro je tady
  • 1989 Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského
  • 1990 Srpnový rok
  • 1991 Ach Stifter
  • 1991 Stará dáma se baví
  • 1993 Jak se dělá chlapec
  • 1993 Radosti radosti
  • 1994 Poco rubato
  • 1996 Nad jezerem škaredě hrát
  • 1998 Nepaměti /1969-1972/
  • 2001 Cesta na Praděd
  • 2002 Poslední slovo
  • 2002 Loučení k panně
  • 2003 Vážený pane Mikule
  • 2006 Polepšené pěsničky
  • 2007 Hodiny klavíru
  • 2008 Dřevěná mysl
  • 2008 Petr má medvěda nebo co
  • 2009 Tisíce slov
  • 2011 Rušný dům
  • 2011 Koza na trati
  • 2012 Říp nevybuchl
  • 2012 Korespondence Janouch / Vaculík
  • 2015 Další tisíce. Jonáš a obluda.
  • 2015 Jsme v nebi
  •  -> Edice Petlice
     -> Charta 77
     -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Dva tisíce slov

    Rozsáhlá studie nazvaná Dva tisíce slov; Zrod a důsledky nečekaně vlivného provolání nabízí detailní rekonstrukci zrodu, publikace, přijetí a důsledků jednoho z nejvlivnějších dokumentů a vrcholných projevů konstituování občanské společnosti v ČSSR roku 1968.

    http://publication.fsv.cuni.cz/attachments/440_koncelik_2000_slov.pdf



    Dva tisíce slov

     --

    Ludvík Vaculík
    (Literární listy, 27. června 1968, č. 18)

