Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Rozhovory / 2007 Jan Němec


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 -> Tvorba
 -> Edice Petlice
 -> Charta 77
 -> Lidové noviny
 -> Literární noviny
 -> Časopis Obsah
 -> Fejetony
 -> Vydáno v zahraničí
 -> Bibliografie
 OBNOVIT Rozhovory
  • 1975 Jiří Lederer
  • 1976 Pavel Kohout
  • 1984 Karel Hvížďala
  • 1991 Vladimír Karfík
  • 1993 Jan Štolba
  • 1993 Bohumil Pečinka
  • 1993 Jůzl, Dvořák
  • 1994 Zbyněk Petráček
  • 1995 Jana Červenková
  • 1996 Libor Michalec
  • 1996 Milena Nyklová
  • 1997 Alexandr Kramer
  • 1998 Jakub Patočka
  • 1998 Šárka Nevidlová
  • 1999 Tomáš Němeček
  • 2002 Ladislav Verecký
  • 2002 Ludvík Vaculík
  • 2003 Jiří Peňás
  • 2004 Jan Čulík
  • 2005 Miroslaw Śmigielski
  • 2006 Tomáš Němeček
  • 2006 Renata Kalenská
  • 2006 Pavel Stojar
  • 2006 Karel Hvížďala
  • 2006 Vilém Faltýnek
  • 2007 Miroslav Balaštík
  • 2007 Ladislav Verecký
  • 2007 Ondřej Horák
  • 2007 Jan Němec
  • 2007 Robert Malecký
  • 2008 Jiří Peňás
  • 2008 Tomáš Němeček
  • 2008 Petr Zídek
  • 2009 Verecká, Hrabě
  • 2009 Ondřej Horák
  • 2010 Martina McLenehanová
  • 2010 Ondřej Mrázek
  • 2010 Petr Zídek
  • 2011 Petr Zídek
  • 2011 Holec, Pečinka
  • 2012 Agáta Pilátová
  •  -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Možná by se můj život odvíjel jinak

     --

    Komponovaný rozhovor o V(acu)L(í)KU za dveřmi
    Jan Němec
    (Host, 2007, roč. 23, č. 10, s. 7-11)

      Připravili jsme experimentální rozhovor: nikoli s jedním člověkem o mnoha věcech, ale s mnoha lidmi o jednom člověku. Ten princip je nám známý z literatury: Život skladatele Foltýna Karla Čapka nebo divadelní hra Martina Crimpa Pokusy o její život jsou založeny právě na tom, že různé postavy vypovídají o jednom člověku, jehož život a osobnost se takto skládají. Neexistuje tu žádná jistota nebo záruka, že onen člověk je skutečně tím, za koho jej druzí mají - ovšem možná také člověk není nikým jiným. My jsme se pokusili o život spisovatele Ludvíka Vaculíka a oslovili jsme 13 + 1 člověka...

       Otázka pro Pavla Kohouta: Ludvík Vaculík ve svém novém románu Hodiny klavíru popisuje i tuto situaci: V tramvaji ho oslovil mladý muž, že právě dočetl Sekyru a stala se pro něj bodem životního poznání. Vy jste ji zřejmě četl také jako mladý muž. Jak jste ji tehdy vnímal?
       Četl jsem ji jako muž už dozrávající; patřila k průlomovým literárním, divadelním a filmovým činům šedesátých let, které otevíraly cestu k politickému Pražskému jaru. Pořád čekám, že Ludvík završí své obdivuhodné dílo podobně hlubokou analýzou sebe sama mezi léty 1945 a 1968. Byla by určitě zajímavější než ta, o kterou jsem se pokusil já v knihách To byl můj život?.

