Tvorba / 1993 Jak se dělá chlapec

Monika Zgustová
(Ludvík Vaculík: Jak se dělá chlapec. Literární noviny č. 50/1993)

1. Téma prožívání milostného citu jako pekla naplňuje literaturu od nepaměti: Catullus svým "odi et amo" opěvuje nevěrnou Lesbii, Goethův Werther fatálně podléhá svému trápení. Teprve dvacáté století staví před hrdiny jako zrcadlo volbu jejich milenek, které zobrazují jejich úpadek a určují hloubku tohoto úpadku. Profesor Neřád ze stejnojmenného románu Heinricha Manna se ožení se zpěvačkou z kabaretu U modrého anděla, mladý spisovatel Emilio Brentani ze Svevovy Senility marně zápasí se svou posedlostí k rozmařilé Angioline, Proustův jemný, aristokratický Swann, vyčerpaný svou obsedantní vášní k prostopášné Odettě, podlehne své slabosti a ožení se s ní, nikoli snad z přesvědčení, nýbrž z únavy. Mannův Neřád, Svevův Brentani i Proustův Swann mají jedno společné: přestože znají míru vlastníhoúpadku, zrcadlícího se v hloubce závislosti na ženě, jíž podléhají a která, jak cítí, jich není hodna, nepřestávají ani na okamžik tuto ženu přikrášlovat, idealizovat, mytizovat: Neřádovi jeho kupletistka "stojí vysoko nade všemi, vznešená a svatá před tváří lidstva", Brentanimu je zhýralá milenka "básnickým snem", Swann, "když za krásných chladných nocí viděl skvoucí lunu, myslil na Odettinu tvář, jasnou a lehce narůžovělou jako tvář měsíce".
Zatímco v tomto postoji mytizace bytosti nepříliš jemné cítíme něco lidsky jímavého, co vzbuzuje soucit, Vaculíkův román Jak se dělá chlapec především v osobitější první části syrově a surově odkrývá mužův vztah k milence, lépe řečeno k její tělesnosti, a vyvolává tak pocit úzkosti a averze, v lepším případě mučivou soustrast, jež může hraničit s nechutí. Zraněný cit milenku deformuje a zbavuje vší něhy, citu a ženskosti. Na rozdíl od Mannovy, Proustovy a Svevovy hrdinky Vaculíkova Xenka není vulgární ani povrchní; je to přitažlivá mladá žena, jež dost přísně dodržuje svá pravidla mravnosti. Vulgární je jen z pohledu žárlícího, zraněného Josefa, který ji vnímá jako ženu, "jež v posteli neřekne něžného slova", která ho "nemiluje, ona ho chce", která "píše, zatímco to dělá", s níž on nežije, nýbrž "žije mezi jejími stehny". Tato estetika tělesnosti zesiluje pocit ne Xenčina, ale Josefova úpadku, prohlubuje jej až na samu mez možného a snesitelného.
Jestliže Dostojevského muž z podzemí nemilosrdně zpytoval lidskou duši, jestliže Proust a po něm Joyce provedli nesmlouvavou introspekci lidské mysli a vědomí, Vaculík zkoumá lidské nitro ještě krutěji a nelítostněji: skrze tělo, tělesnost, sexualitu. "To všecko, co jste vy všichni sepsali, neplatí, platí toto!" říká Vaculíkův Josef. "Prostup nejsilnějších lidských orgánů jako terén duše. Změť násilí a něžnosti zachycená ve změti údů, tvarů, stínů. Papírové zpodobení plastického mokra sliznic, zkropené lůžko ženino: není to jejich společný portrét?"
V surové introspekci lidského nitra, paradoxně zjemnělé přímostí, upřímností a přesností výpovědi, se Vaculík dotýká hranice možnosti podobného zkoumání; v tom je jeho prvenství i jeho originalita.

