Další články

Květiny Lidových novin poslané řekou písmen Ludvíku Vaculíkovi k pětasedmdesátým narozeninám Nejdříve se musí samozřejmě narodit. Narodí-li se v Brumově a je už od dětství vnímavý k valašské přírodě, stavením, lidem, písním a nezkaženému jazyku, je o něm rozhodnuto. S kamarády indiány proplížil svůj kraj po břiše a kamarádi s ním dodnes žijí, ať jsou živí, nebo ne, a přes jakkoliv vysoký intelekt je stále jejich náčelníkem. Vytvořil ze svého života rušný dům, a nemusí si tedy nic vymýšlet. Vychází ze sebe, stačí mu poznané a prožité domýšlet. Jen jednou si pohrál s morčaty. Stále má u sebe sekyru, kterou zatíná do všeho, co překáží přirozenému světu. Dlouho a pečlivě skládá věty, aby byly plné a dozrálé. Není to jen věcí výběru a kladení slov, ale myšlenek. Umí se vztekat, ovšem zloba druhých s ním nepohne. Má tak pevný základ, že je stále svůj. V osobním i veřejném životě. To všechno dohromady dává spisovatele, bez něhož by česká literatura, publicistika a česká společnost byla o hodně chudší a nedozrálejší.
Antonín Jelínek, literární kritik

Milý pane Vaculíku, vždycky se těším na čtení od Vás, vždycky mi v hlavě způsobíte průvan, vždycky jsem okouzlená Vaším humorem, oslovená Vaší moudrostí, která je zvláštním spojením vyhraněné individuality s nejzákladnější lidskou zkušeností. Vždycky mě dostanete osobním nasazením, jež ze všeho, co píšete, úplně srší. Pořád a pořád, neúnavně. Ale vlastně jste mi nedávno zasadil ránu: to když jsem Vás potkala v neděli večer v divadle a Vy jste mi několikrát celý rozechvěný říkal, že ještě nemáte pro Lidovky fejeton, že ani nevíte, o čem bude, že ho vždycky touhle dobou máte napsaný, celá léta... Panebože, tak on to má i takový machr! říkala jsem si udiveně. Tak on má ten strach spisovatel navždycky. No tohle!
Přeju Vám radost, sílu, zdraví, Vaše Tereza Boučková spisovatelka

Milý Ludvíku, čas od jednoho jubilea k druhému se pro nás tak zkrátil, že by snad bylo nejlepší zavést generální blahopřání, které by platilo od pětasedmdesátky výše, ad libitum, "dokud nás smrt nerozdělí". Jedno takové jsem vymyslel extra pro Tebe: Přeju Ti, abys napsal ve zdraví ještě aspoň tisíc čtyřicet Posledních slov do Lidovek.
Tvůj Jan Trefulka, spisovatel

Ludvíka Vaculíka si já spojuji se svým vlastním myšlenkovým zráním, tedy s dobou šedesátých let, kdy jeho román Sekyra hrál velmi důležitou roli. Jistě nejen u mne. Jeho pozdější díla bych si netroufl hodnotit.
Václav Klaus, předseda Poslanecké sněmovny

Někdy v létě l967, kdy byl Ludvík Vaculík v nemilosti u tehdejšího ÚV KSČ, mně někdo přinesl doma vyrobený tehdy módní "knoflík s nápisem" k připevnění na klopu. Byl vyroben a doma "uvařen" z dentakrylu a na něm nápis: I like Vaculík (Ludvík). Špendlík ale nedržel, knoflík se nedal připnout. Tak jsem si ho schovala na památku. Tehdy jsem nedovedla text v angličtině ani vyslovit, dnes to již umím. Obsah znamená "Mám ráda Vaculíka Ludvíka". Dentakryl i obsah vydržel! Alespoň že něco člověku vydrží 34 let.
Jiřina Šiklová, socioložka

Ludvík Vaculík je člověk, který si toho bere hodně na starost, a často se pro to sám na sebe zlobí. Padl by už dávno pod tíhou té dobrovolné odpovědnosti, kdyby nebyl zároveň mocen jazyka, který dovede být právě tak hravý jako brutálně bezohledný. Dostal mě už mnohokrát - člověk jen lapá po dechu a žasne, jak tu větu sestavil. Ludvík Vaculík není zastupitelný.
Petr Pithart, předseda Senátu

Vážený pane Vaculíku, za obec Dobřichovice, kde máte dům, vám přeji mnoho dobrého, zdraví, spokojenost a dlouhá léta elánu, duševní svěžesti a tvůrčích nápadů. Děkuji vám za vaše pevné postoje, za krásné knížky a za báječné fejetony, v nichž často píšete o naší obci s novým mostem přes Berounku. Měli jsme pro vás připravený dárek - trvalou průkazku na přejezd mostu, ale Ústavní soud nám tento symbolický prezent zhatil, protože minulý týden vybírání poplatku zakázal. Přijměte tedy mým jménem poděkování a toto malé přání.
Václav Kratochvíl, starosta obce Dobřichovice

Zavolali mi, abych napsal Ludvíkovi k narozeninám, ale nejvýš deset řádek. Jenže jak má člověk napsat v deseti řádkách o někom, koho zná pětačtyřicet let a zažil s ním, že by to vydalo na dva snáře. Lámal jsem si hlavu tři hodiny. Žena mi poradila: počkej do rána, třeba se ti bude něco zdát. Namítl jsem, že o Ludvíkovi se mi zásadně nezdá. Ale zdálo se mi! Seděli jsme s kamarády kdesi venku, snad v Dobřichovicích. Najednou kolem mě cosi letí, lapím to a koukám: je to zlatá mince. Ukazuju ji Ludvíkovi, a on říká: Jo, ty tu občas lítají. Protože vím, že peníze, ani papírové, k Ludvíkovi moc nelítají, je mi jasné, že mince symbolizovaly skvělé, nenapodobitelné, pošetilé, selsky buřičské nápady, kterými Ludvík ve svém psaní všechny udivuje. A tak mu přeju, aby ty zlaté mince k němu pořád lítaly v symbolické a aspoň občas i ve skutečné podobě. Zasloužil by si to za vše, co kdy konal nezištně.
Ivan Klíma, spisovatel