Jiří Peňás: Věčné jaro patriarchovo

Věčné jaro patriarchovo. Čas dějin a čas přírody Ludvíka Vaculíka

Jiří Peňás

(Respekt, 10. 4. 1996)

Hlas Ludvíka Vaculíka zní vinou současné pravidelné přítomnosti v deníkových rubrikách pomalu už profánně. V každotýdenní anketě Magazínu MF Dnes a odnedávna i v Posledním slově v LN připomíná často stereotypního hlasatele tradicionalistických pravd selského rozumu - instance, k jejíž spolehlivosti je lépe být ostražitý, neboť jí vždy něco chybí, především pohled na svět jako na nepojmutelnou a nezaručenou šíři možností. Od apodiktických promluv jiných advokátů zemitosti se však ty Vaculíkovy krátké texty liší na první pohled. I to, co stojí na zdánlivém okraji, bývá nejen dobře stylisticky naformulované, ale je v nich - vždy alespoň stopově - ještě navíc patrný jakýsi dramatický spor vnějšího absolutního nároku a vnitřního, podtextového vědomí jeho nedosažitelnosti. To i z marginálnosti činí výpověď, něco, na co čekáme se zájmem, i když se nám třeba zdá, že Vaculíka máme přečteného a ničím nás už překvapit nemůže. 

Střed je všude 

Jenže co je vlastně u autora Vaculíkova typu okraj a co centrum? Vždyť celé jeho psaní je soustavnou reflexí a nic pro něj není typičtější než neustálé pozorné, umanuté porovnávání věcí obecných i intimních v zrcadle jeho řádu. Ten se přitom jednoznačným a lehce přehledným může zdát jen povrchnímu pozorovateli. Ve své těžko pojmenovatelné podstatě je plný hlubin a protimluvů, obsesí i jasných názorů, je výstižný i zkratovitý, humanistický i na samém okraji čehosi, co tu raději ani nepojmenováváme.

To všechno, co by u druhých bylo těžko něčím jiným než sebestředným shlukem nekonzistentních postojů, Vaculík používá jako zručný kasař soustavu paklíčů, díky níž proniká i k těm nejobtížněji dosažitelným obsahům. Ovládne je přitom prostě, s volností a svobodou výrazu, jaká byla dána v moderní české literatuře sotva několika jeho předchůdcům. 

Proto není možné vést skrz Vaculíkovy texty, nějakou příkrou linii. Vyrůstají z jednoho kadlubu a v každém z nich je obsažen autor ne-li celý, pak alespoň jeho rozhodující část. Tak i jeho fejetony jsou rovnocennou součástí díla, jazyk je v nich stejně vytříbený a kritika poměrů stejně plná jako třeba v Českém snáři, osobní tíha, kterou nesou, váží často stejně jako ty nejobtěžkanější partie v románu Jak se dělá chlapec. A přesto jsou výsledkem fejetony, které dodržují podstatu žánru, jsou tedy lehké, nezatížené a pod čarou - za což vděčí především Vaculíkovu jazyku, v němž je věta jakoby vepsána do hudební osnovy, a dále bravurně udržované distanci mezi vážným a humorným. Díky ní je i ta bída existenciální nebo civilizační držena ve snesitelném poměru s jakousi zbytkovou nadějí, která vzniká možná právě jen v okamžiku zápisu. 

Obsese a názory 

Příležitost k připomenutí si, co takový vaculíkovský komplex protikladů čítá, poskytuje nedávno vydaný výbor z jeho publicistiky, kterou uveřejňoval v posledních pěti letech ve svých domovských Literárních novinách. Nazvaný je po jednom charakteristickém textu Nad jezerem škaredě hrát. 

