Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Tvorba / 2003 Vážený pane Mikule


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 OBNOVIT Tvorba
  • 1958 Na farmě mládeže
  • 1963 Rušný dům
  • 1965 Vidět svět novýma očima
  • 1966 Sekyra
  • 1967 projev na IV. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů
  • 1968 Dva tisíce slov
  • 1969 Deset bodů
  • 1970 Morčata
  • 1976 Československý fejeton/fejtón 1975-1976
  • 1977 Československý fejeton/fejtón 1976-1977
  • 1978 Hodina naděje
  • 1978 Československý fejeton/fejtón 1977-1978
  • 1979 Československý fejeton/fejtón 1978-1979
  • 1981 Hlasy nad rukopisem "Českého snáře"
  • 1981 Český snář
  • 1986 Milí spolužáci!
  • 1987 Jaro je tady
  • 1989 Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského
  • 1990 Srpnový rok
  • 1991 Ach Stifter
  • 1991 Stará dáma se baví
  • 1993 Jak se dělá chlapec
  • 1993 Radosti radosti
  • 1994 Poco rubato
  • 1996 Nad jezerem škaredě hrát
  • 1998 Nepaměti /1969-1972/
  • 2001 Cesta na Praděd
  • 2002 Poslední slovo
  • 2002 Loučení k panně
  • 2003 Vážený pane Mikule
  • 2006 Polepšené pěsničky
  • 2007 Hodiny klavíru
  • 2008 Dřevěná mysl
  • 2008 Petr má medvěda nebo co
  • 2009 Tisíce slov
  • 2011 Rušný dům
  • 2011 Koza na trati
  • 2012 Říp nevybuchl
  • 2012 Korespondence Janouch / Vaculík
  • 2015 Další tisíce. Jonáš a obluda.
  • 2015 Jsme v nebi
  •  -> Edice Petlice
     -> Charta 77
     -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Úvodem

     --

    Tomáš Tichák, Václav Burian
    (Jan Šimsa - Ludvík Vaculík: Vážený pane Mikule. Dopisy 1967/1988, nakladatelství Olomouc 2003. 246 s.)

    Když se na nás obrátil přibližně před dvěma lety Jan Šimsa s dotazem, zda bychom si nebyli ochotni přečíst korespondenci, kterou vedl s Ludvíkem Vaculíkem, a zda bychom nezvážili, stojí-li alespoň zčásti za zveřejnění, rádi jsme souhlasili. Předpokládali jsme přitom, že lidé tak rozdílní se mohli seznámit až ve společenství Charty 77. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že korespondence nezačíná jako výměna dopisů mezi dvěma známými a aktivními disidenty, ale obdivným, ač nikoliv nekritickým dopisem mladého venkovského faráře slavnému spisovateli a veřejnému činiteli! Tím ovšem, jak se domníváme, korespondence získává jak na hodnotě dokumentární, tak literární, estetické. Další rozměr jí dodává rozsahem nevelká, ale závažná účast manželek obou hlavních pisatelů v korespondenci.
    Výsledkem našich úvah bylo doporučení zveřejnit dopisy jen s nepatrným krácením. Myslíme si, že mnohaleté setkávání dvou neobyčejných osobností, z nichž v každé nalezneme i vlastnosti konzervativní, ale i svobodomyslnost, ba i pokrokovost (jinak, snad lépe řečeno: víru ve smysl snah o zlepšení obecných poměrů) má být zveřejněno. Jako dokument s mnoha znaky krásné literatury.
    Leden 2003

     -- 773 kB --

     

     --

    Dobřich. 29. 9. 1985
    Nazdar Jane!