2. Ve svých dvou posledních vydaných románech (Český snář a Jak se dělá chlapec) Vaculík ukazuje, jak se v uplynulých letech život vzdálil od reality a uchýlil se do mikrokosmu a spisovatelovo zobrazení se stává mikroanalýzou. Vaculíkovi hrdinové jsou unavení, vitálně i existenciálně vyčerpaní lidé, muži, kteří stárnou a život jim čím dál rychleji uniká mezi prsty. Tento pocit únavy, toto vědomí vyčerpání, jež se dá číst i jako pocit vědomí únavy nejen české, ale i evropské inteligence,léčí útěkem do mikrosvěta citů, pocitů a pulsování krve, do mikrotenze mezi láskou a žárlivostí, která je nakonec pohltí a stane se jedinou skutečností. Podobné vitální a existenciální vyčerpání pociťovali i Mannovi, Proustovi a Svevovi hrdinové (Svevo svůj román případně nazval Senilita), kteří stejně jako Vaculíkovy postavy našli puls života spíše ve strastech než v radostech milostného citu - ten je nakonec pohltil dříve, než je stačila pohltit nuda a šeď každodenní existence. Vyčerpání a senilita evropské kulturní společnosti odsuzuje intelektuála k neschopnosti a nezpůsobilosti jako základnímu životnímu pocitu.
Útěkem z tohoto bezútěšného vědomí na území nejintimnější, na území citu, tělesnosti se ústřední postavy citovaných evropských románů i Vaculíkovy prózy Jaks e dělá chlapec redukují na erotickou touhu a tělesná vášeň se tak stává tím pravým hrdinou. Bez této vášně by se Swann, Brentani, Neřád, ale i Vaculíkův Josef vrátili do beznadějného stavu prázdnoty, neplodnosti, stárnutí, senility. Svevův Brentani "věděl, co znamená víckrát se s ní už nevidět: bolest, lítost, hodiny mučivých snů a potom netečnost, prázdno, smrt obraznosti a touhy, stav bolestnější než každý jiný". Proustův Swan se "bál uzdravení z lásky víc než smrti". Vaculíkův Josef si uvědomuje, že "její život nenaplní, a svůj ztrácí", že "je to teror! ...Jak to děláte, vy jiní lidé?", a přes to všechno říká: "Jaké by to bylo být bez tebe: strašné."
Jedním z nejcharakterističtějších rysů vnitřní netečnosti, která vede ke stárnutí a senilitě, je ve všech připomenutých románech neschopnost rozhodování. A zvláště středoevropská literatura, od Grillparzera a Hofmannsthala po Haška, od Sveva přes H. Manna až po Vaculíka, je plná postav, jimž obcházení rozhodnutí je přežitím, hrdinů vyhýbajících se rozhodnutí, aby o něco nepřišli, aby neprohráli. Pro Vaculíkova Josefa jsou velmi případné věty, jimiž začíná Svevova Senilita: "Hned prvními slovy, která k ní pronesl, ji chtěl upozornit, že nemíní navazovat žádnou příliš vážnou známost. Líbíš se mi velice, ale v mém životě nebudeš nikdy víc než hračka. Já mám jiné povinnosti, svou kariéru, svou rodinu." Podobně Vaculíkův Josef očekává od Xenky absolutní věrnost, přestože sám zůstává vnitřně věrný své ženě a je neschopen rozhodnout se pro jednu z nich. Xenku přinutí k interrupci a teprve když pozná hloubku jejího zklamání a jak jím pohrdá, začne si uvědomovat svou slabost a nerozhodnost: "Přitom život šel dál, já jí ho bral, ona mně, a dva potraty: ztráta sil, času... čeho všeho? Nemám prostotu toho mladého osmdesátiletého, co si vzal starou šedesátiletou. Nahlodává mě jakýsi intelekt či které prase..."
V druhé části románu Jak se dělá chlapec se milá, příjemná povrchnost každodenní existence a výchovy syna, "dělání chlapce", stává hebkým závojem, který zakrývá nepřítomnost intenzivního a hlubokého života, tradiční výchova dítěte podle běžných norem skrývá prázdnotu, za konvenční fasádou, tvářící se jako sama esence života, není než vakuum, za milým a přemýšlivým vzděláváním syna zeje proluka, naplněná zoufalstvím z vědomí, že opravdový život neexistuje.
Poezie Vaculíkovy knihy je také plná tichých mezer mezi řádky, má pauzy a ticho mezi větami a odstavci. Tyto pauzy obsahují základní, nevyřčené, promlčené: prázdnotu, která zbyla po ztraceném štěstí, po ztracené lásce, po vlastní ženě, po celistvém životě, nerozdrobeném na úlomky a střepiny.