       Otázka pro Václava Klause: Jak jste na konci šedesátých let hodnotil veřejné působení Ludvíka Vaculíka a zvláště prohlášení Dva tisíce slov?
      Každý, kdo prožíval šedesátá léta - a já jsem mezi ně patřil -, musí i s odstupem čtyř desetiletí považovat Ludvíka Vaculíka za jednu z klíčových osobností tehdejší doby. Je s ním spojeno mnoho textů i výroků, které by dnes bylo možné archivně najít. To je ale úkol pro někoho úplně jiného. Já považuji za rozhodující to, co přežívá a co člověka při vyslovení jména Ludvíka Vaculíka napadne okamžitě, tedy bez jakéhokoli „domácího" studia. Pro mne jsou to tři věci.
      První je jeho známé vystoupení na sjezdu československých spisovatelů v červnu roku 1967, který patřil k průlomovým okamžikům tehdejší doby a který i tehdejší komunistická moc pochopila jako kvalitativně nový fenomén. Ludvík Vaculík prohlásil, že „za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka", za což byl vyloučen z KSČ. Tím mimo jiné připomínám, že téměř dvě desetiletí členem KSČ byl, že byl reformním komunistou.
       Druhou je jeho román Sekyra, který - i když jsem ho už řadu desetiletí neměl v ruce - pro mne vedle Kunderova Žertu, románů a povídek Škvoreckého a rodícího se Párala zůstává klíčem k šedesátým letům. Dnešní přečtení tohoto románu by nám asi velmi přesně řeklo, kde se nacházelo tehdejší vidění světa a naší společnosti. To říkám bez jakékoli ex post moudrosti.
       Třetí věcí je jeho prohlášení Dva tisíce slov, které bylo vydáno v Literárních listech dne 28. června 1968. Teď se přiznávám, že jsem porušil svou zásadu a musel jsem se podívat na přesné datum. Skoro si ale kladu otázku, zda šlo o „jeho“ prohlášení. Pokud vím, text napsal skutečně Ludvík Vaculík, víceméně ho ovšem napsala tehdejší doba a on „pouze“ svými slovy tuto atmosféru skvěle vystihl. Ten text nebyl nejradikálnější. Nebyl nejostřejší analýzou tehdejší situace a tehdejšího tápání jak dál. I tehdy bych se pod něj podepisoval jen kvůli symbolice jeho možného efektu, ale tento efekt se ukázal být mimořádně významným a klíčovou roli tento text bezesporu sehrál. Pokud je někdo překvapen tímto mým postojem, chtěl bych říci, že už tehdy řada lidí kolem mne, sdružená v KMENu (v Klubu mladých ekonomů, jehož jsem byl „prezidentem"), viděla věci dost odlišně a tehdejší reformní pokus kritizovala evidentně zprava.
       Řekl jsem, že Ludvík Vaculík „vystihl dobu“, a navíc je třeba dodat, že to byl právě on, kdo tento text napsal, a to je třeba mimořádně ocenit.
       Mám k tomu jednu zvláštní osobní vzpomínku. V tehdejší době jsem intenzivně spolupracoval s Literárními listy a pravidelně jsem tam psal známý komentář, který byl publikován pod pseudonymem Dalimil. Tehdejšímu šéfredaktoru A. J. Liehmovi jsem jedno náhodné dopoledne do dalšího čísla Listů nesl svůj pravidelný komentář a on mi říkal zhruba toto: „To je škoda, že jste nepřišel o pár minut dříve. Před chvílí jsme do tiskárny odeslali jeden takový manifest s řadou podpisů a ekonomů tam moc nemáme. Váš podpis by se tam hodil.“ Tehdy jsem toho velmi litoval a je naprosto nepochybné, že bych tento text jako jeden ze signatářů bez mrknutí oka ten den ráno podepsal.
      Možná že by se můj život odvíjel úplně jinak.

