Charta 77

Vznik Charty 77 očima StB

Petr Blažek, Radek Schovánek

(Respekt. 9. 1. 2006, roč. 17 , č. 2, s. 18)

V nedávno publikovaných pamětech Pavel Kohout poprvé i se jmény aktérů popsal způsob, jakým Prohlášení Charty 77 dostal na první stránky západních deníků. Shodou náhod se také teprve nyní otvírají rozsáhlé fondy bývalé správy sledování komunistické tajné policie, které se archiv ministerstva vnitra rozhodl konečně v minulém roce připravit ke zpřístupnění. O jak významný pramen pro poznání minulosti se přitom jedná, naznačuje archivní dokument, v němž je popsán první známý zásah StB proti signatářům Charty 77 - zatčení Václava Havla, Pavla Landovského a Ludvíka Vaculíka, kteří se před devětadvaceti lety pokusili doručit Prohlášení Charty 77 Federálnímu shromáždění. Níže publikovaný dokument především ukazuje, jak tuto událost bezprostředně po jejím skončení interpretovali příslušníci StB, kteří se na sledování trojice disidentů přímo podíleli. Záznam zpřesňuje některé okolnosti, známé již z dobových záznamů, vzpomínek a rozhovorů. Současně ovšem také ukazuje limity obou typů pramenů a vybízí k jejich pečlivému srovnávání.

Dar z nebes

Po srpnové okupaci v roce 1968 se postupně podařilo "normalizátorům" paralyzovat reformní proud v KSČ, pacifikovat probuzenou společnost a uspořádat několik politických procesů s oponenty režimu. V polovině sedmdesátých let se sovětský blok cítil natolik silný, že souhlasil s podpisem Závěrečného aktu KBSE (Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě), jehož součástí byly pasáže o dodržování lidských a občanských práv. Československo ratifikovalo zmíněnou úmluvu spolu s mezinárodními pakty OSN na podzim 1976.

Strategie Charty 77, jejíž signatáři otevřeně kritizovali "normalizační" režim za nedodržování uvedených zákonů a vyjádřili odhodlání zasazovat se o respektování lidských a občanských práv, se v prosinci 1976 dohodla na několika schůzkách v bytě Jaroslava Kořána. Ačkoliv se na definitivní podobě podílelo více osob z různě orientovaného prostředí, hlavním autorem textu byl Václav Havel a většina úprav byla od Pavla Kohouta - ten také přišel s názvem Charta 77. Zajistil rovněž dopředu publicitu na Západě. V knize Kde je zakopán pes Kohout v osmdesátých letech popsal pouze obecný rámec příprav. "Rozhodli jsme se také pomlčet po dobu sovětské dočasnosti o tom, co kdo vložil do fondu Charty - na ideách i akcích. Podržím se toho i v budoucím memoárománu. Dávám přednost tápajícím historikům před zavřenými přáteli.“

Přesný popis doručení Prohlášení Charty 77 redakcím hlavních západních deníků s časovým předstihem, aby ve všech najednou mohlo vyjít krátce po doručení textu domácím úřadům, přiblížil Kohout teprve v minulém roce. V prvním díle pamětí To byl můj život?? publikoval jména dvou hlavních postav kurýrky Ilony Drumm, která se provdala do Bavorska a jezdila pravidelně do Československa, a někdejšího pražského dopisovatele rozhlasové stanice Deutschlandfunk Hans-Petera Riese, vyhoštěného na počátku 70. let z Československa, který osobně přesvědčil šéfredaktory, aby deníky publikovaly Prohlášení Charty 77 najednou v pátek 7. ledna 1977. Ve skutečnosti byl text otištěn již 6. ledna 1977 v pařížském deníku Le Monde, který tradičně vycházel už večer. „Co se v této chvíli jevilo jako katastrofa, byl dar z nebes. Ostatní deníky se v této době stejně tiskly a ostatně měl i ten večerník datum příštího dne. ,Salva' se tedy konala ve vší mohutnosti a ohlas vyvolaný předčasným zveřejněním dokonce způsobil, že první zatčení, Havel, Vaculík, Landovský a další, byli v noci propuštěni a mohli se lépe připravit, než je to za pár dnů potkalo naostro,“ píše Kohout.

Riskantní jízda

Zdá se, že o vzniku Charty 77 byla Státní bezpečnost informována prostřednictvím prostorových odposlechů v bytech Pavla Kohouta a Ludvíka Vaculíka. První zmínku o přípravě textu zachytila již 10. prosince 1976, kdy Pavla Kohouta navštívil Václav Havel. Stejně jako v dalších dnech však z nejasných zmínek o schůzkách nevyvodila správné závěry. Jedním z důvodů byla patrně skutečnost, že vyhodnocení prostorových odposlechů je časově a analyticky zdlouhavé. Přestože Prohlášení Charty 77 podepsalo několik tajných spolupracovníků StB, neměli vzhledem ke zvolenému způsobu sbírání podpisů k dispozici samotný text a neznali ani počet signatářů. Tajná policie tak propásla okamžik, kdy mohla celou akci překazit.