    Nejdřív ohrozila život našeho národa válka. Pak přišly další špatné časy s událostmi, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter. S nadějemi přijala většina národa program socialismu. Jeho řízení se však dostalo do rukou nepravým lidem. Nevadilo by tolik, že neměli dost státnických zkušeností, věcných znalostí a filosofického vzdělání, kdyby aspoň měli víc obyčejné moudrosti a slušnosti, aby uměli vyslechnout mínění druhých a připustili své postupné vystřídání schopnějšími.
    Komunistická strana, která měla po válce velikou důvěru lidí, postupně ji vyměňovala za úřady, až je dostala všechny a nic jiného neměla. Musíme to tak říci a vědí to i komunisté mezi námi, jejichž zklamání nad výsledky je tak veliké jako zklamání ostatních. Chybná linie vedení změnila stranu z politické strany a ideového svazku v mocenskou organizaci, jež nabyla velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vyčítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím. Jejich příliv zapůsobil na povahu i chování strany, která nebyla uvnitř zařízena tak, aby v ní bez ostudných příhod mohli nabývat vlivu pořádní lidé, kteří by ji plynule proměňovali, tak aby se stále hodila do moderního světa. Mnozí komunisté proti tomuto úpadku bojovali, ale nepodařilo se jim zabránit ničemu z toho, co se stalo.
    Poměry v komunistické straně byly modelem i příčinou stejných poměrů ve státě. Její spojení se státem vedlo k tomu, že ztratila výhodu odstupu od výkonné moci. Činnost státu a hospodářských organizací neměla kritiku. Parlament se odnaučil rokovat, vláda vládnout a ředitelé řídit. Volby neměly význam, zákony ztratily váhu. Nemohli jsme důvěřovat svým zástupcům v žádném výboru, a když jsme mohli, nedalo se po nich zas nic chtít, protože nemohli ničeho dosáhnout. Ještě horší však bylo, že jsme už téměř nemohli důvěřovat ani jeden druhému. Osobní i kolektivní čest upadla. S poctivostí se nikam nedošlo a o nějakém oceňování podle schopností darmo mluvit. Proto většina lidí ztratila zájem o obecné věci a starala se jen o sebe a o peníze, přičemž ke špatnosti poměrů patří i to, že ani na ty jejich peníze není dnes spolehnutí. Pokazily se vztahy mezi lidmi, ztratila se radost z práce, zkrátka přišly na národ časy, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter.
    Za dnešní stav odpovídáme všichni, více však komunisté mezi námi, ale hlavní odpovědnost mají ti, kdo byli součástí či nástrojem nekontrolované moci. Byla to moc umíněné skupiny rozprostřená pomocí stranického aparátu z Prahy do každého okresu a obce. Tento aparát rozhodovat, co kdo smí a nesmí dělat, on řídit družstevníkům družstva, dělníkům závody a občanům národní výbory. Žádná organizace nepatřila ve skutečnosti svým členům, ani komunistická. Hlavní vinou a největším klamem těchto vládců je, že svou zvůli vydávali za vůli dělnictva. Kdybychom tomu klamu chtěli věřit, museli bychom dnes dávat za vinu dělníkům úpadek našeho hospodářství, zločiny na nevinných lidech, zavedení cenzury, která zabránila, aby se o tom všem psalo, dělníci by byli vinni chybnými investicemi, ztrátami obchodu, nedostatkem bytů. Nikdo rozumný samozřejmě v takovou vinu dělnictva neuvěří. Všichni víme, zejména to ví každý dělník, že dělnictvo prakticky nerozhodovalo v ničem. Dělnické funkcionáře dával odhlasovat někdo jiný. Zatímco se mnozí dělníci domnívali, že vládnou, vládla jejich jménem zvlášť vychovávaná vrstva funkcionářů stranického a státního aparátu. Ti fakticky zaujali místo svržené třídy a sami se stali novou vrchností. Spravedlivě však řekněme, že někteří z nich si tuto špatnou hru dějin dávno uvědomili. Poznáme je dnes podle toho, že odčiňují křivdy, napravují chyby, vracejí rozhodování členstvu a občanstvu, omezují pravomoc i početní stav úřednického aparátu. Jsou s námi proti zaostalým názorům v členstvu strany. Ale velká část funkcionářstva se brání změnám a má dosud váhu! Má pořád ještě v ruce mocenské prostředky, zvláště na okresech a v obcích, kde jich může užívat skrytě a nežalovatelně.
