Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Rozhovory / 2010 Petr Zídek


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 -> Tvorba
 -> Edice Petlice
 -> Charta 77
 -> Lidové noviny
 -> Literární noviny
 -> Časopis Obsah
 -> Fejetony
 -> Vydáno v zahraničí
 -> Bibliografie
 OBNOVIT Rozhovory
  • 1975 Jiří Lederer
  • 1976 Pavel Kohout
  • 1984 Karel Hvížďala
  • 1991 Vladimír Karfík
  • 1993 Jan Štolba
  • 1993 Bohumil Pečinka
  • 1993 Jůzl, Dvořák
  • 1994 Zbyněk Petráček
  • 1995 Jana Červenková
  • 1996 Libor Michalec
  • 1996 Milena Nyklová
  • 1997 Alexandr Kramer
  • 1998 Jakub Patočka
  • 1998 Šárka Nevidlová
  • 1999 Tomáš Němeček
  • 2002 Ladislav Verecký
  • 2002 Ludvík Vaculík
  • 2003 Jiří Peňás
  • 2004 Jan Čulík
  • 2005 Miroslaw Śmigielski
  • 2006 Tomáš Němeček
  • 2006 Renata Kalenská
  • 2006 Pavel Stojar
  • 2006 Karel Hvížďala
  • 2006 Vilém Faltýnek
  • 2007 Miroslav Balaštík
  • 2007 Ladislav Verecký
  • 2007 Ondřej Horák
  • 2007 Jan Němec
  • 2007 Robert Malecký
  • 2008 Jiří Peňás
  • 2008 Tomáš Němeček
  • 2008 Petr Zídek
  • 2009 Verecká, Hrabě
  • 2009 Ondřej Horák
  • 2010 Martina McLenehanová
  • 2010 Ondřej Mrázek
  • 2010 Petr Zídek
  • 2011 Petr Zídek
  • 2011 Holec, Pečinka
  • 2012 Agáta Pilátová
  •  -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Podporuji sílu, která se opře větším silám

     --

    Petr Zídek, foto Jan Zatorsky

    (Lidové noviny, 20. března 2010, roč. 23, č. 67, příloha Orientace, s. 26)

    S Ludvíkem Vaculíkem o jaru, o pěstování nihilistické nálady, o programu strany, kterou bude volit, a o nevyhnutelné srážce s oranžovým trpaslíkem

    Tichá a prázdná kavárna Veletržního paláce je ideální místo pro interview nejen s nedaleko bydlícím Ludvíkem Vaculíkem. Uniformovaný příslušník místní bezpečnostní služby nás zdraví a říká spisovateli: „Hlavně nezapomeňte, jaro je tady.“ Vaculík jen přikyvuje. „Ano, ano, jste již třetí, kdo mi to připomíná.“

    LN Už máte svůj pravidelný jarní sloupek napsaný?
    Moje Jaro je tady bylo sice pravidelné, ale nebylo vždycky ve stejném termínu. Někdy to bylo skutečně k jaru, někdy třeba až v dubnu nebo květnu.

    LN Jednou dokonce v červnu.
    Nu, tož vidíte. Napíšu to a zase to jako obvykle pošlu do Literárních novin, které pořád dostávám a nad kterými přemýšlím, prohlížím je a uvažuji o jejich podobě.

    LN V jednom ze starších fejetonů Jaro je tady píšete, že v dětství jste jaro poznával podle rostoucích střechýlů. Podle čeho si určujete datum na psaní dnes? Podle počasí, nebo podle kalendáře?
    Až se k tomu zmátořím, zmůžu a donutím. Bude to další věc, až dokončím tu, kterou píšu teď, a to je takový sloupek o psaní Josefa Holcmana. Píšu to do těch nových novin, které se jmenují Kultura.

    LN Proč vlastně píšete stále do Literárních novin?
    Z loajality k té značce. Mně nic nebrání tam psát. Jaké jsou ty noviny? To je přece úplně jedno, protože ony budou takové podle toho, kdo tam bude psát. Nesdílím názor svých přátel, kteří se proti těm novinám postavili a nepíšou do nich. Já k tomu nemám žádný důvod.