Státní bezpečnost se 5. ledna 1977 dozvěděla z odposlechu Kohoutova bytu, že se druhý den budou převážet jakési „texty“: "Byl zjištěn signál, že texty budou rozvážet Pavel Landovský, Ludvík Vaculík a Zdeněk Urbánek." Následující den byl proto již od rána sledován Pavel Landovský, který nejdříve autem vyzvedl Václava Havla a Ludvíka Vaculíka. Odvezl je do bytu Zdeňka Urbánka a potom zamířil k Pavlu Kohoutovi. Jak je jasné z publikovaných vzpomínek, vyzvedl zde tašku, v níž byl nejen originál podání pro právě zasedající Federální shromáždění, ale také další písemnosti, včetně 242 obálek opatřených adresami signatářů. Aby se v Urbánkově bytě mohl ještě naposledy zkontrolovat seznam signatářů, nechyběly ani originální podpisy. Poté se trojice Landovský, Havel a Vaculík vydala autem do Federálního shromáždění.

Podle knižního rozhovoru Soukromá vzpoura si Landovský teprve v tomto okamžiku uvědomil, že jsou sledováni příslušníky StB. Následovala honička v pražských ulicích, která je v publikovaném záznamu ze sledování popsána jako „riskantní jízda“. Landovskému se dokonce podařilo na chvíli pronásledovatelům ujet a zastavit u poštovní schránky, do níž Havel rychle vhodil asi čtyřicet dopisů. Krátce poté je příslušníci StB v Gymnazijní ulici zatkli. O hodinu později zazvonili dva příslušníci StB u bytu Zdeňka Urbánka a zatli ho společně s jeho přítelkyní. Charta 77 se od tohoto dne stala věcí veřejnou.

Srovnání pramenů

Publikovaný záznam ze sledování doplňuje a zpřesňuje okolnosti, které již známe ze vzpomínek Kohouta, Landovského či Vaculíka. Současně se při podrobnějším srovnání ovšem ukazují také limity poznání, založeného pouze na archivních dokumentech.

Například jinak přesný Pavel Kohout uvádí ve svých pamětech, že si Landovský přijel pro Chartu 77 již v osm hodin ráno - příslušníci StB zaznamenali čas nepoměrně přesněji (9.55 hod.). Naopak na rozdíl od Landovského vzpomínek archivní záznam mlčí o kolizi aut „sledovačů“, po které se podařilo sledované trojici získat vzpomínaných několik minut pro vhození dopisů. Nezmiňuje se ani o skutečnosti, že sledování bylo odhaleno a „riskantní jízda“ Landovského nebyla náhodná.

Petr Blažek, Radek Schovánek

P. Blažek je historik, pracuje v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, R. Schovánek je badatel, působí v bratislavském Ústavu paměti národa.

Soukromá vzpoura

Pavel Landovský

(LANDOVSKÝ, Pavel. Soukromá vzpoura. Rozhovor s Karlem Hvížďalou.  Praha : Mladá fronta 1990, s. 64-67).

Jak to vůbec bylo s Chartou 77? Kdy se podle tebe zrodila ta myšlenka?

První byl v roce 1975 dopis Václava Havla prezidentu Husákovi, protože tenkrát všichni, aniž si to řekli, si někde ve skrytu mysleli, že by Husák měl bejt rezonérem, jako prezident, nějaké stížnosti a že by tu celou hrůznou atmosféru mohl nějak zmírnit! Ten dopis se podařilo dost rozšířit po Československu, dát mu publicitu ve světě a domnívám se, že to trvalo tak rok, než byli schopný zmapovat, jak všechno fungovalo a kdo to organizoval. Tehdy si asi udělali první seznam lidí, od kterejch by mohli něco takovýho očekávat. I když to bylo zbytečný. Mohli si to spočítat na prstech, že všichni ti lidi, který donedávna pracovali s takovou ohromnou vervou, energií, štěstím a schopnostma, musejí tuhle svou sílu někam vrhnout a dělat zase něco s naprostou vnitřní vážností. A samozřejmě Husák na ten Havlův dopis nereagoval, ale já se domnívám, že všichni ti lidi byli tenkrát upnutý k tý myšlence, že by Husák už tenkrát mohl, už v tom roce 197 5, nějakým tahem zmírnit to řádění, a to byla zřejmě velká chyba. On nemohl nic! On naopak bojoval sám o přežití a je docela možný, že si dokonce myslel, že až ten boj vyhraje, že to všechno nějak vyřeší, jenže ono se to všechno tak zachumlalo právě tou Chartou, že Husák zřejmě asi zase musel začít kličkovat a předhazovat oběti ruskejm práskačům, který donášeli do Moskvy Leonidu Brežněvovi a asi stále žádali, že to vezmou do ruky líp a hlavně ostřeji. Naštěstí o to už ani Brežněv nestál. ,I

Ty jsi, Pavle, seděl za volantem toho auta, které vezlo originál Charty 77 do parlamentu a kopie na poštu. Cestou jste byli zatčeni. lak k tomu přesně došlo? 

