Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Tvorba / 1979 Československý fejeton/fejtón 1978-1979


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 OBNOVIT Tvorba
  • 1958 Na farmě mládeže
  • 1963 Rušný dům
  • 1965 Vidět svět novýma očima
  • 1966 Sekyra
  • 1967 projev na IV. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů
  • 1968 Dva tisíce slov
  • 1969 Deset bodů
  • 1970 Morčata
  • 1976 Československý fejeton/fejtón 1975-1976
  • 1977 Československý fejeton/fejtón 1976-1977
  • 1978 Hodina naděje
  • 1978 Československý fejeton/fejtón 1977-1978
  • 1979 Československý fejeton/fejtón 1978-1979
  • 1981 Hlasy nad rukopisem "Českého snáře"
  • 1981 Český snář
  • 1986 Milí spolužáci!
  • 1987 Jaro je tady
  • 1989 Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského
  • 1990 Srpnový rok
  • 1991 Ach Stifter
  • 1991 Stará dáma se baví
  • 1993 Jak se dělá chlapec
  • 1993 Radosti radosti
  • 1994 Poco rubato
  • 1996 Nad jezerem škaredě hrát
  • 1998 Nepaměti /1969-1972/
  • 2001 Cesta na Praděd
  • 2002 Poslední slovo
  • 2002 Loučení k panně
  • 2003 Vážený pane Mikule
  • 2006 Polepšené pěsničky
  • 2007 Hodiny klavíru
  • 2008 Dřevěná mysl
  • 2008 Petr má medvěda nebo co
  • 2009 Tisíce slov
  • 2011 Rušný dům
  • 2011 Koza na trati
  • 2012 Říp nevybuchl
  • 2012 Korespondence Janouch / Vaculík
  • 2015 Další tisíce. Jonáš a obluda.
  • 2015 Jsme v nebi
  •  -> Edice Petlice
     -> Charta 77
     -> Lidové noviny
     -> Literární noviny
     -> Časopis Obsah
     -> Fejetony
     -> Vydáno v zahraničí
     -> Bibliografie
     -> Rozhovory
     -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Ludvík Vaculík: Předmluva

     --

    (Československý fejeton/fejtón 1978 - 1979. Uspořádal a předmluvu napsal Ludvík Vaculík. B. m. : 1979. 469 s.)

