Státní cena za literaturu

Viník oceněn!

Jan Šícha

(Literární noviny, 27. 10. 2008, roč. 19,  č. 44, s. 1)

Byl jsem kdysi, ještě relativně mlád, u ministra kultury Tigrida, když se ve své kanceláři v Kolowratském paláci mezi dvěma doutníčky svěřil se svou myšlenkou na obnovení Státní ceny za literaturu. Přítomná hrstka intelektuálů horlivě kývala. Byl jsem jediný proti, protože mi připadalo, že stát se do literatury nemá míchat. Teď mi připadá, že udělení Státní ceny za literaturu Ludvíku Vaculíkovi je jednou z nemnoha věcí, které si stát momentálně může připsat k dobru. Vaculík totiž, kromě jiného celým svým dílem, přispívá k tomu, že některé příběhy získávají jakési oficiální dovolení k tomu, že mohou být vyprávěny. A tak je přirozeně státní a osobní zároveň. Když Vaculík mluví o tom, že jde někam pěšky, udělá z toho umění, a mnozí se pak osmělí chodit pěšky i vyprávět o tom.

Vaculík rozvazuje lidem jazyk. Povedlo se mi mlčet ke Kunderovi a dívat se, jak lidé třeští. Těšilo mě, že jsem se díky kauze Kundera na dálku seznámil s kurážným chlapem Dvořáčkem, agentem chodcem. Jsem rád, že nejen velký spisovatel, ale i agent chodec ještě žije. Povedlo se mi nikam, ani kamarádům, nenapsat, že si nemyslím, že by se měl okamžitě zrušit Ústav pro studium totalitních režimů. Ty papíry po fízlech je třeba přebrat. Je to národní majetek, který má být privatizován. Ústav možná opravdu založili ódéesáci jako místo, které jim dodá vědecké klacky na zákaz komunistů. V ústavu se asi opravdu rvou různé kliky, které si pro sebe a amatérsky označuji jako válku obrozenců s odborníky. Co se tam ale určitě hledá, je forma. Zcela jistě, jinak by to tam tak nekvasilo a ústav by dodával prefabrikáty přesně podle ideologického zadání. Ústav je ale v pohybu a z povahy věci nemůže být dodavatelem prefabrikátů. Lidství a mnohotvárnost světa zase vyhraje, ať si to páni ze zákulisí vymysleli jakkoli. Zcela legitimní je otázka, jak do české společnosti posílat výsledky historického bádání o nedávné době tak, aby to působilo na její zrání, a ne aby to společnost posílalo zas o příčku níž. Zatím tuto otázku nikdo neprozkoumává tak bolestně, jako zmíněný ústav. Není to u nás tak, že by zaměstnanci ústavu v klidu mohli dělat vědu. Současný stav podle všeho, co se dostává ven, bolí ústavníky i předměty jejich bádání. Forma se hledá těžko, zvlášť, když historicky běží neorestaurační čas, ve kterém lidé v kravatách chtějí násilím změnit i to, co rádiovky nezavinily.

To ale neznamená, že to odnese Adam Hradilek, kterého jsem nikdy neviděl, ale mnoho těch, kterým věřím, mi potvrdilo, že je to slušný mladý chlap. Neměl by to schytat jako ztělesnění ideologické objednávky ocitnuvší se na mělčině.

Jak to souvisí s Vaculíkem a jeho cenou? Vaculík ukázal, jak lze říkat některé věci a zachovat při tom plnost svobody. Každý čtenář, tím spíše čtenářka, pozná Vaculíkovo zakotvení v chůzi, společenství blízkých, v písni a v ženském klíně. O kom jiném víte tolik, aniž byste mohli do jeho umění? Někteří čtenáři jako rušivé vnímají, že si vždy najde kout, ze kterého to svoje řekne celé. Jenže Vaculík svým dílem otevírá rytmus jazyka tak, aby jiný člověk to svoje také řekl. A tak abych neopakoval řeči, které o něm napsali jiní, pokouším se, inspirován Mistrem, také zachytit něco navíc a zůstat při vší odvaze v řádu měšťanské a moralistní promluvy. Netlačím se do jeho patra, chci jen poukázat na návod, který dává. Na, mimo jiné, řád měšťanské a moralistní krásné promluvy, po návratu ze všech výletů.

Ludvík Vaculík jako nositel Státní ceny za literaturu přichází nechtěně do doby, kdy Milan Kundera prosvištěl zdejšími i okolními médii jako udavač, čemuž asi půlka lidí uvěřila. Mimovolně se tak akcentuje fakt, že se Vaculík průběžně udává sám, a je tak mimo nebezpečí dnešní doby.

Ludvík Vaculík je vinen. Vtahuje lidi, kteří ještě čtou, do světa kultury, do světa české formy svobody, do světa krásy, jak si ji tady u nás můžeme prožívat. Je to velký autor, stejně jako je velkým autorem Milan Kundera. Je to velikán z doby, kdy ještě existovali velikáni. Režisér Karel Vachek má pro tento jev pojem „ohromné světýlko“.

Ludvík Vaculík je spoluviník toho, že ještě existuje česká kultura. Jan Kaplický cenu odmítl, protože za ní viděl ne porotu, ale stát, který ignorantsky zachází s jeho dílem i s pravidly, která si stát sám určil. Ludvíka Vaculíka dávno nemůže ohrozit ignorantské zacházení ani porušování pravidel. Je nad tím, a přeci zůstává spoluviníkem všech lepších poměrů.

