Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Tvorba / 2001 Cesta na Praděd


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 OBNOVIT Tvorba
  • 1958 Na farmě mládeže
  • 1963 Rušný dům
  • 1965 Vidět svět novýma očima
  • 1966 Sekyra
  • 1967 projev na IV. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů
  • 1968 Dva tisíce slov
  • 1969 Deset bodů
  • 1970 Morčata
  • 1976 Československý fejeton/fejtón 1975-1976
  • 1977 Československý fejeton/fejtón 1976-1977
  • 1978 Hodina naděje
  • 1978 Československý fejeton/fejtón 1977-1978
  • 1979 Československý fejeton/fejtón 1978-1979
  • 1981 Hlasy nad rukopisem "Českého snáře"
  • 1981 Český snář
  • 1986 Milí spolužáci!
  • 1987 Jaro je tady
  • 1989 Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského
  • 1990 Srpnový rok
  • 1991 Ach Stifter
  • 1991 Stará dáma se baví
  • 1993 Jak se dělá chlapec
  • 1993 Radosti radosti
  • 1994 Poco rubato
  • 1996 Nad jezerem škaredě hrát
  • 1998 Nepaměti /1969-1972/
  • 2001 Cesta na Praděd
  • 2002 Poslední slovo
  • 2002 Loučení k panně
  • 2003 Vážený pane Mikule
  • 2006 Polepšené pěsničky
  • 2007 Hodiny klavíru
  • 2008 Dřevěná mysl
  • 2008 Petr má medvěda nebo co
  • 2009 Tisíce slov
  • 2011 Rušný dům
  • 2011 Koza na trati
  • 2012 Říp nevybuchl
  • 2012 Korespondence Janouch / Vaculík
  • 2015 Další tisíce. Jonáš a obluda.
  • 2015 Jsme v nebi
  •  -> Edice Petlice
     -> Charta 77
     -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Cesta na Praděd

     --

    Ludvík Vaculík
    (Ludvík Vaculík: Cesta na Praděd. Brno, Atlantis 2001. 284 s.)

    Vůz tažený párem skvělých koní dorazil do Kutné Hory, zatímco krajinou, skrz pole a louky, šli jezdci v sedlech. Byl srpen roku 1966. Vůz krytý plachtou se šinul dolů náměstím, sledován z chodníků obyvatelstvem, mezi nímž si vozataj výpravy Jan Špička všiml jedné ženy, jež si ho všimla také. Seskočil s vozu, který jel dál, a vrátil se, aby na ženu pohlédl zblízka, ta však mezitím zašla do knihkupectví. Jan Špička z náměstí divnou náhodou zabočil do jedné uličky a vešel na dvůr jednoho starého domu, aby na tu ženu počkal. Nebyla to však náhoda, že ta žena přišla! Oba byli svou příhodou zaujati, takže si řekli několik vět, a nic víc, protože Ludvík Vaculík přestal psát. K rukopisu počatému v roce 1969 se vrátil po jedenatřiceti letech. Zkušenější autorsky mužsky pokračoval prostě v líčení Špičkovy cesty na Praděd i jeho nočních návratů do Kutné Hory.
    Skutečná, tvrdě romantická cesta na Praděd byla zároveň i symbolickou výpravou do minulosti lidí a krajiny: východními Čechami přes polské Kladsko na severní Moravu a zpátky do středu Čech. Zvláštním, neplánovaným efektem je dnes i to, jak se všecko, co Ludvík Vaculík píše o tehdejších poměrech v redakci Literárních novin i v zemědělství, stalo minulostí.
    Jan Špička (= Ludvík Vaculík)

     -- 152 kB --

    Poutník Vaculík. Instituce pro vlastní potřebu.

     --

    Jiří Peňás
    (Týden, 33/2001, str. 64 - 65)
    (Ludvík Vaculík: Cestta na Praděd, Brno Atlantis 2001. 284 s.)

