Ludvík Vaculík - Hlavní stránka Ludvik Vaculik
* 23.7.1926     † 6.6.2015
PROZAIK, FEJETONISTA a PUBLICISTA
 

Rozhovory / 2006 Vilém Faltýnek


  Domů

 -> Životopis
 -> Sborník k 50. narozeninám
 -> Články k 80. narozeninám
 -> Sborník k 85. narozeninám
 -> Články na rozloučenou
 -> Tvorba
 -> Edice Petlice
 -> Charta 77
 -> Lidové noviny
 -> Literární noviny
 -> Časopis Obsah
 -> Fejetony
 -> Vydáno v zahraničí
 -> Bibliografie
 OBNOVIT Rozhovory
  • 1975 Jiří Lederer
  • 1976 Pavel Kohout
  • 1984 Karel Hvížďala
  • 1991 Vladimír Karfík
  • 1993 Jan Štolba
  • 1993 Bohumil Pečinka
  • 1993 Jůzl, Dvořák
  • 1994 Zbyněk Petráček
  • 1995 Jana Červenková
  • 1996 Libor Michalec
  • 1996 Milena Nyklová
  • 1997 Alexandr Kramer
  • 1998 Jakub Patočka
  • 1998 Šárka Nevidlová
  • 1999 Tomáš Němeček
  • 2002 Ladislav Verecký
  • 2002 Ludvík Vaculík
  • 2003 Jiří Peňás
  • 2004 Jan Čulík
  • 2005 Miroslaw Śmigielski
  • 2006 Tomáš Němeček
  • 2006 Renata Kalenská
  • 2006 Pavel Stojar
  • 2006 Karel Hvížďala
  • 2006 Vilém Faltýnek
  • 2007 Miroslav Balaštík
  • 2007 Ladislav Verecký
  • 2007 Ondřej Horák
  • 2007 Jan Němec
  • 2007 Robert Malecký
  • 2008 Jiří Peňás
  • 2008 Tomáš Němeček
  • 2008 Petr Zídek
  • 2009 Verecká, Hrabě
  • 2009 Ondřej Horák
  • 2010 Martina McLenehanová
  • 2010 Ondřej Mrázek
  • 2010 Petr Zídek
  • 2011 Petr Zídek
  • 2011 Holec, Pečinka
  • 2012 Agáta Pilátová
  •  -> StB
     -> Další texty
     -> Video
     -> Fotografie
     -> Vystavy
     -> Prameny
     -> Odkazy
     -> O webu

    Peněz se dnes bojíme více než tehdy strany

     Vilém Faltýnek

    (Rozhovor z roku 2006, publikován byl v Lidových novinách 13. června 2015)


    Nepublikovaný rozhovor s Ludvíkem Vaculíkem z roku 2006 o jeho působení v Československém rozhlase na přelomu padesátých a šedesátých let.


    Na Ludvíka Vaculíka vzpomínáme jako na skvělého prozaika, novináře a fejetonistu, ale v pozadí trochu zůstávají jeho začátky. V letech 1958–1965 působil v Československém rozhlasu. Zisk to byl vzájemný. Vaculík připravoval mimořádné pořady do vysílání a sám tříbil svůj autorský rukopis, který později zúročil třeba v reportážní práci, ale zejména ve specifickém orálním charakteru svého textu.

    Ludvík Vaculík se stal specialistou na takzvané "problémové pořady" o mladých. Ze stovek jeho námětů jmenujme třeba reportáž o svatbě předsedy ČSM v Kralupech nad Labem, portrét svazácké předsedkyně Barbory, která obhajuje problémového učně. Točil o tom, zda mají zemědělská družstva pouštět mladé pracovníky na doškolování, jedním obyčejným pracovním dnem provázel studentku střední uměleckoprůmyslové školy, aby zjistil, jak žije, jak přemýšlí o své budoucnosti, jaká je.