3. "Chodím po zahradě, češu jablka, jsem zničený", říká Vaculíkův hrdina úvodem. "Na (...) silvestru si Xenka (...) vybrala kluka (...) a spala s ním", pokračuje. "Rozmýšlím, co udělat", uvažuje, a vzápětí hledá odpověď: "Začnu asi zase psát?" Jestliže jeho bouřlivý milostný vztah ke Xence je mu útěkem ze setrvačnosti života a lhostejného stárnutí, tedy tím posledním únikem a nejzazším esilem je mu psaní. Od Sveva a Kafky po Musila a Canettiho vyjadřuje středoevropská literatura úzkost, již vyvolává přítomná chvíle a bezprostřední život, který ubližuje a zraňuje; tato literatura si proto vytvořila obranný systém. Psaní nabízí možnost schovat se před nečasem přítomné chvíle, utéci před rodinným či milostným peklem, provést svou denní hygienu. I Vaculíkův Josef tak chápe psaní: jako útočiště a azyl, jako zaslíbenou zemi, jako očistu i jako sanatorium: "Je konec května", píše. "V dubnu Josef nepsal a už psát nechce. Pro přítomnost to nemá smysl, je rozhodnuto: Pavla (Xenka) je ve třetím měsíci. Takže konec sebezpytu a luxusním depresím. Je zdráv. Dál už je to jenom otázka síly."
Kromě útočiště, které psaní nabízí, kromě "obrany před hrůzným opravdovým životem" (Svevo) psát a vzpomínat znamená usměrňovat vlastní neschopnost a nezpůsobilost, přetvářet a uspořádávat chaotický život, rozmazaný, beztvarý a neforemný, přiřknout mu hypotetický smysl nebo přinejmenším mu vtisknout určitý styl a řád. Už v 19. století ve Stifterově Pradědečkovu zápisníku doktor Augustinus a plukovník si upravují a přikrášlují své životy v deníkových zápiscích: nakonec mají dojem, že onen kompromis mezi snem, skutečností a psaním je jejich pravá totožnost: píšou každý o sobě a jeden o druhém, aby se tak vyrovnali se svým vztahem. Josef se však v Xenčině románě nepoznává, ani Xenka v románě Josefově. Život přetvořený psaním mezi nimi roste jako zeď a stává se předmětem trápení a nesvárů.
Při vědomí, že skutečný život nemůže uchopit, snaží se Vaculíkův hrdina vyjádřit alespoň život psaný. A pro nemožnost vzít do rukou plnost života zachycuje jeho pero alespoň kategorie života, city a pocity, duševní stavy a myšlenky, pohyblivé a křivolaké, v jejich marné snaze život opanovat. Josefovo pero se tedy soustředí na mysl a tělo a v nich zažíhá jiskry, které by měly osvětlit neuchopitelné.
"Co psát a k čemu to vést?" ptá se Vaculík v Českém snáři. V románě Jak se dělá chlapec jeho otázka zní: "Někdy, na něčem budu muset s tímto psaním přestat. Až dojdu k nějakému důležitému poznání? K jinému postoji?" Sám si odpovídá: "Až mě to unaví." A čtenář má dojem, že autor se neptá na psaní, ale na žití. Vaculík je spisovatel dlouze a neukončeně tekoucí jako život, a svými romány mistrovsky vyjadřuje nekonečný, samovolný a bezdůvodný tok života.