    Dlužím nějaké psaní, protože jsem neměl přečteno, cos mi ke čtení určil. A nechtělo se mi psát, že to ještě nemám přečteno. Tedy: Tvou lázeňskou novelku jsem začal číst v první verzi a jaksi mě popudila, takže jsem si začal dělat poznámky: o stylu, pravopisu, logice, morálce... Ale nedočtl jsem to, pak poslals "definitivní verzi", tu jsem teď přečtl jedním tahem, a nevím, jestli jsi tolik změnil a zlepšil, či jsem já zmoudřel, či prostě zlhostejněl, ale už nemám jiné morální, stylistické a pravopisné poznámky nežli tyto: 1) jako by se píše zvlášť! "Jako by nevěděl, že..." Pouze ve významu "coby" se jakoby píše dohromady: Ležela tam jakoby mlha či co. Ale: neviděl nic, jako by ležela mlha. 2) křesťan "tak slinuté víry a života" má opravdu být měkké i, a nikoli y, jak mi kdekdo opravuje, protože jde o slinování, což je technický proces spojování kovů slinutím: na rozdíl od slitiny,kdy se složky rozpustí a pak znovu dohromady a promíchaně ztuhnou, slinují je spojení zatuha pod velikánským tlakem, takže molekuly se propojí donuceny hroznou vnější silou. "Slynutá víra a život" není nic, jen to neobratně připomíná proslulost, ale slinutá víra a život jsou dvě strašně k sobě přimáčklé, až propojené dvě substance.
    Novelka z lázní je dojemně farářská, nabyl jsem k ní úcty a ohledu, je to markantní důkaz,jak jsi nevinný, ale jaké to bylo nové... nedá se říct pokušení, ani tak daleko jsi neupadl, upadl jsi jen do pokušení nepsat o tom, a tomu jsi neodolal: zkrátka, světa a žen znalejší autor by v tom ani nenašel látku k psaní, Tys ji v tom našel, a vzniklo dílko, jež má cosi jako kus "kouzla nechtěného". Dokonce, kdybys pracoval trošku literárně mazaněji, bys z toho mohl opravdu udělat záměrné dílo o nevinnosti. --Někdy však není úplně jasné, o čem mluvíš, míním tím, které z osob nebo kterého času, které události se (půl)věta týká. Musí to čtenář poznat až z pokračování.
    Omlouvám se za výraz "dojemně farářská": ve skutečnosti tím chci říct, jak dojemně poskytuje příklad, že určité povolání-určení-poslání prostě diktuje slova a gesta v každé minutě a v každé situaci. To je povzbudivé! Nemůžeš být jiný! A nakonec, ty chvály. Ta chvála na 10. duben (promiň, jestli datum pletu) tomu dává korunu: prozrazuje, jakou záchranou Ti bylo Tvoje přesvědčení, jež Tě udrželo i proti Tvému založení. --Cnost... je dílem usilovné vůle a vypětí sil? Tím nechci říct, že bys byl musel napínat moc vůli! Ale uvědomoval sis, Štembero, že bys mohl jednat i jinak? Jináč já hlásám, že cnost, pravá, je sebe nevědomá. Ale není-liž vypracovaná, vypěstěná, těžce vydobytá ctnost, hodnější chvály? Tak nevím, měl bys spíš vědět Ty: Má Bůh raději ty, jimž to dá práci, nebo ty, kteří se hrozně musejí snažit?
    Rovněž druhý spisek jsem si přečtl, Tvou autoreferenci. Je zajímavá, ale myslím si -- právě po předešlém -, že není dost všestranná a vrtavě důkladná. Čímž nemyslím ovšem jen na téma předešlé písemné práce, ale vůbec: zdá se mi, že člověk by mohl o sobě vypovídat daleko šíř, déle a bolestněji.
    Ale zdá se mi, podle posledního Tvého dopisu, že máš či máte jakési jiné, vážnější starosti. Co se stalo či děje? Několikrát jsme vás taky čekali či domnívali se, že vás můžeme čekat.
    Madla je pořád ještě v Dobřichovicích téměř trvale, do Prahy zajíždí jen k zubaři, i důchody nechává ležet. Já jsem tu každé druhé končiny (weeeeekend), jináč na den či dva v týdnu: ovoce, kosba apod.