Život je víc než psaní

Daniela Iwashita

(Lidové noviny, 21. října 2008, roč. 21, č. 248, s. 18)

Státní cenu za literaturu za rok 2008 přiřklo ministerstvo kultury Ludvíku Vaculíkovi (1926). Stalo se tak pětačtyřicet let po vydání jeho prvního románu Rušný dům (1963) a třináct let po obnovení Státní ceny za literaturu (1995).

Státní cena pro dílo Ludvíka Vaculíka v roce 2008 vyjadřuje paradoxy českého kulturního života. Spisovatel dnes obdrží ocenění za „dosavadní literární a publicistickou tvorbu s přihlédnutím k bilanční próze Hodiny klavíru“. Podnětem k ceně se tedy nestaly autorovy romány, ale až jeho bilance vlastní tvorby v komponovaném deníku z let 2004-2005.

Osobní konfesi v Hodinách klavíru navíc doplňuje i dokumentární zpráva o mizení prostředí, ve kterém lidé kulturu a literaturu sdíleli: „Zpráva o tom, že hudební škola na náměstí Republiky zanikla a Literární noviny se rozpadly, neznamená nic.“ A právě po vydání takovéto knihy o zanikající kultuře udílí stát Ludvíku Vaculíkovi oficiální cenu ministerstva kultury.

Rozletět se svobodně

Vaculíkovo dílo je vzácným příkladem angažovaného psaní, které současně tíhne k nestrannosti. Jeho impulzem není ideologická ani estetická doktrína. Vzniká z nutnosti vypořádat se s limity a „danostmi“, které se pokoušejí jedince vychýlit z jeho původní cesty. Základní otázky Vaculíkových knih se vždy týkají svobody a osobní odpovědnosti.

„Nejtěžší ze všeho, chlapci a děvčata, je změnit dobrovolně svůj život. I když se vám nejkrásněji zdá, že jste strojvůdci své lokomotivy, výhybku vám vždycky přehodí někdo jiný, kdo toho umí míň,“ napsal v roce 1970 v próze Morčata, která dopředu prozkoumává možnosti života obyvatele drasticky zúženého prostoru, v němž bude sledován, manipulován, odposloucháván i vyslýchán. Zkoumá v ní možnosti slova proti jasné převaze moci.

V próze Český snář (1981) jde o hlubší svobodu nejen vůči nepřátelům a režimu, ale hlavně vůči společenství blízkých, přátel i příznivců. Autorství výzvy Dva tisíce slov (1968) a později podpis Charty 77 jako by Vaculíka předurčily k roli národního mluvčího. Tuto úlohu však v Českém snáři zamítl - a to přesto, že se jako spisovatel i vydavatel samizdatové edice Petlice stal jednou z ústředních postav disentu. Český snář však vypovídá kriticky nejen o totalitních praktikách, ale také o vnitřní tísni příliš úzkých vztahů: „Přál jsem si něčím se znicotnit, abych už nikdy neměl pro nikoho význam a nebyl trestaný za to, že mě někdo uznává nebo ctí, ať je vezme čert!“ V jiných okamžicích však líčí budování sounáležitosti s přáteli. A nejen s nimi: „Je třeba podstoupit nepříjemný krok - pouštět se do kontaktu s lidmi, jejichž společnost nám nevoní.“

Nejbolestnější a navenek nejvíc bezohlednou Vaculíkovou knihou je román Jak se dělá chlapec (1993). Zde se svoboda vypravěče dotýká nejintimnějších vztahů milostných, rodinných a rodičovských. S tělesnou nahotou se tu ale obnažuje také duševní základ Vaculíkova psaní: „Největším štěstím v mém životě bylo - rozletět se svobodně po cestě: chlapec.“ Na jiném místě románu píše: „Nemůžu se odtrhnout od svého dětství, od svých strýčků a staříčků: je to i moje psaní, můj ,světový názor‘.“ A konečně: „ ,Dávám přednost životu před psaním!‘ řekl jsem tónem nadávky.“

Kdo koho dostal?

V novém tisíciletí vydal Ludvík Vaculík tři prózy o poznání tišší, elegické, které kladou odpor mnohem méně nápadně. Stále víc se v nich zjasňuje nejen to, od čeho se jejich autor osvobozuje, ale také k čemu. Čím jejich vypravěč nebo hrdina žije, s čím se loučí a setkává? V putování Cesty na Praděd (2001) to je krajina, příroda a přítel. V Loučení k panně (2002) žena a Bůh - milost. V Hodinách klavíru (2007) vlastní já, vlastní knihy i dluhy a nevyřízené věci: „Kdy jsem v životě udělal první chybu a co to bylo?“ Prohlubující se ponor Vaculíkových próz však neznamená odtržení od všedních starostí, současnosti a už vůbec ne ztrátu vzteku nebo humoru: to bychom museli opominout jeho každotýdenní fejetony do Lidových novin nebo dokumentární knihy pro radost jako Polepšené pěsničky (2006), ve kterých i sám zpívá.

„Potvrzuje se, že literatura dnes ráda těží ze zlého. Dobro netáhne, nezajímá, netvoří drama,“ napsal Ludvík Vaculík v knize Jak se dělá chlapec. Jeho vlastní práce, která těží z dobrého i zlého, to však dosud vyvrací. Státní cena na hodnotě díla nic nemění, smysl ocenění však může být společenský. Netkví v tom, že Ludvík Vaculík dostal cenu, ale že Státní cena konečně dostala na seznam svých laureátů jméno Ludvíka Vaculíka.