Deníkový román Ludvíka Vaculíka
Josef Vohryzek
(Respekt, 25. 4. 1994, č. 17)

O posledním románu Lud­víka Vaculíka Jak se dělá chlapec se už psalo víc, než se u nás o nových kni­hách obvykle píše. A ne bezdůvodně. Je to kniha neobvyklých kvalit. Je průhledná jako dobře osvětlené blu­diště a vybízí k mnoha způsobům čtení. Případní vykladači s ní dlou­ho nebudou hotovi. V jednom ohle­du je po tomto románu možné při­řadit Vaculíka k autorům, kteří byli středem pozornosti zejména v 60. a 70.letech. Mám na mysli autory ty­pu Henryho Millera a Anais Ninové. Dojde-li k podrobnějšímu srovnání, bude se po mém soudu Vaculík jevit jako autor, který rozehrává společné téma tohoto okruhu na více stru­nách a strmějších akordech, než jak to známe od autorů mezinárodně proslulých.

Nastavování zrcadel zrcadlům

Co Vaculíkův poslední román cha­rakterizuje nejnápadněji, jsou para­doxy. Autorovo alter ego - trvejme na tomto označení vypravěče na­vzdory všem sugescím, které plynou z privátních konotací knihy - soudí s hněvem uvolněnost mravů, přes­tože sám žije v bigamii. Je hluboce otřesen, když zjistí, že mu jeho part­nerka byla nevěrná, přestože ji k to­mu sám dohnal. Pobuřuje ho, že o své nevěře píše román, a řeší to tím, že píše román o tom, jaký ona píše román a jak to všechno bylo. Celá tato hra nastavování zrcadel nastaveným zrcadlům si při tom všem udržuje naprostou vážnost a tak je také čtenářem prožívána, žádný z těch rozporů a protimluvů vypravěče neznevažuje ani neusvěd­čuje.

Vaculíkovo psaní o psaní má své zázemí v jeho deníkovém románu Český snář, napsaném před patnácti lety, a v autorské zkušenosti, kterou jím nabyl. Když si večer zapisoval, co během dne prožil, časem zjistil, že někdy během dne prožívá to, o čem by chtěl večer psát. V románu Jak se dělá chlapec následuje zkuše­nost další, o které autor říká, že se mu v životě čas od času stává to, co si napsal. S těmito vzájemnými účinky života a psaní souvisejí zřej­mě i zrcadlové efekty, jichž je ve Va­culíkově knize mnoho. Motivy zr­cadlových sálů, labyrintů a zrcadle­ní všeho druhu mají tradici už v an­tice a ještě víc u romantiků a v po­čátcích modernismu. U Vaculíka jsou zakotveny i v sebestřednosti deníkové struktury a v tom, jak pa­radoxně ji pojednává. V těchto dení­kových záznamech, z nichž je ro­mán udělán, se totiž všechno od za­čátku vztahuje k chlapci dávno předtím, než je o jeho narození roz­hodnuto. Takové anticipace deníko­vá forma vylučuje, ale u Vaculíka působí docela přirozeně. Je to dílo, utkané výhradně ze svárů a rozpo­rů, ale tvoří jednotu nebývale ucele­nou.

Té jednoty a ucelenosti Vaculík dosahuje nejčastěji tím, že rozpory zesílí, spíš než aby je překlenul, zmírnil nebo "vysvětlil". Kapitoly románu jsou nadepsány daty zápisů a intervaly mezi nimi jsou zpravidla měsíční. Struktura románu a styl podání kolísají mezi deníkem a ro­mánem, ale deníkový charakter tím není oslaben.