    Ludvík Vaculík pořád překvapuje, i když on sám zůstává stále stejný. Tvrdohlavě si už čtyřicet let vede svou, bez většího ohledu, co si s tím počne okolí.
    Inteligentnější čtenář novin zná v současnosti Vaculíka především jako autora pravidelných sloupků, které jsou zmenšeným a zjednodušeným pokračováním jeho fejetonů, psaných od 60. let, jimiž se zařadil po bok nejlepších pěstitelů tohoto žánru v české kultuře. Vaculíkovy sloupky přes všechnu autorskou bravuru a vypěstovaný rukopis jsou však ošidnou formou, neboť všechno v nich je možné říci "jen tak", sice naplno, ale s jakýmsi úhybným manévrem a dvojsmyslem, ke kterému svádí stručnost až aforistická a nutnost pointy, jež je tu už spíš pro čtenáře než pro předmět sám.
    Vaculík soustavně kritizuje spoustu věcí: mobily usnadňující a urychlující to, pro co se dříve muselo něco podstoupit, ženy, které se staly více muži a přestaly nosit sukně, televizi, "kterou potřebuje jen ten, kdo ji má", úpadek zdvořilosti, ceremoniality a mravů, dále rozhlasové šlágry, jež zničily přirozenou hudebnost, a pochopitelně reklamu, kterou jadrně nazval "uměním hovna". Za tímto kverulantským vztahem ke všemu, co pohodlný život usnadňuje a zrychluje, ale odebírá mu tak náročnost a odpovědnost, nestojí ani tak programový konzervativismus. Ten se přece spojuje spíše s přijetím jisté loajality k poměrům, se smířením se s tím, že věci jsou asi správné, když je chce a ráda přijímá většina lidí.
    Vaculíkovo "staromilství" je naopak spíš "antimodernistický nonkonformismus", vycházející nikoli z představy, že co je nové, je dobré, ale naopak z postoje, že nové často ničí staré a ověřené a to, co mělo dlouhý smysl a řád, nahrazuje nesmyslem, neřádem a lehkostí. To, co je v řádu a co se do něj přetvářelo celé dějiny, je pak nutné nekonformně a provokativně hájit, třeba na sebe i vzít lehce vysmívanou roli "obhájce starých pořádků". Jenomže kdo na to má v této zemi větší právo než právě Vaculík, který byl s poměry ve sporu už od poloviny padesátých let? (Jeho někdejší členství v KSČ je paradoxní: mentalitou tam nikdy nepatřil, i když do strany vstoupil právě kvůli své povaze.)

    Dílo je víc než názory
    Často se jakoby zapomíná, že nad Vaculíkovou "denní prací", plnou stručných názorů a postojů, je tu ještě Vaculíkovo literární dílo. To vůbec není oddělené od jiného jeho psaní, vlastně je jeho pokračováním, prorůstá do něj a obohacuje. Bez toho druhého však nelze denní tváři Ludvíka Vaculíka porozumět.
    Jak v jedné z nejpronikavějších analýz jeho psaní (jednalo se o kritiku Českého snáře) napsal kritik Josef Vohryzek: "Dílo je víc než názory." Pro své velké prózy si vytvořil prostor: sice se v nich na jeho "názorech" nic nemění, jsou v nich na potkání na každém kroku, ale jsou zapojeny do vyšší umělecké roviny, kterou pro něj nejlépe představuje románový deník. Je to speciální žánr, jako dělaný pro autorovu potřebu. Mísí se v něm prvky čistě beletristické, v nichž neodhadneme, nakolik jsou autorovou licencí (a protože v nich vystupují skutečné postavy, způsobuje to často zlou krev), s rovinou reálnou, jakýmsi záměrným rozvrhem, který poskytuje určitá životní etapa a situace. V případě Českého snáře to byl disidentský rok 1979, v němž zachytil jednak každodennost života ve stísněném ghettu svobody stejně jako konec jednoho milostného poměru z důvodu emigrace ženské poloviny.
    V románu Jak se dělá chlapec jde to společenské stranou, aby jak nikdy předtím a v české literatuře vůbec ojediněle vystoupil na scénu intimní vztah mezi mužem a ženou, v němž se u Vaculíka setkává největší rozpor (nevěra) s největší odpovědností ("překonání" nevěry zplozením dítěte), zesílené tragičností, jež je dána nejen křehkostí každého takového setkání, ale stejně stárnutím a vědomím přibližujícího se konce.