    Uzavírám čtvrtý ročník fejetonů a článků a tím s nimi končím. Docela se zaběhly, tak ať běží dál samy, já toužím po změně.
    "Měl jsem už nějaký čas úmysl vypravit se jednou trochu do přírody do zlínského okolí. Dnes jsem měl možnost svůj úmysl proměnit ve skutek. Po snídani, která se mi znamenitě povedla, protože jsem si kromě koláčů přidělených na stravenku vzal ještě několik navíc, jsem právě o tři čtvrti na osm vyšel z internátu a dal se nahoru směrem k lesu. Šel jsem pomalu napříč lesem, nedbaje tabulek hlásajících: choďte jen po pěšinách, na to já nejsem zvyklý. Vmyslil jsem se do toho, že jsem někde v Dubníku a že až vyjdu na okraj lesa, spatřím Brumov. Představil jsem si ten pohled živě, že jsem byl skoro zklamán, vida před sebou neznámou seč. Šel jsem dále, zahnul jsem stranou, pozoruje bedlivě terén, neboť bych rád našel místečko, které by mi připomínalo některý kout Arizony či Orinokie. Příjemně překvapen zíral jsem na miniaturní roklinku, jež se mi zdála nádhernou. To proto, že se dovedu snadno vmyslit, do čeho chci."
    V posledních desetiletích tato moje schopnost ovšem zeslábla, a já si nedovedu už ani představit, co jsem očekával, když jsem před pěti lety psal úvodní fejeton s výstižným nadpisem "Jaro je tady". Zdá se mi to hrozně dávno, jako z jiného režimu skoro. Naše postavení se velice zhoršilo!
    "Kolem všude rákosí a křoví, ideální skrýš, krajina jedna z těch, které jsem si vytvořil ve svých představách při četbě indiánek. Chybělo úporně se opírající slunce, pod jehož paprsky by skály sálaly horkem a stébla suché trávy se bortila."
    Mnoho lidí z dobrých důvodů odešlo, tím však změnili i naše chování. Nebude s kým spolupracovat, ale ani kamarádit, půjde-li to tak dál. Snad si myslí vědomá část národa, že někde existuje jakýsi pevný fond myšlenek, odvahy a sil, z kterého pracuje jakási pevná a moudrá skupiny lidí cítících odpovědnost za celek. Ne, tak to není, existuje jenom tolik myšlenek a sil, kolik jich u sebe nalezne nakonec osobně určitý počet osob, jež se dají spočítat do jednoho, a patrně tak i spočítány jsou. Jak ohromné a setrvačné tělo společnosti upadá do netečnosti a jak myslících a bolících hlav na území ubývá, zbylé osoby musejí stejná kvanta sil a odvahy vydávat na činy pořád menší, například navštívit přítele, u jehož dveří trvale sedí dva policisté: překážka překonána, ačkoli věcně vykonáno nebylo tím ještě nic.
    "Šel jsem dále cestou až k lesu, jímž prošed přišel jsem k lesnímu hřbitovu. Vpravdě, nelíbilo se mi tam vůbec. Hleděl jsem dostat se co nejdříve pryč. Narazil jsem však na drátěný plot, musel jsem se vrátit a zkusit to jiným směrem. Tam nový plot! Přelezl jsem jej bez rozmýšlení a ocitl se před dalším plotem. Přelezl jsem a dospěl k silnici. Jelikož jsem měl velký dopal na svět, nechtěl jsem spatřit civilizované tváře, sešel jsem k potůčku a šel podle jeho toku. Bylo mně tak smutno. Život mně připadal, jako by nestál za to, aby byl žit, nejraději bych se vším sekl a zdrhl. Továrna - jak ošklivé slovo, drsné a nepříjemně znějící."
    Člověku hrozí dvojí sebeklam: že odpovědnost leží hlavně na něm a bez něho se dnešní věc zřítí do zkázy, nebo že odpovědni jsou přeci také ostatní, takže jeho neúčast se ani nepozná. Druhému jsem nepodlehl nikdy, pozoroval jsem jej spíš u jiných, prvnímu jsem se blížil spíš, ale regulativů přišlo vždycky dost a včas. Ano, jsou především nutné přesné analýzy a správné závěry z nich. Ale krom těchto pomalých funkcí musí živá bytost být schopna i hbitějších, řízených třeba instinktem. Cítím největší ohrožení, jakému byl náš národ kdy vydán. Odpovědnost za vyváznutí mají ovšem předně ti, kdo titulárně či fakticky o něm rozhodují jako nějaká hlava o těle, ale trvám na tom, že právo na přežití patří jen schopnějším z tvorů, nikoli jenom zřízenými čidly, na něž není spoleh, a myslet částečně v každé své buňce, a neposlouchat jen tupě svou tu - no, hlavu.
    "Věděl jsem však, že bych ani doma nebyl spokojený a že tento můj pocit patří k tomu, co jsem vždy chtěl. Nač jsem šel do Zlína? Chci z něj poznat svět. Z něj. Ten bude mým východiskem do světa. Ale hrome!, i ten Zlín jsem si představoval jinak. Jak? Nevím."
    Nechci výslovněji než takto sdělit, kam se musím vracet a čím se zabývám. Také já mám pocit, že co neudělám v určitou dobu, neudělám už vůbec. Mixáž z deníkového záznamu z roku 1941 nemá tu žádné programatické poslání, to podotýkám, když ji teď čtu. Měl jsem napsat předmluvu na čtyři stránky, a nevěděl jsem o čem, když jsem měl jenom jednu myšlenku: Chci dělat zas něco jiného, já něco vždycky dělat budu. Také fejeton občas napíšu. Ale dostanu od někoho nějaký?