    LN Takže žádnou metodu, jak dojít k datu, kdy je potřeba začít psát Jaro je tady, nemáte?
    Pocit povinnosti se stupňuje, stupňuje, až je k nesnesení. Pak začnu psát. Nevolím zelené

    LN Na konci prvního Jaro je tady, které vyšlo v květnu 1968, píšete: „Přál bych si, aby už byl normální režim. Aby se dalo něco hezkého napsat o jarním zasedání parlamentu.“ Normální režim máme už dvacet let, napíšete někdy něco hezkého o jarním zasedání parlamentu?
    Nenapíšu. Já ho nedostatečně sleduju, protože mě to trochu nudí. Ale hezkého by se o tom něco napsat dalo.

    LN Dalo, nebo mělo?
    Podívejte se, dokonce si myslím, že by se i mělo. Protože se nemá pořád živit a pěstovat taková ta skeptická, až nihilistická nálada. Na to téma je někdy možno se podívat také z humornější a zábavnější stránky.

    LN V Jaro je tady z roku 1989 píšete: „jsem už dosti starý, a nevypracoval jsem si ještě ten čistý postoj, který patří k normálnímu životu: všestrannou nevšímavost k politice.“ Opravdu jste se někdy vážně snažil si tu nevšímavost k politice vypracovat?
    Neusiloval jsem o to. Ale to jsou jen taková slova. Je to projev nechuti k té politice a snaha vidět, že život se skládá z důležitějších věcí. Ale teď se mi to daří i bez úsilí.

    LN Takže si politiky už nevšímáte?
    Já si jí všímám sám trochu a o něco víc si jí všímám, když mi o ní vypráví paní Vaculíková, která ji sleduje pečlivě.

    LN Hádáte se pořád doma o politice?
    Ne, já s ní prostě souhlasím. Ona je k některým lidem a věcem kritická a priori, já se nehádám a jen řeknu: „Ale, kdoví, jak to je.“ Třeba když se mluví o Langrovi.

    LN Překvapilo mě, že jste nebyl se svými přáteli na akci „volíme zelené“. Už nevolíte zelené?
    Mě nikdo nezval. Možná je to tím, že jsem do těchto novin napsal, že budu volit TOP 09. Normálně bych volil zelené, jenomže mně jde o to, podpořit tu sílu, která se má opřít těm větším silám. Aby si všechno nerozdělovaly jen ty dvě velké strany.

    LN Ale to přece mohou zelení také.
    Ale nejsou tak silní. Nebudou mít v parlamentě takovou pozici. Já vám teď položím jednu zkušební otázku: Čapek někde píše o lidových písních a naráží na zajímavou věc. Zpívá se třeba: „Tichá voda do Dunajka padala, keď som bola od šuhajka sklamaná.“ Začíná to nějakým přírodním dějem, nic to nemá společného a ona začne zpívat, jak byla zklamaná. A že nikdo nenapíše: „Když na jaře padala vláda, já jsem šel po kolenou za milou.“ Tyto příklady jsem si vymyslel, ale je to toho druhu. To je zajímavý úkaz. Co to znamená? No, že tyhle věci nemají pro člověka důležitost, nejsou v jeho biologii.

    LN Na Silvestra jste napsal, že sociální demokracie nevyhraje volby. Stále si to myslíte?
    Budu to říkat.

    LN A co z programu TOP 09 vás nejvíce oslovuje?
    Po pravdě řečeno, vždyť já tak docela nevím. Já se řídím takovou taktikou, aby se ty síly vybíjely na tom jevišti. Když hlásali svůj program, to jsem nedával pozor. No, co tam můžou mít? To, co každá ta strana. Je třeba zlepšit lidi.