Obnažování skrytého

Specifika deníkové literatury upou­távají v poslední době tolik pozor­nosti, že uniká to, v čem tento útvar představuje kontinuum a je pokra­čováním struktur, které rozvíjí v je­jich původním duchu. Příznačným útvarem velké prózy 19.století byl tzv. "román klíčové dírky", k jehož největším představitelům patřil Do­stojevskij. V některých z jeho nejvý­znamnějších románů jsou postavy, jejichž jediným posláním je spěchat z jednoho příbytku do druhého, přenášet zprávy, a těmito pohyby pohánět románový děj, jehož nitky vedou za dveře těchto příbytků. Za těmi dveřmi je ona skrytost, jejíž od­krývání naplňuje románový čas. Vy­právět tedy znamená zbavovat pří­bytky jejich intimity. Hannah Arendtová vysvětlila intimitu jako to, o čem se nemluví. Moderní ro­mán a krásná literatura vůbec, ne-li veškeré umění, je rozmlouváním o tom, o čem se nemluví.

Obnažování skrytého je ještě ná­padněji vlastností deníkových ro­mánů než "románů klíčové dírky". V nich autor zprvu svěřuje papíru své soukromí jakoby bez tvárného úsilí, které by materiál prožitků při­způsobilo požadavkům standardi­zujících konvencí, ale později je zveřejní. Jedním z iniciátorů mo­derní deníkové literatury v Čechách je však Jiří Kolář, u něhož původní skrytost záznamů nemá ráz intimity a jejich zveřejnění je o to apelativ­nější povahy. Všeobecně ale platí, že autor deníku uniká povinnostem vševědoucího vypravěče, že při psa­ní neví, co se z dnešního záznamu odvine zítra, nekomponuje příběh, jehož nepředvídatelné peripetie dů­myslně připravuje předem, ale zba­ven všech stylizačních zátěží se zba­vuje tvaru, což je způsob, jak ztvár­ňovat novým způsobem. Téma psaní o psaní je v románu Jak se dělá chla­pec rozvinuto i tím, jak často tu je řeč o fotografování. Toto jsou auto­rova vlastní slova o snímku, který působí jako detail z deníku: "Je to obraz události a obraz událost"

Přesto je Jak se dělá chlapec ko­neckonců mimořádně ucelený ro­mán. Je to příběh, který začíná roz­padem partnerského vztahu, pokra­čuje tím, že rozchod se odkládá, aby byl udělán chlapec, a končí tím, že k rozchodu přece jen dojde, když vztah svou roli splnil, chlapec je na světě a jeho místo v něm a mezi oběma rodiči je "spolehlivě" naleze­no. Ta "spolehlivost" je, pravda, na­padnutelná, ale i to patří k parado­xům Vaculíkovy knihy a vlastně celé jeho tvorby, že právě on nám před­kládá podobu a míru oné problema­tické "spolehlivosti" světa a bytí, která jediná je dnes v tomto směru všeobecně dostupná.

Normy a svobody

Název Vaculíkovy knihy není roz­verný, jak usoudil jeden kritik, ale mimořádně přesný, věcný, ba do­konce instruktivní. Je to doslova a do písmene příběh o tom, jak se chlapec dělá, a to chlapec, o kterém je řeč, i chlapec, který žije svůj ne­odbytný život v duši vypravěče, zá­pasícího se svou vlastní nevítanou zralostí znovu a znovu v knize za knihou ve všech peripetiích jeho po­malého, a přitom strmého vývoje. U Vaculíka představuje sex nejen li­bido a romantický cit, jak je tomu běžně v literatuře tohoto tématu. U něho je integrální součástí sexu také jeho funkce rozmnožovací, a to v míře tak intenzívní, v jaké by­chom to u jiných autorů těžko na­cházeli. Zdaleka tu nejde jen o tou­hu po dítěti jako symbolu plnosti ži­vota, ale o nutkavou potřebu opako­vaného sebepotvrzení a překonání smrti. Tato nutkavost - a ne chuť dráždivého obnažení nebo dobové revolty proti tradičnímu tabu - je vy­světlením toho, že do textu vstoupi­lo tolik podrobností z anatomie se­xu, až po ten potůček semene, který musel být zachycen v celé své ná­zornosti. Je tu zřejmá spojitost s tím, jak často a s jakou intenzitou autor ve svých fejetonech v kratič­kých odbočkách vzpomíná na chví­le, strávené v klukovských letech u potoků a řek. Pronikavá názor­nost těchto reminiscencí vyvěrá, zdá se, z téže sexuální inspirace.

