Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Tvorba / 1986 Milí spolužáci!


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 OBNOVIT Tvorba
  • 1958 Na farmě mládeže
  • 1963 Rušný dům
  • 1965 Vidět svět novýma očima
  • 1966 Sekyra
  • 1967 projev na IV. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů
  • 1968 Dva tisíce slov
  • 1969 Deset bodů
  • 1970 Morčata
  • 1976 Československý fejeton/fejtón 1975-1976
  • 1977 Československý fejeton/fejtón 1976-1977
  • 1978 Hodina naděje
  • 1978 Československý fejeton/fejtón 1977-1978
  • 1979 Československý fejeton/fejtón 1978-1979
  • 1981 Hlasy nad rukopisem "Českého snáře"
  • 1981 Český snář
  • 1986 Milí spolužáci!
  • 1987 Jaro je tady
  • 1989 Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského
  • 1990 Srpnový rok
  • 1991 Ach Stifter
  • 1991 Stará dáma se baví
  • 1993 Jak se dělá chlapec
  • 1993 Radosti radosti
  • 1994 Poco rubato
  • 1996 Nad jezerem škaredě hrát
  • 1998 Nepaměti /1969-1972/
  • 2001 Cesta na Praděd
  • 2002 Poslední slovo
  • 2002 Loučení k panně
  • 2003 Vážený pane Mikule
  • 2006 Polepšené pěsničky
  • 2007 Hodiny klavíru
  • 2008 Dřevěná mysl
  • 2008 Petr má medvěda nebo co
  • 2009 Tisíce slov
  • 2011 Rušný dům
  • 2011 Koza na trati
  • 2012 Říp nevybuchl
  • 2012 Korespondence Janouch / Vaculík
  • 2015 Další tisíce. Jonáš a obluda.
  • 2015 Jsme v nebi
  •  -> Edice Petlice
     -> Charta 77
     -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu


    Milí spolužáci! - vydání v češtině:

    1981 Milí spolužáci!: Výbor písemných prací 1939-1979. Díl 1. Kniha indiánská: deník 1939-1941. B. m. : 1981. 174 s. Edice Petlice.

    1986 Milí spolužáci!: Výbor písemných prací 1939-1979. Díl 1. Kniha indiánská: deník 1939-1941. Köln : Index , 1986. 123 s.

    1986 Milí spolužáci!: Výbor písemných prací 1939-1979. Díl 2. Kniha dělnická: deník 1941-1945. Köln : Index , 1986. 250 s.

    1995 Milí spolužáci! : Výbor písemných prací 1939-1979. Vyd. v tomto souboru 1. Praha : Mladá fronta 1995. 684 s



    Vaculíci jsou umínění...

     --

    Jan Lukeš
    (Týden, č.14/1995)
    (Ludvík Vaculík: Milí spolužáci! I,II,III. Mladá fronta 1995. 684 s.)

    Slova v titulku pocházejí z dopisu, který Ludvíkovi Vaculíkovi napsal v roce 1945 jeho otec. Nevěda pochopitelně, že za půl století stanou se součástí synova patrně nejrozsáhlejšího literárního díla, vyjádřil jimi nejen vlastnost společnou povaze své i jeho, ale bezděky něco i tomto díle samém. Neboť jenom nesmírná tvůrčí umanutost, možná až pýcha, mohla zplodit bichli, v níž byla dnešní čtenářská obliba deníkové a korespondenční literatury dovedena takřka ad absurdum. Generálně je třeba Vaculíkovi na tento tvůrčí čin přiznat plné právo: byl to přece jeho Český snář, který počátkem 80. let nasadil žánru takřka nezdolatelnou laťku, a byly a jsou to jeho romány Rušný dům (1963), Sekyra (1966) a Jak se dělá chlapec (1993), které v maximální míře spojily autentický biografický zážitek s literární fikcí. Nestranná fakticita událostí a dokumentů sloužila přitom současně vyhraněné sebestylizaci, budování osobního mýtu, na němž se podílela i Vaculíkova veřejná vystoupení a letitá fejetonistická činnost v samizdatu. To všechno logicky zpětně vytvářelo zájem o Vaculíkovy nejvlastnější kořeny, tak jak jsou skryty v jeho dětských, chlapeckých a jinošských deníkových zápiscích a dopisech. Část z nich zpracoval Vaculík v Knize indiánské a v Knize dělnické, které zahrnuly léta 1939-1941 a 1941-1945, od počátku 80. let kolovaly v samizdatu a pak v roce 1986 vyšly v exilovém nakladatelství Index. Knihu studentskou, pokrývající klíčová léta 1945-1949 a tvořící zdaleka nejrozsáhlejší část Milých spolužáků, dopsal Vaculík teprve loni (1994).
    Proč, na to leží odpověď v traumatu, kterou je dodnes pro jeho generaci únor 1948. Vyložit rozporuplnou osobní i generační spoluúčast na komunistickém převratu z myšlení a pocitu tehdejší doby se sice opravdu ukazuje jako možné asi až teď, zároveň však přináší hned dvojí zklamání. První samotnému autorovi, když oproti své paměti nenalézá často ve svých záznamech to, co se v nich domníval nalézt s naprostou jistotou. A druhé čtenáři, který postupně přestává chápat, proč tedy autor svůj záměr raději neopustil, místo aby jej zavaloval hlušinou desítek stran bez jiné než ryze soukromé výpovědní hodnoty. Pravda, jako je to u Vaculíka už tradicí, alespoň závěr dostane dramatičtější spád, kolik však bude těch, kteří se k němu vůbec prokoušou? "Psát, to je jako uklízet v mozku," zapsal si teprve jedenadvacetiletý Vaculík, on sám jako by však teď na právě takový úklid postrádal už síly.

     -- 196 kB --

    Vaculíkova konfrontace s vlastní minulostí

     --

    Jiří Pechar
    (Literární noviny č. 27/1995)
    (Ludvík Vaculík: Milí spolužáci! I,II,III. Mladá fronta 1995. 684 s.)