    S tím končím, a s pozdravy ovšem, vám oběma. Ať se vám nic zlého neděje! Musíš se držet.
    Tvůj
    Ludvík

    29. 9. 1985
    Milý pane Šimso,
    na tomto papíru chci vznést nesouhlas s Vaší interpretací našeho dávného rozhovoru o tesařovi a jeho dětech. Já vím, že na mé mínění nikdo nedá,je to tedy jedno, přesto alespoň pro Vás. Myslím si, že jste celý rozhovor značně zjednodušil v můj neprospěch. Když se řekne "paní Vaculíková kritizovala Honzu Tesaře, že pro politiku připravil své tři děti o otce... Tak připravil kvůli politice své tři děti můj tatínek a i já jsem takto atd." To přeci ani nelze sečítat, jedině tehdy, kdy se chce pisatel předvést jako schopný řečník. Tak to přeci nebylo. Jeho tři děti (Tesařovy) jsem uvedla v souvislosti s jeho letákovou předvolební akcí. Považuji letáky vůbec za nesmysl komunistů dvacátých let, natož v naší současné situaci. To přeci není politická práce, anebo nic nevážící, pak skutečně víc za politickou práci považuji dobře vychovat pro národ tři děti. Toto téma jsme s Vaculíkem právě v té době dost diskutovali, svědčí i o tom i fejeton o statečnosti. Takže není pravdou, že by on se mnou nesouhlasil. Totiž já si myslím, že jsem jednou z mála žen, které pro obecné věci dovedou mnohého se zříct. I když nefiguruju pod praporama. Vidím politickou činnost jinak, než si ji mnozí představují. Prožít život rovně, odpovědně, vydržet i tehdy, kdy se zdá, že člověk klesne, a to je myslím hodně těžké, kdyby ta pevnost, věrnost a rovná chůze se stala obecnější, hned by to bylo veselejší. Ale to není dobře vyjádřeno. To jsem napsala učitelsky, cosi takového mám na mysli, ale nějak mi to nejde do stroje. Chci říct, že většina ženských se hrne do veřejné činnosti kvůli mužským, většina mužských kvůli exhibici a já už jsem na všechno alergická. --Ještě k těm letákům. Tehdy jsem byla u výslechu a řekla jsem Martinovskému, že si myslím, že je to jejich akce, protože inteligentní člověk si přeci nemůže v sedmdesátých letech 20. století něco slibovat od letáků. Uvedla jsem ho tenkrát do velkých rozpaků. Podivila jsem se, že tak málo o Vaculíkovi ví, že si myslí, že by se k něčemu podobnému propůjčil. --Víte, mně je blízké toto: Pan Šimsa st. pracuje pro obecné blaho, protože v tom naplňuje své bytí, a potom ho zavřou a on v každé situaci obstojí. Myslím, že i dnes je mnoho lidí, kteří svádí na různých místech své boje bez halasení, proklamací a letáků, a čím déle vydrží v tichu, tím lépe, když nevydrží, zavřou je. Za takové zavření by opravdový člověk měl stát. Mně jsou milejší desítky ohrožených stavitelů metra než desítky ohrožených kavárenských diskutérů podepsaných pod Chartou, kteří v kouři a víně střídají své "nymfy". Ještě přidám jeden tenký papírek, když už jsem v tom rozčilení, tak Vám prozradím, že často se přistihnu, že s Vámi, jako s farářem, vnitřně nesouhlasím. Připadá mi, že jste rozumářský, mudrující, ale že jste vlastně málo duchovní člověk. Hodíte se víc pro politickou práci, také Vás to k ní stále přitahuje. Teď, když jsem stará, odvažuji se srovnávat a myslím si, že celá ta vaše obec je taková bojující jakoby ze Starého Zákona. Bojujete za