    LN Co vás vlastně na dnešku nejvíce štve?
    No všecko, všecko. Podívejte se, štve mě to, co je vlastně neřešitelné. Že politika přitahuje lidi horší, špatné, zištné. Docela by mě zajímalo, jak dopadne člověk, který tam přijde s těmi nejčistšími úmysly. Jestli je vůbec možné tomu odolat. Na rozdíl od paní Vaculíkové tak moc nenadávám, protože si myslím, že se to dá změnit jenom odzdola. Každý přispívá k tomu, jak ty poměry vypadají, a co nesnáší, má odmítat. Aby vznikala půda, v níž se nebude tak dařit těm kariéristům. Je prostě třeba zlepšit lidi, což zní velice nábožensky. Já dostávám na besedách otázku: „Pane Vaculíku, nechtělo by to nových 2000 slov?“ Prokristapána, nechtělo. Tehdy jsme žili v režimu, kde zlo sídlilo v jednom centru a jedním úderem se zasáhlo. Kdežto dnes se zlo demokraticky rozptýlilo, takže každý musí porážet to zlo vedle sebe. Zní to sice řečnicky nebo moralisticky, ale stejně je to pravda.

    LN Jak můžeme porážet třeba takové zlo, jakým je vysoká nezaměstnanost?
    To opravdu nemůžeme. Můžeme ale posuzovat chování lidí, kteří na to mají vliv. Myslím, že třeba poskytnout slevu na pojištění tomu, kdo zaměstná nějaké další lidi, že to je opatření správného druhu.

    LN V jednom sloupku jste navrhoval, aby se práce rozdělila mezi více lidí. Myslíte, že je to proveditelné?

    No, to já nevím, jestli je to proveditelné. To je přesně ta věc, které nerozumím a kterou by měli uvážit ti, co tomu rozumí. Velice nás oba překvapilo, s paní Vaculíkovou, když jsme se dozvěděli, že o podporu v nezaměstnanosti může žádat i ten, kdo dobrovolně sám opustí práci. Je to pravda? Víte o tom něco?

    LN Myslím, že je to tak, jak říkáte.

    To je hrozné. Že se někomu nechce dělat, vystoupí z práce, a ještě žádá o podporu v nezaměstnanosti, to se mi zdá sprosté. Nezaměstnanost je vždy půdou k radikální politické agitaci. Mladým lidem nikdo nedává program, který by byl pro ně zajímavý, aby je také tělesně zaujal, aby něco stavěli, budovali, to myslím obrazně. Mladý člověk procitne ke svému vědomí a ke své duševní a tělesné síle a nemá s tím kam. Dříve se to z nich vytřískalo na vojně.

    LN Měla by se znovu zavést?
    Vojna ne, ale občanská služba. I pro ženy. Nahraditelná tím, že by někdo už někde byl, kde slouží.

    LN Bohatí podle vás dnes u nás neumějí užívat své bohatství. Co s tím?

    To je dáno duchem té doby, jak kdo to bohatství cítí. Bohatství znamená také určitou důstojnost a odpovědnost. Třeba se to časem vyvine, ale mě už z toho hlava nebolí. Ale co mě na dnešku nejvíce vadí, je reklama. To je mor. Ta drzost té reklamy, to vnucování, nevkus, reklamy přes celé štíty domů, to je přece hnusné. Uvědomuji si, kolik lidí se tím živí a že některé ušlechtilé činnosti mohou existovat jen proto, že žijí z reklamy. Ale tím to není méně ošklivé.

    LN Jak to řešit?
    Velké reklamy u dálnic zakázat. Vtelevizi tomu vymezit čas mimo pořady. Proto se nedívám na Novu, protože to dávají do pořadů. Reklama je opravdu nevkusná.

    LN Ale k demokracii asi nevkus patří. Když vládne lid, vládnou průměrní, a tudíž nevkusní.

    Ano, a od toho jsme tady my, abychom jim to zakázali.

    LN My osvícená elita?
    Ano, ano, nebo rozumná vláda. Na to snad stačí ministr, aby zakázal billboardy u silnic.