    Ať už bylo téma jakékoliv, Vaculíkovy pořady se nedaly označit jako obvyklá, ideologicky jasně vymezená suchařina komunistických sdělovacích prostředků. Ludvík Vaculík pronikal pod povrch, byl analytický, originální, zábavný. "Říkali jsme mu Egon Ervín Vaculík," vzpomíná rozhlasový režisér Karel Weinlich, podepsaný pod mnoha jeho reportážemi. "Vaculík byl tvrdohlavý Valach, který se za věci rval." Vaculík dával prostor obyčejným lidem, neprověřeným stranou, sám vstupoval před mikrofon a jako ten, kdo se nebojí ptát, jak věci jsou skutečně, se stával vedlejším hrdinou svých pořadů. Vlastním příkladem dokazoval, že v odkrývání skutečnosti je možné zajít dál, než se do té doby zdálo.

    - Vaše pořady se dlouhá desetiletí skrývaly v rozhlasovém archivu na nepopsaných páscích. Jeden jsem dostal do ruky. Stálo na něm Mikrofon mladých –Včera mi bylo patnáct. Nic víc. Ty názvy mi nic neříkaly. Autor, interpret, režisér – nic tam nebylo. Pak jsem si pořady poslechl. Dikcemladého reportéra zněla velmi povědomě. Pokud je ale autorem známý tvůrce, proč tam chybí jeho jméno? A pak mi to došlo. Někdo se pokusil váš pásek ukrýt před cenzurním dohledem, aby přežil dobu, kdy jste

    Kdy se to mazalo.

    - Ano, kdy jste byl nežádoucí osobou. Takže vypustil podrobnosti a my dnes můžeme slyšet tři nebo čtyři nahrávky z té doby. Z desítek nebo stovek pořadů, které jste natočil. Jeden se jmenujeMarkéta touží po řece

    No! Na tu rád vzpomínám…

    - a ten druhý se jmenuje Vašek je pašák.

    Na ten si moc nepamatuju. Není to o klukovi, co kradl růže?

    - Je to spíš mozaika příběhů, dva kluci si ze sebe utahují, jeden posílá dopisy jménem toho druhého a je to o kamarádství a o tom, jak si vybudovat dobré jméno. Tyhle dva pořady jsou ze začátku 60. let. Vy jste byl tehdy rozhlasák na plný úvazek?

    Ano. Pracoval jsem v redakci pro děti a mládež. Byla rozdělená na část pro mládež, Pionýrskou jitřenku, to byl pořad pro děti, pak tam byla hudební redakce, kterou vedl (Miroslav) Turek, a pak literární redakce, která vysílala pohádky.

    - A od začátku jste se věnoval "problémovým" reportážím?

    Mě přijali do téhle mládežnické redakce, kde tehdy běžely různé pořady, třeba Sportovní týdeník mládeže, Mikrofon mladých a Včera mi bylo patnáct. Mikrofon mladých byl pro dospělejší lidi, kde se mluvilo o vážnějších životních otázkách, kdežto Včera mi bylo patnáctměl jaksi upoutat pozornost, působit na posluchače, bavit je, upozornit je, jako aby četli, aby se učili a tak. Prostě bylo to věkově zaměřené.

    - V té době jste už měl za sebou práci s mládeží. Čerpal jste ze zkušeností vychovatele?

    Ale to se v tom…  Na to jsem nemyslel, o tom to nebylo, k tomu jsem se nevracel.

    - Byla tehdy pro vás otázka, jak dělat takový pořad nově, aby zaujal? Dokázat něco, co tu ještě nebylo? Stál úkol takhle?

    Podívejte, já jsem do toho rozhlasu šel s nedůvěrou. Mě oslovila tehdejší šéfredaktorka (Dagmar Maxová – pozn. red.), když si přečetla v literárním časopise Květen úryvky z knížky, která vyšla později pod názvem Rušný dům. A nabídla mně, jestli bych nechtěl u nich pracovat. A já jsem se zhrozil té firmy rozhlas. Státní rozhlas, to bylo jako Rudé právo. To přece byla ta převodová páka strany, to já bych nikdy… Já jsem byl v KSČ, absolvoval jsem Vysokou školu politickou, mohl jsem pracovat v Rudém právu – no ale to pro mě vůbec nepadalo v úvahu. Já jsem dokonce ani nepsal nikam proto, že když jsem četl, co se tiskne, tak to jsem já nemohl psát. A teď najednou do té státní trouby, kterou byl Československý rozhlas!