    Způsob, jakým nahlížíme na vlastní minulost, bývá zpravidla ovlivněn bezděčnou snahou dát této minulosti podobu vyhovující našim současným postojům. Sociologické průzkumy ukazují, že pokud jde nikoli o události samotné, ale o interpretaci, jaká jim v té které chvíli byla dávána, paměť většiny lidí nepřesahuje několik málo roků. A vlastní minulost vždy nově přeinterpretovaná figuruje tak jako jakýsi vývěsní štít přizpůsobený vždy požadavkům přítomnosti.
    Právě toto je třeba si připomenout, máme-li pochopit smysl onoho experimentu, který Ludvík Vaculík podnikl v knize Milí spolužáci!. Experimentu, který tentokrát nevtahuje do hry druhé lidi - s výjimkou těch několika osob, jejichž téměř půl století stará korespondence je vylovena z minulosti -, nýbrž který se týká především jeho samého. Východiskem tu byla "myšlenka sestavit pro milé spolužáky zajímavou a poučnou sbírku zápisů a dopisů", kterou Vaculík pojal někdy v roce 1979 a jejímž výsledkem byly nejprve dvě knížečky rozmnožené v samizdatové Petlici: Kniha indiánská z roku 1981 a Kniha dělnická z roku 1986. První z nich daly název chlapecké hry na Indiány, jejichž líčení vyplňovalo největší část jeho dětského deníku z let 1939 až 1941, druhé pak ono spojení studias přímou účastí na výrobním procesu, které bylo charakteristické pro Baťovu školu práce, kde Vaculík strávil léta 1941 až 1945. V knize, kterou nyní vydává, přibyla k těmto dvěma útlým svazečkům ještě obsáhlejší třetí část, ktará pod názvem Kniha studentská shrnuje deník a dopisy z let 1945 až 1949. A právě v ní dostává to, co se mohlo zprvu jevit jen jako nostalgické hledání útěchy ve vzpomínkách na dětství, smysl náhle mimořádně aktuální.
    Vaculík o tom ostatně v úvodu k této třetí části svého "výboru písemných prací" sám hovoří, když vysvětluje, jaké důvody ho přiměly k jejich sestavení: "V exilu i doma se po roce 1978 začalo hodně diskutovat o únoru 1948 a mně ty diskuse čímsi vadily, zlobily mě. Zdálo se mi, že je to slovní pohyb hodnocení, tezí a dodatečných postojů, ale že z něho není znát tehdejší život, atmosféru." A odtud otázka: "Co jsem si já myslel tehdy o tom únoru, jak jsem se s tím vypořádal, a hlavně co jsem přímo dělal? Můžu se odvážit dovědět se to? Proč mě už tehdy nevyhodili nebo proč jsem se ani ničím nestal, proč jsem nepsal do novin, když jsem přeci patřil k vítězné straně?"
    Odpověď na tuto otázku nenašel sice ve svých denících - "Chtěl jsem se podívat do svých deníků, a ono to tam nebylo!" konstatuje -, ale když k nim přibral i své dopisy vypůjčené od jejich někdejších adresátů (nebo spíš adresátek), vznikl obraz dostatečně plastický, aby z něho bylo možno vyčíst nejen tuto odpověď, ale i ledacos, co přesáhlo sféru individuálního smýšlení a bylo s to vrhnout určité světlo i na celou jednu část tehdejší mladé generace.
    Nejprve tedy odpověď samotná. Ve Vaculíkově deníku a dopisech z let 1945 až 1949 můžeme sledovat, jak skeptický postoj k poválečnému kolektivnímu nadšení pomalu polevujepod tlakem touhy najít své místo v nějakém činorodém kolektivu. "Hnusí se mi fráze, kterých má plnou hubu dav, jenž se zadostiučiněním samozřejmě béře na vědomí, že nastala tedy svoboda projevu," zapisuje si 14. května 1945. Skepse se týká i vyhlídek do budoucnosti: "Uvědomím-li si, že jsme se vlastně neosvobodili sami, že to udělali jiní jako část služebního výkonu, nemám žádné radosti a jímá mě obava, že to své nezasloužené osvobození budeme muset ještě nakonec platit." A ještě v zápisu z listopadu 1946 čteme: "Moc se mi nelíbí předsudky ani zaprodanost určitému směru či straně, třeba politické, a komunistické ohlušování je mi protivné jako protisovětská agitace." Tytéž výhrady na obě strany opakují se ještě i v březnu 1946: "Kdykoliv se mluví proti komunistům, musím je hájit, s komunisty se však nemohu snést pro jejich zvláštní osobitý názor na demokracii." Ale v květnu téhož roku náhle sděluje: "Předevčírem jsem vstoupil do komunistické strany." Toto rozhodnutí není nicméně bez vnitřních výhrad a Vaculík si do svého deníku zaznamenává "důvody pro" i "důvody proti". Ty druhé dávají už tak trochu vytušit jeho pozdější osudy: "Jsem přesto individualista do té míry, že se obávám o svou myšlenkovou nezávislost. Neuznávám tak naprosto materialismus komunistických kmotrů." A v dopise rodičům, datovaném stejným dnem, píše: "Komunisti jsou pěkná čeládka, jen co je pravda, dělají mi zde ostudu. Národní socialisté do nich perou jako diví a já jim to přeju." Chtěl by "na své soudruhy také trochu působit", aby se komunismus "nejevil tak totalitním". A v dopise své učitelce, té učitelce Svatoňové, jejíž inteligentní mateřská péče hrála v jeho životě mimořádnou roli, píše, že "vstupuje do strany s výhradami". Pozice příštího dididenta se tu v podstatě už rýsuje: "Přijmou-li mě, tedy se samozřejmě zařazuji do opozice ve straně," čteme v témž dopise. A v srpnu téhož roku: "Odjakživa jsem viděl krásný životní program v tom útočit na ty, ke kterým jsem sám patřil. Jestli tento zvyk není zavedený a přípustný v KSČ, pokusím se o jeho zavedení," prohlašuje sebevědomě. Tento životní program je už tehdy pro něho spjat s aktivitou literární, neboť "psaní to bude, kterým budu chtít někdy působit na lidi a svět" (září 1947). Mezitím je tu ovšem zásadní změna v jeho životě: na podzim 1946 odchází totiž ze Zlína do Prahy, kde je přijat ke studiu na