Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Další texty / Obrana bytu


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 -> Tvorba
 -> Edice Petlice
 -> Charta 77
 -> Lidové noviny
 -> Literární noviny
 -> Časopis Obsah
 -> Fejetony
 -> Vydáno v zahraničí
 -> Bibliografie
 -> Rozhovory
 -> StB
 OBNOVIT Další texty
  • Obrodný proces v Semilech
  • O knihovně
  • Pedagogický Eros (povídka)
  • Jediná korespondence s Hrabalem
  • Komunismus je bití
  • Obrana bytu
  • To do země nepatří
  • Elegance přechodníku
  • Moje Evropa
  • Velmi vážený starý pane
  • Laudatio Ivanu Klímovi
  •  -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Obrana bytu

     --

    Ludvík Vaculík
    (Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 10.)

    Povídka Obrana bytu se stala díky své úloze v Českém snáři legendou, aniž by ji kdo kdy četl. Ba co víc, sám autor na to, že ji napsal, zapomněl. Dnes zde vychází poprvé.
    Nastala doba, kdy Josef čekal přepadení jejich bytu každou noc. Protože rozhodl se na žádná předvolání už nikam nechodit.
    Bydleli v pátém patře starého činžáku v ulici, kde po celý den byl silný lomoz tramvají, autobusů a nákladních automobilů, a v noci pak náhlé ticho. Krom vchodu z ulice měl dům dveře na druhou stranu do prostoru společného pro celý blok. Tam se klepaly koberce, hrál suchý hokej, brzo ráno řinčelo tam nádobí z kuchyně automatu, v neděli odpoledne se tam túrovaly motory skútrů, v noci se na střechách přístavků a dřevníků bavily kočky, proto tam bylo naházeno dost pantoflí a brambor. Rostly na tom dvoře dva kaštany, které Josef s rodinou rád pozorovával, hlavně zjara a na podzim. Na toto vše začínal teď Josef myslet jako na zašlou idylu.
    Josefův byt začínal nepatrnou předsíňkou plnou dveří a skládal se z kuchyně s oknem do toho dvora, ze dvou pokojů s okny do té ulice, ze záchodu s oknem do světlíku, kudy byl přístup nemožný, a z koupelny s okénkem na chodbu tak malým, že bylo možno nanejvýš vystrčit jím hlavu a podívat se ke dveřím bytu, kdo to za nimi je. V domě byl výtah, prostorná rozvrzaná klec vytahovaná soustavou lan a kol, krásně složitou, protože motor byl ve sklepě a kola na půdě. Výtah v každém patře bouchl, jako by prorážel psychologický předěl pater. Byt měl telefon, dráty k němu vedly po schodišti. Zatímco plynoměr byl na záchodě, elektrické hodiny byly bohužel na chodbě. Nad bytem byla půda s několika malými kamrlíky, kterých někteří nájemníci užívali místo sklepa. V poslední době Josef litoval, že si dávno nevyměnil sklep za kamrlík právě nad jejich bytem. Jeho žena si byla jista, že teď už je tam odposlouchávací zařízení a že se odtamtud dá také leccos ošklivého podniknout proti jejich bytu, až na to dojde.