6. ledna 1977 mně zavolal ráno Vašek Havel, že má prošlápnutou spojku u mercedesa, že tedy nemůže jet - později jsme zjistili, že mu někdo přeřízl hadičky -, tak jsem vzal saaba a jel jsem k němu. Nejdřív jsme jeli ke Zdeňkovi Urbánkovi do Střešovický ulice. Já, Ludvík Vaculík, VácIav Havel, Zdeněk Urbánek a jeho mladičká buchta jsme nalepovali na 240 obálek známky, protože každej ze signatářů měl dostat jeden exemplář. Originál a podpisy, zavřený v kufříku, byly u Pavla Kohouta. tak jak on to popisuje ve své knížce Kde je zakopán pes. Tam jsem jel vlastně nejdřív, to vyzvednout. To jsem ještě nebyl sledovanej, až když jsem přijel k Urbánkovi, tak na rohu telefonoval v budce chlap, zády ke mně a kousek od něj byla zaparkována alfa romeo, kterou jsem dobře znal a věděl jsem, že parkuje v garáži StB na Smíchově. Když jsem zaparkoval, všimnul jsem si dalšího auta: volhy, v který seděl zase chlápek a četl noviny. Vlezu do bytu, melduju to a Vaculík zahuhlal: „Ty taky v každý volze vidíš hned fízla! Nemaluj čerta na zeď!“ Nalepíme známky, vylezeme na ulici, Urbánek nás šel doprovodit a já ještě Vaculíkovi říkám: „Támhle vidíš tu volhu!“ Vaculík se rozčilil a odsekl: „To je nějakej strejc, kterej si čte,“ „Tak se podívej na toho hodnýho strejce, jak se za náma rozjede,“ povídám, nastartuju a strejc se za náma rozjel. Jen jsme se dostali na hlavní, tak se k němu přidala ještě dvě embéčka a mně bylo všechno jasný. Vaculík ale trval na svým a zase říkal: „No, to sú eném taková embéčka!“ V ten moment jsem se už na Vaculíka trošičku naštval, na ten jeho přístup, a povídám: „Tak se podívej, jaký jsou to embéčka!“ a protože jsem měl toho saaba nadupanýho, s Ondrou Očenášem jsme v něm jeli poslední tři rallye Palety vlasti, tak jsem to osolil, prolítl jsem viaduktem, přejel Leninku, zamířil na Hanspaulku, ale na kdejaké křižovatce se za nás přidávala další a další embéčka s třímetrovejma anténama, já měl na tachometru hodně přes sto dvacet a ty embéčka, který normálně jezděj maximálně sto dvacet, tam měla taky hodně přes sto dvacet, bylo jasný, že nás každou chvíli chytěj a tak jsem za starou farou, to bylo v zimě, všude byl sníh a posypaný byly jen hlavní cesty, tam jsem to ohnul do jedný malý uličky doprava, kudy bych se mohl zase vrátit na Leninku. Ta ulička byla ale neposypaná, plná sněhu, embéčka za mnou dostala v tý zatáčce hodiny, scukla se spolu a my tím vyhráli pár minut. Přejeli jsme malej vršíček a tam se jak na zavolanou objevila schránka. Já zastavil, Vašek vylít s taškou plnou Charty, tu tašku dodal Ludvík Vaculík a byla to taková plátěná modrotisková taška, s kterou se chodí na Moravě na trávu. Vašek cpal do tý schránky dopisy s Chartou, to si nedovedeš představit, jak to jde pomalu, ale podařilo se mu tu jednu tašku, v který bylo asi čtyřicet dopisů, odeslat. Vlítnul zase zpátky do auta a vjel na červenou na Leninku a pět dalších aut za mnou, a první ulicí za gymnáziem, která se tuším jmenuje Gymnazijní, jsem zase zahnul, byla to jednosměrka, já jel ve správným směru, a proti mně se objevily dvě volhy. Když jsem je viděl, začal jsem couvat, ale v ten okamžik už byla další dvě auta za mnou a byl jsem v pasti. Naštěstí tedy čtyřicet dopisů bylo odesláno, a tím pádem. jsme měli čtyřicet svědků, který nám mohli dokázat, co jsme vezli. Během chvilky v tý ulici bylo asi osm aut a z nich se na nás vyřítilo asi dvacet chlapů. Já jsem jenom zevnitř toho auta zacvakl špunty u dveří, aby na nás hned nemohli. Ještě jsem Vaškovi Havlovi povídal: „Vidíš, teď třískaj do auta, trochu se unavěj a až budou třískat do nás, nebude nás to tak bolet!