    Putování Českem
    A v poslední knize Cestě na Praděd, jejíž velká část vznikla už koncem 60. let a již doplnil a dohotovil v posledních dvou letech, je tím rámcem činnost stará, prověřená a už jen vzácná: putování krajinou, ovšem tempem, které udává pravidelný a přitom neustále ostražitě sledovaný krok koní. V létě 1966 podnikl Vaculík se svým svérázným přítelem Josefem, ředitelem zemědělského učiliště, a několika jeho žáky čtrnáctidenní cestu přes polovinu Čech a Moravy a polské Kladsko s cílem dosáhnout Praděd. Vaculík, v tom čase již prominentní redaktor Literárních novin, jede na voze a pomalou cestou, sedě na šejtroku, vnímá a krok za krokem popisuje cestu, poslouchá hovory lidí, přemýšlí o koních a o tom, co to znamená žít s nimi či bez nich, o tom, jak se proměňuje krajina a jak se tato proměna projevuje v typu a tvářích lidí a jejich sídel.
    Ale nejde jen o cestovní deník z české vesnice: Vaculík toto reportážní pozorování obohacuje o vsuvky z historických smolných knih, o historické reminiscence, o odskoky k situaci v redakci Literárních novin. Zhoršení vzhledu krajiny, již za pouhých patnáct let nucené kolektivizace podstoupila: koně zmizeli, život změstštěl a zpohodlněl, ale zároveň zošklivěl a ztratil svůj lad a symbiózu s přírodou. Kontrastu si všiml při projezdu Polskem, zemí na první pohled chudší, ale jaksi spořádanější a nepoškozenější, "protože vláda je tu stejná, ale nevládne tak dopodrobna jako u nás". Zde, na této "poznávací" cestě, se pravděpodobně dotvářely argumenty a podoba vaculíkovských kritických vystoupení v letech 1967 až 1969 i v letech pozdějších.
    Osobně a románově z knihy nejvýrazněji vystupuje jeden motiv eroticky snové pasáže, v níž se vypravěč v noci a na koni přes půlku země vrací k ženě, s jejímž pohledem se letmo setkal na náměstí v Kutné Hoře. To je známá tónina vaculíkovsky mužského erosu: spojení uchvatitele a lyrika, ovládajícího, ale zároveň sám sebou ovládaného. Nebyla původně součástí starého rukopisu, doplnil jej o ni až nyní, jak napsal: "zkušenější autorsky i mužsky". Vůbec je příznačné, jak se jeho vážné literární dílo se stářím více intimizuje a erotizuje: v Sekyře ještě erotika chybí, v Českém snáři přichází, Jak se dělá chlapec je jí prostoupen a zatím bájný, ale údajně hotový rukopis Stará postel?

    Jazyk umělce
    Jendou ze zvláštností Vaculíkova angažovaného a kritického postoje je skutečnost, že stále do věcí a poměrů mluví, ale jen výjimečně připustí, aby mu zůstala společenská funkce. Jeho autorství Dva tisíce slov byla výjimečná akce známého novináře ve výjimečné situaci, který umí dobře formulovat, v Chartě si pak vydobyl pozici, v níž jen zřídkavě hrál na jiné parketě než na té své, dělal to, co svobodný spisovatel koná, když nemůže publikovat: vedl samizdatové edice, opisoval knihy a hlavně psal. Psal tak, jako by neměl bedlivé čtenáře v úřadovnách StB. (Charakteristickým vaculíkovským vtipem bylo, že své texty zasílal přímo svému estébákovi.) Nikdy ale jeho neposlušnost, kritičnost a samorostlost nechtěla sloužit než vlastní potřebě. Nevstupuje do polemických debat jako veřejná osoba, začne-li jí být, stáhne se nebo pronese něco, co užuž se sbíhající houf setřese.
    Je to tím, že i tehdy, když mluví nejvíce k dnešku, jeho jazyk a myšlení vězí ve zkušenosti přírody, tradice a po svém chápaného řádu. Je to tedy jazyk umělce, který se, protože nemůže jinak, vymyká z očekávaného a mluví po svém. V tom je jeho cena. I omezení, jež však z vyššího hlediska díla nemá valný smysl.

     -- 188 kB --

    Muž na koni, jeden na voze

     --

    Zvláštní výstava o přátelství Ludvíka Vaculíka a koňaře Josef Zemana

    Jiří Peňás
    (Týden , 4. září 2006, č. 36, s. 72.)

