Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Rozhovory / 2006 Pavel Stojar


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 -> Tvorba
 -> Edice Petlice
 -> Charta 77
 -> Lidové noviny
 -> Literární noviny
 -> Časopis Obsah
 -> Fejetony
 -> Vydáno v zahraničí
 -> Bibliografie
 OBNOVIT Rozhovory
  • 1975 Jiří Lederer
  • 1976 Pavel Kohout
  • 1984 Karel Hvížďala
  • 1991 Vladimír Karfík
  • 1993 Jan Štolba
  • 1993 Bohumil Pečinka
  • 1993 Jůzl, Dvořák
  • 1994 Zbyněk Petráček
  • 1995 Jana Červenková
  • 1996 Libor Michalec
  • 1996 Milena Nyklová
  • 1997 Alexandr Kramer
  • 1998 Jakub Patočka
  • 1998 Šárka Nevidlová
  • 1999 Tomáš Němeček
  • 2002 Ladislav Verecký
  • 2002 Ludvík Vaculík
  • 2003 Jiří Peňás
  • 2004 Jan Čulík
  • 2005 Miroslaw Śmigielski
  • 2006 Tomáš Němeček
  • 2006 Renata Kalenská
  • 2006 Pavel Stojar
  • 2006 Karel Hvížďala
  • 2006 Vilém Faltýnek
  • 2007 Miroslav Balaštík
  • 2007 Ladislav Verecký
  • 2007 Ondřej Horák
  • 2007 Jan Němec
  • 2007 Robert Malecký
  • 2008 Jiří Peňás
  • 2008 Tomáš Němeček
  • 2008 Petr Zídek
  • 2009 Verecká, Hrabě
  • 2009 Ondřej Horák
  • 2010 Martina McLenehanová
  • 2010 Ondřej Mrázek
  • 2010 Petr Zídek
  • 2011 Petr Zídek
  • 2011 Holec, Pečinka
  • 2012 Agáta Pilátová
  •  -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Skončit s psaním se nechystám

     --

    Pavel Stojar
    (Mladá fronta Dnes, 11. 11. 2006, roč. 17, č. 263, s. B/7)

    Zlín - Ludvík Vaculík před nedávnem vydal knížku Polepšené pěsničky. Známého spisovatele tato knížka představuje z neobvyklého pohledu. Ukazuje jeho neobyčejně blízký vztah k lidovým písničkám. Součástí knížky je dokonce cédéčko s písničkami, které Vaculík nazpíval s cimbálovkou Jana Rokyty.

    Ludvík Vaculík v tom nic zvláštního nevidí. S písničkami vyrůstal od narození. „Vyrůstal jsem jako všecky děcka v naší rodině a okolo. Ale je to určitě i tím, že mě ty pěsničky víc zajímaly. Pěkná nota mě chytne, zapomenu slova, ale notu si pamatuju. Pěsnička taky vždycky vypráví nějaký příběh,“ vysvětluje spisovatel.

    * A kdy jste se začal o písničky zajímat víc?
    Musím povědět, že to začalo ve Zlíně. Když jsem přišel v jedenačtyřicátém roce k Baťom a býval jsem na světnici s chlapcama z nejrůznějších koutů, tak jsem si uvědomoval tu rozličnost těch krajů, nářečí a povah. Měl jsem k tomu takový jakokdyby studijní sklon. Začal jsem si kupovat zpěvníky, četl je a když jsem hrál na housle, tak to už jde jedno k druhému.

    * Máte nějakou skutečně nejoblíbenější písničku?
    Zrovna v té nové knížce mám na tuto otázku odpověď: Tak se může ptát jen ten, kdo umí šestnáct pěsniček. Mezi šestnácti se dá vybrat, ale při tak velkém množství se to nedá vůbec povědět. To záleží na náladě.

    * Polepšené pěsničky jsou takovým spíše rozverným a hravým kouskem. Neplánujete teď třeba nějaký vážnější román?
    Ale vždyť já pořád něco píšu. Zároveň mám rozepsanou knížku, ke které se teď vrátím. Dopředu ale o svém psaní nikdy nemluvím. Jsu pověrčivý, víte?

    * I když jste letos oslavil už osmdesátku, pořád čile komentujete dění kolem...
    To je způsob, kterým já se vyrovnám s tím, na co člověk nemá žádné jiné obrany. Psaním si to člověk pro sebe jakoby vyřídí a hotovo. A je už taková náhoda, že to zároveň pomáhá stejně naladěným lidem, čtenářům, kteří jsou rádi, že to za ně aspoň někdo řekne. Ten smysl to má.

    * Ale přesto, vzhledem k vašemu věku, nechystáte se už do spisovatelského důchodu?
    Ne, ne. To záleží na stupni únavy a taky na zvyku. Jsem zvyklý psat, tož prostě píšu. A za druhé: Musím si nějak vydělávat peníze, šak z důchodu sa nežije.