“ A Vašek na to pronesl památnou větu: „To nám ten boj za lidský prráva hezky začíná!“ Rozzuřenci se už venku trochu uklidnili a místo třískání do auta začali lepit na sklo průkazy StB. Vašek Havel podotkl: „Pavle, ti pánové budou asi dooprravdy od policie!“ a protože byl přesvědčenej, že neděláme nic zlýho, odšpuntoval ty dvířka vedle mě a v tu chvíli jsem viděl jen jeho podrážky. Vzali ho a vytáhli jak koberec, jak rouru. Já viděl jen ty boty. Sám jsem ale neotevřel a naopak jsem si ruce protáhl volantem, v tom jsem viděl podrážky od Vaculíka, ten letěl i s taškama, který držel v ruce. Jeho si podávali nad hlavama jako kládu až zmizel v jiným autě. Já se ale držel toho volantu jak pijavice, jen někdo z. druhý strany odšpuntoval ty moje dveře, takže ke mně už taky mohli a začali mě rvát ven a řvát: „Jménem zákona, jménem republiky“ a hlasy měli, takže vypadali docela vážně. Povídám jim: „To mi tedy, pánové, urvete ruku i s tím volantem, protože já znám svý povinnosti a vy jste povinni respektovat zákon o odstavení vozidla!“ řval jsem, jak jsem nejvíc uměl. Oni se na chvilku zarazili a najednou se ozvala spásná věta z publika, který se tam už za tu dobu nashromáždilo: „Heleďte se, pan Landovský už zase filmuje!“ A ten chlapík to řekl proto, že ti estébáci měli s sebou kameramana s tehdá ještě úplně neznámou videokamerou, kterou to celý natáčel. Teprve tehdy si ti policajti uvědomili, že jsou tam lidi. Reagovali ale na to bystře, šoupli ke mně kluka, tak asi třicetiletýho, zabouchli oboje dveře, kluk vytáhl pistoli, odjistil ji a říká: „Dobrá, jeďte v koloně!“ a tak jsme se rozjeli. Po pár metrech tu pistoli schoval a vedle mě se ozve: „Ty vole, to je průser!“ Já mu tedy odpovím stejně: „Co je, vole?“ „Kamaráde, my máme od dvou v noci pohotovost, co jste provedli, vy jste udělali banku nebo co?“ Já mu chtěl vysvětlit, o co jde, ale on už zase začal sakrovat: „Já nic nechci slyšet, na nás už od dvou hodin řvou, my nevíme, o co jde. Já jsem třeba z letiště, mě tohle vůbec nezajímá.“ A to jsme byli na Chotkově silnici v serpentinách, bylo jasný, že jedeme do dolní kachlíkárny, mně se všechno urovnalo v hlavě a začal jsem mluvit. Povídám: „Tak hele, hochu, my jsme jenom vezli petici do parlamentu, nic zlýho jsme neudělali, takže ty mi seženeš kartón spart a kartáček na zuby, protože já jsem nepočítal, že odevzdávat petice je trestný, to mi slíbíš!“ On začal mručet: „Jak to můžu udělat! Já budu mít průšvih!“ Já tedy povídám: „Rozmysli si to dobře, jinak budeš mrtvej!“ „Jak to,“ opáčil on už trošku třaslavým hlasem. „No podívej,“ pokračoval jsem, „když ten saab trochu rozjedu a tady to prdnu do tý zdi, tak jsme mrtvý oba dva!“ A víš, že on řekl, že to sežene a musím říct ke cti tohodle kluka, že přesně v půl čtvrtý odpoledne, uprostřed vyšetřování, se objevil v místnosti, kde mě vyslýchali, zařadil se a přinesl mi kartáček na zuby a půl kartónu vzácnejch spart. Omluvil se řádně, že celej kartón mu nikdo nechtěl prodat! Sám k tomu ještě dodal pastu! Na tu já zapomněl! A těch čtyřicet dopisů s Chartou, co Vašek Havel stačil narvat do kastlíku, došlo. Salutuju českejm poštám, a je to důkaz, že všechno není cenzurovaný! O půlnoci mě pustili, ve vteřině se vedle mě na ulici objevil Havel a Vaculík, já strčil klíček do zapalování, auto nastartovalo, odvezl jsem je domů a šli jsme spát. Ráno nás zase zatkli a pak už to všechno běželo jako na drátkách.