      Otázka pro Jiřího Gruntoráda: Dokázal byste definovat prostor, který na mapě české samizdatové produkce náleží Vaculíkově Edici Petlice?
      Petlice je úhelným kamenem české a slovenské samizdatové produkce. Bez ní by samizdat neexistoval v té podobě, jak ho nyní známe. Za sedmnáct let existence od skromných počátků v roce 1972, kdy vyšlo několik svazečků, až do konce roku 1989 v ní bylo vydáno kolem čtyř set titulů původní české a slovenské beletrie, několik historických studií, celá řada sborníků a dokonce jeden ilustrovaný cestopis. Mezi „petiční“ tituly patří Seifertův Morový sloup, Havlova Audience, Hrabalův román Obsluhoval jsem anglického krále a desítky dalších, vesměs to nejlepší, co bylo v dobách takzvané normalizace napsáno. Většina titulů Edice Petlice se dočkala několika (dvou i více) opisů v rámci této edice a dalších opisů mimoedičních či v jiných „edicích". Nyní je známo kolem tisícovky autentických „petičních“ opisů. Každý z opisů představoval 12-15 exemplářů. Vynásobíme-li průměrný „náklad“ 13 kusů tisícem, vyjde nám pěkných 13 000 „petičních“ knih z dílny Ludvíka Vaculíka a Jiřího Müllera, který v Brně vedl moravskou „pobočku“ Petlice.
      Petlice byla první, nikoli však jedinou „edicí“. K inspiraci Petlicí se hlásí všichni samizdatoví „nakladatelé", kteří často dovedli své dílo k nebývalé dokonalosti. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století tak vznikla Edice Expedice, Česká expedice, Krameriova expedice, Studnice, Svíce, Popelnice, Edice Pro více, Klenotnice, Mozková mrtvice, Jitrnice - vybral jsem jen ty, které se i koncovkou názvu hlásí k Vaculíkově Petlici. Tyto „edice" vydaly další stovky titulů původních i převzatých, které se často opisovaly dále.
      Petlice nejenže splnila prvotní úkol zachovat rukopisy zakázaných autorů do příznivějších dob, ale dokázala je přinést čtenářům již v době jejich vzniku. Československý samizdat se díky Petlici také výrazně odlišuje od podobných aktivit v sousedních zemích.

    II

      Otázka pro Josefa Chuchmu: Snad v každé recenzi na knihu Ludvíka Vaculíka se zmiňuje jeho styl vyprávění. V čem podle vás spočívá jeho sugestivita?
      Sugestivita Vaculíkova stylu tkví v mnohočetném napětí. V napětí tak silném, že nakonec může u některého z těch čtenářů, kteří je nechtějí snášet, ale přitom se nemohou od autorových knih odtrhnout, vést k „rezignovanému" pocitu útěšné harmonie Vaculíkova psaní.
      Ta sugestivita tkví v tenzi mezi konzervativním obsahem, respektive konzervativní názorovou výbavou autora, a moderním podáním tohoto konzervatismu. Přičemž ten konzervatismus je opět rozporný: na jednu stranu Vaculíkovy myšlenky a myšlení, jeho fundamentálnost a zaťatost, na stranu druhou činy - konání buď přímo samotného spisovatele, anebo silně autobiografických postav v jeho prózách; konání, které tu deklarovanou zásadovost narušuje a problematizuje.
      A s oním moderním podáním se to má obdobně: archaizující slovosled i slovník, ale současně zkratkovitost, zhuštěnost, značný dynamismus vyprávění. Zejména Vaculíkova schopnost aforistické konstatace se potkává - navzdory tomu, že autor počítače dle všeho odmítá a píše na stroji - se samou podstatou výrazu, který je podle mě adekvátní digitálnímu věku. Neboť současná textová rozplizlost „internetového“ psaní je dětskou nemocí kultury, v níž technologie předběhly mozky a ruce pisatelů. Je to logický důsledek toho, že náhle, během historického zlomku sekundy, mohou psát a publikovat na síti téměř všichni, a tudíž se potkáváme s převážně nestrukturovanými, netvarovanými výlevy. Ale vyšším stadiem digitalizované kultury bude podle mě „starý dobrý“ důraz na tvar, na výstižnost, na přesnost a koncentrovanost psaní. A v tomto smyslu je Ludvík Vaculík - téměř jistě proti své vůli či bez jakéhokoli zájmu právě o takové výhledy - i spisovatelem budoucnosti.

