Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Další texty / Moje Evropa


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 -> Tvorba
 -> Edice Petlice
 -> Charta 77
 -> Lidové noviny
 -> Literární noviny
 -> Časopis Obsah
 -> Fejetony
 -> Vydáno v zahraničí
 -> Bibliografie
 -> Rozhovory
 -> StB
 OBNOVIT Další texty
  • Obrodný proces v Semilech
  • O knihovně
  • Pedagogický Eros (povídka)
  • Jediná korespondence s Hrabalem
  • Komunismus je bití
  • Obrana bytu
  • To do země nepatří
  • Elegance přechodníku
  • Moje Evropa
  • Velmi vážený starý pane
  • Laudatio Ivanu Klímovi
  •  -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Moje Evropa (se třemi vyobrazeními)

     --

    Ludvík Vaculík
    (VACULÍK, Ludvík. Srpnový rok. 1. vyd. Praha : Mladá fronta 1990. S. 51- 58.)

    Je to pro mne vlastně jenom teoretické slovo: Evropa. Žádný živý vjem a zkušenost. Jako když žijete v pětiposchoďovém domě, ale nikdy jste nevyšli ze svého bytu v třetím patře. Celý dům jste viděli jenom na fotografii. Víte, v které ulici je, dům tedy určitě existuje: jakýsi důkaz máte i v tom, že v něm žijete. Osud domu se vás týká, příhody lidí v jeho jiných částech k vám dolehnou. Požár domu váš byt nevynechá.
    Žiju v jednom záhybu té Evropy, ale nepoznal jsem z ní nic. Nevím, jak vypadá. Zprávy jsou jenom zprávy; raději bych se šel podívat sám. Napadne vás, že jsem snad invalidní a nemůžu se hýbat. Ale jsem zdráv, umím se hýbat a chci. Invalidní je moje vláda: nakládá se mnou jak se svou věcí. Československá vláda 1986/87 není evropská! A já - jsem vůbec Evropan? - Jsem, jako krtek je krtkem, aniž vystrčil čumák: pobytem, chováním a osudem.