Vysoké škole politické. Její statut je nějakou dobu nejasný, protože národní socialisté protestují proti tomu, že psoluchači na ni přicházejí bez maturity; přednášejí tu však i profesoři nekomunističní a k povinné četbě tu patří například Masarykova Otázka sociální. Právě o této knize píše Vaculík v listopadu 1947 učitelce Svatoňové, že chce "s její pomocí zjišťovat, jak je to s marxismem, zda je v krizi, jak mu z ní pomoci, a konečně v čem s ním nesouhlasím". "Formuluji si výhrady proti KSČ," sděluje v témž měsíci jiné adresátce. A v prosinci 1947 má příležitost přímo se angažovat, když přítelkyni Marii Komárkové vznikají ve Zruči vážné potíže kvůli tomu, že odmítla vstoupit do komunistické strany - je, jak Vaculík píše, spolu se svou kolegyní "v smůle, která je stihla zásluhou komunistů", takže pár dní nato se v dopise svěřuje: "Stále mě hryže, že se tak vážně dostávám do odporu proti vlastní straně." V téže době se na škole, kde studuje, pořádá "řečnická soutěž", a vystoupí na ní s projevem, v němž hovoří o tom, že "lidé politicky činní se tak pěkně pustí do dobývání pozic, z nichž by mohli rozsévat blaho socialismu, že jim nezbude čas, aby nějaký socialistický čin předvedli". Ale přichází únorový puč, a Vaculík se spolu s ostatními komunisty účastní manifestace za "reorganizaci NF", i když kolektivní nadšení v něm zároveň vyvolává pocit, že na něho "spadla funkce kritizovat". "Nejsem bez obav o osud svobody tisku a organizací názoru," zapisuje si 25. února. Dva dyn nato líčí nicméně, jak spolu se svými kolegy má pohotovost na vysokoškolském výboru KSČ, a popisuje, co se odehrává: "Sebere se parta ze všech možných fakult a jde dělat pořádek třeba na přírodovědeckou... Dovedeš si představit, že studenti se usnesou, že vyloučí toho a toho profesora - taky že ho vyloučí." Zmiňuje se o tom, jak "komunističtí studenti si šli zahrát na soc. dem", aby podpořili prokomunistické sociální demokraty, kteří obsadili sekretariát své strany, a konstatuje: "Mně to vůbec není všechno jasné, ale chci při tom všem být, chvi v tom tvrdošíjně hledat něco, co by se mi mohlo líbit." Může pozorovat i počínání akčních výborů: "Když ublíčí nevinnému, není mu asi pomoci." Sám se členem žádného výboru nestal: "KSČ mi moc nevěří, není s nimi řeči, a já vždycky mám řeči. Dělám, co se mi poručí, ale nezapomenu se tomu posmívat, když se mi to zdá pitomé." Zaráží ho vyloučení Ferdinanda Peroutky ze Svazu novinářů: "V tom smyslu, jak psával své úvodníky, jsem já nakloněn psát také. Nikdy nebudu komunistům psát čirý chvalozpěv." Samu myšlenku diktatury přijímá, "došlo-li k ní". Nicméně s dodatkem: "A budu se snažit, jak to půjde, zlo mírnit." Tentokrát učitelka Svatoňová teaguje na jeho rozporuplný dopis rozhořčeně: "Prosím Tě, jak obludné teorie mi tady píšeš. Koho tím chceš oklamat, sebe?" Svoje přesvědčení o dočasnosti diktatury myslí ovšem tenhle mládenec vážně, a tomu odpovídá i jeho počínání při volbách v červnu 1948: "Já jsem si odvolil za plentou, abych frontu strhl k následování." Ještě téhož roku se rozhoduje nastoupit jako vedoucí internátu v Benešově nad Ploučnicí a pokračovat ve studiu při zaměstnání; a jeho tamní působení končí brzy ostrým konfliktem: 18. října dostává spolu s onou Marií, s níž se mezitím oženil, od svého nadřízeného sdělení, že mají nastoupit dovolenou "až do vyřešení vašeho přeložení", přičemž až do té doby se nesmějí účastnit "nijakým způsobem internátní práce".
    To, co je tu takto vylíčeno, odpovídá do jisté míry vývoji určité části Vaculíkovy generace. A položíme-li si otázku, čím byl dán onen rozdíl, který jiné její části dovolil reagovat méně naivně na onu ambivalentní situaci v letech 1945 až 1948, kdy se plíživá cesta komunistické strany k moci maskovala demokratickými principy, musela by v odpovědi být jistě řeč i o zkušenostech předávaných rodičovskou generací a podmíněných i místem rodiny v sociální konstelaci. Ale i tam, kde tento druh předávaných zkušeností chyběl, mohla ho nahradit osobní zkušenost se skutečnou bolestí. Této zkušenosti zůstával Vaculík právě dlouho uchráněn, také dík oné láskyplné pěči, kterou byl v dětství a mládí obklopen. A po této stránce jsou dojemně jasnozřivá slova, která napsal v prosinci 1945 v dopise Marii Komárkové: "Ne, nevím, co je bolest, proto stoje před ní jsem zkroušený a mám špatné svědomí. A vím, že ten, kdo poznal velkou bolest, je lepším člověkem, než jsem já, a připadám si jako podvodník, dá-li mi ten dotyčný důvěru."
    Tolik tedy fakta, která lze z knihy vyčíst. To, co jí ovšem dává největší zajímavost, spočívá v samotné skutečnosti, že jejich hodnocení, ba i samo vysledování tohoto názorového vývoje, který se v nich obráží, ponechává Vaculík na čtenáři. Experiment, o němž byla řeč na začátku této úvahy, je dán rozhodnutím, že bude ze svého deníku opisovat, aniž ho bude číst dopředu; a podobně i v souvislosti s dopisem, jehož citový obsah v něm vzbudí pocit, že se jeho tištěním dopouští jisté indiskrétnosti vůči pisatelce, poznamenává: "Čtenář ať si uvědomí, že ho čtu současně s ním, protože podrobně dopředu dopisy nečtu." To, co cítil a myslil Vaculík z let čtyřicátých, nepodrobuje tedy jeho jmenovec z devadesátých let žádné korigující interpretaci: na rozestup mezi oběma upozorní jen tu a tam graficky odlišená poznámka v závorce. Tak poznamenává třeba vpasáži dopisu, kde sděluje své myšlenky vztahující