    LN Máte pochybnosti o demokracii, dokonce jste napsal, že „nutné a správné akty nemohou vzniknout všeobecným hlasováním“ a že musí vzniknout „jakýsi řídicí útvar nad parlamenty a bankami“. To skoro vypadá, že jste členem nějakého spiknutí.
    Nejsem. Ten orgán se nedá ustavit volbami, ten by se zmocnil funkcí, kdyby získal zbraně. Ani by nemusely střílet. Kdyby se zmocnil policie nebo armády, tak by mohl vyhlásit volby a vybírat si z těch navržených. Záleželo by na tom, jaké by tento orgán měl stanovy. Zásada by třeba byla, aby byla proporcionálně zastoupena určitá povolání či místa bydliště, omezeno by to bylo nějakou inteligencí či schopností. Ale v tom orgánu by pak panovala přísná demokracie.

    LN Ale většina asi nikdy neodhlasuje, aby se dala moc menšině.
    To nemůže. Ledaže by to bylo kryté hlasování. Že by jako hlasovali o něčem jiném. Podkarpatská Rus byla připojena k Sovětskému svazu tak, že lidi se měli zapsat, kdo chce brambory. Zapsali se všichni, a pak se zjistilo, že hlasovali o připojení k Sovětskému svazu. Nevím, jestli je to pravda. Vesmírné bytosti

    LN Podle nejnovějších zpráv narazí s 86procentní pravděpodobností za milion a půl let do naší sluneční soustavy oranžový trpaslík Gliese 710 ze souhvězdí Hada. Myslíte, že to zvládneme?
    Téhle události se nedožijeme, neboť umřeme na jinou nehodu. Nedovedu si představit, že by půl druhého milionu let pro nás na zeměkouli vydrželo příznivé klima.

    LN Takže věříte teoriím o globální změně klimatu?
    Říci, zda to zhoršuje člověk, na to je ještě malá pozorovací doba. Ale rád věřím, že se to zhoršuje, protože sám mám takovou náladu. Já o tom přemýšlím v souvislosti s tím, že musím trochu měnit svůj postoj k tomu, co mi není moc sympatické, totiž k dobývaní vesmíru. Člověk musí asi usilovat o to, aby byl bytostí vesmírnou, a má se připravit na to, že se bude muset přestěhovat na nějakou jinou planetu. Buďto všichni, nebo prostřednictvím volených zástupců. Takže za toho půl druhého milionu let bychom třeba také už mohli být jinde.

    LN Není to trochu parazitismus, že jednu planetu vybydlíme a pak odletíme na nějakou jinou?
    Není. My jsme se sem nenasadili. Tím jste mně připomněl jednu anekdotu: Země se setká s jinou planetou a ta se jí ptá: „Jak se máš?“ – „Ale, prosím tě, měla bych se dobře, ale dostala jsem lidi.“ – „To jsem měla taky, to přejde samo.“

    LN O Vánocích jste psal, že si připravíte pár Posledních slov do Lidových novin pro případ svého úmrtí. Už jste s tím začal?
    Ne, ještě ne. Já jsem také trochu pověrčivý, takže bych měl dojem, že to tím trochu přivolávám. Ale bylo by to chytrý, že? Půl roku mrtvý a podávat hlášení: „Vy to tam máte takhle, ale mně je to už fuk, víte!“



    Životopis: Ludvík Vaculík (1926)
    Prozaik a novinář. Narodil se v Brumově, vyučil se u firmy Baťa, po válce vystudoval Vysokou školu politickou v Praze. Pracoval jako vychovatel, pak jako novinář (v Českém rozhlase, později v Literárních novinách). Býval členem KSČ, vyloučen dvakrát: poprvé po proslovu na IV. sjezdu spisovatelů, v němž zkritizoval režim. Je autorem manifestu 2000 slov (1968) a jedním z iniciátorů Charty 77. Do roku 1969 vydal romány Rušný dům (1963) a Sekyra (1966). Za normalizace směl doma publikovat jen v samizdatu, vydával ineditní edici Petlice, redigoval sborníky fejetonů, psal prózu: Morčata (1970), Český snář (1980). Po pádu komunismu mu vyšla řada knih, mj. Jak se dělá chlapec (1993), Milí spolužáci! (1995), Nepaměti (1998), Hodiny klavíru (2007). Naposledy vydal sebrané kratší texty Dřevěná mysl (2008) a Tisíce slov (2009). Každé úterý píše fejeton do Lidových novin.

     -- 473 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.