    * V jednom rozhovoru s vámi jsem se dočetl, že se vlastně ani spisovatelem necítíte...
    Spisovatel je do veliké míry řemeslník. Košíkář jde okolo potoka, nařeže proutí a z toho proutí plete. Podobná je představa lidí o spisovatelích. A skutečně znám spisovatele, kteří chodí, dělají si výpisky ze zajímavých setkání, zapisují si zajímavé formulace a věty, a když takto seberou materiál nebo najdou osud, a nemusí to být ani osud jejich vlastní, tak z toho upletou tu knížku. Tak to já nedělám. Hlavní postavou mého psaní jsem vždycky jen já. Můžu psát jen to, co si sám myslím, co cítím, co se stalo mně osobně. A o jiných lidech tak, jak je vidím. Mě musí ten životní materiál donutit, abych to napsal. Píšu jenom to, co musím, kdežto spisovatelé píšú, co chcú.¨

    * Vy si ale přece také vedete deníky...
    To se nedá říct, že bych si vedl deník. Ale vždycky v kritickém období si zapisuju, co se děje. Ale mám zásadu, že při tom nikdy nemyslím na publikování. Zapíšu to přesně, jako to vidím a cítím. Někdy, třeba až šest roků potom, se z toho stane rukopis. Až v době, kdy jsu schopný se na to dívat, jakoby to psal někdo jiný.

    * Všechny vaše knížky jsou autobiografické, dokážete si představit, že byste napsal například román založený jen na fabulaci?
    Kdybych měl silný důvod. Mimoto já i do toho, co je autobiografické, tož stejně fabuluju. Protože teprve tam, kde se člověk odtrhne od vlastního příběhu, začíná ta svoboda výmyslů. Pak můžete o někom povědět něco, co byste o sobě nikdy neřekl. Takový příklad je v Cestě na Praděd, kde jsem si vymyslel ženu a příběh s tou ženou, který se během té cesty vůbec nemohl udát.

    * Dovedete si představit, že byste se živil něčím jiným než psaním?
    Nemám potřebu si to představovat. Jistě vím, že bych to dokázal. Šak jsem se ve Zlíně živil jako švec. Byl jsem Mladým mužem u Baťů. Mám tovaryšský výuční list jako obuvník. No, živil bych se nějak.

    * Jistě, vím, že jste se vyučil u Bati. Zajímá mě ale, jestli by vás taková práce uspokojovala...
    Ne. Kdyby mě to bylo uspokojovalo, tak bych u toho ostal.

    * Někdy se nepříliš kladně vyjadřujete o mladších českých spisovatelích. Je naopak některý, který vás příjemně překvapil a potěšil?
    Když říkáte, že jsem se nehezky vyjádřil, tak doufám, že jsem je nejmenoval.

    * Jmenoval, například Jáchyma Topola nebo Miloše Urbana...
    Ale to snad ani ne. Obou těch mužů si vážím. Ale třeba ten Jáchym Topol. Ta jeho Sestra to je asi výborně napsaná knížka, ale je o něčem, co je mi protivné. Když jsem začal tu jeho knížku číst, tak mě uváděl do společnosti, které se v životě úspěšně vyhýbám. To jsou ti ožralci, hospodští řváči nebo narkomani. Mě pak ta knížka nebaví. Ten Topol za to nemůže. Nebo když si vezmete Viewegha, s tím jsem o tom i často mluvil. To je přesně ten typ spisovatele, o kterém už jsem mluvil. Rozhodne se udělat knížku, ta knížka se čte a má úspěch. Ale já už jsem to prohlédl. Ani by mě ale nenapadlo Viewegha urážet, to je prostě názor na tu knížku. I když jsou i jiní spisovatelé, třeba ten Urban. Toho jsem velice rád četl a vytkl jsem mu jedinou věc -že to v poslední kapitole změnil na ekologickou propagaci. Celkově ale nemám k mladým spisovatelům dobrý vztah. Oni podlehli módě ošklivosti. Aby byli originální, aby něco odkrývali, prostě píšou škaredé věci.

    * Jste znám jako velký odpůrce moderních komunikačních prostředků. Nemáte mobilní telefon ani počítač?
    Nemám. Ale to není nějaké staromilství. Ani se nebojím, že bych to nedovedl ovládat. Prostě pozoruju, jak se člověk stává čím dál závislejší na technice jakéhokoliv druhu. Musím? Nemusím. Když nemám internet, nemůže mě nikdo na dálku ošidit, napálit, nic blbého mi nabídnout, nebo dokonce mě okrást. Nemám mobil? Nemůže mi nikdo volat, když nejsem doma. A nemůžu dostat žádné blbé zprávy.

    * Váš text Dva tisíce slov burcoval v roce 1968 lidi a díky němu jste se stal legendou pražského jara...
    Málokdo si uvědomuje, že já bych ty Dva tisíce slov nepsal. To za mnou přišla skupina lidí, kterých jsem si vážil, s tím, že je třeba tu veřejnost trošku povzbudit. To bylo před okresními konferencemi strany, na kterých se rozhodovalo, jestli dostanou většinu konzervativci nebo Dubčekovci.

    * Nemáte někdy pocit, že dnešní doba potřebuje nějaké další pražské jaro? Nebo manifest, jako bylo Dva tisíce slov?
    Manifest to nespraví. A pouličního povstání bych se bál, když to vidíme v Maďarsku nebo v Paříži. Jsou to varovné signály a znamená to, že v tom režimu je cosi špatného. Ale já bych nechtěl u toho, co se jednou určitě stane, už být.

    1989, foto Stanislav Penc -- 80 kB --

    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.