    Jaké měl Josef sousedy. To je za očekávaných okolností důležité. Tedy sousedy měl – těžko říct. Mnoho lidí v domě ani neznal. Mezi těmi, co znal, byli většinou liberálové, kteří velmi platonicky nadržovali opozici, a několik konzervativců, jejichž konzervatismus byl způsoben tím, že brali plat za vyšší inteligenci, než jakou měli. Byli Josefovi i lidsky nesympatičtí a on jim. A právě jednomu z nich patřil ten kamrlík nad jeho bytem. Jmenoval se Dvořák a byl kádrovým referentem. Socialistický progresista, k nimž se čítal Josef přibližně, byl v domě jeden, a byl to předčasně penzionovaný major armády, který občas usiloval o těsnější styky s Josefem, ale nešlo to, bydlel ve druhém patře. Josef věděl ještě o jednom člověku stejných názorů, přibližně, ten se však neodvážil zřetelněji je projevit. Byl to žid a hlavně invalida, jezdil na vozíčku. Vzdělaný starý člověk, zdržoval se většinou v rozvrtané posteli a listoval ve slovnících: dělal cizojazyčné korektury pro jedno nakladatelství. Nebo cestoval mezi umyvadlem a vařičem, na němž pořád vařil brambory v modrém kastrolu s červenou pokličkou. Když nepracoval, poslouchal těžkou hudbu: ale opravdu ji poslouchal. Bydlel ovšem v přízemí. Měl telefon a někdy Josefovi večer oznamoval, že mu u něho balíkáři nechali balík. Josef, když posílal některé děcko pro balík, poslal hned i padesátihaléř za hovor. Tento doktor Löbl rád poskytoval podobné osobní služby. Ale odmítal, když mu Josefova manželka chtěla někdy nakoupit nebo k tomu úkolu poslat chlapce. Na to si zjednal nějakou ženu, které platil peníz tak přesný, jak pravidelný. Ta mu také uklízela. Jediná úsluha, kterou přijímal, bylo otevření druhého křídla domovních dveří, když vyjížděl na procházku, do divadla či na koncert do Rudolfina. Také se beze všeho nechal tlačit na vozíku do kopečka, když šel do kina Oko. Doktor často a rád hovoříval s Josefovou ženou a ona s ním. Jeho smýšlení se vlastně poznalo víc z jeho otázek než z výroků. „Poslyšte, neví váš manžel náhodou, proč se vítání té delegace na letišti nezúčastnil ministr zahraničí?“
    Přímo v pátém patře bydlely ještě dvě partaje. S Josefovým bytem sousedil byt inženýra Koťátka, vědeckého pracovníka. Byty sousedily tak, že dětský pokoj přiléhal k dětskému pokoji a koupelna ke koupelně. Někdy se přes slabou stěnu domlouvali a žertovali. „Aleno, vylez už z té vany, máš studenou vodu!“ volal Josef. Znali se mnoho let. Byly doby, kdy se obě rodiny stýkaly denně, a byl čas, kdy neměly o čem mluvit, jenom se zdravily a půjčovaly si ocet nebo sádru nebo poříz, a přišel večer, kdy zase po dlouhé době spolu seděly, jako by tak seděly i včera: tak volně a bez vysvětlování. Na tom není správné něco soudit: tak se projevoval různý způsob, jímž musely morálně zažít a strávit události. Druhá partaj v poschodí se přistěhovala nedávno, Josef o ní nevěděl nic. Jeho žena Kateřina však, ačkoli věděla zrovna tolik, jak byla v poslední době plná důminek, mínila, že ti lidé sem byli nastěhováni uměle. To nebylo bezdůvodné podezření: předchozí nájemníci toho bytu nedali jaksi dost jasné vysvětlení, proč se musejí stěhovat.
    Kateřina sama však se nebála. Ničeho se nebála, ani nebezpečí, která viděla či si je vymýšlela. Bála se jenom toho, aby nebyla slabá, až se s tím, nač myslela, potká. Jinak se ovšem bála, aby ji neopustil Josef. Kdyby umřel, toho se nebála. Ani neměla strach ze smrti. Někdy měla strach, že třeba pracuje v zaměstnání špatně a nikdo jí to neříká, aby jí to řekli, až se jim to bude hodit. Nebo když slyšela houkat sanitku a děti nebyly doma. Kateřina, zkrátka, byla žena jak stvořená pro odhodlanou obranu.
    Kdy se Josef rozhodl bránit se. V dětství se nikdy pořádně neuměl prát. Buď mu silnější a starší nabili, on mladší nebil, a s rovnými – neuměl to. Je podezření, že proto celý život čekal na příležitost, dobrou a pádnou, porvat se. Často přemýšlel o tom, proč se lidé ve velkých množstvích nechávali odvádět na smrt. To si mysleli, že k ní nedojde? Dumal, v co asi doufá člověk, jenž dostal rozkaz vykopat si hrob. To si myslí, že se něco příznivého za tu chvíli stane? Když člověka chytnou, svážou a zastřelí – chápu. Ale nastavit ruce nebo dokonce postavit se sám ke zdi? Proč jim usnadňovat řemeslo? V čem mi za to vyjdou vstříc? Nenávidíme se! Vzmoci se k obraně jako každé vyšší zvíře v přírodě, to je projev absolutního nesouhlasu, osvobozující projev, neboť za následky odpovídá, kdo začal. Urazit ruku nepříteli, který v davu nahmátne tvé rameno, aby si tě odvedl do samoty a tam tě v přesile ztýral. Urazit mu ruku, to je radost ze života, to je návrat do lepších dob, to je samo mládí. Josef se rozhodl: kdo na něj zaútočí, zdravý neodejde.
