Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Rozhovory / 2007 Miroslav Balaštík


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 -> Tvorba
 -> Edice Petlice
 -> Charta 77
 -> Lidové noviny
 -> Literární noviny
 -> Časopis Obsah
 -> Fejetony
 -> Vydáno v zahraničí
 -> Bibliografie
 OBNOVIT Rozhovory
  • 1975 Jiří Lederer
  • 1976 Pavel Kohout
  • 1984 Karel Hvížďala
  • 1991 Vladimír Karfík
  • 1993 Jan Štolba
  • 1993 Bohumil Pečinka
  • 1993 Jůzl, Dvořák
  • 1994 Zbyněk Petráček
  • 1995 Jana Červenková
  • 1996 Libor Michalec
  • 1996 Milena Nyklová
  • 1997 Alexandr Kramer
  • 1998 Jakub Patočka
  • 1998 Šárka Nevidlová
  • 1999 Tomáš Němeček
  • 2002 Ladislav Verecký
  • 2002 Ludvík Vaculík
  • 2003 Jiří Peňás
  • 2004 Jan Čulík
  • 2005 Miroslaw Śmigielski
  • 2006 Tomáš Němeček
  • 2006 Renata Kalenská
  • 2006 Pavel Stojar
  • 2006 Karel Hvížďala
  • 2006 Vilém Faltýnek
  • 2007 Miroslav Balaštík
  • 2007 Ladislav Verecký
  • 2007 Ondřej Horák
  • 2007 Jan Němec
  • 2007 Robert Malecký
  • 2008 Jiří Peňás
  • 2008 Tomáš Němeček
  • 2008 Petr Zídek
  • 2009 Verecká, Hrabě
  • 2009 Ondřej Horák
  • 2010 Martina McLenehanová
  • 2010 Ondřej Mrázek
  • 2010 Petr Zídek
  • 2011 Petr Zídek
  • 2011 Holec, Pečinka
  • 2012 Agáta Pilátová
  •  -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Vysvobodil mě až Brežněv ...

    Miroslav Balaštík
    (Host, 13. června 2007, roč. 23, č. 6, s. 15 – 17.)

    Máte nějaké vysvětlení pro to, kde se v české literatuře šedesátých let najednou objevilo tolik výrazných spisovatelů? Z čeho vyrostla tak silná literární generace?
    Protože jsme byli komunisté, kteří to mysleli poctivě, a když se to začalo odchylovat, tak jsme jednali čestně. Co na to můžu jiného říct? Připomnělo mi to jednu historku z počátku devadesátých let Po převratu byly založeny Lidové noviny jako akciová společnost, která měla svoji správní radu. Já i Milan Jungmann jsme na ty správní rady chodili a furt se řešilo, kde vzít peníze. Padaly různé návrhy, až se objevilo to strašné: najít zahraničního partnera. Čímž začaly ty hrozné výprodeje. Hledal se partner německý a pak švýcarský. A jednou jsme po takové strašlivě únavné poradě stáli s Milanem na refýži, čekali na tramvaj a Milan říká: Nevíš, proč my toto děláme? A já mu odpovídám: Milane, protože jsme komunisti. Protože zase chceme jednat zásadově, čestně, ve prospěch věci. Když chodím po besedách se studenty, říkám jim: Teď se bojuje správně, ovšem jaksi trochu nadbytečně proti starým komunistům, ale proti mladým komunistům nikdo nic nedělá. Komunismus není názor, je to taková povaha, víte. Jsou určití lidé, kteří jdou s tím režimem, který je zrovna u moci. Lidé, kteří tehdy říkali "letučka" a teď říkají "briefing". Já na ty besedy se studenty chodím nerad, ale vždycky mě povzbudí, když vidím, že se to nějak opakuje.