se k únorovým událostem: "Musím přiznat, že místy mi není už ten text srozumitelný, jak je to vlastně míněno, ale opíšu to, jak to leží, vynechal jsem jen jednu větu, která se opakovala." Nicméně ve chvíli, kdy mládenec vyslovuje svůj podiv nad tím, že se svou nesmělou kritikou naráží v únorových dnech na nesouhlas - "Bůh ví, že jsem pro reorganizaci Národní fronty, ale čert ví, proč je proti mně u našich soudruhů většina, když chci, bychom si napřed některé věci ujasnili"-, nezdrží se jeho starší jmenovec poznámky v závorce: "Pitomečku zbabělý!" A tak tato kniha dává nenápadným způsobem zakusit celý paradox osobní identity, neboť i když nám myšlení a cítění oné lidské bytosti, kterou jsme byli kdysi, může připadat stejně cizí jako myšlení a cítění kohokoli druhého, nemůžeme být sami sebou jinak, než když jsme za její někdejší jednání s to nést plnou zodpovědnost. Odtud ona úvaha z roku 1994, kterou Vaculík vsouvá mezi dva reprodukované dopisy: "Stísňují mě ty dopisy, všecky.(...) Dnes odpoledne dlouhá chůze podle jezera, lesem a loukami. (...) Cestou jsem se snažil poznat, jsem-li to já a týž, kdo žil a žije. Vidím, že už nechci moc přibírat světa: hledím na panoráma Alp za jezerem, mraky, křik ptáků, vlny jezera, a cítím: už si to nechte! Kam bych to složil, nač mi to je samému." Ale odtud také v závěru ty věty, které navazují na setkání s někdejším spolužákem, z něhož se stal "referent pro zvláštní úkoly": "Mlčel jsem. Nepotřeboval jsem se na nic vyptávat a ničemu jsem se nedivil. Chápal jsem, že jaký režim jsem pomáhal proti jejich vůli stvořit, v takovém přece museli moji milí spolužáci nějak žít."
    Kniha studentská nám ovšem nezpřítomňuje jen historii Vaculíkova mládí. "Rozvázané balíčky" dopisů ho "posílají mnoha směry": "Nebylo by srozumitelné, co jsem si tehdy myslel a psal já, kdybych to odtrhl od ostatního, a nepůsobilo by to ani jako pravda." A tak se Vaculík nechává strhnout "příležitostí ukázat širší obrázek poměrů sociálních i politických na dokladech, jež nevím, kdo jiný tak shromáždil a dlouho uchoval." Spolu s tím prosazuje se nakonec při řazení uchovaných záznamů a dopisů přece jen i jistý zřetel literární: "uvážit, co vzít, řadit je pdole dat a událostí, udržovat a pěstovat přitom nějakou dějovou linku, povšimnout si i postav v pozadí". Ta dějová linka je dána především historií Vaculíkových "korespondenčních lásek" - a tady se ovšem nezdrží tu a tam ironického komnetáře: "Když tu teď dopisy čtu a řadím a opisuju, několikrát jsem už nad tím mladým mužem pocítil nechuť: pořád si chtěl lásku nějak vyjednat, vyřídit, místo aby siji vzal! To nebylo zralé." Jsou to právě lásky spočívající víc v slovech a představách, a "zamilovat se do své představy dívky znamená jenom zamilovat se do sebe, do své tváře, do svých gest." Nicméně tato odtažitá milostná hra je oboustranně hledáním životního partnera a partnerky. A když vztah k hlavní adresátce těchto dopisů, váhající mezi dvěma uchazeči, vyústí do prázdna, je tu rychle vztah nový: právě v oné zručské Marii, kvůli níž sváděl svou první potyčku s partajní klikou, nachází Vaculík životní družku dostatečně chápavou, ale i dostatečně svou a i ve vztahu k němu dostatečně "neovlivnitelnou", aby mu mohla být v dalších desetiletích oporou.
    Všechny ty vztahy balancující na hranici přátelství a lásky se nám v korespondenci prezantují vždy s celou dobově podmíněnou společenskou atmosférou. Pro čtenáře Vaculíkovy knihy bude možná vhodnější začít její četbu právě tímto třetím oddílem, kterému neschází určitá "dějová linka", ale v němž se hlavně jednotlivé postavy dostávají už do bezprostředního styku s realitou politického převratu. To, co líčí Vaculíkova Kniha dělnická, tedy atmosféra Baťovy školy práce, měla nicméně na tuto skupinu mladých lidí svou zvláštní kombinací individualismu a kolektivismu patrně nezanedbatelný formující vliv. A i když jde o Zlín doby protektorátní, připomene se tu alespoň vzdáleně i postava Tomáše Bati a dvojí citace jeho výroků dobře ilustruje kuriózní protiklady jeho myšlení. Je tu na jedné straně ono přání najít "malíře, který by dokázal hezky roztomile a účinně namalovat člověka, který má radost ze svých bot", přání předjímající všechny absurdity totalitní kulturní politiky. A na druhé straně v citátu, který Vaculík zvolil za motto své Dělnické knihy, se setkáme s představou připomínající fantastické úvahy pozdního André Bretona ("... že si nás nějací bohové cvičí a chovají pro své bojové úkoly a cíle, z nichž snad mají prospěch zrovna jako my lidé, když si chováme drůbež nebo kapry v rybníce")...
    Počínaje přinejmenším Českým snářem (ale jisté náznaky najdeme už i v Morčatech), je ve všem, co Vaculík píše, sám pojem literatury provokativně problematizován. V případě Milých spolužáků může být provokativnost tohoto postupu snadno zaměněna za trochu narcistickou imitaci onoho shromažďování biografického materiálu, kterým literární historikové chtějí osvětlit uzavřené dílo literárního tvůrce. Tomu, kdo se nenechá ošálit touto podobností, dá nicméně Vaculíkova kniha pocítit celou nesamozřejmost toho, co v sobě skrývá pojem osobní i koletivní identity. A pokud jsme přesvědčeni, že právě nahrazování příliš jasných a příliš sebevědomých odpovědí otázkami je s to přispět ke společenskému zdraví, nebudeme možný účinek tohoto Vaculíkova experimentu pokládat za zanedbatelný.