    Proč se Josef rozhodl zavléci do obrany celou rodinu. Především měl velice rád Kateřinu. Byla mu tak oddaná, tolik s ním prodělala, že nechtěl, aby žila v hrůze, co je kdesi s ním samým. Za druhé věděl, že v její přítomnosti se opravdu bránit bude. Za třetí by měl strach, co se s ní potom, bez něho, děje, jak se jí mstí. Za čtvrté mu mohla významně pomoct a mohli se opravdu ubránit. Za páté byla tak křehká, malá a slabá, že se mu svíralo srdce při pomyšlení, že by se jí něco stalo, a byl schopen do posledního zákmitu svého vědomí držet chřtán toho, kdo by na ni namířil zbraň, a to potřeboval. A co se týče dětí – kam s dětmi, a kterou noc? A taky proč? Rozhodl se tedy Josef přidělit jim v obraně úkoly. Především věděl, že to udělají nesmírně rády, všechny tři. Měly o něj v poslední době strach, nemohl jim tedy dopřát ničeho lepšího než nechat je být s ním v té chvíli, zvláště když tam bude i máma. Za druhé věděl, že v jejich přítomnosti se opravdu bude bránit, když už si to v duchu vyřídil. Za třetí mu kluci můžou velice pomoci, a pro bandity estébé to celé bude hrozný otřes, to se jim ještě nestalo a oni možná budou muset žádat o vyšší rozhodnutí, co teď. Za čtvrté Josef tu viděl příležitost vštípit dětem, že člověk se bránit má a má. Za páté pro ně pro všechny bude společná obrana útulnější, a se zničením svých věcí děti jistě počítají. Za šesté, co komu z nich může celý svět ještě dát, co jim může říct a jaké má právo soudit je, když musí dojít až k tomuto?
    Těchto několik důvodů rozhodlo o tom, že Josef udělal, jak udělal. Od tohoto rozhodnutí žila celá rodina jako znovuzrozená a zároveň jako před rozloučením, tak smírně, klidně a šťastně, dá se říct. Děti byly hodné jak nikdy dřív, i když to vždycky byly hodné děti. Přestaly i ty nedávno se objevivší srážky mezi otcem a devatenáctiletým synem Matoušem, kdy se zdálo, že padne facka i z druhé strany. Josef se z práce vracel domů skoro poklusem jak před dvaceti lety. Kateřina přestala mluvit o nebezpečích, jako by na ně přestala i myslit: o rakovině dole a odposlouchávacím zařízení nahoře. Upadala častěji do zpěvu a jednala vůbec jako člověk, jehož budoucnost je jistá. Když četla, dělala si výpisky. Dala si ke švadleně v domě, která šila načerno, šít dvoje šaty. Doplňovala deníky dětí, což v poslední době zanedbávala. Začali, Josef s Kateřinou, chodit víc do kina, po kině si ještě v kuchyni sedli a pili kávu, Josef s nohama opřenýma o její židli, zády k oknu otevřenému do dvora, kde všechna protější okna už zčernala a odkud se občas ozval kočičí skřek. Doktor Löbl jednou Kateřině řekl: „Nedostal váš manžel nějaké příznivé vyřízení, myslím čehokoliv?“
    A v neděli odpoledne chodili po výstavách, a po mnoha letech zase na staroslavný Vyšehrad, i na Kampu, dokonce i k Památníku národního osvobození. Chtěli si snad přivolat dávný stav, kdy nevěděli o nějakém nebezpečí? Do Troje k přívozu, do Chuchle na dostihy, na skály v Hlubočepích, a kluci, kdo chtěl, šli tam nebo tam s nimi. Neboť byl typický pražský podzim, krásnější než bývá pražské jaro, spanilý podzim, kdy je Praha konečně vlídnější i ke svým Pražanům. Devítiletého Lukáše dali na plavání, prostřednímu Markovi koupili závodní kolo, je už veliký a rozumný; ostatně kde je dnes bezpečno? Josef si z dětství pamatoval větu ze zpovědního zrcadla: Žij každý den tak, jako bys měl každou noc zemřít. Tak teď s Kateřinou žili, jen s tím rozdílem, že do rána nezemřou. To je pak život!
