Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Tvorba / 1994 Poco rubato


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 OBNOVIT Tvorba
  • 1958 Na farmě mládeže
  • 1963 Rušný dům
  • 1965 Vidět svět novýma očima
  • 1966 Sekyra
  • 1967 projev na IV. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů
  • 1968 Dva tisíce slov
  • 1969 Deset bodů
  • 1970 Morčata
  • 1976 Československý fejeton/fejtón 1975-1976
  • 1977 Československý fejeton/fejtón 1976-1977
  • 1978 Hodina naděje
  • 1978 Československý fejeton/fejtón 1977-1978
  • 1979 Československý fejeton/fejtón 1978-1979
  • 1981 Hlasy nad rukopisem "Českého snáře"
  • 1981 Český snář
  • 1986 Milí spolužáci!
  • 1987 Jaro je tady
  • 1989 Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského
  • 1990 Srpnový rok
  • 1991 Ach Stifter
  • 1991 Stará dáma se baví
  • 1993 Jak se dělá chlapec
  • 1993 Radosti radosti
  • 1994 Poco rubato
  • 1996 Nad jezerem škaredě hrát
  • 1998 Nepaměti /1969-1972/
  • 2001 Cesta na Praděd
  • 2002 Poslední slovo
  • 2002 Loučení k panně
  • 2003 Vážený pane Mikule
  • 2006 Polepšené pěsničky
  • 2007 Hodiny klavíru
  • 2008 Dřevěná mysl
  • 2008 Petr má medvěda nebo co
  • 2009 Tisíce slov
  • 2011 Rušný dům
  • 2011 Koza na trati
  • 2012 Říp nevybuchl
  • 2012 Korespondence Janouch / Vaculík
  • 2015 Další tisíce. Jonáš a obluda.
  • 2015 Jsme v nebi
  •  -> Edice Petlice
     -> Charta 77
     -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Dobrý den z Bratislavy

     --

    Ján Štrasser
    (Lidové noviny. Roč. 8, č. 12, 14.1.1995)

    Za značkou F. R. & G. se skrývá vydavatelství, jež vede (přesněji řečeno, jímž je) básník Oleg Pastier. Asociace s pražským TORSTEM Viktora Stoilova není celkem náhodná. Pastier vydává časopis Fragment (prvních deset čísel pochází už ze samizdatu) a knížky: tolik, na kolik sežene peníze. Loni vydal desítku titulů, mezi nimi prózu Lubomíra Martínka, reedici povídek Leopolda Laholy, miniatury Daniila Charmse, literární texty dvou velkých modernistů Vasilije Kandinského a Sergeje Šaršúna a knížku se zvláštním názvem Poco rubato. U ní se chci zastavit.
    Poco rubato znamená v hudební terminologii "poněkud neklidně". Editorka Iva Kadlečíková tak nazvala soubor, jejž sestavila z dochované korespondence, kterou si v normalizačním dvacetiletí vyměňovali Čech Ludvík Vaculík a Slovák Ivan Kadlečík, občansky perzekvovaní a publikačně umlčení spisovatelé. Ačkoli na obálce knihy figurují pouze jejich jména, patří sem i jméno Kadlečíkovy manželky Ivy, která precizní restaurátorskou prací a osobně laděným, avšak věcným komentářem zacelila štěrbiny a mezery v celkové podobě korespondence.
    Kadlečíkovy a Vaculíkovy dopisy jsou v prvé řadě osobními svědectvími o přirozené lidské statečnosti, o charakteru, o každodenním úsilí uchovat si za nepříznivých okolností osobnostní, především mravní integritu. Vypovídají o neokázalé solidaritě spřízněných volbou. Ano, volbou, protože není pravda, že být disidentem bylo jakési fátum -- naopak, totalitní režim především na Slovensku dost stál o návrat ztracených synů a dcer a uměl také odměnit sebeponížení zbloudilých oveček.
    Za druhé je tato korespondence dokumenty zrodu, vývoje a přetrvávání české a slovenské nezávislé kultury, což má opět svůj specifický slovenský rozměr: pozorný čtenář zaregistruje kontrast mezi šířkou a především provázaností českého literárního disentu a izolovaností několika slovenských osamělých běžců (Hrúz, Ponická, Šimečkovi...).
    A do třetice. Soukromý dopis se při drasticky omezených možnostech veřejné seberealizace spisovateli legitimuje jako literární žánr, dostává estetickou hodnotu a zvýrazňuje se jako artefakt. Zúžení prostoru pro svobodný pohyb myšlenek a slov způsobilo, že ti, kteří se s takovým omezením nemínili smířit, se vydali jediným možným směrem -- do hloubky. A stalo se jim to -- budiž mi odpuštěno drsné přirovnání -- co se stává lidem, kteří ztratí některý ze smyslů: zjemní a zcitliví ty ostatní.
    Vaculíkův poslední publikovaný dopis má dataci 14. prosinec 1989 a najdeme v něm i tuto větu: Budoucnost je černá, každý může dělat, co chce." Cítím v těch slovech úlevu, že pominulo, co bylo, i obavu z toho, co přijde. Ironií zlehčovanou nostalgií nad tím, že neodvratně končí jistý zřetelně konturovaný způsob života, a pocit, že přichází čas velké osobní i kolektivní nezodpovědnosti, jež jako rez rozevře právě ty pozitivní hodnoty, které přetrvaly dvacet negativních let... Kadlečíkova odpověď na tento dopis odchází z Pukance do Prahy za sedm dní. I v něm je věta, hovořící cosi podstatného, tentokrát o slovenské realitě: "Revolúcia besnie, pozerám sa z okna, ulica prázdna, až dve sýkorky poskakujú pred oknom."
    Poněkud neklidně. Trochu nepokojně. Poco rubato.

     -- 165 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.