      Otázka pro Jiřího Trávníčka: Ludvík Vaculík je znám jako autor, který své knihy staví z událostí vlastního života. Přesto jej intuitivně máme zařazeného jinde než v deníkové či pseudodeníkové literatuře. Jak to tedy s jeho romány vlastně je - jedná se o fikci, nebo biografii?
      Ludvík Vaculík svým psaním poněkud staví na hlavu ono rozlišení literatury na Wahrheit a Dichtung, fiction a nonfiction. Setkal jsem se s názorem, že pokud se Vaculík pokusil o skutečně fikcionální román, tak ztroskotal. Má jít o Morčata (1973). Nevím, ale nezdá se mi, že by Morčata představovala zrovna ztroskotání. A pokud ano, tak zcela jistě ne proto, že jde prvotně o text románové fikce. Chtít po Vaculíkovi, aby si ve svém psaní „uklidil", tedy aby spořádaně psal jasné texty fikcionální a jasné texty biografické, by bylo asi dost nepřípadné, ne-li přímo zhovadilé. Na Vaculíkovi nám stále jakoby vadí, že ze svých textů moc vyčuhuje, že se odmítá rozpustit v postavách, schovat se za fabulaci. Za stara by se řeklo, že svou látku neumí přetavit v románový tvar. Stejně tak by se však mohli cítit ošáleni i milovníci Wahrheit: co nám to dělá, rozhodl se, že bude psát deník, sumu toho, co rok dal, a po nějaké době už konstatuje, že mu postavy žijí autonomním životem, ba dokonce svými vlastními zápletkami (Český snář, 1981). Tož teda jak? Síla, kouzlo a dodejme, že i prokletí Ludvíka Vaculíka spočívá v tomto vypravěčském pobývání na hraně mezi fabulací a faktem, fikcí a biografií. Vaculík nám ukazuje, že nejsilnější fabulační bohatství se nachází ve skutečnosti, ba dokonce v její každodenní podobě. Jen je tam najít, jen si je pro sebe objevit. Zároveň nám však ukazuje, jak jsou tato fakta sama o sobě „němá", dokud se jich nedotkne fabulace. Je to zkrátka velký kontaminátor, ergo faktostředný konfabulátor.

      Otázka pro Břetislava Rychlíka: Jako jeden z mála jste četl nevydaný román Ludvíka Vaculíka Stará postel, označovaný za pornografický. Existuje ve Vaculíkově próze hranice mezi erotikou a pornografií? A jaké myslíte, že v ní mají místo?
      Nejenom že existují. On ty hranice vědomě vytvořil hradbou slov a jazyka, hloubkou propadání se do temných svárů srdce, duše, těla, pudů a svědomí. Pornografové nejsou příliš vynalézaví, neznají vášeň ani necítí vinu a nevnímají hřích. Je to usmýkané, udychtěné nic, tím by se zdravý člověk nemohl vteřinu zabývat, natož to považovat za umění. Zmohou se na vulgární popis jakýchsi tělocvičných úkonů. Podplukovníci sexu na buzerplace.
      Ludvík Vaculík však hledal jazyk pro vášeň, aby popsal svůj hřích (slovo sex se ani jednou nepoužije, stejně jako soulož). To je základní znak Staré postele, nikdo před ním takto vynalézavě nepsal. Je to povzbudivé, stejně jako bolestné, člověk se dokonce nehanbí, není přikován studem, je přizván k obcování dospělých lidí, ale je zasažen tou hloubkou přiznaného prožitku, sdílí vzrušení i pochyby či bídu neřešitelné existence vztahu dvou lidí s vlastními rodinami a partnery. To napětí, balancování na kraji propasti, na okraji zavržení, obnažení duše na absolutní dřeň by u nenadaného grafomana mohlo být nesnesitelné. Vaculík je mistr jazyka. Zakroutil češtině krkem bez stopy sentimentu k svému vlastnímu životu a horečnatě odvyprávěl silný příběh o krutosti a nejednoznačnosti lidské existence, kterou postavil bezohledně před čtenáře. A po letech těchto čtyřicet roků psaní věcně pod čarou glosuje, upřesňuje, dovzpomínává se. Neschovává se za literární postavu, jako vždy se sám zkoumá, je místy ze sebe zděšen, zaskočen, místy vzrušeně potěšen, kam až může v erotickém životě a ve svých fantaziích zajít. V mnohém to připomíná pohled Ladislava Klímy na lidskou existenci. Pohled výsostně básnický, absolutní esence slov. Pornograf zplošťuje život v tak trapné míře, s jakou leze čtenářům do těch částí těla, kam pořád dokola cosi upoceně strká.
      Místo hranice v erotické literatuře je tvořeno právě tou velikostí talentu, který umožní ohromit nás tím, na co sami nemáme dostatek odvahy a slov.