Devět agentů mezi námi

Radek Schovánek

(Lidové noviny, 9. ledna 2007, roč. 20, č. 7, s. I)

Museli si na to zvyknout. Na neustálý dohled, šikanování. Řeč je samozřejmě o chartistech a jejich protivnících - agentech komunistické bezpečnosti. Komunisté dělali všechno možné, aby opozici zničili. A pomáhala jim k tomu i hrstka lidí uvnitř Charty 77 samé.

Agenturní síť Státní bezpečnosti představovala jeden z důležitých článků k zjišťování nálad obyvatelstva a ovládání společnosti. Komunističtí vládcové si o svobodě slova v Československu nedělali žádné iluze. Ostatně, už od padesátých let připravovala Státní bezpečnost „průzkumy veřejného mínění“ - plošným čtením mnoha tisíc soukromých dopisů. Výsledky těchto „průzkumů“ byly pravidelně odesílány na Ústřední výbor Komunistické strany Československa.

Podle informací, které Státní bezpečnost získala koncem roku 1976, se zdálo, že začátek nového roku 1977 nepřinese žádnou důležitou změnu. Společnost byla již sedmým rokem „normalizována“, tisíce lidí byly pro své názory zbaveny zaměstnání, veškerá média kontroloval Federální úřad pro tisk a informace a knihy zakázaných spisovatelů dávno pozřela „jáma pamětnice“.

Státní bezpečnost monitorovala dění doslova na každém kroku - její agenti pronikli do všech organizací, spolků i neformálních seskupení. Udání agenta Jana Obrdy z poloviny roku 1976, že se spisovatelé u Václava Havla na jeho víkendové chalupě domlouvali na jakési petici, považovali pracovníci aparátu za běžnou informaci. Od roku 1969 se objevilo mnoho různých dopisů a výzev a jen některé byly pro režim alespoň nepříjemné, a to tehdy, pokud byly publikovány v zahraničí...

Z jasného nebe přesto uhodilo. Několik dní před koncem roku 1976 informoval agent Jiří Kořínek svého řídícího důstojníka o probíhajícím sbíraní podpisů pod petici za dodržování lidských práv. Na jeho doporučení ji tento příslušník StB podepsal. Organizátoři petice si ale byli jisti, že při oslovení stovek lidí musí někdo Státní bezpečnost informovat. Proto se způsob, jakým byly podpisy sbírány, i doba, ve které celá akce proběhla, brzy ukázaly jako geniální.

O co tedy šlo? Každý signatář dostal přečíst text petice a na čistý papír formátu A5 potvrdil, že souhlasí s prohlášením Charty 77, a uvedl svoji adresu. Text mu měl být zaslán současně s odesláním petice komunistickému vedení státu. Tím se stalo, že ani jeden z pěti agentů StB, kteří úvodní prohlášení v první vlně signatářů podepsali, nebyl schopen text předat. Mezi prvními signatáři je rovněž agent KGB, ani ten však text petice nezískal. A navíc se dá předpokládat laxní reakce řídících důstojníků uprostřed vánočních svátků. „Zastavte se po Novém roce a přineste mi zprávu.“

Jenže po Novém roce bylo pozdě. Nikdo z uvedené pětice donašečů - Egon Čierný, Josef Hodic, Václav Hyndrák, Jiří Kořínek ani Vladimír Škutina nezískal informace, na základě kterých by mohla státní moc zveřejnění petice zabránit.

Nejpodrobnější údaje přineslo vyhodnocení prostorových odposlechů z bytů Pavla Kohouta a Ludvíka Vaculíka, ale i zde měla věc malý háček. Prostorový odposlech, na rozdíl od telefonního, je pro získávání informací časově velmi náročný, je třeba přeposlechout hodiny záznamů a pořídit výpis relevantních částí. Tím vzniká časová prodleva a získané informace již nemusí být použitelné - například plánovaná schůzka už proběhla nebo cizinec stačil vycestovat do zahraničí. Nejedna soudružka estébačka si takto na mateřské dovolené přivydělávala poslechem pásků nahraných v disidentských bytech.

Ihned po zveřejnění Charty 77 v západních médiích (6. a 7. ledna) rozpoutal režim nenávistnou kampaň proti signatářům. Následovala vlna výslechů, zákazů, vyhazovů z práce i ze škol. S trochou nadsázky by se dalo říci, že přežití Charty 77 jako neformálního občanského protestu bylo přímo závislé na tom, jaké podpoře se hnutí dostane od západních vlád a veřejnosti. Až do nedávné doby vědělo jen málo zasvěcených, že Chartu 77 odeslal přes svoji přítelkyni do zahraničí Pavel Kohout.

