(GRUŠA, Jiří - UHDE, Milan - VACULÍK, Ludvík. Hodina naděje. Almanach české literatury 1968 - 1978. Uspořádali Jiří Gruša, Milan Uhde a Ludvík Vaculík v Praze 1978. 747 s. Edice Petlice.
GRUŠA, Jiří - UHDE, Milan - VACULÍK, Ludvík. Hodina naděje. Almanach české literatury 1968 - 1978. Uspořádali Jiří Gruša, Milan Uhde a Ludvík Vaculík v Praze 1978. [2. vyd.] Toronto : Sixty-Eight Publishers 1980. 444 s.) Ludvík Vaculík: Hodina naděje Dámy a pánové!
Mám tu čest zahájit naši knihu, nevím ale, budu-li mít i tu smělost a vtip. Kdokoli totiž takový úkol přijme, čeká ho dopustit se riskantního výroku, že je tomu právě deset let, co naše země...
Jenže tomu já se právě vyhnu. Není snad čas, abychom se přes tu nešťastnou událost velikým duševním krokem už přenesli a žili dál? Žijme přeci dál! Náš život, bude, pravda, jak se střelou v těle, ale vždyť s dobře opouzdřenou střelou dá se podle lepších lékařů žít prý věčně do vysokého stáří! Jen někdy, když se za špatného počasí sejde dobrá společnost, zarostlé střely se bolestivě pohnou a veteráni vyprávějí...
Jenže já vynechám i to vyprávění, ať má slavnost spád. A jak to tedy s vámi oslavíme? - My vám, dámy a pánové, u příležitosti desátého výročí víte čeho udělíme amnestii! Jste zproštěni. Zproštěni dalších obav o nás. Přestaňte si tedy mezi sebou činit historické výčitky, neinvestujte do nás další city, nekažte si kongresy a na konferencích už nedrážděte naším osudem své nebezpečné přátele! Užijte svého času příjemně a v klidu, co nás se týče. My už teď půjdeme jenom nahoru. Když u příležitosti tohoto výročí přehlížíme svůj tisíciletý život mezi vámi či vedle vás, dotýká se nás už tušení našich výhod: jednou z nich je vědomí, že máme za sebou něco, co vás teprv čeká.
Není ovšem žádný důvod k oslavě, když někdo přežije svou ránu a vleče se po zemi dál jak mrzák. Musíme od svých ran žádat víc! Přirozeným úkolem české literatury je pomáhat zacelit poškozenou tkáň národního vědomí či přímo duše, abychom tu stáli zas v plné hodnotě. Jenom tak může literatura obnovit svůj respekt u vládců i u národa. Před tímto úkolem se však literatura rozdělila: Jedna část, jež k tomu dostala tiskárny, divadla a všecko, překonává minulost tím, že se tváří, jako by se nic zlého nebylo stalo. Mluví o práci, o lásce, dokonce o cti. Simuluje zdraví a normalitu, což mi ale připadá obzvlášť nelogické před vládou, která do svého pracovního stylu i do jednání s lidmi zavedla tak nenormální způsoby, že riskuje novou katastrofu, jen aby zahladila předešlou. Druhá část literatury však ví, že těžké události života překonáme nejspíš, když je řádně vepíšeme do svého životopisu, vtělíme do svého poznání, započítáme do rozhodování, ba vkloubíme je do svých radostí, připravujíce si osudy nové, jiné. Vůči těžkým tlakům, které nelze odrazit silou, je před smrtí už jen jedna čestná možnost: přetvořit je. To se mi zdá logické právě před vládou, jež - jak občas proboha doufám - pokouší se na svém poli o totéž, zahalena ochranným dýmem široké neobliby.
A prozrazuje se, že já jsem zastánce shovívavého postoje k vládě. To až si někteří účastníci této knihy přečtou, budou se mi i smát. Jiní však budou rádi, že nacházím takový slušný tón, jak vyjádřit naši občanskou loajalitu - není-li to příliš silný výraz - i naši suverenitu, což je výraz myslím přesný.
Tento sborník, dámy a pánové, není dílem názorově sourodé skupiny. To uvidíte, až se do knihy podíváte. Ani tu nejsou všichni spisovatelé, kteří nesmějí doma publikovat. Chybí vlastně většina. Někteří stojí v opozici už léta tiše, bez projevů a gest. Nám se je nepodařilo získat nikdy k ničemu, ani pro tento jubilejní podnik tedy, protože ho považují za politický, a oni se provždy rozhodli stát mimo politiku. Postoj hrdý, nevím ale, jak se jejich ušlechtilá literatura chce proti nešlechetné politice udržet. Jiní autoři by se našeho díla zúčastnili rádi, ale bohužel nemohou, protože jejich dcera dělá právě letos maturitu, syn se chce znovu pokusit dostat se na vysokou školu a několik spisovatelů musí počkat do podzimu, kdy jim má být vyměřen starobní důchod. Někomu se zas docela k stáru narodilo úplně malé dítě, teď je chce živit, čili nemůže se připravit o místo skladníka neuváženým zveřejněním básničky v zahraničí. Pak máme přátele, kteří by se sborníku zúčastnili, kdybych v něm nebyl já a Pavel Kohout. Prosím - říkám ochotně a s úlevou - však nemusím u všeho být, jenže Pavla Kohouta by museli vyndat násilím, protože tvrději než já je proti všemu, co je proti němu, říkaje krom toho, proč by ještě i v opozici měl snášet diskriminaci. Proti mému odchodu z almanachu by však protestovali jiní, kteří mě už berou jako krajní měřítko toho, co se ještě promíjí: Podívejte, a toho Vaculíka pořád nezavřeli! No, přeju jim, aby se nespletli. Několik lidí bude jistě chybět, protože jsme na ně zapomněli nebo je nenašli. Jiní příspěvek slíbili, ale nedodali. Například jméno první třídy, Václav Havel, slíbil jednoaktovku, ale když jsme si pro ni šli, nebyl doma, byl ve vězení a jeho manželka nevěděla, kde ji má schovanou. Teď, po čtvrt roce, šel jsem za ním znovu, ale on je pořád ve vězenÍ. S takovými lidmi se pak těžko pracuje!