    Spisovateli Ludvíku Vaculíkovi bylo letos v červenci osmdesát let. Přesně v polovině toho věku, tedy před čtyřiceti lety v srpnu 1966, podnikl se svým kamarádem Josefem Zemanem a jeho studenty cestu na Praděd.
    Jeli na koních, Vaculík se vezl na voze. Občas šel. Pak zase naskočil. Kopyty koní listoval krajinou - a v sobě samém.
    Literární zpracování oné výpravy, která začala na dvoře statku v Bezejovicích na Benešovsku a skutečně došla přes Kladsko až k Pradědu, se protáhlo na více než třicet let. Cestopis Vaculík rozepsal koncem let šedesátých, ale vrátil se k němu až koncem let devadesátých. Pod jménem Cesta na Praděd vyšel v roce 2001 (viz Týden č. 33 /01).
    Na voze se tehdy vezl muž, který se pomalu stával díky svým reportážím v Literárních novinách známým, ale rozhodně ještě ne proslulým. V tom roce mu vyšel román Sekyra, ale jinak všechny ty věci v politice, v psaní a v osobním životě na něho teprve čekaly, respektive on se k nim po svém blížil, možná i během té cesty skrze deštivě letní Čechy a kus Polska roku 1966. Vždyť už příští rok (1967) přečte na sjezdu spisovatelů zkoprnělým kolegům a šokovanému stranickému dozoru svůj projev, po kterém si půjde domů hned lehnout, protože ho rozbolí hlava, a zatím, než se vyspí, bude vyloučen z KSČ a začne literární fáze obrodného procesu. Zbývají jen dva roky, než sepíše text Dvou tisíc slov, který bude Brežněvem a budoucími normalizátory správně pochopen jako kontrarevoluční výzva. A uplyne jen pár let, než si Vaculík nechá narůst knír.
    Ale tento článek nemá být o tom, co všechno snad vstoupilo už jaksi do zdejších dějin, u nichž Ludvík Vaculík nějakým způsobem byl a podílel se na nich. Tento článek má být o Vaculíkově kamarádství s Josefem Zemanem, s nímž onu koňskou cestu podnikl.

    Alternativní Josef

    Seznámili se na konci padesátých let. Středně mladý Vaculík tehdy pracoval v časopise s přitažlivým názvem Beseda venkovské rodiny. Hledal, jak napsal, „dobré typy“, místa, kde „lidé a zvířata žijí podle klasického řádu“. Čili hledal opak toho, o čem dobře věděl, že se v kolektivizovaném zemědělství stalo normou. V osadě Loutí na benešovském venkově objevil farmu, kterou vedl Josef Zeman, o šest let starší rodák z Brna, svérázný a čestný člověk a přitom komunista, což se tehdy ještě úplně nevylučovalo, i když to začínalo být na pováženou. Onen statek byl zřízen jako škola pro děti „zemědělců, které nesměly do jiných škol“. Tedy pro děti sedláků, jejichž rodiče byli zlikvidováni a rozkulačeni. V Josefově škole se tato mládež učila tomu, co by za normálních poměrů poznala také, jenže poměry normální už nebyly. Vaculík prolomil nedůvěru, kterou měl Josef k novinářům, jimiž pohrdal, považuje je rozumně za „lháře, povrchní žvanily a sluhy“. Psal o statku jako o komuně blízké jeho smyslu pro řád, smysl a práci, psal o ní tedy s „dokonalým respektem a čistým svědomím“. Výsledkem bylo, že Josefovi školu zrušili a Vaculík si hledal jinou práci.
    Po nějaké době, jak poměry polevovaly, nastoupil Josef Zeman do nové statkové školy, už v oněch Bezejovicích (najdeme je na mapě u Nesvačil západně za Bystřicí u Benešova). Odtamtud tedy vyšla výprava na Praděd a tam jezdil Ludvík Vaculík snad až do konce Josefova života. Rok 1968, respektive to, co následovalo, si odskákal i Josef, který byl nepochybně i kvůli přátelství s Vaculíkem vyhozen z KSČ a samozřejmě ze školy. Pracoval však nadále jako ošetřovatel koní a jezdecký instruktor, byť na statku poněkud vzdálenějším. Vaculík, který byl vyloučen ze všech organizací a spolků, zůstal dlouho do normalizace členem jediného: jezdeckého klubu v Bezejovicích. Na koni však nikdy neseděl -s jedinou výjimkou, když pózoval s poněkud nejistým výrazem na kobyle pro Josefův snímek. O svém příteli Vaculík psát už nikdy nepřestal. Josef Zeman se stal pro Vaculíka pravděpodobně alternativou, tím, kým by on sám chtěl a mohl být, kdyby nebyl novinářem, spisovatelem, intelektuálním Pražanem, byť s náturou nevymazatelně vesnickou. Jeho postava prochází (snad s výjimkou neautobiografických Morčat) každou Vaculíkovou knihou, objevuje se v řadě jeho fejetonů. Spolu s brumovskou paní učitelkou Svatoňovou je jedinou nezpochybnitelnou autoritou Vaculíkova jinak vždy trochu rozkymáceného světa. Vždy se jmenuje prostě „Josef“, moc toho nenamluví, ale co řekne, jako by řekl autor sám za sebe, ale lépe. Pokud nejede Vaculík za ním, přijíždí on za Vaculíkem do Prahy nebo do Dobřichovic a bývá mu užitečný i přímo materiálně: třeba mu přiveze hnůj, jako v samizdatovém fejetonu Raději o hnoji (listopad 1981), který byl státními orgány pochopen jako metaforický útok na zřízení. Nebo si jen tak jdou po městě, nahlížejí do prázdných obchodů, a přece jen si občas něco šikovného koupí: třeba „dalekohled monokulár“ v obchodě se sovětským zbožím v Železné ulici (fejeton Konec léta, září 1982). Josefův význam jako postavy, se kterou je Vaculík spojen silným duchovním poutem, dokládá několik snů, v nichž vystupuje právě on v Českém snáři, a pak i epilog z Cesty na Praděd, v němž Vaculík vede metafyzický hovor s Josefem o nebi a pekle, o Bohu a nesmrtelnosti.