    Od začátku letošního roku jsme v obrodném procesu demokratizace. Začal v komunistické straně. Musíme to říci a vědí to i ti nekomunisté mezi námi, kteří odsud už nic dobrého nečekali. Je ovšem třeba dodat, že tento proces ani nemohl jinde začít. Vždyť jenom komunisté mohli po celých dvacet let žít jakýmsi politickým životem, jen komunistická kritika byla u věcí, kde se dělaly, jen opozice v komunistické straně měla tu výsadu, že byla v doteku s protivníkem. Iniciativa a úsilí demokratických komunistů jen proto jen splátkou na dluh, který celá strana má u nekomunistů, jež udržovala v nerovnoprávném postavení. Komunistické straně nepatří tedy žádný dík, patří jí snad přiznat, že se poctivě snaží využít poslední příležitosti k záchraně své i národní cti. Obrodný proces nepřichází s ničím příliš novým. Přináší myšlenky a náměty, z nichž mnohé jsou starší než omyly našeho socialismu a jiné vznikaly pod povrchem viditelného dění, měly být dávno vysloveny, byly však potlačovány. Nemějme iluzi, že tyto myšlenky vítězí teď silou pravdy. O jejich vítězství rozhodla spíš slabost starého vedení, které se zřejmě napřed muselo unavit dvacetiletým vládnutím, v němž mu nikdo nebránil. Zřejmě musely do plné formy dozrát všechny vadné prvky skryté už v základech a ideologii tohoto systému. Nepřeceňujme proto význam kritiky z řad spisovatelů a studentů. Zdrojem společenských změn je hospodářství. Správné slovo má svůj význam, jen když je řečeno za poměrů, které jsou už správně opracovány. Správně opracované poměry -- tím se u nás, bohužel, musí rozumět naše celková chudoba a úplný rozpad starého systému vládnutí, kdy se v klidu a míru na náš účet zkompromitovali politikové jistého typu. Pravda tedy nevítězí, pravda prostě zbývá, když se všecko ostatní prošustruje! Není tudíž důvodu k národní vítězoslávě, je pouze důvod k nové naději.
    Obracíme se na vás v tomto okamžiku naděje, která je však pořád ohrožena. Trvalo několik měsíců, než mnozí z nás uvěřili, že mohou promluvit, mnozí však nevěří ani teď. Ale promluvili jsme už tak a tolik se odkryli, že svůj úmysl zlidštit tento režim musíme jedině dokončit. Jinak by odplata starých sil byla krutá. Obracíme se hlavně na ty, kdo zatím jen čekali. Čas, který nastává, bude rozhodující pro mnoho let.
    Čas, který nastává, je léto s prázdninami a dovolenými, kdy se nám po starém zvyku bude chtít všeho nechat. Vsaďme se však, že naši milí odpůrci si nedopřejí letního oddechu, budou mobilizovat své zavázané lidi a budou si už teď chtít zařídit klidné svátky vánoční! Dávejme tedy pozor, co se bude dít, snažme se tomu porozumět a odpovídat. Vzdejme se nemožného požadavku, aby nám vždycky někdo vyšší podal k věcem jediný výklad a jediný prostý závěr. Každý si bude muset udělat své závěry, na svou odpovědnost. Společné shodné závěry je možno najít jen v diskusi, k níž je nutná svoboda slova, která je vlastně jedinou naší demokratickou vymožeností letošního roku.
    Do příštích dnů však musíme jít také s vlastní iniciativou a vlastními rozhodnutími.
    Především budeme odporovat názorům, kdyby se vyskytly, že je možné dělat nějakou demokratickou obrodu bez komunistů, případně proti nim. Bylo by to nespravedlivé, ale také nerozumné. Komunisté mají vybudované organizace, v těch je třeba podpořit pokrokové křídlo. Mají zkušené funkcionáře,mají konečně pořád v ruce rozhodující páky a tlačítka.Před veřejností však stojí jejich akční program, který je také programem prvního vyrovnání největší nerovnosti, a nikdo jiný nemá žádný stejně konkrétní program. Je třeba požadovat, aby se svými místními akčními programy přišli před veřejnost v každém okrase a v každé obci. Tu náhle půjde o velmi obyčejné a dávno čekané správné činy. KSČ se připravuje na sjezd, který zvolí nový ústřední výbor. Žádejme, aby byl lepší než ten dnešní. Říká-li dne komunistická strana, že svá vedoucí postavení napříště chce opírat o důvěru občanů a ne o násilí, věřme tomu potud, pokud můžeme věřit lidem, které už teď posílá jako delegáty na okresní a krajské konference.
    V poslední době jsou lidé zneklidněni, že se postup demokratizace zastavil. Tento pocit je zčásti projevem únavy ze vzrušeného dění, zčásti odpovídá faktu: minula sezóna překvapivých odhalení, vysokých demisí a opájivých projevů nebývalé slovní smělosti. Zápas sil se však jen poněkud skryl, bojuje se o obsah a znění zákonů, o rozsah praktických opatření. Krom toho novým lidem, ministrům, prokurátorům, předsedům a tajemníkům, musíme popřát čas na práci. Mají právo na tento čas, aby se mohli buďto osvědčit, nebo znemožnit. Krom toho v centrálních politických orgánech nelze dnes čekat víc. Stejně projevily nechtě podivuhodné ctnosti.