    S pozdravem Ludvík Vaculík

    Duben 1979


    Obsah:

    L. Vaculík: Předmluva (duben 79)
    L. Vaculík: Jaro je tady (21. 3. 78)
    J. Hutka: Staroměstský orloj (31. 3. 78)
    V. Havel: § 203 (1. 4. 78)
    E. Kantůrková: Chvála spontaneity (3. 4. 78)
    J. Hutka: Večírek (19. 4. 78)
    P. Kohout: Den Šeby (13. 4. 78)
    V. Třešňák: Bylo nebylo (duben 78)
    D. Horáková: Takže pořádek (15. 5. 78)
    J. Hutka: Grušův Dotazník (8. 6. 78)
    J. Hutka: Poměry za Rakouska (17. 6. 78)
    O. Vaculík: Parní lokomotivy řady 454 a 524 (21. 6. 78)
    P. Pithart: Velká ruční práce ( 10. 7. 78)
    V. Chramostová: Dobrá píseň (20. 7. 78)
    L. Vaculík: Druh mého divadla (20. 7. 78)
    E. Kantůrková: Jako ten Kohout (červenec 78)
    P. Kohout: Psí život (18. 8. 78)
    J. Hutka: Na konci silnice (21. 8. 78)
    J. Trefulka: Dovolená (27. 8. 78)
    O. Bednářová: Monika Ledererová (28. 8. 78)
    E. Kantůrková: Letní rozhovory 1978 (srpen 78)
    M. Kusý: Pracovný úraz (11. 9. 78)
    J. Hutka: Rozměr těla (20. 9. 78)
    O. Vaculík: Fejeton o lásce (23. 9.78)
    E. Kantůrková: Fejeton trpký (28. 9.78)
    A. Kalinová: Krátka rozlúčka ( 28. 10. 78)
    L. Vaculík: Pokus o jiný žánr (28. 10 78)
    I. Kadlečík: Prišla jeseň (říjen 78)
    L. Dobrovský: Šotolův Johánek (15. 11. 78)
    M. Kusý: Sen (18. 11. 78)
    I. Kadlečík: Zasadil som čeršničku, vyrástol mi petržlen (19. 11. 78)
    K. Michal: Možnost volit (listopad 78)
    L. Vaculík: Poznámky o statečnosti (6. 12. 78)
    P. Rynda: Amicus Plato (17. 12. 78)
    E. Kantůrková: Ve středu Čech (31. 12. 78)
    P. Pithart: Bedra některých (31. 12. 78)
    S. Machonin: Tragédie s katarzí (prosinec 78)
    J. Trefulka: Fejeton s přáním (prosinec 78)
    R. Battěk: Silvestrovské variace (1. 1. 79)
    A. Marvanová: Poznámky proti lhostejnosti (9. 1. 79)
    J. Šabata: Záznam posledního slova ( 11. 1. 79)
    J. Gruša: Milý Ludvíku (17. 1. 79)
    O. Vaculík: Kdo je to Čulák (17. 1. 79)
    O. Vaculík: Takový já jsem (25. 1. 79)
    V. Havel: Milý pane Ludvíku (25. 1. 79)
    A. R.: Vážený příteli (31. 1. 79)
    H. Klímová: Právo na osud druhého? (leden 79)
    L. Dobrovský: Milým přátelům Vaculíkovi, Havlovi a Pithartovi (3. 2. 79)
    L. Dobrovský: Milý Jiří Grušo (7. 2. 79)
    J. Gruša: Milý Luboši Dobrovský (10. 2. 79)
    M. Šimečka: Knihy-neknihy (20. 2. 79)
    J. Příbram: Nea res agitur (únor 79)
    K. Trinkewits: Poznámky k poznámkám o statečnosti (únor 79)
    Zasláno (únor-březen 79)
    J. Hutka: Ztracený dopis (9. 3. 79)
    J. Hutka: Holandské schody (12. 3. 79)
    J. Mlynářík: O dvoch kôrkách a Oxfordskej (13. 3. 79)
    J. Trefulka: Ještě hučí (13. 3. 79)

     -- 209 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.