     -- 430 kB --

    Jaký režim jsem pomáhal stvořit...

     --

    Jan Lukeš
    (Literární noviny č.27/1995)
    (Ludvík Vaculík: Milí spolužáci! I,II,III. Mladá fronta 1995. 684 s.)

    -Budu psát. Budu popisovat všechno a všechny okolo, na světnici, ve škole, v továrně. (...) A budu svých zápisků, pozorování a myšlenek používat, až budu chtít být literárně činný (...)
    -Chápal jsem, že jaký režim jsem pomáhal proti jejich vůli stvořit, v takovém museli moji milí spolužáci nějak žít.

    Přesně půlstoletí dělí oba citáty: první je záznamem z deníku Ludvíka Vaculíka z 9. ledna 1944, druhý z doslovu k jeho knize Milí spolužáci! z června 1994. Kdy se Vaculík jako ještě ani ne osmnáctiletý jinoch psaním zaklínal, sotva mohl tušit, k naplnění jakého záměru své zápisky opravdu využije. A když se k nim od roku 1979 začal vracet, naposledy a definitivně vloni, už s odhodláním dozvědět se, jaký to tedy opravdu pomáhal režim stvořit a jak se toho sám konkrétně účastnil, nevěděl už zase ani, co vlastně k tématu obsahují. Kniha, která z toho vznikla, je tedy kuriózním průnikem dvou vlastně od základu protikladných tendencí. Vaculíka mladého se starým, jemuž však přesto nelze upřít jednotu v tom, co on sám pojmenoval v jednom dávném fejetonu: "mou největší silou je mé lpění". Dodejme však raději hned, že v tomto konkrétním případě také největší slabinou...
    Jak se zdá, všechno v této souvislosti přímo nutká k tomu otestovat Vaculíkovu knihu jako nejkrajnější výhonek dnešní tendence nahrazovat literární fabulaci dokumentem, spolehnout se prostě jen na jeho autenticitu, vlastně už netvořit, ale pouze zapisovat. To je jistě legitimní úvaha, do krajnosti ji však teď dovedl Pavel Janoušek v článku Logo Vaculík (Tvar č. 11/1995), když si "kupříkladu - namátkou - dejme tomu" vzal právě Vaculíka a jeho knihu na paškál, označil ji rovnou za "pokleslou literaturu pro vzdělance", jejího autora pak pouze za cosi jako obratného hitmakera, megalomansky využívajícího svého jména k publikaci textů, které za to nestojí.
    Sám jsem použil v recenzi napsané bezprostředně po vydání Milých spolužáků (Týden č. 14/1995) slovo pýcha, abych vyjádřil svůj dojem z díla zejména v druhé polovině tak málo uřízeného, jakoby vymknuvšího se svému autorovi z rukou a zavalivšího jeho samého jakousi únavou z té probírky minulostí ("Hromádka čekajících dopisů je veliká," zapisuje si už trochu nervózně Vaculík za práce na rukopisu v roce 1994 ve Ville Waldbertě u německého Feldafingu). Janouškův soud zdá se mi však upřílišněný - podsouvá totiž autorovi motivy, které už nemají s vlastním dílem mnoho společného. Nevím například, proč by neměl zrovna spisovatel brát v potaz, jaký komunikační svět vytvořila masová média, když na to přišel už kdejaký pitomec, který dá dohromady sotva holou větu - přitom ale právě Vaculík je tím, kdo se médiím spíše vyhýbá. Působí-li dnes jeho jméno jako "dobré logo", má to tedy asi přece jenom trochu hlubší příčiny, než aby je bylo možné odbýt ironickým konstatováním, že "Ludvík Vaculík je Spisovatel, a to spisovatel Osobnost, a to osobnost Autentická".
    Kdyby si Janoušek býval odpustil podobné ornamentální úvahy, přišel by pak možná na to, že jeho okázale nesnobský soud ("tato kniha je pouze tím, čím je: knihou deníkových zápisů a dopisů, někdy zajímavých, jindy - často - nudných") je jenom hlučným vyrážením dávno otevřených dveří. Že Milí spolužáci! nejsou knihou deníkových zápisů a dopisů, totiž nikdy nikdo netvrdil, a že jsou zejména mudrlantskými úvahami komisního studenta Vaculíka a jeho rozkochaných milých spolužaček (tak by se měla vlastně kniha jmenovat), místy nudnými až k ukousání, na to přijde snadno každý sám.
    Osobně si myslím, že se tu Vaculík stal tak trochu zajatcem i obětí zvolené metody, vycházející z kdesi už vyslovené představy, že ve svých dávných denících má vlastně všechno napsáno dopředu. První dvě části Milých spolužáků, Kniha indiánská (Deník 1939-1941) a Kniha dělnická (Deník a dopisy 1941-1945), které se v samizdatu objevily v roce 1981 a 1986 a v roce 1986 byly také publikovány v exilovém nakladatelství Index, působí ještě jako osvěživě insitní obrázky z Vaculíkova dětství, vystřídané pak někdy kuriózním, ale v některých charakteristikách dodnes výstižným hledáním sebe sama uprostřed baťovského kolektivu Mladých mužů a protektorátní atmosféry ("Myslím si, že imponuji; a když se snažím být k sobě kritický, jsem k okolí hrubý a rád bych si myslel, že je to upřímnost.").
    Čtenář však zcela správně předpokládá - a autor to také sám výslovně potvrzuje -, že těžištěm celého souboru bude až období následující, od osvobození do let 1948-49. "Co jsem si já myslel tehdy o tom Únoru, jak jsem se s tím vypořádával, a hlavně co jsem přímo dělal?", to je základní otázka, na kterou si chce Vaculík odpovědět závěrečnou Knihou studentskou (Deník a dopisy 1945-1949), dokonce s pevně stanoveným hlediskem. Jak se on, od května 1946 člen komunistické strany, vlastně lišil od ostatních komunistů, když celý život byl subjektivně s nimi ve sporu? Zde je podle mě nejcennější jádro knihy, jehož dosahu si možná nebyl vědom ani sám autor. Vaculík totiž evidentně zmíněný spor považuje za něco pouze svého osobního, v obdobném sporu se svou stranou a svými soudruhy žili však i mnozí další, dokonce - soudě podle některých dnešních výroků - snad vůbec všichni. U mnohých jde o pouhou účelovou lež, syndrom "to oni" byl však stejně rozšířen ve straně jako v celé společnosti. V tomto ohledu by tedy Vaculíkova sebeanalýza mohla posloužit jako pars pro toto, jako pokus o sejmutí kříže viny z ramen svých i jiných.
    Jenže bohužel ukazuje, že to, co se s historickým odstupem jeví jako zcela jasné a zřetelné, má v dané chvíli obrysy jen mlhavé a hraje často roli jen podružnou a pobočnou. "Chtěl jsem se podívat do svých deníků a ono to tam nebylo!" zoufale konstatuje v roce 1994 Vaculík, načež v náhradu za to zahrne čtenáře cizími dopisy, o nichž se domnívá, že portrét jeho vlastní rozšíří na obraz celé jeho generace. Z něco přes stovky stran Knihy indiánské a z více než dvou set stran Knihy dělnické rozrůstá se Kniha studentská na téměř čtyři sta stran, prakticky ale bez zisku. Soukromé životy zračící se v dopisech plynou většinou jinými koryty, než v jakých by je po letech Vaculík pro své potřeby rád našel, on sám pak jako by pod tlakem nutnosti odevzdat rukopis do nakladatelství nebyl schopen z odstupu ničeho jiného než marginálních glos vsouvaných do textu, jak ho zrovna napadne.
    Tedy zbytečná práce a mrtvé dílo? Ano i ne. Možná právě v té hlušině slov, kterou Vaculík nedokázal prosít a v níž jako blesk zaznívají jen výroky jeho paní učitelky Svatoňové (6.3.1948: "Já dnes nemám svobodu slova a z Tebe se začíná ozývat fanatik."), je něco dobově příznačného a charakteristického, pro co stojí za to knihu číst. Při veškeré své předimenzovanosti patří totiž mezi vzácná díla nejen pro ty, kteří budou kdy shledávat prameny Vaculíkova života a tvorby (a zase výstižná paní učitelka 17. 5. 1949: "V citových věcech jsi opravdu jako slon mezi porculánem."), ale i pro ty, kteří se budou chtít přes osobní pokání jedince - třebaže možná ne zcela vědomé - dobrat vyrovnaného vztahu k minulosti celého národa. Takoví jsme byli...