    Poprvé jsem se s Európou setkal v posteli. Byl jsem nemocný a maminka mi vypůjčila od strýčka mapu Evropy, abych se zabavil. Neuměl jsem ještě moc číst, ale přečetl jsem jména zemí a měst, z nichž mnohá jsem už slyšel. Překvapilo mě, jak jsou některé známé země malé, mezi nimi hlavně ta naše. Evropa se mi zalíbila na první pohled tvarem i barvou. Také její velikost byla šikovná. Nejvíc a navždy na mě jako asi na každého zapůsobila svou figurou: ten skandinávský pes nahoře, italská bota dole, vykročené pyrenejské kladivo. Vzrušily mě urvané západní ostrovy, jakoby odnášené pomalu do moře. Dál vlevo byl jenom oceán: Evropa zřetelně hledí, obrací se a míří do světa!
    Všimněte si, že Afrika, Austrálie i obě Ameriky stojí na své mapě klidně až tupě. Z jejich postavy neuhádneme žádný jejich pocit, úmysl ani nadání; ať už je mají či ne. Nejeví žádný sklon, žádným gestem neobracejí se k ostatnímu světu, nejsou na nic zvědavé. K jejich netečnému břehu koráb přirazí nebo ne, ony žádný nikam nepošlou. Nemají snad ani odkud ho vyslat: jejich tělo není obdáno zajímavými vaky, láčkami a kapsami, v nichž se útulně dají spřádat fantastické cesty do neznáma a potom pořádně vystrojit výprava. Pokud tam někdo někam na něčem i plul, nezapůsobilo to na osud kontinentu. Na ten zapůsobily až lodě z Evropy.
    Podívejte se jenom na Austrálii! Vidíte, že její myšlenky jsou velmi prosté. Kdežto pohled na Evropu napoví nám bytost problematickou, psychicky rozpornou, zmítanou idejemi, vášněmi a vynálezy. Už při tom chlapeckém, nehistorickém a nepoučeném pohledu na její jednotlivé tvary měl jsem pocity a představy, jež mi později zkušenost a vědomost potvrdily: opuštění a odstrčenost Severu, výhodný a přezíravý odstup britských ostrovů od pevniny, nebezpečné zakousnutí Německa do Polska vinou slezských rovin, vratká bezpečnost Nizozemska a Belgie, zatlačených až k moři jako ke zdi, bez možnosti manévru a rozpřahu. Jasná a definitivní jižní hranice Francie, na rozdíl od nestálé hranice severní. Pošetilá snaha Itálie uchytit se na Balkáně. Jakési zašmodrchané sousedění Balkánu s Tureckem jako příčina sporů.
    Je zkrátka jasné, že povaha Evropy i její životopis jsou dány jejím tělesným zjevem: ženský osud! Zatímco Afrika, přiznejme si to, pánové, nemohla by žádného inteligentního boha zlákat k nějaké historii, Evropa poté, co si jí jeden z nás všiml, nadělala afér celému světu!
    Poruchou Evropiny siluety na mapě byl její pravý bok: neviděl jsem ho. Jak jsem se dověděl později, byla Evropa na té straně jen prohlášena. Ta demarkační uralská čára je dost libovolná a pro nás by možná bývalo lepší, kdyby byla vedena nějak od Baltu ke Krymu. Ale dneska už by to bylo jedno. Evropa prostě není samostojitelná: její fantasticky jemné a nadané tílko , je hrubě gravitováno jakousi neforemnou homogenní zemní hmotou, monotónní a nudnou už na mapě.
    Složitá duše Evropy tedy roste z jejího terénu: z členitosti pobřeží a výšky hor, z počasí a směru řek. Každý záliv měl jiného knížete, na ostrově udržel se zvláštní král, a protože za každými horami se mluvilo jinou řečí, zřídit tu natrvalo jednotnou správu bylo nemožné. Žádný dobyvatel nemohl celé Evropy dobýt jedním tahem: vždycky se zarazil na překážce, ztratil čas i sílu. V dobytém území za ním zůstávaly povstalecké obce a bez ohledu na svůj rozměr prohlásily se za zvláštní stát, své nářečí za úřední jazyk, a tak to zůstalo dodnes! Zahnáni z jednoho místa usídlili se kazatelé, učitelé, umělci i vědci o kousek vedle, a nikdo na ně nemohl. Kolik výběžků má obrys Evropy, tolik bylo v ní vždycky politik. Kolik hor, tolik pevností, hradů a dynastií. Kolik různých kostelů, tolik kněží, skoro tolik církví a tolik různých biblí. Teplý kotel Středomoří zplodil tolik kultur, kolik národů a ras. Jiná je hudba západní a východní, jiný je váš a náš chleba.