    Je to ale trochu paradoxní, když tak silná literatura vyrůstá na frázích o socialistickém umění a budování světlých zítřků...
    Pokrok a vývoj se vždycky odehrával v terminologii své doby. Celá filozofie se dělala v terminologii křesťanství, muselo se chodit do církevních škol, dívat se církevními dalekohledy. Tak to prostě je. V padesátých letech byla společenská nutnost mluvit v komunistické terminologii, ale pod ni se dala ukrýt řada významů. Když jsem pracoval v rádiu, měli jsme furt průšvihy kvůli pořadům. Svou obhajobu jsme vždycky stavěli takto: "Ano, toto si myslíme my jako komunisté: už je třeba, aby děti kulaků směly studovat" A našli jsme vhodný citát z nějakého usnesení stranického. Ze všech mých prosem mě dostávala moje stranická organizace. Dostal jsem státní vyznamenání z rukou Čestmíra Císaře, a večer se vysílal pořad, na který přišel z ideologického oddělení KSČ rezolutní požadavek toho Vaculíka konečně propustit. Řešila to stranická organizace a přišli s nápadem poslat mě na měsíc do fabriky, a ještě jsem si mohl vybrat do jaké. Šel jsem do fabriky ve Zruči nad Sázavou, kde to bylo krásné za války.
    Do rozhlasu jsem ale nastupoval s velkými rozpaky, protože se mi zdálo, že to je hanba. Že být novinářem a rozhlasákem je hanba, neboť tato zařízení propagovala násilnou kolektivizaci. Nemohl bych odjet o prázdninách do Brumova, kde se budou ptát: Ludvo, co děláš? No v rozhlase... Hned při nástupu jsem řekl, a myslel jsem si, jen ať to vědí: Soudruzi, já nevěřím na vedoucí úlohu dělnické třídy. A oni se rozchechtali. Najednou se ukázalo, že to jsou lidi stejného názoru a že se pod tou terminologií věci řeší jinak.

    Skoro by se zdálo, že takový mírný útlak literatuře celkem prospívá...
    Ano, ale pro plnění úkolů v té době, jinak ne. Když pak vezmete samizdatovou literaturu, ta vzrušující díla, která byla proti režimu a o která byl tehdy takový zájem, po listopadu 1989 ztratila smysl, protože jejich téma bylo vyřízeno. Takže třeba taková povídka Karla Pecky "Pád Pythie" už úplně zapadla.

    Byla angažovanost spisovatelů ve věcech veřejných dána i tím, že literatura v šedesátých letech do jisté míry suplovala role, které by v normální společnosti plnila svobodná média?
    Angažovanost spisovatelů byla logická, protože o literatuře rozhodovala stranická kritéria. Jájsem se ale vůbec nepovažoval za spisovatele, moje první knížka Rušný dům byla vleklou stížností k nikomu na poměry ve výchově mládeže. Pak mě Ivan Klíma zlákal do Literárek, a když jsem vydal Sekyru, zjistil jsem, že jsem ve vleku nějaké síly, proti které jsem ale nemohl nic dělat. Potom mě chtěli do Svazu československých spisovatelů, aby jich, nás, tam bylo víc. Ani jsem tam neměl moc známých, nikdy jsem nebyl v Sovětském svazu, nikdy jsem nebyl u Černého moře, byl jsem naprosto nový člověk a teprve po sjezdu si mě všimli skuteční spisovatelé, Kohout, Kundera.

    Čtvrtý sjezd spisovatelů se zvnějšku interpretuje jako střet jedněch komunistů proti druhým. Jakou roli při tom hrála mladší generace, generace kolem Tváře - Jiří Gruša, Václav Havel a další?
    Oni využili situace, protože právě ti progresisti ve straně prosazovali, že stranická příslušnost není kvalifikace, že lidé mají být posuzováni podle práce. Proto mohla vycházet Tvář a Sešity.