     -- 399 kB --

    Logo Vaculík aneb Deník a korespondence jako pokleslá literatura pro vzdělance

     --

    Pavel Janoušek
    (Tvar, č. 11/1995)
    (Ludvík Vaculík: Milí spolužáci! I,II,III. Mladá fronta 1995. 684 s.)

    Bývaly doby, kdy spisovatelé v zájmu budoucích generací a učebnic literatury čirou náhodou zapomínali ve svých pozůstalostech vlastní
    deník, případně probranou a vybranou korespondenci milostnou, přátelskou a úřední. Mívalo to nesporné výhody: editorům to
    poskytovalo obživu, badatelům a čtenářům pocit, že tyto texty jsou něco jako klíčová dírka do spisovatelova soukromí. Správně
    zapomenutý deník a dobře vybraná korespondence totiž odjakživa spolehlivě vzbuzují klamnou iluzi, že jsou průhledem do reality samé,
    do světa pravd nezkreslených literárními stereotypy. Mívalo to i své nevýhody: v pozůstalostech se občas mohl najít text, který skutečně
    byl průhledem do spisovatelova soukromí, tedy text, který by on sám nikdy nechtěl zveřejnit.
    Tak tomu bývalo v dávných dobách, kdy existovala poměrně ostrá hranice mezi texty literárními a neliterárními, a nebylo tudíž zpravidla
    zvykem považovat tento typ textů za organickou součást autorovy tvorby. Dnes je tomu ovšem jinak. Naplnila se Jakobsonova
    provokativní úvaha, zda by si K. H. Mácha v našem století nenechal svou lyriku pouze pro intimní domácí potřebu a nevydal raději deník.
    Dnešní spisovatel ví, že musí vzít své image do vlastních rukou, že nesmí přenechat archiv náhodě a editorům, kteří by si z něj vybírali
    podle své libovůle, a proto vydává vybrané texty iniciativně sám, ve vlastní úpravě, dle vlastního výběru.
    Kupříkladu - namátkou - dejme tomu - takový Ludvík Vaculík a jeho nejnovější publikace Milí spolužáci! 1-2-3. Svazek bezmála o sedmi
    stovkách stran je složen ze tří "knih", z nichž první dvě již vyšly v exilových nakladatelstvích: Knihy indiánské (Deník 1939-1941), Knihy
    dělnické (Deník a dopisy 1941-1945) a Knihy studentské (Deník a dopisy 1945-1949). Podtitul celého svazku (Výbor písemných prací
    1939-1979) pak naznačuje, že by přítomné "knihy" případně mohly být jen první částí rozsáhlého cyklu dotaženého až do okamžiku, kdy
    autor začal na ideji zveřejnění svých deníkových zápisů a své korespondence pracovat, a možná i dál. Z gesta, jakým Vaculík tyto texty
    čtenářům servíruje, není přitom těžké vyčíst, že je nepovažuje pouze za dokumenty, nýbrž že jejich publikaci chápe jako výpověď sui
    generis.
    Vydává-li nějaký editor dětské a chlapecké deníky spisovatele XZ, jeho korespondenci s rodiči, s paní učitelkou, kamarády a několika
    Vlastami a Mariemi, může to být pro jejich vlastní literární hodnotu, častěji však takto činí především proto, že tyto texty považuje za
    zajímavý dokument o "mimoliterárním" životě a uvažování spisovatele hodného mimořádné pozornosti.
    Proč však takové texty publikuje sám spisovatel XZ? - V jeho rozhodnutí již na první pohled je něco z megalomanie, z přesvědčení o
    vlastním významu a genialitě všeho, co mu kdy odpadlo od pera, jakož i nemalé sebeokouzlení sebou samým. Může v tom však být i
    přesvědčení, že v těch textech je skutečně něco nadosobního, co bude čtenáře zajímat jako literatura.
    K tomu jsou ovšem třeba tři věci: samotné texty, čtenářova ochota se jimi zabývat a především jméno, mýtus, tedy logo, které tuto ochotu
    iniciuje a činí čtenáře vnímavějším vůči očekávaným kvalitám, a tím i knihu čitelnější a prodejnější. Ostatně i v případě dokumentárních a
    exaktně připravených edicí vydavatelnost a "tržní cena" stoupá přímo úměrně literární a mimoliterární proslulosti autora či adresáta. Tak
    jako lépe prodáte postel, v níž spal John Lennon, než starý ošoupaný otoman, tak jsou také pro čtenáře zajímavější zápisky slavného
    českého spisovatele XZ než texty pana Vonáska.
    Nuže, jméno Vaculík je dnes - mj. i díky autorovým starším prózám a jeho schopnosti trpělivě pracovat na vlastním image - dobré logo.
    Ludvík Vaculík je Spisovatel, a to spisovatel osobnost, a to osobnost Autentická. Vzato přísně, Vaculík nikdy nepsal nic jiného než
    deníky. Osobně si jej jako spisovatele vážím zejména pro způsob, jakým v Sekyře či Českém snáři dokázal dát osobnímu prožitku adekvátní
    a propracovaný literární tvar, pro schopnost vystavět uměleckou výpověď na rafinovaně udržovaném významotvorném, hravém napětí
    mezi Dichtung a Wahrheit. U jeho posledních knih však tento pocit již nemám.
    Umístíte-li slovo Vaculík na obálku knihy, její úspěch je zaručen. To pak každý správný vzdělaný čtenář okamžitě cítí tu hloubku a
    výpovědní sílu prezentovaných textů, propadá nadšení nad literárními schopnostmi dospívajícího génia a prožívá s ním všechny jeho
    milostné, pracovní a politické patálie. Jenom kritik-tupec (tak málo vnímavý jako např. já) může napsal: "Pročetl jsem Milé spolužáky!
    podrobně a křížem krážem a nemohu se zbavit přesvědčení, že tato kniha je pouze tím, čím je: knihou deníkových zápisků a dopisů, někdy
    zajímavých, jindy - často - nudných. Tak jako jiné obdobné publikace dokládá, nakolik její autor již od mládí zdatně vládl písmem,
    dokumentuje dobovou atmosféru a svět již zaniklých faktů, hodnot a vztahů, není však pro mne literaturou ve smyslu tvůrčího činu."
    Deníky a dopisy samy o sobě mi nevadí, naopak - mám je docela rád. Ve Vaculíkově knize jsem kupříkladu velmi ocenil pasáže z doby, kdy
    se stal Mladým Mužem u Bati, neboť mne to zajímalo faktograficky a cítil jsem zde i určité významotvorné napětí mezi obdivem k
    baťovskému systému kolektivní výchovy, autorovou snahou zařadit se, hrdostí, že se mu to podařilo, a každodenními útrapami, které mu
    to při jeho individualismu přinášelo. Mám ovšem rád, jsou-li deníky a korespondence prezentovány jako deníky a korespondence a nehrají
    si na nic jiného. Snad jsem konzervativec, ale stále více nejsem s to přijmout v současné chvíli tak rozšířenou víru v samospasitelnost
    deníkové sebereflexe jako jediného pravého zdroje pravdivé literatury.
    Vaculíkova kniha totiž nechce být pouze dokumentem, nýbrž Dílem. Autor ji sestavil jako "zajímavou a poučnou sbírku", v níž staví na
    napětí mezi dávnými texty a "přítomnými" komentáři, mezi svou tehdejší nezralostí a její dnešní reflexí, a výsledek patrně považuje za
    plnohodnotný literární tvar. Dokladem jsou například poznámky a vsuvky do původního textu, ty totiž nemají vysvětlující, upřesňující a
    dokumentační charakter, nýbrž prezentují autorský subjekt jako čtenáře udiveného vlastní minulostí a nepřímo i jako toho, kdo si z ní