    A zatím na jednolitých plochách neevropské země, rozlehlých do nepřehledna, se za tytéž dějiny rozlévá jediná řeč i moc. Vítězí jeden zájem, je kázán jeden názor, a druhý ani nemá kam se schovat. Vlády na velkých plochách jsou jednosměrné, tvrdé a trvají dlouho, protože nic nemůže přinést změnu: žádná loď, žádná pošta, žádná nová škola. Ostatně sama Asie to dokazuje: na jejích drobnoplošných okrajích, rozbitých mořem, vznikly různorodé kultury, zatímco uprostřed vládlo, opřeno o tupou hlínu, nejprve věkovité neznámo a potom zakázáno. Kdo odlišný tam vnikl, riskoval svobodu nebo i život.
    Evropanova duše je obtiskem evropské mapy: Máme-li mezi pevninou a britskými ostrovy přirozený Kanál, bereme za stejně přirozené, že lidé před ním a za ním budou touž věc vidět jinak. Podobně věc před Alpami bude se za nimi zdát třeba méně žhavá. I dítě pochopí, a právě ono, že lidé v zemi, jež vypadá jak pes, myslí jináč než lidé v botě. I kdyby žádná z těch dvou myšlenek nebyla extra výborná, ten rozdíl mezi nimi je prostě geniální. To je Evropa! Co myslíte, proč si já tu troufám říkat vám své vymyšleniny, jako byste je měli vzít vážně? Protože obrysy mé země utvořila tektonika, já můžu říkat, co chci, a vy na mě přes ty kopce nemůžete. Můžou na mě, z opačné strany, ti druzí, ale ti než pochopí, co tu píšu! Ale tedy: na každých pár set evropských kilometrů připadá jiná vláda, jiná měna a jiný argument, a všecky platí!
    Zatímco Evropou táhla pořád viditelná změna, ležela Neevropa většinou nehnutě. Proto nám je změna a proměnlivost všeho přirozená, ba nutná, zatímco v neevropské homogenitě je nevítaná a řídká. Jinak se chová vláda, která ví, že po volbách může vše být jiné, a jinak ta, jež ví, že se nestane nic. Také evropská diktatura je jiná než neevropská. U nás je to porucha, u nich zvyk. Evropská diktatura se buď zahubí svých chováním jako Hitlerova, nebo sama přestane jako Frankova. Neevropskou diktaturu nelze svrhnout, protože to tam nikdo neumí nebo nepotřebuje. A taky - kdo by měl přijít potom, když všichni jsou stejní?
    Evropa je veliká asi jak Čína, obyvatel má však o třetinu míň než ona. Ale každý z nich má dvacetkrát větší cenu, nevěříte? Tedy pozor: když se čínská vláda bude na něčem chtět dohodnout s Evropou, musí to udělat přes dvacet vlád. Dvacet našich souhlasů musí jeden Číňan dostat, aby listina platila! Dá se vůbec říct víc? Evropský člověk vysoko vypěstoval svou osobnost a individualitu skrze odlišnost jazyka, víry, řemesla. De Gaulle si kdysi prý postěžoval, že se skoro nedá vládnout v zemi, kde je dvě stě druhů sýra. A tak to má být!
    Dostal jsem kdysi otázku, v čem vidím smysl existence českého národa. Co na to říct, po zkušenostech s národností? Žádná národnost nemá žádný smysl jenom sama v sobě. Jediný její smysl vidím v manifestaci práva na odlišnost lidské bytosti. Kdyby například došlo ve Švýcarsku z jakési cizí síly ke zrušení kantonů pod heslem upevnění Švýcarska, přátelství tamějších národností a všecky tyto blbosti, nedotklo by se to zdánlivě nikoho v okolí. Ale cena Švýcara by klesla a on by cítil: Jaká hrůza přijde příště? Co udržíme? Podle mé zkušenosti by však klesla i cena Evropana a já bych se cítil ohrožený: Už i ve Švýcarsku, proboha? Po válce u nás došlo pod pokrokovými hesly kolektivismu, velkovýroby a efektivity ke spojení drobných rolnických hospodářství v družstva. Cena rolníka tím klesla, a když potom i družstva byla spojována ve větší celky, klesla cena družstev. Dnešní výsledek: klesla cena člověka i půdy, jenom cena obilí a masa stoupla! Ztížit vládě vládu! To je správný evropský instinkt, v tom je pudová obrana mozku, citu, kultury.
    Evropský duch, mnohotvárný jak obrys a reliéf Evropy, vznikl v protikladech a v relativitě. Je neklidný, bystrý, vtipný, plný abstraktních idejí i praktických nápadů. Sestrojil parlament, lokomotivu, čtvrtý rozměr, penicilín i atomovou bombu, tu sice v Americe. Duch neevropský potom také vyrobil penicilín a touž bombu; on většinu věcí má "také". Napodobuje Evropu bez přijetí jejího myšlení a morálky; má parlament - ale všichni v něm z té radosti hlasují stejně; staví obrovské knihovny - pro miliardy samých stejných knih. V myšlení se zkrátka nedostal ani ke druhému rozměru. Ovládá veliká území, má však komplexy méněcennosti, a je potom nedůvěřivý, nedůtklivý, žárlivý a ctižádostivý nad svou schopnost. Nedal všem svým dělníkům ještě ani evropský krumpáč a kolečko, takže mnozí dodnes rýpou zem sochorem a nosí ji na nosítkách jak ve starém Babylóně, musí však také mít svou sondu k Ven uši.