    Dělat fotografie

    To už byl Josef Zeman mrtvý. Zemřel v roce 1999 na zdevastovaném statku v Bezejovicích, který odmítal opustit, i když mu nový majitel vypnul proud. (Statek jsme navštívili minulý týden, zdevastovaný je stále, nemohu posoudit, zda více, brzy ale spadne.). Před smrtí rozdával věci, zůstalo po něm několik krabic s kinofilmy. Ondřej, syn Ludvíka Vaculíka, je prohlédl, vytřídil, a to, co stálo za to, nechal nazvětšovat. Spolu s ředitelem Muzea umění v Benešově Tomášem Fassatim pak připravili výstavu, kterou v srpnu otevřeli v jedné z místností benešovského muzea, jež mimochodem vlastní velmi kvalitní sbírku české a slovenské fotografie.
    Ale aby nedošlo k omylu: výstava nepředstírá nějaký umělecko-estetický objev, netvrdí, že se zde představuje nějaký zapomenutý fotografující solitér jako před časem onen kyjovský podivín Miroslav Tichý. Josef Zeman prostě rád a se zaujetím fotil to, co mu přišlo zajímavé, hezké, důležité. Koně, krajinu, různé přírodní konfigurace, jevy a úkazy, třeba závěj sněhu nebo strom ve větru, někdy i ženu, jak stojí otočená zády v okně, ovšemže nahá.
    Samozřejmě, že tím, co jeho focení činí zajímavým, je souvislost s Ludvíkem Vaculíkem. To není nespravedlnost vůči obyčejnému člověku Josefovi Zemanovi, který nepsal, jen prostě vedl slušný, pracovitý život. Naopak: ta výstava, která se jmenuje Předliterární skutečnost a na níž je sice tahákem jméno Vaculík, naznačuje, jak důležité pro spisovatele bylo takové přátelství s člověkem „odjinud“, s člověkem daleko mimo kruhy literární, intelektuální, novinářské, s člověkem, kterého literatura zajímala, jak Vaculík přesně napsal, „jako mě koně, to jest, když tu jsou a když mi je ukazuje, zajímají mě“.
    Fotografování je tedy v tomto spojení dvou mužů zanecháváním stop a oběma dostupným osvojováním reality. Vesnická krajina na nich tvoří tu nejpřirozenější kulisu s pohybem lidí i koní. Muž s flexaretem provádí poměrně složitý technický úkon, musí nejen vybrat záběr, ale i ostřit, zvolit clonu a čas; žádný fotolab nebo sběrna v drogerii za něho jeho negativ nevyvolá a nedodá mu za tři dny dokonale barevné výjevy z dovolené. Pro tyto fotografyamatéry znamená „dělat fotky“ nalézt čas, klid a soustředění a zavřít se na několik hodin do koupelny se zvětšovákem a tam provádět dnes už pomalu nepředstavitelné a zapomenuté alchymistické úkony. Tato komplexní činnost má tedy něco společného se zeměměřičtvím nebo jinou technickou znalostí. Představíme-li si Vaculíkův nejen literární, ale vůbec osobní svět, nemůže tam fotografování chybět a je jasné, že jeho životní kamarád nemohl být jiný.
    Vaculíkovo fotografování je však už poněkud jiná kapitola. Každý jeho čtenář o něm něco ví, neboť vlastními fotografiemi po svém ilustruje své knihy. Jsou jako jeho literární texty: výstižné, nejednoznačné a v něčem zneklidňující. Odhalují rády osoby, které jsou do jeho psaní a života vtaženy, odhaluje se na nich rád i autor, a to doslova. Hypotetická výstava, která by obsáhla tuto vaculíkovskou polohu se vším všudy, by zanechala asi stejný dojem, jako v tomto ohledu zanechávají jeho osobní knihy. Podle okolností a postojů k Vaculíkovi i k věci samotné. Asi s takovou výstavou není třeba zvlášť spěchat. Zatím stačí Vaculíka číst.


     -- 225 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.