    vybírá právě to, co potřebuje pro svou výpověď: "Vynechal a vypouštěl jsem místa zdlouhavě nudná či dnes nesrozumitelná a bezcenná.
    Hlavně však místa blbá, jimž ani dlouhý čas nedokázal dát žádný dodatečný půvab."
    Logika výpovědi, výběr materiálu i případné zásahy do jednotlivých textů je diktována autorským záměrem, který je například v úvodu ke
    Knize studentské formulován slovy: "Co jsem si já myslel tehdy o tom Únoru, jak jsem se s tím vypořádával, a hlavně co jsem přitom
    dělal? Můžu se odvážit dovědět se to? Proč mě už tehdy nevyhodili nebo proč jsem se ani ničím nestal, proč jsem nepsal do novin, když
    jsem přeci patřil k vítězné straně?" Nenachází-li pak autor ve svých denících texty vyhovující tomuto záměru ("Chtěl jsem se podívat do
    svých deníků, a ono to tam nebylo!"), dává raději přednost textům jiným, tedy dopisům, které tehdy psal a dostával a v nichž se mu obraz
    vlastní minulosti patrně jeví přesnější. Proto také deník z jeho Knihy studentské de facto mizí a zůstává záhadou pro budoucí historiky
    literatury: Co v něm skutečně je? Proč jej Vaculík přestal citovat? V čem se liší jeho sebeprojekce do deníku a do dopisů?
    Záměr prezentovat se jako komunista jiného typu je tu zřetelný: "Také se mne dotýkalo, že se v takových diskusích mlčky ocitám na jedné
    hromádce s lidmi, s nimiž jsem při těch událostech byl ve sporu. I moji přátelé a milí spolužáci mě počítali mezi polepšené, rozčarované
    nebo vyléčené komunisty..." Stačilo by jen několik škrtů a z většiny Vaculíkových dopisů opublikovaných v Knize studentské by čtenář
    mohl získat přesvědčení, že jejich autor nejenže nebyl nikdy členem KSČ, ale dokonce že byl v tvrdé opozici vůči její politice (byť jí
    současně hupřímně věřil a patrně i realizoval). To jenom někdy, z listů těch druhých, třeba paní učitelky, jen tak mimochodem zaznívají
    pochyby, zda Ludvík příliš nepodléhá komunistickým ideím...
    Vaculíkova rozhodnutí publikovat dílo jménem Milí spolužáci! má však nepochybně i daleko širší rozměr, než je autorova přebujelá
    subjektivity. Vypovídá o naší dnešní literární situaci, v níž jsme došli ke zbožnění všeho ne-literárního, autentického. Český spisovatel již
    nevěří v kouzelnou moc fabulované literatury pojmenovat podstatu, nevěří ani ve svou schopnost prostřednictvím slov a literárních
    forem uchopit a pojmenovat prchavý život. Protože však literatura nemůže beze slov a literárních forem existovat, český spisovatel hledá a
    nachází svou spásu v kultu a mýtu autenticity, přesněji v takových formách, které jsou v naivním čtenářském myšlení i ve velmi
    fundovaně formulovaných literárněkritických a literárněvědných teoriích vnímány a interpretovány jako formy automaticky nesoucí
    krvavé stigma skutečnosti samé, jako její - "šifra".
    Honba za autenticitou vyrůstá z pocitu, že fabulovaná literatura lže, a je založena na dvojí iluzi: že existují formy, které jsou přirozeně
    autentické, a že zveřejněním ne-literárních textů se tyto texty automaticky stávají literaturou. Jestliže existují případy, kdy tomu tak
    a skutečně je, neznamená to přece, že jde o pravidlo. Nemám důvod, proč bych měl apriorně méně věřit autorovi, který mně tvrdí "vše, co
    ti, čtenáři, vyprávím, jsem si vymyslel", než tomu, kdo mě přesvědčuje, že předkládá pouze pravdu pravdoucí (a naopak). Verifikace
    literárních děl je proces mnohem složitější a žádný žánr nemá patent na autenticitu. Vždyť i dopisy, které Vaculík shromáždil, byly - tak
    jako každý text, a tedy i literatura - psány s určitou strategií diktovanou vztahem k adresátovi a možná více než o autentických pocitech
    svých pisatelů vypovídají o dobovém korespondenčním úzu. (Proto je také tak nesnadné jejich jednotlivé pisatele od sebe stylově
    odlišit.) Nakolik - navíc- mohu věřit v autenticitu korespondence, jsou.li její výběr a prezentace podřízeny apriorní potřebě dokázat těm
    druhým, že jsem nebyl takový, jak si oni myslí?
    Honba za autenticitou je v našem století jev obecný a nadnárodní, nicméně v Čechách posledních let jako by nabývala zvláštní intenzity.
    Do rubriky literatura deníková, memoárová, korespondenční a rozhovorová je možno po roce 1989 zařadit mimo jiné tyto spisovatele:
    Bešťáková, Černý, Diviš, Fischl, Gold, Hanč, Heyduk, Hiršal, Hrabal, Hvížďala, Jedlička, Jelínek, Kantůrková, Kaufman, L. Kundera,
    Putík, Richterová, Řezníček, Salivarová, Vaculík, Vaculíková, Wernisch, Zábrana, Zábranová...
    Vyjmenovávám pouze autory nejzajímavějších textů. Jako každý správný mýtus má však Božská Autenticita i mnoho dalších epigonů,
    vyznavačů oprašujících její oltář (rubriku Z deníku spisovatele). Má i své dva velekněze: Jana Lopatku, který u nás dal postulátu
    autenticity podobu kritickou a teoretickou, a Ludvíka Vaculíka, kterému se tento postulát podařilo smířit s požadavky trhu.
    Vaculíkova kniha bude mezi určitou skupinou čtenářů nepochybně velmi úspěšná, patří totiž k typu textů, které si pro sebe již delší dobu
    nazývám "pokleslá literatura pro vzdělance". Pokleslá literatura se v literárněkritickém myšlení zpravidla spojuje s masovým čtenářem
    určitého typu a s kategorií fabulovaných textů, které u nás vycházejí například (především) v nakladatelství Ivo Železný. Nakladatelé a
    knihkupci však vědí, že existuje i jiná literatura masového rozšíření: literatura faktu, deníky, paměti a korespondence slavných osobností -
    herců, zpěváků či politiků. To jen my, lidé od literatury, si namlouváme, že deníky, paměti a korespondence spisovatelů patří někam jinam,
    do lepší kategorie něž paměti a deníky hereček, a že je čteme z jiných pohnutek. (Mimochodem není mnoho literárně a myšlenkově
    zajímavějších deníků, než jsou ty, které si Radovan Lukavský psal při práci na Hamletovi, a přece nikoho dodnes nenapadlo započítat je do
    literatury.)
    Ve výsledku tak spisovatelé svou výpověď neformulují, ale pouze jejím prostřednictvím informují o sobě samém: je to rychlejší, snazší a
    více vyhovující mentalitě dnešního čtenářstva. S pocitem, že děláme něco avantgardního, jdoucího proti zkostnatělým literárním normám,
    přizpůsobujeme se společně obecnému vkusu, pro který je příznačná komunikace na úrovni: "A jak to bylo doopravdy? Neříkejte, pani,
    von s ní fakt chodil? Takovej fešák?! Ale vona taky nebyla vošklivá. A kde se vlastně seznámili? No já jsem vám říkala, že von sice u těch
    komunistů byl, ale jinak to je slušnej člověk a nikdy to nemyslel tak vážně. Jojo, to vám byla těžká doba... No fakt, všechno, co vám , pani,
    říkám, je čistá pravda, vždyť já to zažila."
    Své deníky již Ludvík Vaculík vydal, doufám, že má doma ve skříni i něco jako Máj.