    Praktická kvalita příští demokracie závisí na tom, co se stane s podniky a v podnicích. Při všech našich diskusích nakonec nás mají v rukou hospodáři. Dobré hospodáře je třeba hledat a prosazovat. Je pravda, že všichni jsme ve srovnání s rozvinutými zeměmi špatně placeni a někteří ještě hůř. Můžeme žádat víc peněz -- které lze natisknout a tím znehodnotit. Žádejme však spíše ředitele a předsedy, aby nám vyložili, co a za kolik chtějí vyrábět, komu a zač prodávat, kolik se vydělá, co z toho se vloží do modernizace výroby a co je možno rozdělit. Pod zdánlivě nudnými titulky běží v novinách odraz velmi tvrdého boje o demokracii nebo koryta. Do toho mohou dělníci jakožto podnikatelé zasáhnout tím, koho zvolí do podnikatelských správ a podnikových rad, jakožto zaměstnanci mohou pro sebe udělat nejlíp, když si za své zástupce zvolí do odborových orgánů své přirozené vůdce, schopné a čestné lidi bez ohledu na stranickou příslušnost.
    Jestliže nelze v této době čekat od nynějších centrálních politických orgánů víc, je třeba dosáhnout více v okresech a obcích. Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě. Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu. Například: veřejná kritika, rezoluce, demonstrace, demonstrační pracovní brigády, sbírka na dary pro ně do důchodu, stávka, bojkot jejich dveří. Odmítat však způsoby nezákonné, neslušné a hrubé, jelikož by jich využili k ovlivňování Alexandra Dubčeka. Náš odpor k psaní hrubých dopisů musí být tak všeobecný, aby každý takový dopis, který ještě dostanou, bylo možno považovat za dopis, který si dali poslat sami. Oživujme činnost Národní fronty. Požadujme veřejná zasedání národních výborů. K otázkám, které nechce nikdo znát, ustavujme vlastní občanské výbory a komise. Je to prosté: sejde se několik lidí, zvolí předsedu, vedou řádně zápis, publikují svůj nález, žádají řešení, nedají se zakřiknout. Okresní a místní tisk, který většinou zdegeneroval na úřední troubu, proměňujme v tribunu všech kladných politických sil, žádejme ustavení redakčních rad ze zástupců Národní fronty nebo zakládejme jiné noviny. Ustavujme výbory na obranu svobody slova. Organizujme při svých shromážděních vlastní pořádkovou službu. Uslyšíme-li divné zprávy, ověřujme si je, vysílejme delegace na kompetentní místa, jejich odpovědi zveřejňujme třeba na vratech. Podporujme orgány bezpečnosti, když stíhají skutečnou trestnou činnost, naší snahou není způsobit bezvládí a stav všeobecné nejistoty. Vyhýbejme se sousedským hádkám, neožírejme se v politických souvislostech. Prozrazujme fízly.
    Oživený letní pohyb po celé republice vyvolá zájem o uspořádání státoprávního vztahu mezi Čechy a Slováky. Považujeme federalizaci za způsob řešení národnostní otázky, jinak je to jen jedno z významných opatření k demokratizaci poměrů. Toto opatření samo o sobě nemusí ani Slovákům přinést lepší život. Režim -- v českých zemích zvlášť a na Slovensku zvlášť -- se tím ještě neřeší. Vláda stranicko-státní byrokracie může trvat, na Slovensku dokonce to líp, že jako "vybojovala větší svobodu".
    Veliké znepokojení v poslední době pochází z možnosti, že by do našeho vývoje zasáhly zahraniční síly. Tvář v tvář všem přesilám můžeme jedině trvat slušně na svém a nezačínat si. Své vládě můžeme dát najevo, že za ní budeme stát třeba se zbraní, pokud bude dělat to, k čemu jí dáme mandát, a své spojence můžeme ujistit, že spojenecké, přátelské a obchodní smlouvy dodržíme. Naše podrážděné výtky a neargumentovaná podezření musí jen ztěžovat postavení naší vlády, aniž nám pomohou. Rovnoprávné vztahy si beztak můžeme zajistit jedině tím, že zkvalitníme své vnitřní poměry a dovedeme obrodný proces tak daleko, že jednou ve volbách si zvolíme státníky, kteří budou mít tolik statečnosti, cti i politického umu, aby takové vztahy ustavili a udrželi. To je ostatně problém naprosto všech vlád všech menších států světa!
    Letošního jara vrátila se nám znovu jako poválce velká příležitost. Máme znovu možnost vzít do rukou naši společnou věc, která má pracovní název socialismus, a dát jí tvar, který by lépe odpovídal naší kdysi dobré pověsti i poměrně dobrému mínění, jež jsme o sobě původně měli. Toto jaro právě skončilo a už se nevrátí. V zimě se všecko dovíme.
    Tím končí toto naše prohlášení k dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům, vědcům, technikům a všem. Napsáno bylo z podnětu vědců.