    Josef byl přesvědčen, že se obrana vyplatí. Bylo by ovšem výhodnější vyhledat bandity předem a – co? Ale bandita, dokud nezaútočil první, nesplnil svůj popis: tak mudroval Lukáš, nejmladší. Ano, jsme navždy odsouzeni k tomu, abychom dosahovali vítězství tak, že v ně zvolna a pracně proměníme své porážky. A dál: jak vlastně mohl Josef bandity najít? Neměl na to lidi, čas ani peníze. A kdyby to dělal, byl by policistou. Policie však tu je, tak ať pracuje, Josef se při přepadení ihned obrátí na policii. To má za úkol Kateřina, zatímco on zadrží bandity za dveřmi. Policie má příležitost ukázat svou lepší stránku. Teprve když to hned neudělá, Josef a jeho rodina vezmou svou věc do svých rukou. Je rozdáno nářadí. Nastává chvíle svobody, kdy je dovoleno udělat pro sebe vše. Za všecko je odpovědný ten, kdo vylomil dveře. Bude brečet. Josef a ještě víc jeho synové si představovali, jak budou bandité hrozně překvapeni. Nepočítají s tím, že by se někdo bránil, nestává se to, v těchto časech si lidé odvykli sami se bránit. Tyto časy jalového zákona. Je zapomenuto, že zákony jsou ve vývoji až druhé: že byly opsány kolem chování statečných lidí, kteří by se tak chovali, i kdyby nebylo zákonů. Josef si vůbec nedělal starost, zda toto ví vedle soused Koťátko nebo dole doktor Löbl. Nic neukradl, nepoškodil ničí majetek ani čest, proto se může bránit každé bandě, i této, která se vydává za bezpečnost. Nemusí si nechat líbit nic, ani justiční omyl s odškodným za patnáct let. Jsou to banditi! Ach, je krásné, že má vedle sebe ještě jednoho člověka, který se na to dívá stejně. A je výborné, že může třem mladým lidem vštípit tuto zásadu až do krve; k níž může i dojít. Možná to bude vůbec hlavní čin jeho života. Někdy se Josef až bál, že si to přepadení vlastně přeje. Ale každé ráno byl vděčný za klidnou noc, těšil se na normální den, na rodinný večer a přál Kateřině krásné sny. Velice jí je přál! A z toho naštěstí poznával, že nepotřebuje přepadení, potřeboval jen rozhodnutí o chování při něm. Lidské odůvodnění toho rozhodnutí. A to je vše.
    Proč si Josef myslel, že se obrana vyplatí. Předně tedy počítal, že přijde policie. Nepřijde-li, víme své, a pak bychom stejně měli ztráty, budeme je tedy míti i teď, ale nedostanou nic zadarmo. Zvláště kluci si představovali, jak budou bandité vykolejeni. A celý dům bude vzhůru. Možná je to tak vyleká, že odtáhnou. Za třetí je tu možnost, že někdo z obyvatel domu se proti banditům aspoň vysloví, vznikne hádka, a dokonce je napadne a oni pocítí, že jsou úplně vedle. Za čtvrté, i když to bude prohráno, bezpečnost v Praze se o trochu zvýší, bandité si budou muset víc rozmýšlet své akce. A kdyby se po Josefově příkladu ještě někdo další bránil, budou bandité začínat vždycky s obavou: Co nás této noci zas potká? Noviny? Ty ovšem budou mlčet jak zařezané, ale věc se přesto jistě dostane do zahraničí, to vládu nepotěší. Za páté: je přece možné a je to jedna ku jedné, že se lupičům ubráníme. Za šesté, kdyby se to podařilo, může taková neslýchaná událost, ačkoli malá, pohnout někde něčím a přivodit politické změny ve státě. Za sedmé, co jiného než rozhodnout se k obraně může člověk pro své duševní zdraví udělat, aby nezešílel či nezabil se, ještě než dojde k přepadení, k němuž nakonec nemusí dojít?
    Josef totiž začal věřit, že k přepadení ani nedojde.
    (1979)


     -- 185 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.