     -- 133 kB --

    O hudbě

     --

    (VACULÍK, Ludvík. Milí spolužáci! Výbor písemných prací 1939-1979. Praha : Mladá fronta 1995, s. 248-250)

    V úterý jsem byl na  zkoušce symfonického orchestru. Bylo nás tam asi 12 z velkého 70členného tělesa, o němž píší noviny pod titulkem Ze života BŠP. Ve středu jsem si zavolal Mirka Zédového a Slávka Belzového k poradě o vydávání družinového časopisu Študiós, loni zabaveného, který by však pan Šmíd rád vzkřísil. (...) Se Slávkem jsme si řekli, že každý napíšeme úvodník, a který bude lepší, ten uveřejníme.
    Ve středu jsem měl básnicko-muzikální náladu. Škoda že neumím psát rychle noty, napadaly mi melodie s tak úžasným dramatickým spádem a měly vyjadřovat myšlenku, kterou jsem se slovy na papíře s mizerným úspěchem pokoušel zachytit. Byla by to mohutná píseň bouřlivá, určitě by se nesměla zpívat, ale už jsem si představoval, jak ji nacvičuji, a věděl jsem všechny tři hlasy. (...)
    Přemýšlel jsem už o tom, co umění, obzvláště pak hudba, vlastně je. Chvílemi se mi zdálo, že se k něčemu užuž blížím, jen kdybych mohl myslet dál, sledovat myšlenku - pak se ta vzácná nit však ztratí, zůstane zase onen pocit prázdnoty a bezúčelnosti bytí, který by chtěl být přehlušen něčím nízce hmotným. Zdá se mi, že v prostoru kolem nás, v prostoru nepředstavitelném, existuje něco nadpomyslného, co je velkým oceánem, prolíná vše a není na ničem závislé, na čem však závisí všechen život všech stupňů. Je to duchovno, nejvyšší stupeň blaženosti, absolutní dokonalost, Bůh. Ten je všude. V každém z lidí je ho kus, část, která odtržena od svého nesmírna tvoří podstatu člověka, ono jádro podněcující duši k dobrému. Všechny tyto duše tíhnou k jednomu, usilují o totéž: splynout, slíti se, býti opět zajedno s oním oceánem duchovna a stát se jako dříve jeho částí. Toto nezadržitelné tíhnutí se u člověka od temné minulosti jeví jako podvědomá
    neukojitelná, nevyjádřitelná touha po něčem vznešeném, krásném, nedefinovatelném, nepředstavitelném. Tato touha po nebeské blaženosti vzněcuje boj duše se zákonem hmoty, v níž je vězněna. Obrazí se v ohromném zmateném útoku na hradby ráje. Ubohé lidstvo organizované ve všech pozemských církvích neb ovládané nejrůznějšími ideami šílí, běsní, ohlušuje se, nenachází východiska. Tuší, tuší, neví však kudy, bloudí tedy. A obrovský oceán je nedosažitelný. Bez prostoru, neboť v něm není ničeho rozměrného, co by potřebovalo vyjádřit svůj poměr k němu. Bez času, neboť není v něm ničeho nedokonalého, jako proměnlivá hmota, jež by vyžadovala poměrného stanovení věku. Není rovněž ničeho většího, s čím by bylo možno ono absolutno srovnávat.
    A přece jsou v životě lidstva prchavé zákmity, kdy se na okamžik objeví náznak poznání, krátký a pomíjivý, prchající, dřív než jej možno zachytit. Jsou to géniové, kteří zdravím, klidem, pozemským štěstím neb životem zaplatí urvané cáry Boha a jako dar je podávají mnohdy nechápavému davu. Géniové jsou to, kteří každý svým způsobem objevují krásu. Umělci. Umění všeho druhu vyjadřuje vlastně totéž. Krása je nehmotná a existuje i bez něj, které ji pouze podává tím, že útočí na naše rozličné vjemové schopnosti. Vím, že co vyjadřuje hudba, existuje bez tónů, jako duchovno existuje bez myšlenky, bez mozku, bez řeči a bez písmen. Existuje bez hmoty, ale nešťastný člověk může chápat nanejvýš myšlenku, tu nejabstraktnější hmotu, která může zase vzniknout jen pod účinkem nejjemnějších hmot - vjemů zrakových či sluchových. Jak je hmota nedokonalá a jak špatným reprodukčním prostředkem! Jak je umění ve chvílích, kdy je mu duše otevřena, krásné a jak nepatrným je přitom pableskem - čeho!


     -- 136 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.