    - Tak co vás tedy přesvědčilo?

    Ta paní působila sympaticky, ano, a říkala: "Podívejte se, tak uděláme takovou domluvu… jsou taky psané pořady, tak nám jeden pořad napište, jen tak, experimentálně, co byste rád." A bylo tam nahuleno, ona celou tu dobu strašně kouřila. Tak jsem si povídal, no počkejte. A napsal jsem Monolog vášnivého nekuřáka. Oni se bavili a vysílali! Z toho jsem poznal, že jsou tolerantní, že to jde, ale že to není na nic, oni kouřili dál. A to mám takhle dodnes. To je i s těmi Posledními slovy, co píšu do Lidových novin. Prostě můžete napsat všecko, pro sebe jste si to vyřídil, ale s ničím to nehne, že. No ale to už tak je.

    - Nebylo to k ničemu, ale přece jen jste tam šel.

    Udělal jsem externě asi deset pořadů a zjistil jsem, že když sám vím, co jako se tak asi může, že mně všecko projde. Tak jsem nastoupil. A v takové úvodní schůzi jsem řekl: "Víte, soudruzi, ale já nevěřím na vedoucí úlohu dělnické třídy." A oni se rozchechtali. Tak jsem pochopil, že ten proces, který jsem měl sám v sobě, stejné myšlenky že jsou už i v mnoha lidech. To už totiž byl ten obrodný proces.

    - Tenkrát bylo běžné, že texty reportáží četli hlasatelé. Autorský, autentický přístup, jaký známe z dnešních médií, byl tehdy v rozhlase velmi neobvyklý. A vy jste začal vstupovat do svých pořadů jako autor.

    Podívejte, první můj pořad byla reportáž ze svazácké svatby. V Kralupech nad Vltavou byla svazácká organizace a pořádali tam svazáckou svatbu. Tak přijel přenosový autobus, napojili kabely, že, a teď jsem si řekl: "Kde to budu natáčet? No tak budu s mikrofonem, jak jde, tu svatbu sledovat." A všecko jsem dělal na mikrofon. Popisoval jsem, jak nevěsta vypadá, jak je oblečená, a teď tam bylo, jak si říkají ano…  A vysílalo se to takhle. S jediným střihem: já jsem tomu předsedovi ČSM, který se ženil, dal otázku, jako co teď dál, co manželství a ta funkce dohromady…A on byl potichu a vzadu někdo z jeho soudruhů řekl: "A seš v prdeli." A já jsem byl tak rád, že to řekl, že to najednou bylo takhle pravé. Ale to jsem musel vystřihnout. Sprosté slovo se tehdy nesmělo. Ale co se stalo! Tento pořad šel na celo redakční poslech, kde dr. Josef Kolář (vedoucí mládežnické redakce – pozn. red.) tehdy říkal: "Tak tady máme pořad. Přišel nový člověk, který si všiml, že rozhlas se dělá mikrofonem." A tak jsem tam byl uveden.

    - Jak ty pořady vznikaly?

    Já žasnu nad tím:měl jsem tenkrát úvazek a nemusel jsem každý týden mít jeden pořad. Protože se počítalo, že redaktor musí někam jet, poznat situaci, natáčet, stříhat a tak. Já když dneska mluvím s lidmi z rozhlasu, myslímsi, že ty poměry pro jejich práci se zhoršily.

    - Určitě, redaktora, který má v rozhlase srovnatelné podmínky, bychom asi dneska těžko hledali.

    Ale v to se počítá i to, že materiál z reportáže se musel přepsat a dát schválit na HSTD (Hlavní správa tiskového dozoru – pozn. red.).