    Mluvím pořád o Evropě, bokem však myslím i na Ameriku, přesněji vzato na Spojené státy: pro jejich zvláštní vztah k nám. Světem táhne euroamerická civilizace: v tom pojmu je obsažen rozpor, nebezpečí, ale i lepší možnost. Amerika totiž je příkladem k tomu, co tu vykládám o souvislosti těla a ducha kontinentů. Evropský duch se kdysi utekl do Ameriky - za svobodou. Našel ji v obrovské prostoře, kterou ovládl, rozlinkoval místy podle pravítka... a stalo se, co pravím: v souvislém velkém prostoru vyvinula se homogenní zemina, v níž se evropské rostlině nedaří vždycky dobře.
    Američan ví, že přišel z Evropy, a hlásí se k tomu. Ujímá se evropského dědictví, mnohdy si je kupuje. Homogenita prostoru a jazyka nám ho však trochu odcizuje: všimněte si, jak s námi jedná. Někdy by nás nejraději - v našem zájmu! - jedním tahem rozmázl. Nemůže, protože výchovou a krví je ponejvíc Evropan. Nebýt toho, snad už by udělal z Nizozemí souvislý beton pro svá protisovětská letadla, v německých horách by postavil komfortní bunkry pro naše přežití, v Polsku a na Ukrajiněměl by střelnici, snad jen Francii by si nechal jako příjemný týl. Můžeme-li Američanovi věřit, tedy jen pro to, co je v něm evropského. Jen proto s námi trpělivě jedná přes dvacet vlád, přemáhaje své "damned". Američan je zářný historický příklad toho, jak se výchovou a silou správných institucí dá i na velikém homogenním prostoru stvořit z lidského masa člověk.
    Ostatně: proč jméno Američan neznamená obyvatele celého kontinentu, od severu k jihu? Protože on, Jankejec, vztáhl název kontinentu jenom na sebe. - Mně vám všichni ti velkoplošní připadají jaksi anomálně nebo - jako děti. Člověk s nimi musí jednat víc podle jejich povahy než podle své. Představuju si, například, že v Dánově dánství je samočinně obsažen vztah ke Skandinávii na jedné straně a k Německu na druhé. Dán musí svou existenci pořád vážit. Je proto, jak si představuj u, připraven pochopit i nás. A to je ta Evropa. Každý z nás je definován nejen tím, co si o sobě myslí, ale i tím, co mu ti ostatní uznají. Jen velkoplošní se definují, jak si sami sebe představují, a myslí, že je to pravda. V řeči s nimi se nedostanete přes jakousi hráz. Takže po složitém jednání, aby byl klid, raději primitivně kývnete k tomu jejich primitivnímu "love" nebo "mír". A je to marné: příliš málo poloostrovů, příliš málo vlád!
    Evropě stala se kdysi nehoda: ovládla skoro celou zeměkouli tělesně dřív, než ji stačila pochopit. Neuznala včas jiné lidi a jiné kultury. Evropan se snažil zestejnit svět pro sebe. A svět zas, aniž pochopil evropského ducha, přisvojil si naši organizaci, naše zbraně, šaty a nemoce. Naseli jsme kdysi po světě problémů, a teď je sklízíme. A to v době, kdy nemáme už takový technický předstih, to bohatství ani toho bojovného ducha. Můžou nás opanovat i zničit bílí, černí, žlutí. Vlastně je div, že to nedělají, když jsme jim k tomu prodali všecko potřebné.
    Evropa se cítí ohrožena a chce se bránit. K tomu by měla sjednotit své myšlenky, prostředky i síly. Sjednotit se, a nevzdát se svých odlišností: jak? Často jsem zvědavý, co se stane. Když čtu, že Evropa hyne, myslím si: neříkejte to, protože tím to uskutečňujete. Potom sedím a říkám si: Musí přece být nějaká lest proti hrubé síle. A občas zvednout zbraň.
    Samozřejmě, je to opovážlivost: vykládat o něčem, co jsem tak málo poznal jak Evropu. Ale zas, když nikam nesmím, můžu nezávisleji přemýšlet o tom, co jsem neviděl. Mám víc času a mapu. Hledím na složité, až cerebrálně rostlé tělo Evropy a cítím: Ona zas něco vymyslí!

    (Praha, duben 1987, psáno pro jakýsi sborník, jenž snad má vyjít v nakl. Suhrkamp.)

     -- 192 kB --  -- 118 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.