      Otázka pro Jonathana Boltona: Co Ludvík Vaculík přinesl české literatuře? V čem myslíte, že přesahuje její hranice? Jinými slovy, považujete Vaculíka za pouze českého, nebo i evropského autora?
      Když jsem uprostřed devadesátých let poprvé četl Český snář, mnoho lidí se mě ptalo, jestli cizinec, tedy někdo, kdo není zasvěcen do „disidentského" (případně pražského, českého nebo nevím jakého) prostředí, může této knize rozumět. Teď, po dvanácti letech a několikerém čtení, bych položil opačnou otázku - zda tuto knihu nechápe spíše (nebo dokonce pouze) ten, kdo k ní přistupuje „načisto", bez předsudků a vědomostí o postavách a světě, které Vaculík tak precizně a výstižně vytváří.
      Obdivuji Vaculíkovu větu, její složité struktury a rytmy, které jsou napůl hovorové a napůl knižní. Jazyk je mu nástrojem myšlení spíše než nástrojem snění nebo sebeprezentace. To zní paradoxně, Vaculík je přece spisovatelem první osoby a svým způsobem nedělá nic jiného, než předvádí sám sebe. Možnosti a úskalí sebepředvádění dokonce představují jedno z jeho životních témat. V sedmdesátých a osmdesátých letech ukázal, jak člověk může uniknout sice ne z moci režimu, ale z jeho kategorií, z jeho způsobů vidění, aby sám nastavil podmínky, za nichž bude pozorován.
      Nicméně toto sebepředvádění vždy zůstává otázkou jazykovou, a Vaculíkův jazyk nás většinou zve a provokuje k tomu, abychom si vytvořili svůj vlastní názor na jeho vyprávění. Na Českém snáři se mi líbí, jak nás vede z říše českého snu do světa snáře, tedy z říše samostatných fantazií do světa interpretace a interpretování, a to hned od první věty: „V noci jsem, nevím proč, nemohl spát..." Velice si cením, že Vaculík nežádá, abychom se ztratili v proudu jeho vyprávění. Různá překvapení jeho prózy, její záhady, opožděné významy a zpětná vysvětlení jsou sice občas svévolné - když jde o pouhé zatajování informací -, ale většinou mu jde o to, aby čtenáře vtahoval do proudu určité myšlenky. Vaculík umí vyprávět a přitom uvažovat, to je snad hlavní jeho přístup a postup - ne proud vědomí, ne proud parataktického vyprávění (které je v české literatuře zastoupeno až příliš), ale proud uvažování.
      Vaculík se zabydlel v českém jazyce jako málokdo. Už tím je autorem evropským. Otázka, v čem přesahuje hranice české literatury, je podle mne špatně položena. Spíše by měla znít: jaké hranice česká literatura Vaculíkem přesahuje. Na tuto otázku však bude umět každý pozorný čtenář odpovědět sám a po svém.

      Otázka pro Sjarheje Smatryčenku: Ludvík Vaculík není v zahraničí příliš známý. Myslíte si, že může být zajímavý i pro nečeského čtenáře?
      Rozhodně může. Vaculík umí zaujmout, umí velmi prostě, a přitom tak poutavě vyprávět příběh, umí být inteligentní, i když občas možná až příliš bezohledný. To, že je mu tato bezohlednost a otevřenost v popisování intimních podrobností svých vztahů s jinými lidmi - i veřejně známými - vyčítána, není nijak rozhodující. Copak nebyli otevření třeba Bachmannová nebo Frisch? Nebyl snad bezohledný dejme tomu Kipling? Dobře, Vaculík třeba není takový humanista jako Vančura, ale to nic nemění na tom, že je vynikající spisovatel. Zjednodušeně řečeno, spíše než svědectví o tom, s kým všechno to měl, což je záležitostí bulváru, mne (jako zahraničního čtenáře i jako milovníka literatury) zajímá spíše příběh a prostředky, jimiž je vyprávěn. A pak samozřejmě širší kontext - jaké (skutečné!) poměry panovaly v konkrétní zemi v konkrétní době.
      A proč Vaculík není příliš známý v cizině? Nevím, prostě se tam ještě nedokutálel. Možná je to nedostatečnou propagací, výtkami kritiků, nedostatkem odvahy překladatelů nebo ostražitostí cizích nakladatelů. Každopádně ne tím, že by jaksi nepřerostl české hranice. České, respektive moravské reálie a osobnosti v díle nejsou v rozumném množství pro zahraniční čtenáře překážkou, ba naopak, exotika přitahuje. Četné překlady knih Kunderových (Žert), Urbanových (Sedmikostelí), Kohoutových (Kde je zakopán pes) a dalších jsou tomu jen potvrzením. Třeba už to přijde.
      Mne nezajímá, zda je Vaculík spisovatel český, moravský, nebo evropský. Hlavně že je velmi lidský, poněvadž nic lidského mu není cizí.