    - To znamenalo určitě další zdržení. Aměl jste s těmi pořady pravidelné problémy? Mluví se o "problémových pořadech", protože poprvé otevřeně pojednávaly sporná témata, ale ony na druhou stranu i vám způsobovaly potíže.

    No tak ano, někdy ano. Některé se nevysílaly, některé se vysílaly. Některé se musely stříhat, že. Ale podívejte se, já jsem měl štěstí. Vždycky když z ÚV přišla stížnost nebo nějaká námitka, musela to projednat stranická organizace. A ta naše stranická organizace se mě vždycky zastala. To byl, jak říkám, vývoj myšlení, už v tom se objevoval ten obrodný proces, že. A já jsem za tyto problémové pořady dostal státní vyznamenání za vynikající práci. Odpoledne jsem dostával vyznamenání a večer toho dne se vysílal pořad, za který jsem dostal stranický trest. Šel jsem na měsíc do fabriky. Takové to tenkrát bylo.

    - A který to byl pořad, vzpomenete si?

    Ne, už nevím. Já jsem měl na takzvaném zlatém fondu asi deset pořadů, ale pak musely být smazány. No a tenhle pořad Markéta touží po řece, to bylo rozkošné. Víte ten pohyb nebo vývoj k větší svobodě spočíval v tom: Markéta byla holka průserářka a s ní natáčet, to jste si musel morálně a politicky obhájit. Že to je nadaná holka a že měla štěstí, že ji ti lidé okolo chápali a tak. Mladí lidé to poslouchali, protože to bylo o něčem, co se stávalo i jim. Blbci okolo nich je neprověřovali, nepustili je na studium a podobné měli potíže. A právě ty jsme vyhledávali. To byla doba, kdy se třeba poprvé začalo mluvit, že děti kulaků taky mají být vzdělány, že. No.

    - Byl by takový pořad možný i dneska?

    Ta doba dávala inspiraci. Dneska bych řekl, že kdybyste proti něčemu měli bojovat, tak proti čemu to bude? Proti čemu? Když byla redakční porada o plánu vysílání, určilo se téma, a kdo to dostal za úkol, řekl: "A proti čemu to má být?" Protože bylo automatické, že je to proti něčemu. Je to na obranu těch mladých lidí, má je to povzbudit, přilákat k vysílání. Ale když to mělo být na jejich obranu, tak to vždycky bylo proti něčemu. Proti blbosti na škole, proti blbosti v dílně, proti blbosti mezi nimi…

    - Těm pořadům je přes čtyřicet let, ale dodneška je na nich přitažlivé, že v nich volně a živě přemýšlíte vy i vaši hrdinové. Dopřáváte jim možnost odbočky, slepých cest, odpovědi s nimi hledáte.

    No tak když jste s tím člověkem mluvil, tak měl taky slovo, že.

    - Ale vy jste to po něm nečistil, nerovnal jste jeho řeč. Prostě jak to řekl, tak to zůstalo. A i to asi bylo těžké obhájit.

    Nebylo právě. Taková byla tendence v mládežnické redakci, kterou vedl tehdy dr. Jiří Kolář a po něm Ferdinand Smrčka. My jsme byli opravdu… jakási výjimka! Některé problémové pořady se dávaly na celo redakční poslech. A ředitel Hoffmann hájil svůj názor a víte, co bylo zvláštní? Že když většina soudruhů s ním nesouhlasila, on jim ustoupil. To byl rys té doby. Já když dneska někde mluvím s mladými lidmi, ti to vidí černobíle: komunismus – a hotovo. Ne, ta hranice šla přes lidi. Jaký kdo byl. Blbci zkazí každý režim. A k povaze režimu patří, jestli vůbec v něm máte místo proti těm blbostem se stavět. Dneska se můžete velice, ale nic nevyhrajete. Já říkám: dneska se ředitelé mnohem víc bojí, než se báli tehdy ředitelé. Mnohem víc se dnešní ředitelé bojí peněz, než se tehdy ředitelé báli strany.



    nahoru
    WebarchivJsme na Facebooku
    100% obsahu spravováno systémem iRES.