     -- 103 kB --

    Omluva o 992 slovech

     --

    Ludvík Vaculík
    (Literární listy, č. 20/ 1968, 11. 7. 1968)
     
    A jestliže uslyšíme nespravedlivé výčitky, velkoryse je přejděme -- a doma o nich znovu přemýšlejme. Své spravedlivé výčitky si ponechme pro sebe. V tomto čase sporů vracejme řeč na to, co je nám společné a v čem se můžeme se Slováky shodnout.
    Tedy těchto jedenačtyřicet slov jsem už věru mohl přidat! Však jsem je tam původně měl. Ale pak jsem je musel vyškrtnout pod tlakem okolností, které se pokusím vylíčit. Prosím předsednictvo ÚV KSS, aby moje vysvětlení považovalo za omluvu, kterou musí odmítnout.
    Totiž bylo to tak. Já jsem "Dva tisíce slov" psal osm dní, vždycky když jsem přišel z práce. Píšu pomalu, protože mockrát přepisuju, a můžu psát, až když všichni u nás jdou spát, protože máme blbý byt. V těch dnech však nebylo klidu ani v noci, protože v naší ulici vyměňovali koleje. To mi každý dosvědčí. Když jsem zavřel okno, bylo zas moc vedro. Na schůzku s vědci, kam jsem měl přinést už návrh textu, jsem se přišel jenom omluvit. Až k dalšímu termínu jsem měl text pohromadě, ovšem nevěděl jsem, kolik těch slov je. Chtěl jsem jich mít dva tisíce, když do jednoho tisíce jsem se nevešel, až to bylo mým původním úmyslem. Na schůzce jsem dostal množství připomínek, jimž jsem přes neděli podle možnosti vyhověl. Na téže schůzce jsme se dohodli, koho požádáme o podpis. Já jsem navrhl kromě jiných také Přenosilovou, protože se mi od ní líbí píseň "Už to nejde dál", a taky Smrkovského, na což však někdo namítl, že to by byla tragédie. Taky jsme pomýšleli získat ministra Galušku, což jsem měl na starosti já, ale nevykonal jsem to, protože z naší redakce se téměř nedá telefonovat. Když jsem se dovolal, zas tam nebyl Galuška, tak jsem mu aspoň nechal vzkaz, jestli bych mohl zavolat večer. Večer jsem však na to úplně zapomněl, kamsi jsme se ženou šli a Galuška volal sám. Ten, s kým u nás mluvil byl však náš desetiletý syn Jan, který mi až ráno řekl: "Tato, a máš volat jakéhosi Galušku." Když jsem volal na ministerstvo, Galuška tam nebyl. Taky jsme chtěli mít podpis Matušky, Kvašňáka a Kriegla. Matuška odjel, Kvašňák nebyl k sehnání a od Krigla jsme upustili, protože někdo správně poznamenal, že ten by z toho mohl mít průser. Tím odpadl i Borůvka a vůbec celé pokrokové křídlo, protože jsme si řekli: buď získáme všechny politiky, kteří mají v národě sympatie, nebo je nebudeme jednotlivě kompromitovat. 
    Po nikom se nechtělo, aby podpisoval něco naslepo. Možné však je, že někteří četli jen letmo, nebo ho četli celkem až po Kodajovi, jelikož nám věřili. Někteří vyslovovali jednotlivé námitky, jenže každý jinou; nebylo možno s každou z nich znovu obcházet všechny podepsané.