celky, nikoliv za individuum. Máte málo ticha, krásna, obřadnosti. Moc mluvíte, moc útočíte, manipulujete. Tak jsem byla překvapena Vaším názorem na kříž. Já nechci, abyste mi vyvracel mé bludy, mé momentální drzosti, až to přečtete, spalte to, ale jak můžete tak lehkovážně odbýt kříž, symbol bolesti, k čemu je třeba víc člověku víry než k tomu, aby dovedl unést životní kříž, a aby ho unesl, musí věřit, že utrpení má smysl, a ono má pro člověka veliký smysl. Kdo nikdy netrpěl, je podezřelý, není ani celým člověkem. A právě já čím dál víc oceňuju křesťanství (Nový zákon), které obsahuje všechno, co obsahuje člověk, nebe i peklo, radost, utrpení, potřebu svátečnosti. Já ničemu nerozumím, nic neovládám, ale hodně čtu, dívám se kolem sebe a sleduju, jak všelijak si počínáme. Toho utrpení je mezi lidmi nadbytek a je škoda, že si už ani nevzpomínáme, jak to dělali naše maminky a tatínkové. Myslím, že jim leckdy ten katolický oslavovaný kříž pomohl. Patřil k životu Kristovu, proč by neměl patřit k životu člověka. Sice nevím, jak to ty babky zpracovaly, asi každá jinak, ale většinou obstály.
    Milý pane Šimso, náš předobrý příteli, vážený příteli, odpusťte mi tuto nevzdělanou troufalost, ale je to zcela mimořádné v mém celém životě, strašně se mi zachtělo říct nahlas jakési pocity, které normálně bych přehlušila, potlačila. Možná že je to podvědomá pomsta za křivdy, které mi svět způsobil, nebo si to myslím, ale jen nevím, proč jsem zacílila na Vás.
    Prosím Vás, zničte ten papír.
    Madla
    L. to nečetl, asi by mi to nedovolil poslat.
    Vy nás znáte krátkou dobu, jinak byste věděl, že popichovatelem k polit. činům V. jsem byla já, bez ohledu na tři syny. Ale s tím, že to musí být čin, nikoliv póza či blbost.

    Brno, 12. října 1985
    (85 let od narození mého otce)
    Milá paní Vaculíková!
    Právě jsme se s Milenou vrátili z velmi vydařeného výletu, na který jsme jeli lodí po přehradě na Zouvalku a pak prošli tou krásnou oborou až k Jinačovicím a přes Babu šlo do Řečkovic na tramvaj. Bylo plno václavek, ale už jakýchsi přerostlých, suchých, vzali jsme jich jen několik, pak jsme sbírali švestky a jablka, byl to zdařilý výlet!
    Po návratu jsem se díval na ty čtyři stránky, co jsem Vám naťukal tehdy v noci, poté co přišly Vaše oba dopisy, které mne oba "nastartovaly" v tom nejlepším slova smyslu -- zdálo se mi, že jsem polemiku s Vámi až přeostřil, ale když se teď na to po těch asi pěti dnech dívám, tak se mi to nezdá tak hrozné -- a je mi také líto toho všeho ťukání. Samozřejmě že přeháním! A zřejmě jste byla pobouřena tou zmínkou o Vás, kde se vyjadřuji až příliš stručně, ale koneckonců -- což nemám pravdu ve věci? I když ta diskuse byla tehdy širší a měla za rámec známou diskusi o "statečnosti" a "drobné práci", kde omylem Ludvík uvedl vzkaz Jaroslava Šabaty jako vzkaz Jiřího Müllera, maminka Jiřího pak Ludvíkovi psala a on velmi hezky a rozumně odpověděl. Po té odpovědi zvlášť Jiří přišel výslovně uznat, že měla Milena pravdu, když tady Ludvíka hájila proti až nespravedlivé kritice. Více Jiřího mrzely nepřesné citáty ve fejetonu Pithartově, kde se ho dovolává a vyzývá k veřejné diskusi.