    III

      Otázka pro Michala Viewegha: V Hodinách klavíru Ludvík Vaculík prohlašuje, že normální a zdravý člověk nepíše, anebo píše jako vy: řemeslně, jako odborník. Své vlastní psaní přitom chápe jako důkaz viny, implicitně mu tedy přikládá jakýsi hlubší motiv. Vy sám tento motiv ve Vaculíkových knihách nacházíte a ve svých nikoli?
      Ludvík Vaculík tradičně nadsazuje; jeho aforismy nelze přece chápat jako vážně míněnou „literárněvědnou hypotézu", s níž pak budeme polemizovat... Ale chcete-li: spisovatelé jsou stejně normální a zdraví či nenormální a nemocní jako nepíšící populace. Za druhé: údajný rozpor mezi „pouhým řemeslem" a „uměním, jež se dotýká klíčových existenciálních otázek atd.", je poněkud únavné klišé, které sice možná platí pro dvojici Kundera - Steelová, ale pro většinu autorů, kteří své psaní berou vážně, nikoliv. Za třetí: vinen je spisovatel například cizoložstvím, nikoli psaním. Psaní není hřích.
      Pana Vaculíka a jeho knihy mám nicméně rád a přeju mu tímto vše dobré.

      Otázka pro Olgu Sommerovou: V Hodinách klavíru Ludvík Vaculík také píše, že když hledívá na ženy v ulicích, ty, jež jsou oblečeny v kalhotách, z obrazu mizí. Sukně jsou tak vzácné, že se za každou podívám, stěžuje si a doznává se. Co myslíte, že by si musel obléci Ludvík Vaculík, abyste se za ním na ulici otočila vy?
      Ach ano, zcela souhlasím v tomto punktu s Ludvíkem Vaculíkem. Sukně jsou vzácné a je škoda přeškoda, že za ženami nevlají, když jsou dlouhé, že neodhalují krásné dlouhé nohy, když jsou krátké. Někdy si dělávám soukromou statistiku, v jakém poměru po ulici chodí kalhoty a sukně. Řekla bych, že je to 90 : 10.
      Na obranu tohoto pro mě a pro Ludvíka Vaculíka nepříznivého úkazu musím říct, že ve dvacátém století bylo na ženy naloženo tolik úkolů, že pro jejich zvládnutí musela na sebe žena natáhnout montérky neboli džíny. A protože žena potřebuje hodně pracovat, aby nebyla závislá na pánu živiteli, musela poněkud zapomenout, že je na tomto světě proto, aby byla ozdobou, aby za každou cenu deklarovala své ženství pro potěchu mužů. Ono takové zdobení sebere mnoho času, tudíž natáhnout na sebe kalhoty je jednodušší než sukýnku vykomponovat s botami a blůzičkou.
      Snad by se na mě Ludvík Vaculík na ulici zahleděl, nosím totiž zásadně sukně. Já bych se na něj zadívala v každém případě, ať by měl sukni nebo kalhoty. Protože já si cením osobnosti, nikoliv toho, do čeho je zabalena.

      Otázka pro Jakuba Patočku: Když jste četl poslední knihu Ludvíka Vaculíka, nezaskočila vás otevřenost, s jakou líčí peripetie v redakci Literárních novin? Mimo jiné tam vykresluje i váš obraz jako člověka obětavého, zapáleného, ale občas s nedostatkem stylu. Poznáváte se? A váš podobně diferencovaný obraz Ludvíka Vaculíka by vypadal jak?
      Spíše než otevřenost mě zaskočila míra stylizace. V něčem se poznávám, v lecčems ne. Knihu jsem nečetl rád, vrací mě ve vzpomínkách do doby, kterou bych nechtěl prožít znovu; leda jinak. S Ludvíkem Vaculíkem se máme rádi. Určitá disproporce v našem vztahu je přirozeně dána rozdílným objemem životních zkušeností i dosavadních výkonů, což je v pořádku. Knížku mám za výbornou, a myslím-li si, že má její autor kromě mnoha světlých i některé stinné stránky, rozhodně to nemám zapotřebí psát do časopiseckých anket.