    Ale nyní ještě k práci na textu. Když byl hotov a projednán, dodatečně a bez ničí připomínky jsem vepsal ony tři věty, které jste četli na začátku této omluvy. Teď bylo konečně možno slova definitivně spočítat. Potřeboval jsem však nutně pracovat na "obrodném procesu v Semilech", proto jsem požádal nejstaršího syna Martina, aby slova spočítal a za každou stovkou udělal značku. Když je spočítal, nechal je tam ležet a kamsi šel. Namátkou jsem překontroloval jednu stovku: bylo v ní o sedm slov víc. V další bylo o deset míň. Ani jedna stovka nesouhlasila! To mě rozzuřilo a spíš roztrpčilo. Připadalo mi, že jsem na všechno sám. Stranické konference přede dveřmi. Začal jsem počítat úplně od začátku a čekal jsem, až se syn vrátí. Když přišel, tak místo aby pokračoval v přepočítávání, kde jsem přestal, začal se hádat a schválně přepočítával po mně všecko od začátku. Žádnou chybu ovšem nenašel, přestože já jsem každou stovku kontroloval nejmíň třikrát. Přiznávám, snad jsem v této chvíli přecenil tuto stránku věci. Byl jsem také velice nervózní, protože co chvíli někdo telefonoval a žádal mě, abych napsal o křivdě, která se mu stala. Řekl jsem, že teď nemůžu. Synovi jsem ostře pravil, že je to typické pro jejich generaci: ani tu nejmenší práci neprovedou spolehlivě, což je vina školy, tedy starého režimu. Vyslovil jsem naději v příchod doby, kdy takové lidi nikdo nepřijme do zaměstnání. V té chvíli přišla z práce má žena. Dopálilo ji, že zas křičím, a přidala se na synovu stranu. K národu prý mluvím, ale aby nám přišli spravit vodovodní trubku, toho nedocílím. Dopočítal jsem jaksi slova, bylo jich 2032. Už jsem se na to vykašlal. 
    Druhý den jsem vzal slova do redakce. Pořád jich bylo 2032. Ještě telefonoval prof. Brod a tlumočil mi shodnou připomínku několika nekomunistů: mělo být výrazněji řečeno, že i oni chtějí, aby příští výbor komunistické strany byl lepší. To vyžadovalo slova navíc, a já měl naopak škrtat. Musím podotknout, že v naší redakci se také nedá pracovat. V hluku, zmatku a neustálém vyrušování jsem musel nahonem zredukovat počet slov. Vyškrtl jsem ovšem napřed ony tři věty, neboť ty nikdo ze signatářů ani nečetl.
    Teď když je čtu, stejně nevím, jestli by byly předešly slovenskému roztrpčení. Jejich účelem bylo vyzvat český rozum k soudnosti, s níž se lépe projednají naše společné starosti. Věcně však nepřidávaly nic k tomu, co jsme řekli: "Považujeme federalizaci za způsob řešení národnostní otázky, jinak je to jen jedno z významných opatření k demokratizaci poměrů. Režim -- v českých zemích zvlášť a na Slovensku zvlášť -- se tím ještě neřeší. Vláda stranicko-státní byrokracie může trvat, na Slovensku dokonce o to líp, že jako "vybojovala větší svobodu".
    I po promyšlení stanoviska ÚV KSS nemám na tom já osobně co měnit. Myslím si opravdu, že první naší společnou věcí vedle federalizace je dosáhnout odchodu takových funkcionářů, jací utvořili v republice režim, v němž se všecko rozumné, tedy i federalizace, zdrželo o dvacet roků. Mezi námi a Slováky není nic, co by nešlo rozumně dohodnout, předpokladem však je, že se zbavíme lidí, kteří brání rozumu pracovat. Snažili jsme se říci, že se jich musíme zbavovat metodami radikálního nenásilí, které nevybočí z mezí zákona.
    Bratři Slováci! Až to budete podle své potřeby a jen ze své vůle dělat, prosím, či byste to mohli zařídit tak, aby to zas nebylo na mě.
     