Jak vidíte, je české nepublikující spisovatelstvo obec pestrá, pulzují v ní zdravé komplexy, nervní přátelské svazky, je plná mlhavých nadějí a pevných obav. Obsahuje nátury protikladné a talenty rozličné. Čítá asi dvě stě lidí, z nichž mnozí pořád něco skutečně píší! Jména přítomná v našem almanachu jsou tedy jen smutnou, lépe řečeno veselou menšinou. Dnes, kdy toto píšu, je jich 36. Schválně si spočítejte, kolik z toho jich tu zůstalo do dneška, kdy toto čtete.
Dámy a pánové! Ani nevíte, jak se nám ulevuje, když konečně dostáváte do rukou naši knihu! Mohlo se to taky nepodařit. Stačilo, abych se byl v jistou dobu hloupě připletl někam, kde se zrovna prohlížely aktovky a kapsy, nebo aby u švagrové Jiřího Gruši, jenž je spoluvydavatelem knihy došlo k domovní prohlídce, či aby Milan Uhde doma nahlas řekl své ženě, jak pokračujeme v práci. Kniha je tedy šťastně na světě. Ani nevíte, dámy a pánové, jaká na nás padá zas tíseň!
A proč to tedy děláme? K čemu? A zač?
Protože tu jsme a míníme být. K radosti i zlosti. V nejhorším případě za nic, v nejlepším za právo slova na tomto území.
Území literatury je jiné než území jakékoli vlády. Území české literatury měří na mapě Evropy tisíc let. Jeho hraničními kameny jsou legendy a písně, kroniky a listiny králů, názvy vesnic, měst, řek a jména rodů. Ale také ohně, v nichž hořely knihy i lidé. Naše právo je staré a nezávislé. Zatímco časné vlády tu všelijak už poskakovaly, vláda české myšlenky a slova nehnutě trvá.
Dámy a pánové, nakonec vám chci - vždyť odpusťte jubilantu trochu citového povznešení - nakonec vám chci popřát pevné zdraví na neodvratné cestě naší stopou. Hlavy vzhůru! Nebojte se! Dá se to, vidíte, přežít! Obsah knihy: Jaroslav Seifert: Do čtyř stran světa se obrací
Ludvík Vaculík: Dámy a pánové!
Petr Kabeš: Příležitost smrti
Jan Patočka: Pokus o českou národní filosofii a jeho nezdar
Ludvík Vaculík: Pohřeb mluvčího (fejeton)
Jiří Hájek: Jan Patočka
*
Jiří Gruša: Pod petlicí a zpod petlice
Ludvík Vaculík: Jaro je tady (fejeton)
Ivan Klíma: V pátek ráno
Pavel Kohout: Hommage a Klavík (fejeton)
Ladislav Dvořák: Jak hromady pobitých ptáků
Zdeněk Urbánek: Nel mezzo del cammin
Alexandr Kliment: Černá nit
Jan Trefulka: Zubařovo pokušení
Eva Kantůrková: Můj přítel Ladislav Fuks (fejeton)
Karel Pecka: Pohřeb ministra
Pavel Kohout: Bebra (fejeton)
Karol Sidon: Maminka zpívá druhý hlas
Ludvík Vaculík: Vítězství nejskvělejší
Alexandr Kliment: Intelektuálka (fejeton)
Jaroslav Seifert: Všechny krásy světa
Petr Kabeš: Skanseny
Ludvík Vaculík: K případu Mlynář (fejeton)
Jan Trefulka: Na krásné vyhlídce
Jiří Gruša: Kabát strýce Antona
Pavel Janský: Cedník
Pavel Kohout: Trabl
Svatopluk Karásek: Kázání na Velikonoční pondělí v České Lípě dne 30. března 1975
Jan Vladislav: Dva texty
Václav Havel: Proces
Ludvík Vaculík: Džin (fejeton)
Eda Kriseová: Dům
Jan Trefulka: Česká pohádka (fejeton)
*
Jan Lopatka: Literatura v katakombách?
Jakub Deml: Podzimní sen
Jan Hanč: Sešit číslo tři
Andrej Stankovič: Chtěl bych zatancovat si s mrtvou Andulkou foxtrot
Andrej Stankovič: Český Betlém
Andrej Stankovič: Blow up pragensis
Andrej Stankovič: Poslední leč
Andrej Stankovič: Černé divadlo
Vratislav Brabenec: Sebedudy IV
Vratislav Brabenec: Sebedudy V
Zbyněk Hejda: Na železničním mostě hřmí vlak
Zbyněk Hejda: Van večera je mírný
Zbyněk Hejda: Dveře se otevřou. Vstoupí?
Zbyněk Hejda: Je noc. Zmítá
Zbyněk Hejda: Západy slunce tak mírné
Věra Jirousová: Důkaz
Věra Jirousová: + + +
Pavel Zajíček: Podoba
Pavel Zajíček: Očišťování
Pavel Zajíček: Co sme?
Pavel Zajíček: Degenerace
Karel Soukup: Půjčka
Karel Soukup: Televize
Karel Soukup: Rána morová
Svatopluk Karásek: Podobenství o zrnu a koukolu
*
Václav Černý: O povaze naší kultury
Petr Kabeš: Fejeton
|