    Ale abych to tedy upřesnil. Já jsem to tehdy neřekl jen tak z ničeho nic. Po vaší otázce, co si myslím o tom, že Honza Tesař se kvůli blbé akci s letáky nechal zavřít a připravil tak své tři děti o otce, jsem vzplál a prohlásil: "Ano, o tom jsem ochoten diskutovat. To je moje staré téma. Tak opustil můj otec ženu a tři děti..." (a teď dodávám: a někteří lidé z církve i ze sociálně demokratického sousedství to odsuzovali právě proto...stejně odsuzovali i nejbližší příbuzní Milenina otce, když koncem války navázal styk s partyzány a naletěl provokatérovi a byl 19. března 1945 ubit v Kounicových kolejích) a pokračuji v reprodukci: "... a tak jsem opustil i já své děti a ženu..." (dodávám: kvůli dopisu od Patočky, který jsem měl opsaný, takže bylo zbytečné, aby se Milena rozčilovala...). Ovšem stejně je zajímavé, že v článku "Otec a syn" ve sborníku "Slovo a svědectví", který máte slíbený, jakmile bude svázán, píše paní profesorka Komárková, že Ludvík byl jediný, kdo ten můj krok přijal. Není to zcela spravedlivé, i Václav havel a jiní udělali (hřejivé a jiné) pouznámky.)
    Přiznávám, že při písemné přípravě narozeninového projevu jsem to neústrojně zkrátil, takže z toho jste asi čerpala své nedorozumění. Pokud si myslíte, že byl Honza Tesař zatčen a souzen "kvůli letákům", tak se mýlíte, a proto, že nevíte, kvůli čemu byl on i ostatní souzeni, tak je to nepravdivé, chybné a nespravedlivé, nejemné, nekřesťanské a skoro až hloupoučké, takže kdykoliv něco takového řeknete, tak Vás okamžitě, paní Vaculíková, přičítám k francouzské šlechtě, k níž nepatří jenom paní Šabatová, ale také Vy (aspoň tu chvíli, než mne přejde vztek).
    Protože Vy považujete "jeho letákovou akci" za nesmysl komunistů dvacátých let (další nepřesnost, historické míchání, gali Matyáš), tak shodíte celou věc ze stolu.
    Ludvík souhlasil s vaší pozicí, ale v tu chvíli, kdy jste zmínila Tesaře a oba jsme věděli, že měl a má otevřené stíhání za akci z roku 1969 spolu s ním, řekl: "To se ještě nevědělo, co se dá dělat, byla to "zkouška -- omyl, hledání, experiment" nebo tak něco. Já jsem byl napjat, jak bude reagovat, poněvadž jsem už kus diskuse znal, referoval mi o tom švagr a s velkou vážností charakterizoval fejeton o statečnosti v tom smyslu, že skutečně vyjadřuje to, co je živé mezi lidmi -- ale také ovšem řekl: ale v řešení se mýlí. Drobná práce musí mít i daleké perspektivy, politickou odpovědnost, jinak je to nesmysl, konformita není ta Masarykova drobná práce k určitému cíli.