     -- 52 kB --

    Jen dva tisíce slov

     --

    Michael Borovička
    (Mladý svět, č. 33/1999, s. 50-51)
     
    Ta výzva vyvolala v celé společnosti nebývalé vzrušení snad i proto, že ji uveřejnily současně tři deníky a jeden týdeník. Jmenovala se "Dva tisíce slov, která patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem" a 27. června 1968 bylo možné si ji přečíst v Práci, Zemědělských novinách, Mladé frontě a Literárních listech. Ještě téhož dne k ní předsednictvo ÚV KSČ zaujalo odmítavý postoj. Následujícího dne se připojila i vláda a Národní fronta. Josef Smrkovský, který rozhodně nepatřil ke "konzervativcům" ve vedení strany, otiskl 5. července v Rudém právu článek symbolicky nazvaný "Jeden tisíc slov", v němž výzvu označil za "politický romantismus".
     
    Měl pravdu, nebo přeháněl? Z hlediska vysoce postaveného komunisty, který navíc v té době stále silněni cítil blízkost nemilosrdného bratrského obětí Sovětského svazu a jeho spojenců, byly rozhodně obavy oprávněné. Manifest totiž vybízel k rozvoji lidového hnutí, které by podpořilo demokratizační proces v zemi. I mnoha reformním komunistům mohla znít velmi nepříjemně následující slova: "Od začátku roku jsme v obrodném procesu demokratizace. Začal v komunistické straně... Je ovšem třeba dodat, že tento proces ani nemohl jinde začít. Vždyť jenom komunisté mohli po dvacet let žít jakýmsi politickým životem... Komunistické straně nepatří tedy žádný dík, patří jí snad přiznat, že se poctivě snaží využít poslední příležitost k záchraně své i národní cti."
     
    Bez komunistů to nejde
    Na druhé straně však manifest odporoval názorům, že je možné dělat nějakou demokratickou obrodu bez komunistů, případně proti nim. Bylo by to nejen nespravedlivé, ale také nerozumné, protože mají vybudované organizace, v nichž je třeba podpořit progresivní křídlo. Koneckonců, komunisté mají dosud v rukou "všechny páky a tlačítka". Manifest varoval před netrpělivostí, která se lidí zmocňovala. Novým lidem je třeba popřát čas k práci. Od centrálních politických orgánů sice není možné očekávat víc, ale je třeba usilovat o změny v okresech a obcích. Konzervativce či lidi zkompromitované je nutné přimět k odchodu, avšak pouze slušnými způsoby. Okresní noviny je třeba z "úřední trouby" proměnit v tribunu všech kladných politických sil". Na adresu Slováků výzva "Dva tisíce slov" poznamenala, že federativní uspořádání státu je jen jedno z demokratizačních opatření, které nemusí ještě automaticky přinést Slovensku lepší život.
    Dokument svým obsahem a požadavky nepřekračoval úroveň tehdejší publicistiky, co však reformní vedení KSČ tak vyděsilo, byly asi vnější okolnosti.
    Dnes nám manifest "Dva tisíce slov" připadá jako velmi krotké čtení. Vášně tehdy spíše tlumil, byl to politicky chytrý text. Na politiky však mocně zapůsobil především tím, že se v jeden den objevil hned ve čtverých novinách, což byl trik, který se dosud dařil pouze straně. A byl formulován jako výzva.
    Reformním komunistům ve vedení KSČ manifest "Dva tisíce slov" zkomplikoval život v nejnevhodnější dobu. Musel čelit nejen "staré gardě" kolem Indry, Biĺaka, Koldera a dalších, ale především tlaku ze zahraničí. Už zhruba od května 1968 se i v komentářích západního tisku začaly objevovat obavy, že Sovětský svaz a většina ostatních členů Varšavské smlouvy by mohly za určitých okolností proti reformnímu procesu v Československu použít vojenské síly. V době, kdy "Dva tisíce slov" vyšly, se konalo na území Československa společné velitelsko-štábní cvičení Varšavské smlouvy. Průtahy s odchodem cizích jednotek po jeho skončení byly přímým nátlakem na čs. vedení.
     
    Socialismus v ohrožení?
    Představitelé reformního vedení se ustavičně snažili konzervativce v Moskvě, Varšavě, Berlíně, Budapešti či Sofii přesvědčit, že socialismus v Československu ohrožen není a "kontrarevoluce" opravdu nehrozí, ale bylo to marné. Jejich obavy, že se situace československým komunistům vymkne z ruky, však nebyly tak docela bezpředmětné. Po květnovém plénu ÚV KSČ dění v zemi strhlo i ty, kteří se zatím na "obrodný proces" dívali skepticky. Postupně vycházely na denní světlo krvavé zločiny komunistického režimu v 50. letech a byly nazývány pravými jmény. Činnost obnovily "buržoazní" mládežnické organizace Junák a Sokol. Vznikly i nezávislé organizace, které se stávaly nesmělým zárodkem pluralitní demokracie, jako byl Klub angažovaných nestraníků (KAN) a Klub 231, který sdružoval bývalé politické vězně. Na stránkách novin se diskutovalo o možnosti založení další politické strany, která by mohla být i opoziční. Cenzura nefungovala a novináři se těšili naprosté svobodě tisku. Také církve si oddechly, jejich sevření komunistickým státem polevilo. Lidé začali svobodněji cestovat do "kapitalistické" ciziny.
    Za této situace se nelze divit, že manifest "Dva tisíce slov" posloužil Sovětům jako jeden z důkazů o existenci "protisocialistických sil" v ČSR. Moskva nereagovala hned, ale až se zpožděním. Desátého července označila Litěraturnaja gazeta manifest za platformu kontrarevoluce a následujícího dne jej Pravda charakterizovala jako útok proti socialistickým základům Československa.
     