Přirozenými spojenci domácí opozice v tomto úsilí byli lidé, kteří odešli z Československa do exilu ve dvou poválečných vlnách. Nejvýraznější postavou poúnorového exilu byl koncem sedmdesátých let jednoznačně Pavel Tigrid, který vydával v Paříži časopis Svědectví. Z lidí, kteří odešli po roce 1968, hrál pro své rozsáhlé kontakty nejdůležitější úlohu Jiří Pelikán, který v Římě vydával časopis Listy. Mezi oběma muži a domácí opozicí probíhaly intenzivní důvěrné kontakty. Exil disponoval několika obytnými auty, kterými se pašovaly do Československa knihy, časopisy nebo i rozmnožovací technika. Opačným směrem potom dokumenty Charty 77, samizdaty a informace pro zahraniční média.

StB vyvíjela obrovské úsilí, aby dokázala tato spojení kontrolovat a narušovat. Počátkem sedmdesátých let byl v rozvědce zřízen pod číslem 31 odbor Ideologická diverze a emigrace, který sledoval činnost nejaktivnějších exulantů, Rádia Svobodná Evropa a vysílal do zahraničí agenty, jejichž úkolem bylo proniknout do exilových organizací. Některým z nich se to alespoň částečně podařilo (Ervín Marák, Tomáš Řezáč, Pavel Minařík, Lubomír Chladil, Josef Bednařík). Od šedesátých let působil ve Vídni jako ředitel kanceláře Rádia Svobodná Evropa agent Ivo Šafář, který se zároveň „staral“ o distribuci několika set výtisků Svědectví a Listů do Československa. Adresy, které mu předával nic netušící Pavel Tigrid, StB pečlivě analyzovala a snažila se odhalit osoby, které jsou s ním ve spojení.

Zlato za propuštění?

V červenci 1978 byli zadrženi Ulrika Ackermannová a Gerhard Küchen, kteří přicestovali ze SRN a nechtěně předali agentu Jaroslavu Peřinovi číslo od schránky na pražském hlavním nádraží, kde uložili přivezené knihy a časopisy. Záběry z předávací schůzky na Václavském náměstí byly použity ve filmu Pod maskou soukromníka, který odvysílala Československá televize. Mezi autory scénáře snímku byl i náčelník odboru pro boj s vnitřním nepřítelem. Ani on ovšem netušil, kdo ve skutečnosti přepravu organizuje, a ve filmu je tak celý „podnik“ mylně připsán Pavlu Tigridovi.

V prosinci 1980 se stala podobná událost, když se StB poprvé podařilo vysledovat dodávkové auto, které vypravoval z Londýna Jan Kavan. Mezi osoby, které automobil v Československu měli obsluhovat, StB nastrčila agenta Pavla Muraška. V dubnu příštího roku byla při dalším příjezdu do Československa posádka zadržena a bylo zatčeno několik desítek osob, které měly podle poznatků StB tvořit distribuční síť. Část zatčených byla propuštěna, někteří však zůstali ve vazbě celý rok. Proces se nikdy nekonal. Zajímavá je souvislost, že krátce po propuštění posledních zatčených byla do Československa vrácena část zlatého pokladu, zadržovaná od konce války na Západě.

Uvedené případy vedly k přehodnocení způsobů spojení mezi domácí opozicí a exilem. V roce 1979 se Jiří Pelikán stal poslancem Evropského parlamentu a měl otevřeny dveře do nejvyšších politických kruhů demokratické Evropy. Ihned začal organizovat podporu domácí opozice za využití „diplomatických kanálů“. Nejzranitelnějším bodem spojení byly osoby, které přebíraly od diplomatů přivezený „kontraband“, případně odesílaly vzkazy do zahraničí.

I mezi nimi bylo několik agentů, kteří umožňovali Státní bezpečnosti kontrolovat komunikaci exilu s domovem. Agent Jan Moravec přebíral dopisy od pracovnice americké ambasády Alice la Maistre, proti které zorganizovala Státní bezpečnost provokaci s údajným převozem drog, po které musela opustit Československo. Jiný agent, Bohumil Černý, vyzvedával zásilky z ambasády Spolkové republiky Německo. Kontakty Václava Havla s Pavlem Tigridem organizoval agent Václav Rejholec, jehož udání vedla k zatčení Oty Ornesta. I přes tyto nesporné úspěchy se Státní bezpečnosti nikdy nepodařilo zcela kontrolovat komunikaci mezi exilem a domovem. A i v případě, že se podařilo zjistit obsah převážených dopisů, nebylo možné takovou informaci použít, aby nedošlo k prozrazení zdroje.