Humorně laděné erotismy u Va­culíka nemají - aspoň ne v první řa­dě - charakter provokace. I ty jsou reminiscencemi na klukovská léta. Je v nich hodně z typické verbální gestiky venkovských kluků, jejichž vztah k sexu je ovlivněný pozorová­ním domácích zvířat a přírody a spíš než překonávání tabu nebo profanaci vyjadřuje bujarý soulad. Autorovo rustikální zázemí podbar­vuje i bohatou škálu milostných ob­sahů se všemi strmými výkyvy cito­vých vznětů a střízlivého výpočtu, romantického úchvatu a pragma­tického kalkulu, nezkrotného sebe­uskutečňování a přímočaré normy. Porušení intimity tu proto nepřiná­ší jen to, nač už jsme si u pilných autorů erotických spisů zvykli, totiž odhalování toho, co konvence skrý­valy a co už pomalu známe líp než ty konvence, ale něco jiného, co je, zdá se, skutečnější: amalgam konvencí a toho, co je porušuje svou přiroze­ností a původností. Nebo jinak: inte­graci konvencí a svobody-přírody se všemi napětími, které toto soubytí přináší. Vaculíkovo starodávné po­horšení nad volností mravů a jeho způsob pojmenování intimit tvoří dohromady úhrn, v němž se protivy navzájem z ničeho neusvědčují. V románovém příběhu pak tyto pa­radoxy postihují intenzitu krize ega, jehož identita byla ohrožena poci­tem, že já je nahraditelné někým ji­ným.

Dělání chlapce je sebeuskutečně­ním, kterému bariéry zděděných norem nemohou zabránit, a výcho­va syna je zároveň poslušným splně­ním rodové povinnosti, uložené kdysi a jednou provždy doma s rus­tikální důrazností, které se neod­mlouvá. Pozoruhodné je pak už jen napětí, s jakým se diktát patriar­chálních norem prosazuje simul­tánně s nutností svobody.

Gesto

Stejně pozoruhodné je však i to, které události autor v deníkových záznamech vynechal. Jsou dvě a ne­jsou nijak podružné. Je to listopado­vá revoluce a - chlapcovo narození! Historické události mohou mít se­bevětší význam pro život lidí, což v tomto případě pro osobu autora nepochybně platí, ale vnášejí do ži­vota lidí a dvojnásob do jejich refle­xe o něm neodbytný prvek repre­zentativnosti, všeobecnosti, jakési poruchy dimenzí. Těm, jimž přines­la jakýsi happy end, přináší zároveň riziko ztráty obsahu, ba ztráty smys­lu, pokud obsah a smysl jejich živo­ta nespočívá v očekávání šťastného konce, který si stačí sám. Vynechání chlapcova narození má zase své při­rozené vysvětlení v tom, že příliš těsně souvisí s podstatou věci, vlast­ně je onou podstatou věci, než aby mohlo zaujmout adekvátní místo v příběhu, kterému je - jako každé­mu vyprávění - dáno kolem podstaty kroužit, ne ji kontrahentně a rázem ukázat.

Toto drsné autorské gesto, které z příběhu o tom, jak se dělá dítě, vy­nechá jeho zrození, může ale mít i jiná vysvětlení, která nebudou po­strádat souvislost s pasážemi knihy, jež patří k nejintenzivnějším. Patří k nim dopisy Dominiku Tatarkovi, zejména jeden z nich, který je ja­kousi Vaculíkovou Písní písní a pat­ří k tomu nejlepšímu, co česká mi­lostná poezie, ať v próze nebo ve verších, má. Jsou tu, zdá se mi, spo­jitosti, které snad v tuto chvíli ani po interpretaci nevolají.