    Slovo "propůjčil k něčemu takovému"... to jsem si také myslel o Hedě a Jirkovi Jiráskovi; teprve až jsem seznal všechny okolnosti a také proč to vzal tam nepřítomný Ladislav na sebe (se souhlasem nejen advokáta, ale i prokurátora a nakonec soudce), tak jsem pochopil, že i Angela Davisová, která byla tehdy u nás, to správně zhodnotila jako skutečný kaz na pro ni jinak světlém obraze naší soc. skutečnosti -- že byla stíhána matka čtyř dcer proto, že chtěla informovat občany o volebních zákonech. Ale jak se to opravdu stalo, to ovšem nevíte a jen to svrchu z hlediska etablované průměrnosti kritizujete. Odmítám to! Vaše pozice se blíží Pachmanově, psal mi už druhý dopis proti politice (farářů); rozumím tomu tak, že žil příliš dlouho ve výsluní "socialismu", že ještě teď posuzuje naši skutečnost chybně, tj. jako Vy. Patřila jste  k šlechtě, mohla jste léta konat svou práci (vychovatelskou, kulturní, Semafor, poradna), a tak posuzujete náš režim velmi chybně, nesprávně, atd. O tom, že se dovedete mnohé zříci pro obecné věci, o tom nepochybuji, že jste inspirovala Ludvíka k politickým činům, o tom jsem nikdy nezapochyboval, co jsem přečetl Rušný dům a někdo spolehlivý mi řekl, že to koření ve skutečnosti a že taková jste. Pak jsme to čtli v novinách 68 -- léto, kde L. popisoval, jak psal x slov. Nesmíte však být tak nafoukaná, abyste skutečné utrpení charakterizovala jako zbytečné, protože to byla "póza nebo blbost", na to nemáte právo, na to nemá v jistém smyslu nikdo právo -- proto Ludvík tak popudil svým hloupým, namyšleným fejetonem k narozeninám Peckovým, jehož skutečné utrpení devalvoval, "omluvil", psal o něm trapnými, ošoustanými frázemi: "probendil mládí po táborech".
    Proto mě potěšil, že se ve chvíli (možného) sporu distancoval od kritiky Honzy Tesaře, i když mu týž nevrátil dvě knížky.
    To, co jste napsala o výchově dětí, s tím naprosto souhlasím. Že se většina ženských hrne do veřejné činnosti kvůli mužským, na tom možná něco v dvacátých letech nebo i jindy bylo; co je na tom nehezkého? Většina mužských kvůli exhibici, to je možné, ale tím se ještě neřeklo nic o odpovědné politické angažovanosti, docela nic. To je argumentace neúplná, asi jako když někdo kritizuje spisovatele, že píše kvůli penězům (Dostojevskij), co na tom? Podle mne je rozhodující, zda píše dobré knihy, pak má dostat zaplaceno. Angažuje-li se někdo kvůli mužským (aby se jim vyrovnal), dobře, nepochybně taková byla Dr. Milada Horáková, která diskutovala o té věci spolu se senátorkou Fráňou Plamínkovou (byla na její straně) s Emanuelem Rádlem na jaře 1934 v Čs. rozhlase a text se zachoval a mám ho. Jsou tam všechny chyby ženského hnutí -- a řeknu proto, že šla Plamínková na deset let do vězení a Horáková na smrt -- pro pózu nebo blbost? Neřeknu, i když jsem ani s Horákovou ani s Plamínkovou nesouhlasil, tak budu respektovat, že byly ochotné existenčně ručit za své politické názory až do těch hrdel a statků.
    "Čím déle vydrží v tichu, tím lépe, když nevydrží, zavřou je."
    Jistě je to lépe, když mohou učit, psát, bádat -- drtivá většina mých přátel to dělá. Nebo si myslíte, že mám přátele jen "disi"? Jestli si to myslíte, pak se hluboce mýlíte, jakože spousta Vašich omylů plyne z toho, že žijete ve strašně umělém prostředí a namlouváte si, že víte, jak žijí obyčejní lidé, to se mi zdá skoro vždycky směšné, když to někdo říká, nebo si to dokonce myslí.
    O těch stavitelích metra to je ohavnost, co píšete, asi proto, že nevíte
    a) nic o stavitelích metra, znáte aspoň jednoho jako třeba já ing. Š. (Ing. Lubomír Šimek)?
    b) o ohrožených kavárenských diskutérech
    c) nic o Chartě, nebo jen asi to, co popisuje (ten útržek, zlomeček) Ludvík ve Snáři. Snář se mi zdál dobrý, ale vždycky jsem odmítal myšlenku, že by to bylo něco o Chartě nebo o VONSu, o tom tam skoro nic není. Je tam ale hodně o Vás, hlavně o Vás, pak je tam Váš portrét, pak je tam vypsáno, jak jste stvořila postavu Ludvíka Vaculíka a jak se zoufale snažíte ji udržet v autenticitě -- ale o Chartě je tam jen to, co na ni kritizujete, často ovšem právem, hlavně asi pokud jde o její literátské křídlo, poněvadž některé z nich znáte, nebo o nich slýcháte, nebo se přišli ukázat. Ten vlastní zápas se však vede jinde a jinak.