Sonda do lidské duše

Likvidaci opozičního hnutí si rozdělila Státní bezpečnost do několika fází a zpracovala tzv. celostátní projekty - Asanace, Klín, Izolace, Úder, Nábor atd.; jen některé se podařilo dohledat a objasnit. Konečným výsledkem, kterého se nikdy nepodařilo dosáhnout, měla být fragmentace opoziční činnosti, diskreditace nejdůležitějších osob a úplné rozložení opozice. V plánu na rok 1982 správy SNB určené pro boj s vnitřním nepřítelem se můžeme dočíst: „Dosáhnout odstoupení tzv. mluvčích Charty a zabránit dalšímu obsazování těchto funkcí zejména bývalými politickými exponenty let 1968-69. Prostřednictvím uměle vytvořených poměrů navodit situaci otevřeného rozpuštění Charty.“ O dvanáct měsíců později: „I když byl v roce 1982 zaznamenán určitý vzestupný počet materiálů vydávaných okruhem osob z nepřátelského seskupení CH-77 proti roku 1981, jejich obsah a charakter nedosahuje dřívější agresivity.“ O šest let později má StB podstatně skromnější plány a ani ty se naplnit nepodaří: „...odhalovat a mařit snahy vnitřního protivníka o pronikání do dělnického prostředí... zabránit v roce 1988 hromadnému protispolečenskému vystoupení antisocialistických sil u příležitosti významných výročí v tomto roce“.

K pětici agentů z první várky signatářů Charty 77 přibyli do konce roku 1989 již pouze čtyři - Milan Hübl, Vladimír Príkazský, Pavel Muraško a Bohumil Šimon.

Motivy, proč se někteří nechali zlomit a jiní byli ochotni strávit léta ve vězení, jsou různé a často velmi intimní. Nebylo vůbec výjimečné, když StB své agenty vydírala a sama přiváděla do situací, ze kterých je potom její příslušníci „zachraňovali“. Posuzovat jednotlivé případy lze pouze na základě znalosti situace, ve které se dotyční nacházeli. V archivu vedle sebe leží svazky obětí i skutečných lidských zrůd. Strůjcem tohoto systému však byla KSČ a jí řízená StB. Bez ní a defektních lidí ochotných v ní dobrovolně sloužit by nebylo agentů, zničených lidských životů ani promarněných čtyřiceti let.

Prohlášení Charty 77

Písařky, obálky a jeden omyl

Robert Malecký

(Lidové noviny, 8. ledna 2007)

Vypracování textu jsem se neúčastnil, jen jsem ho upravil stylisticky, vzpomíná spisovatel Ludvík Vaculík. který se v prvních dnech zúčastnil „slavné“ honičky Landovského saabu s vozidly StB. Vypráví také o tom, proč z první várky podpisů osobně vyňal podpis spisovatele Jiřího Gruši. Rozhovory o Chartě jinak neposkytuje, s Lidovými novinami hovořil prý jen proto, aby měl od ostatních pokoj.

Z estébáckých spisů vyplývá, že první informace o chystané petici StB zachytila již v průběhu podzimu roku 1976. Kdy jste se poprvé setkal s Chartou 77 vy?

Já jsem se o tom poprvé skutečně dozvěděl až před Vánoci roku 1976. Chodili jsme s Pavlem Kohoutem do sauny, a když jsme šli jednou ze sauny, řekl mi, že něco bude. A já jsem byl rád, že něco bude, ale zároveň jsem, představte si, byl rád, že on mě do toho netahá. Čili vypracování textu samotného jsem se neúčastnil, ale pozvali mě na poslední pracovní schůzku, a to ze zvláštního důvodu. Měl jsem text upravit stylisticky, sem tam opravit slovosled a podobně. Taková byla moje účast na vzniku Charty 77.

Jak mezi vás byly konkrétně rozděleny úkoly?

Moje další úloha byla přispět k rozmnožení textu, který měl být rozmnožen několiksetkrát. Signatáři neměli text dostat předem, aby nemohl uniknout ven. Vše bylo nasměrované k jedinému datu, kdy měl být text publikován i v zahraničních novinách. Přijal jsem úkol postarat se o určité množství těch textů. To obstarala Zdena Erteltová, a to bych byl rád, aby bylo řečeno, protože to je velice skromná žena a na úlohu těchto písařek si málokdy někdo vzpomene. Ona věnovala část Vánoc tomu, že snad stokrát opsala celý text Charty 77. Šestého ledna jsem opsané texty měl přinést ke Zdeňku Urbánkovi, kde se měly vkládat do obálek, které zase připravil někdo jiný. To byla druhá část mého úkolu. A třetí dějství je sice velmi hrdinné, ale je pouhým omylem a legendou.

Jde o onu slavnou honičku, při níž jste s Václavem Havlem a Pavlem Landovským ujížděli estébáckým vozům ulicemi Dejvic?