    Manifest a jeho tvůrce
    "Dva tisíce slov" byly manifestem dějinného významu, o to pozoruhodnější jsou až komické okolnosti, za nichž vlastně vznikal. Spisovatel Ludvík Vaculík, který manifest na žádost skupiny vědeckých pracovníků napsal, se k nim přiznává v Literárních listech z 11. července 1968 v Omluvě o 992 slovech, v níž vysvětluje, proč mu vypadla část textu týkající se Slovenska. 
    Vaculík psal výzvu osm dní, vždycky když přišel z práce. Mohl psát, teprve když všichni šli spát, protože Vaculíkovi, jak se sám přiznává, měli "blbý byt". Nešlo mu to rychleji i proto, že nebylo klidu ani v noci, neboť na ulici vyměňovali tramvajové koleje. Termín nestihl. Skupina vědeckých pracovníků, která ho požádala o zformulování výzvy, si musela počkat. Na schůzku, kam měl přinést návrh textu, se přišel jen omluvit. Původně chtěl mít slov tisíc, ale to nestačilo, do toho rozsahu se nevešel, a tak chtěl text zaokrouhlit na rovné dva tisíce.
    Iniciátoři také uvažovali, koho poprosí o podpis pod výzvu. Vaculík navrhoval Yvonnu Přenosilovou, protože prý se mu od ní líbila píseň Už to nejde dál. A také Josefa Smrkovského, na což kdosi namítl, že to by byla tragédie. Také se pokoušeli získat ministra kultury Miroslava Galušku, kterého ale nesehnali. Pak si ale řekli: "Buď získáme všechny politiky, kteří mají v národě sympatie, nebo je nebudeme jednotlivě kompromitovat."
    Když byl text hotový, potřeboval Vaculík vědět, kolik má vlastně slov. Byl v jednom kole, neměl čas, a tak požádal nejstaršího syna Martina, aby slova spočítal a za každou stovkou v textu udělal tužkou čárku. Když pak Vaculík namátkou překontroloval jednu stovku, zjistil, že je v ní o sedm slov navíc. V další bylo o deset míň. Ani jedna stovka nesouhlasila. "Synovi jsem ostře pravil," napsal v Literárních listech 11. července 1968, "že to je typické pro jejich generaci, ani tu nejmenší práci neprovedou spolehlivě, což je vina školy, tedy starého režimu. Vyslovil jsem naději na příchod doby, kdy takové lidi nikdo nepřijme do zaměstnání. V té chvíli přišla z práce má žena. Dopálilo ji, že zas křičím, a přidala se na synovu stranu. K národu prý mluvím, ale aby nám přišli spravit vodovodní trubky, toho nedocílím. Dopočítal jsem jaksi slova, bylo jich 2032. Už jsem se na to vykašlal."
    Druhý den jej prof. Brod žádal, aby ještě něco doplnil. Vaculík však měl naopak krátit. V hluku a zmatku redakce to udělal. Tak vznikla konečná podoba manifestu "Dva tisíce slov".
    Podepsala jej řada osobností vědeckého života v čele s prof. MUDr. Janem Brodem, DrSc., ale i populární osobnosti, jako byli Jiří Hanzelka, Rudolf Hrušínský, Jaroslav Vojta či manželé Zátopkovi. Později se k nim přidalo mnoho dalších.
    Ludvík Vaculík v manifestu vtipně o tehdejší době napsal: "Pravda tedy nevítězí, pravda prostě zbývá, když se všechno ostatní prošustruje! Není tudíž důvodu k národní vítězoslávě, je pouze důvod k nové naději." Netušil tehdy, že za necelé dva měsíce ona naděje definitivně zemře a nová se objeví až za jednadvacet let.
     

     -- 198 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.