    Samozřejmě že máte plné právo říci, kdo Vám je milejší, ale já ten obrat o stavitelích metra považuju za literární a neživotný obraz: rozdíl mezi námi je ten, že jsem pracoval léta jako farář mezi zemědělci, dělníky a řemeslníky, pak jsem se dostal mezi dělníky, vězení je přecpáno dělníky, napsal už Václav Havel, je tam na 1 intelektuála 10 dělníků či horníků, a pak jako dělník mezi výzkumníky. Nutně vidím věci jinak. Celým svým založením, zkušeností už v druhé a přes děti učně a jejich kamarády už ve třetí generaci vidíme věci jinak a vidím věci jinak pro svůj názor, který pramení z Hromádkova (a Rádlova) díla, jak mi bylo zprostředkováno prof. Komárkovou. Napsala to přesně -- četl jsem její studii "Otec a syn" z narozeninového sborníku "Slovo a svědectví", který Vám měl být poslán, i teď během psaní, mezi prvními listy a tímto ťukáním -- abych se upevnil ve své identitě.
    Vaše úvahy o "mé obci" jsou velmi podnětné pokud jde o mne samého, na té starozákonnosti jistě něco je, rozhodně mě např. Milan Balabán také v tom sborníku označil za "starozákoníka", prosím proč ne. Jsem "málo duchovní člověk", to máte jistě pravdu, ale potěšilo mě, že poslední vzkaz od Patočky (nebyl myšlen jako vzkaz, byla to poznámka k jednomu starému příteli mého otce) byl, že jsem duchovní člověk, což mě velmi potěšilo, poněvadž většina církevních představitelů má podobný názor jako Vy i s tím, že prof. J. B. Souček chtěl, abych byl navržen na poslance spíše než Freda (Alfred Kocáb) (pro něhož jsem se toho návrhu vzdal) -- právě proto, že "znám míru" nutnou pro politickou práci.
    Úvaha o celcích, myslím, neodpovídá. "Málo ticha, krásna, obřadnosti", na tom jistě něco je, pokud jde o mne v souvislosti s náboženstvím, pokud jde o lesní moudrost, je to hloupost.
    S výkladem o kříži opravdu bytostně nesouhlasím, ač mám respekt a toleranci k výkladu, že jde o to unést svůj "životní kříž", jistě máte pravdu, že utrpení má smysl".
    Ale asi narážíte na nějaký můj výklad o kříži Kristově? Nejspíš v narozeninových vzpomínkách. nevím přesně, kam míříte, nejspíše na nějakou myšlenku, kde uvádím, že v novozákonním myšlením není "kříž" každé (jakékoliv) utrpení (je také smutek k smrti, píše apoštol, také nepravé utrpení), ale následek celoživotního poslání, povolání, úkolu -- tj. něco, co se blíží nebo podobá Kristově kříži, který mu Šimon Kyrenajský nesl kousek na Golgatu.
    Také nevyvracím, že by katolicky oslavovaný kříž lidem nepomáhal, můj otec měl takový kříž ve vězení, máme ho schovaný, věnoval mu ho katolický farář ve Stuttgartu při jedné ěvě (chodil za ním i luterský evangelický farář).
    Ale nevím, zda je přesná formulace "patřil k životu Kristovu, proč by neměl patřit k životu člověka". V jedné písni se zpívá, že když Kristus trpěl, tak že budou trpět i jeho následovníci, to si myslím, že je přesnější; nechápu to jako nějaké "přirozené vybavení člověka".