Ano, jde o onu honičku, která vypadala takto. Když jsme naplnili obálky, tak hoši řekli: a teď se to zaveze na Hrad, panu prezidentovi. A tak jsem jim řekl, že když jedou do města, ať mě vezmou s sebou, že potřebuji vyměnit boty. Pak následoval týden výslechů. Kdybych byl řekl, že jsem u formulace textu nebyl, že jsem o ničem nevěděl, že jsem jel jen vyměnit boty, tak bych možná už druhý den k výslechu nešel. Ale StB ode mě viditelně očekávala víc.

Originální podpisy se teď konečně našly. Máte z toho radost?

Je to dobře. Je dobře už samotný fakt, že se našly, což znamená, že se věci dají najít, to za prvé. A za druhé je ta historie aspoň nějak materializovaná. K tomu mám ještě jednu poznámku. Ty podpisy se shromažďovaly v hradčanském bytě Pavla Kohouta, tam byly na stole a všichni, kdo jsme tam byli, jsme měli možnost se do nich podívat. Pak se z nich sestavoval seznam signatářů. A já, když jsem to probíral, jsem přišel na podpis Jiřího Gruši. Já jsem ho z toho seznamu vyňal. Řekl jsem tehdy: hoši, já to z toho vyjmu, jste svědky, že to ten Gruša podepsal, a také jsem jim řekl důvody proč. My jsme nevěděli, co bude následovat, a Gruša tehdy pracoval na několika důležitých věcech. Mezi jiným to byl almanach Hodina naděje, který jsme připravovali k desetiletému výročí okupace v roce 1978, a Gruša byl jedním ze spoluautorů. Za druhé se tehdy začalo pracovat na samizdatovém slovníku spisovatelů a já měl před nakladateli, které reprezentovali Janouch a Prečan, odpovědnost, aby se to dělo a aby to v termínu bylo. Dovedl jsem si představit, a hoši to hned uznali, že přijdou domovní prohlídky, eventuální zadržení nebo zatčení, které by tu práci narušily. Takže jsme to Grušovi řekli a on jen chtěl, abychom v pravý čas oznámili, že Chartu skutečně podepsal. To pak samozřejmě vyšlo.

Reakce moci byla velmi tvrdá. Překvapila vás její síla?

Víte, já jsem tu reakci neměřil významem a rázem toho textu, ale obvyklými zvyky Státní bezpečnosti. Báli se hlavně té hrozící masovosti. Reagovali tak, jak odpovídalo jejich folkloru.

Archiv bezpečnostních složek ministerstva vnitra má od listopadu 2006 nové vedení a vypadá to, že se pro historiky otevírají úplně nové možnosti bádání. To je jistě dobře, otázka ale zní, zda to není sedmnáct let po revoluci pozdě...

O tom nemá vůbec cenu uvažovat. Možná se dá i říct, že pozornost, která se tomu věnuje, může být teď přesněji a účelněji zaměřena. Dříve se možná v záplavě senzací a novinek nesoustředilo tolik pozornosti, kolik se jí teď na tu práci soustředit může. Příkladem může být práce, kterou badatel Radek Schovánek odvedl na práci se svazkem Dialog, který StB vedla na Pavla Kohouta. To je excelentní příklad.

Tu pozornost by mohl soustředit třeba zamýšlený Ústav paměti národa. Jste pro jeho vznik?

Já nevím, jaká je jiná možnost. Ale jestli je jinou možností, že by nebylo nic, tak jsem pro Ústav paměti národa.

Občas se v souvislosti s hodnocením významu Charty 77 objeví názory, že takzvaná šedá zóna byla vlastně důležitější. Zlobí vás to?

Mě to nerozčiluje. Pro mě to bylo téma vlastně už tehdy, v dobách Charty. Já jsem tehdy nad tím přemýšlel, jaká je úloha nás, „hrdinů“, a úloha těch „nehrdinů“, a napsal jsem na to téma fejeton, který se jmenoval Úvahy o statečnosti. Onen fejeton proti mně vyvolal vlnu nelibosti, vystoupil Gruša, Havel a jiní. Tam jsem právě kladl tu otázku, zda se dá hrdinství od národa žádat. A žádat se dá tehdy, kdy je doba něčím elektrizovaná, jako byla třeba sama okupace. Ale pak to odezní a na místě je obyčejná slušnost, ta se má žádat. A v šedé zóně byli, a byli i ve stranických kruzích, lidé, kteří zachovávali určitou slušnost. Já mám příklad: když kvůli mně našeho nejmladšího syna nepustili na vysokou školu, ačkoli udělal zkoušky, a byl dokonce vyznamenaný jako učeň, tak stranická organizace tehdy proti StB prosadila, že Vaculík půjde študovat. Víte, musí se pořád počítat s tím, že jakákoli společnost je složena z lidí různých charakterů, kteří jsou vedeni různými svými důvody.