    Jaká byla atmosféra na sjezdu?
    Na ten sjezd jsem se chystal s kamarády. Každý řekneme projev s tématem svoboda tvorby, svoboda slova. Že umělecké hledisko převažuje nad politickým a tak dál. Dali jsme si schůzku u Saši Klimenta, kde jsme si vzájemně řekli, o čem kdo bude mluvit. Já jsem jim to ale říct nechtěl, protože jsem si myslel, že by mi to rozmlouvali, že by říkali, abych neblbnul. Vůbec jsem soudruhům neřekl, co tam budu povídat, ani manželce ne. Předložil jsem to až těsně před projevem, takhle proti mně seděl profesor Felix Vodička, jen to prolítl a zakroutil hlavou a že můžu jít. Nejvíc mi pak zazlívali, že jsem řekl, že to, co se stalo v kultuře dobrého, nestalo se díky straně, ale navzdory ní. Po mém projevu se Hendrych zvedl a odešel, já jsem si šel sednout ke svému stolu. O přestávce mi Pavel Kohout přinesl pásek, protože mně padaly kalhoty, a Jelena Mašínová prášky na uklidnění. A pak nastal ruch - stenografky projev přepsaly a do večera se roznesl po celé Praze a všelijak se šířil.
    Další den, před jednáním sjezdu, se sešla stranická skupina, která projev odsoudila a změnila složení kandidátky do výboru svazu. Mne a další vyhodili. A pak následovalo čekánÍ. Ty projevy se samozřejmě nemohly hned publikovat, vzali nám Literárky, a Dušan Hamšík nám pak nosil zprávy, co se děje na Ústředním výboru. Samozřejmě jsme věděli, že donáší také jim, co se děje u nás, ale to mohl, to bylo správné, aby strana věděla, co si myslíme. A tenhle Dušan mi jednou povídá: je to dobrý, myslím, že tě nezavřou. Pořád totiž nechápali, z jaké platformy jsem mluvil. Dušan mi povídá: Já jsem je přesvědčil, že to máš ze svý hlavy, že ty vůbec nic nečteš.
    Začal jsem sice chodit do Ruzyně na pravidelné výslechy, ale to už byla tehdy taková veřejná věc a oni ze mě nechtěli dělat hrdinu. Už se ani moc nezavíralo. Poslední zavřený spisovatel byl Jan Beneš.

    Jistě jste ale tušil, že váš projev vyvolá bouřlivou reakci. 2e jen tak neprojde. Měl jste strach?
    Věděl jsem, že když to neřeknu já, tak to tam nikdo jiný neřekne. Víte, já jsem měl totiž doživotně něco vyřízeno. To byl můj vstup do KSČ. Nikdy jsem toho nelitoval, ale myslím, že jsem vstoupil nesprávně. Vstoupil jsem pod dojmem pokrokové literatury, pod dojmem naší avantgardy, H. G. Wellse a vůbec levicové literatury. Bylo to v květnu 1946, čtrnáct dní před volbami, proto, abych si pak nemohl říct, že jsem byl ovlivněný výsledkem. Pak mě pozvali na první schůzi stranické organizace. Zjistil jsem, že jsem nevstoupil k žádným spisovatelům a básníkům a H. G. Wellsům, byli to samí kluci, se kterými jsem nikdy nic neměl, s těmi jsem nekamarádil, nediskutoval po večerce rozčileně na chodbě internátu. Prostě jsem zjistil, že jsem jinde. A první úkol byl podřezávat reklamní tabule lidovcům. Toho jsem se nezúčastnil. Ale věděli, že umím zpívat, a tak mě nechali zpívat kuplet proti Tisovi. A když pak strana vyhrála ve volbách, řekl jsem si, že budu usilovat o nápravu, že musím vydržet. Když pak po únoru vyházeli ze školy všechny nekomunistické profesory, odešel jsem do pohraničí, dělal jsem vychovatele učňů a chtěl jsemje k socialismu vést svou cestou, podle svých myšlenek. To se mi dařilo půl druhého roku, než mě vyhodili. No a na to jsem myslel, když j sem stál na sjezdu s mikrofonem v ruce a nemohli mě vypnout. Chtěl jsem to mít všechno jednou provždy vyřešené, a tak jsem musel říct, co jsem si myslel.
    Ale ocitl jsem se v rozpacích: nejdřív nás s Pavlem Kohoutem vyhodili, potom nás rehabilitovali a na okresní konferenci nám vraceli legitimace. Já jsem ji nechtěl, ale Pavel Kohout říkal: Prosím tě, vítězství se nezahazuje. To se chceš zříct kamarádů, nezapomeň, kdo tě držel. Tak jsem si legitimaci zase vzal a vysvobodil mě pak až Brežněv. Holt ten Pavel Kohout. Ve všem se choval čestně. Ale já už jsem v tom být nechtěl.

    Jak to bylo se Slováky? Jak reagovali na vaše vystoupení?
    Nepřidali se k nám. Cítil jsem podporu Tatarkovu, cítil jsem u nich sympatie, ale s nádechem politování. Chtěli zmírnit cenzuru, to ano, ale ne odmítnout stranický diktát. Tak daleko nikdo nešel. Já už jsem v tom měljasno, také díky Ivanu Klímovi. Když vypukly polské události a my jsme o nich diskutovali, ptal jsem se: Prosím tě, co bude s vedoucí úlohou strany, jak bude strana plnit zodpovědnost za vývoj společnosti? A Klíma povídá: Jaká vedoucí úloha strany? To vůbec nemá bejt.



    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.