    Vždyť Kristus trpěl jako politický vězeň, to mu nikdo neodpáře, z toho byl žalován, a proto byl na základě politických intrik a zájmů odsouzen a odpraven. V tom měl Havlíček 100x pravdu ve svém klasickém výkladu, že kříž byla tehdejší šibenice. Význam kříže ovšem přerůstá tento horizont, jak to pěkně vystihoval Karásek a nejen v písních (z nichž té nejsilnější Ludvík neporozuměl, ale když jsme ji slyšeli poprvé -- na mých narozeninách 1974 -- tak to byl silný zážitek, tichý, krásný, obřadný, novozákonní). Ludvík ji pochopil jen jako politikum a pak ho rozzlobilo, že tento tichý, křehký člověk, naprosto nepolitický, odešel do Švýcar, aby mohl dál farářovat, jak se rozhodl, když ho pustili po 8 měsících z krymu, jak jsem to zaznamenal ve své Zprávě pro Elišku právě z té doby (konec roku 1976), jestli budete mít zájem, tak si to přečtěte: podtitul je "Konec faráře".
    Samozřejmě že přes všechen nesouhlas si vážím vaší důvěry, jen ovšem velice váhám s tím, že abych to spálil. To po mně žádáte příliš mnoho! Proč bych to měl pálit? Já to ani nemohu spálit, poněvadž takový dopis je také dopisem pro Milenu, budu se s ní muset poradit a budu ji navádět, abychom sepsali petici nebo leták, dokument atd., jen abyste nám to spálení odpustila a dovolila si dopis ponechat a číst si v něm!
    My to všechno bereme vážně, ale aspoň já nesouhlasím s tím závěrem protipolitickým nebo docela protichartovním atd.
    My asi známe docela jiné chartisty, lidi jemné, nepolitické, ženy, které se věnují dětem, kvůli dětem astmatickým odcházejí na venkov z Prahy, vzdávají se kvalifikovaného místa, stojí při svých mužích, myslí na ně, když jsou u soudu (teď Marta Kellerová, vždyť je také chartistka, proč nesoudíte Chartu podle ní? Nebo podle Komárkové? Nebo Jany Musilové? Já vím, že je neznáte, ale pro několik Vám nesympatických žen typu Milady Horákové a Fráni Plamínkové soudíte nespravedlivě o ženách, které jsou solí země, které žijí rovně, odpovědně, vychovávají dobře své děti, jsou věrné svým mužům -- a přece podepsaly. Velmi mě potěšilo, když podepsala paní Klímová, nebo počítáte i ji k těm "ženským"? Já ne (navíc pochopila přesně Karáska a její fejeton o něm považuji za nejlepší text o něm -- a že se o něm dost psalo).
    To mě na vašich soudech a někdy i Vaculíkových dost mrzí -- myslím, že ani soudy o "mé obci" nejsou docela spravedlivé, Evička na příklad od svých sedmnácti let v Černé Hoře leží a nikdy chodit nebude, a teď slavila 41. narozeniny a posílá pohlednice, když dostane z ciziny, abych odlepil známku a přidal ji, až budu psát Květě, která je napůl slepá, ale posílá známky do rovníkové Afriky, kde z prodeje známek se udržuje ústav pro slepé černoušky. Další Eva je úplně slepá a vzala si nevidomého, píše, jak vlastně můžete z některých mých článků nebo výroků soudit o mé obci? Odpovídá Vašemu obrazu třeba Heda Hejdánková, Božena Komárková, Milena Šimsová, Míla Šimsová, moje maminka, Květy (jsou tři, znáte jednu), paní Adámková, Mariana, Eliška, Daniela -- ani jedna žena neodpovídá ani těm ženským (Vašim), ale ani tomu obrazu bojujícího voje ze Starého Zákona. Zápas, který vedou, je duchovní a docela jiný, než tušíte. Ovšemže s láskou tam přiřadím Otku Bednářovou, když se s ní setkám na kus řeči (jedinkrát, ale stálo to za to) nebo i Jarmilu Bělíkovou a kohokoliv -- proč ale ne?

     -- 231 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.