Vaculík se po listopadu mohl jako respektovaná osoba vrátit k možnosti veřejně mluvit k veřejným záležitostem. Zároveň ale pokračoval v tom druhu psaní, pro něž si vydobyl prostor v čase, kdy mu publikační omezení paradoxně přineslo nemalou tematickou svobodu (využitou pak v Českém snáři). Jedno z napětí Vaculíkova psaní totiž spočívá v tom, že veřejnou roli se zaujetím hraje, ale zároveň dělá (někdy to vypadá, že i proti svému úmyslu) vše pro to, aby mu nezůstala jako "funkce". Byla by to možná ta nejcennější pozice, jakou ve svobodné společnosti může nezávislý intelektuál zaujmout, kdyby ve Vaculíkově případě neobsahovala jedno velké čertovo kopyto. Jak ty extrémní - někdy i křiklavě scestné - tak bohužel i ty racionálnější podoby jeho názorů jsou mnohdy do sebe nerozlišitelně propleteny, a splývají do výstřední pózy svérázného a sebou samým zaujatého solitéra, předkládajícího koncept světa, který má mnohem blíž k patriarchální utopii než například k návrhu realizovatelné nápravy věcí. Do jeho textů, určených pro společenské angažmá, se co chvíli vlamují jakési literátské obmyslnosti a úhyby, takže i to, co je na nich racionální, bývá přesvíceno karnevalovou výstředností (viz titul Už dost lidských práv! - a je už pak skoro lhostejné, co bude obsahem textu). Potvrzuje se tu rozdíl mezi slovem psaným a slovem konaným: to, co se jedinečně vyjímá, nebo aspoň často zajímavě zní v kontextu autora a jeho díla (třeba i fejetonu), krachuje v praktické diskusi. Jak takové spolehnutí na literární, artistní zázemí dopadá, ukazuje názorně list, který Vaculík loni adresoval Václavu Klausovi ( Vážený pane premiére!). Ne že by Vaculík měl méně pravdy", naservíroval ji však tak nepoužitelným, výstředním a průstřelným způsobem, že pro premiéra bylo jen hračkou smést ji ze stolu. Ostatně zvláštním tématem by byla Vaculíkova pozoruhodná loajalita k pořádkům a režimnímu statu quo, přenesená snad z přísně hiearchizovaného patriarchálního řádu, jež se dokonce projevovala i v některých momentech před převratem a jejímž výsledkem je nejspíš i pamětihodné selhání v historické konfrontaci s premiérem v pořadu Sedm dní loni v březnu. 

Vaculíkova konkonformita je neposlušností přísně pro vlastní potřebu. Jeho principiálnost je vrtkavá a náladová. Nevstupuje do polemických témat jako individualita, kolem níž by se mohlo vytvářet pole kritického neklidu, jaké například v poválečném Německu vznikalo kolem integrující osobnosti spisovatele Heinricha Bölla. Jeho autorita měla v zemi, procházející tehdy raušem hospodářského zázraku, cenu vyrovnané a zásadové mravní záruky, byl jakýmsi spisovatelským strážníkem demokracie a ideje společnosti, která se nesmí pokoušet vylhat ze své minulosti. U Vaculíka, muže srovnatelné umělecké váhy a snad i podobného společenského založení, se nelze nikdy spolehnout, kdy u něj umanutosti opět převáží a popřou zase část jeho věkovité prestiže - například návrhem na zřízení romských ghett, proslulým postojem k Salmanu Rushdiemu atd... 

Věčný návrat fejetonisty 

Jádro Vaculíkova dramatu vzniká na třecích plochách mezi možnostmi reflektujícího člověka a jeho potřebou (nijak samozřejmou) překročit sebe sama. V posledních letech se rozevírá hlavně v těch textech, které pokračují ve fejetonové tradici zahájené už před desetiletími. Její páteří jsou ty, jež nesou vracející se titul Jaro je tady a Srpnový den. V těchto a nejblíže příbuzných textech se smývá nános individuálních ambicí a společenských masek a Vaculík své psaní a svůj jazyk směřuje k věcem, jejichž kořeny vězí ve zkušenosti přírody, tradice a čím dál tím víc i ve vědomí vlastního přibližujícího se konce. V nich vymezuje své místo v čase, který kromě své pádivé dějinné linie má i svou podobu cyklickou, tedy tu, kterou vnímá celou bytostí a nejbezprostředněji na své zahradě, mezi svou flórou i faunou, krtinci a ptačími budkami. To je ten pevný bod, z něhož je možné pozorovat univerzum a psát z něj zprávu o své situaci v něm. A pak může být všechno naše vnitřní vybavení úplně protichůdné, jeho názory nám mohou být sebeprotivnější, a přesto Vaculíka čteme tak, že se nás dotýká i u středu naší existence.