    IV

      Otázka pro Jana Rejžka: Můžeme Ludvíku Vaculíkovi křesťansky odpustit některé jeho nehorázné výroky - například na adresu homosexuálů - s ohledem na to, že jiné jeho výroky „na plnou hubu“ tato někdy až hyperkorektní doba potřebuje?
      Formulace otázky se mi vůbec nelíbí. To se musíte zeptat spíš křesťanů, co a proč Ludvíku Vaculíkovi mohou či chtějí odpouštět, ne mne, pohanského psa. Už si také nepamatuji, co řekl na adresu homosexuálů. Dále, z čeho usuzujete, že žijeme v hyperkorektní době? Jak víte, které výroky ta doba potřebuje? Myslím, že jí jsou jakékoliv výroky úplně ukradené. V každém případě je i ten výraz o Vaculíkových výrocích „na plnou hubu" zavádějící. Jako by se do „hubování" dal autor teprve někdy loni kolem Vánoc. Pokud si za něco Ludvíka Vaculíka vážím, tak také za to, že své tvrdohlavé a nepopulistické názory říkal a psal po prozření z komunistické naivity většinu života a stál si za nimi, ať byla doba svinská nebo údajně hyperkorektní, ať je ta či ona doba potřebovala nebo ne. Potřeboval je říci především on sám, a o to tady jde! Kolik je dnes takových Vaculíků, kteří vás jedním názorem naštvou a jindy oslní? Hlavně nikdy nenudí. Kéž mu to vydrží.

      Otázka pro Ondřeje Vaculíka: Jaké to je lidsky i umělecky se vyrovnávat s tak výraznou osobností, jakou je váš otec?
      Já to měl usnadněné tím, že poměrně dlouhé (totalitní) období jsem se s ním nijak veřejně umělecky vyrovnávat nemusel. Svou „tvorbu" (hlavně divadlo u Radima Vašinky) jsem s tou jeho - jíž on co nejveřejněji obhajoval svou existenci - nijak nepoměřoval, šla si mimoběžně v málo ambiciózním prostoru krytém pseudonymem Ondřej Děd. Nicméně znaje zejména od tatínka kritéria tvůrčího prostředí disentu, usoudil jsem, že to, co já dělám, patrně nestojí za očekávanou odplatu ze strany režimu, a s kvalitou tvorby mého tatínka je to i nesouměřitelné.
      Druhá věc je, že nedokážu dobře odlišit ono obvyklé vymezování se syna vůči otci od onoho tvůrčího. Uvědomuji si ale, že má, řekněme, „tvůrčí vnímavost“ asi podvědomě stále více tíhne k okrajovostem, k tématům odlehlým, jež shodou okolností(?) nechal ležet ladem i tatínek. V tom případě ta mimoběžnost jen pokračuje, možná z podvědomého strachu, abych nemusel s ním soutěžit na hlavní frontě. Na druhé straně mu (nám oběma) zřejmě nechci působit žádné komplikace.
      V něčem s ním však soutěžím, i kdybych nechtěl. I mně se někdy v novinářském činění povede docela kvalitní text, a jemu naopak nepovede, což rozpoznat umím; já však za něj ať tak či onak vždy dostávám někdy až desetkrát menší honorář. To jemu přeju, ale sobě ne.
      Stávalo se a stává, že se někdo diví, jak si vůbec troufám vedle takového otce psát a vůbec něco dělat. Jiný naopak předpokládá, že nic jiného ani dělat nemůžu. V Českém rozhlase, pro nějž pracuji, vyprávějí se o tatínkovi hrdinské historky z dob, kdy on v něm v první polovině šedesátých let dělal. Povětšině se nezakládají na pravdě a jejich vypravěč se zpravidla snaží přeháněním znicotnit mě („jo tvůj táta, to byl machr, to byl správnej řízek, ten to s mikrofonem uměl, ten uměl stříhat, a jak von tady po chodbě takhle chodil...“), a tím překonat pocit vlastního zneuznání.
      Avšak těch chvil, kdy člověku nezbývá než se v souvislosti s Ludvíkem Vaculíkem přiblble usmívat, není tak mnoho, takže je to dobré.

      Otázka pro Ludvíka Vaculíka: Můžete o sobě do tohoto komponovaného rozhovoru napsat „poslední slovo“?
      V červnu se hodně vzpomínalo jisté události před čtyřiceti lety: toho sjezdu spisovatelů. A mluvilo se o Vaculíkovi: jakou měl odvážnou zásluhu na tom, co se dělo dál.
      Znal jsem toho dobrého muže, zatímco on mne, jak tu dneska jsem, tehdy neznal. Můžu potvrdit, že to, co se zjevilo tehdy, jevilo se od té doby stále: že on jednal ze svých důvodů a kvůli sobě, nikoli pro společnost. Proto tenkrát, i později, zklamával své příznivce, kteří od něho čekali politické jednání: že zaujme nějakou pozici, v níž byli rozhodnuti ho podporovat a následovat. K tomu se nerozhodl ani později v souvislosti se Dvěma tisíci slov a hlavně v roce 1990.
      Když o tom uvažuju v celistvosti, řekl bych, že to bylo jednání individualisty, jež mu bývalo vytýkáno i ve stranických posudcích. Bylo to gesto, jež tímto způsobem nabízel společnosti. On sám se jen chtěl odloučit a očistit od toho, co považoval za společenské zlo a špínu, ale nemínil tu společnost dále ošetřovat a sloužit jí: ať se každý očišťuje sám. A z tohoto povýšeného místa soudil o lidech troufale, co chtěl: veřejně, dodnes.
      Poprvé od té doby jsem si teď jeho slavnou řeč přečetl a vnímal jsem hlavně opatrnou přesnost, ale i ctižádost, s níž nalézal a formuloval něco, co bylo nalezeno a formulováno dávno předtím: všecko o charakteru moci a jejím vztahu k občanovi. Byl by se na to mohl odvolávat, ale nemohl: on to neznal. On tu, jako v jiných oborech, jež ho dráždily, chtěl být autorem. On stvořil i svou teorii o gravitaci, neutrinech a o času. Chtěl být autorem svého světa! A tu si myslím, že Vaculíkovo slavné vystoupení není příhoda z politiky, ale z literatury.
      Literární věhlas mu pak stačil. Nepotřeboval pokročit k namáhavější i riskantnější slávě politické. Však si všimněme, že i za takzvané normalizace všecko, co dělal, bylo činem pro sebe a pro věci, jež cítil jako své. Nevykonával nic politického, takže sama Státní bezpečnost ho přestala podezírat z politických mocenských cílů. Nikdy ho nezavřeli. (Major Fišer: „Pane Vaculíku, vy už si pište, co chcete, ale neorganizujte druhé...“) Ovšem: věděl, že i taková činnost, kterou vyvíjel, má politický význam. Alibi! Nezavřeli ho i proto, že nechtěli jeho figuru a jednání politicky povýšit.
      Mluvívá se dnes také o tom, že dnešní spisovatelstvo neplní jakousi očekávanou úlohu a že vůbec intelektuálové selhávají. To je omyl té ostatní, „neintelektuálské" společnosti, která chce dostat odněkud poměry, k jakým se nedovede zorganizovat. A je vládnoucími kruhy umlčována odkazem na volby jednou za uherský rok. Záporné stránky tohoto prožluklého systému jsou jiné téma: Vaculík i o tom psal, ale do akcí nepůjde. Vždyť vidí, že sám prezident republiky nemá ani tolik síly či vůle, aby zakázal noční provoz zastaváren, těch servisních center pro zloděje, například!
      Tehdejší Vaculík poznal svým inteligentním instinktem, že to byla jediná doba, kdy mohl takto vystoupit s něčím, „co všichni víte i beze mne", ale s čím se nikdo neodvážil. Kdyby se dneska na Václavském náměstí sešlo deset tisíc Vaculíků, a určitě jich tolik je, kteří by promluvili k dnešním vládnoucím kruhům, co by se stalo?

      („Poslední slovo", Lidové noviny 3. 7. 2007)


      Ludvík Vaculík (nar. 23. 7. 1926 v Brumově), spisovatel a fejetonista, v poslední době pianista pro vlastní potěšení. V šedesátých letech na sebe upozornil zejména románem Sekyra (1966), kritickým vystoupením na IV. sjezdu SČSS (1967) a manifestem Dva tisíce slov (1968). V následujícím desetiletí zakládá samizdatovou Edici Petlice (1972). Mezi jeho nejznámější romány vedle Sekyry patří Morčata (1977), Český snář (1983), Jak se dělá chlapec (1993), Loučení k Panně (2002), Hodiny klavíru (2007).


     -- 401 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.