2001 Marie Homolová

Dnes večer zahajuje Česká televize celonárodní oslavy 75. narozenin spisovatele Ludvíka Vaculíka

Seriál exkluzivních rozhovorů
OSTŘE SLEDOVANÍ LIDÉ

Od jisté doby létá i na nebi: astronomové z observatoře na Kleti pojmenovali po Ludvíku Vaculíkovi jednu z objevených planetek. Je to taková výtvarná ilustrace k mým trvale životním úvahám o vesmíru a o zemi a o slunci," komentuje on sám poctu, kterou mu tak hvězdáři složili. Podle jarní ankety Lidových novin ho lidé řadí do první desítky osobností, které nejvíc ovlivňují myšlení lidí v České republice. Má stále pověst rozhněvaného muže.

Mnohokrát a na mnoha místech jste napsal: Už se nebudu k politickým věcem vyjadřovat, už se nebudu rozčilovat. A zase jdete a zase píšete. Co vás žene?

Příčiny hmotné a duševní. Hmotná je ta, že si musím vydělávat peníze, a noviny mě platí dobře. Duševní potřeba... Já se tím, že se vyjadřuju k věcem, se kterými nesouhlasím, uzdravuju a léčím. A zjistil jsem za ty roky, že tutéž službu dělám mnoha čtenářům. Že si řeknou, ano, takto to vidím taky.

Momentálně se netajíte, že jste nabroušený na noviny.

Jsem nespokojený se zpravodajstvím, s titulky a s tím, čemu se dává na první straně přednost. Když se psalo o filmu Tmavomodrý svět, naše milé noviny měly titulek: Nejdražší český film". Místo aby tam stálo: Konečně pocta našim letcům". To je věc malé jazykové vtipnosti a někdy malého smyslu pro situaci. Z čeho a jak udělat zprávu. Ani když noviny vešly" do barvy, jsem nebyl rád, protože v tom shledávám další projev ustupování a přizpůsobování se.

Nepovažuji se za konzervativce, ale...

Co když je to jen znamení vývoje? Vstřícný krok ke čtenáři?

Jistěže ano. Ani já se nepovažuji za konzervativce. Jen za příznivce názoru, že má být okolo člověka něco, co je spolehlivé, co se nemění a na čem se cvičí vzdornost vůči módě. A jsem zklamaný ze situace, kdy žádné noviny nemohou žít jen ze svých čtenářů a jsou odkázané na reklamu. A tu dostávají podle toho, jestli jsou barevné, nebo ne. Takže jsem se ustanovil na tomto: ano, musí-li to být a chtějí-li ctižádostivé noviny držet krok se světem, ať to není jen věc barvy, ale také vkusu a myslivosti. Noviny, které se snaží na trhu udržet, vyniknout a věnují se hlavně zevní stránce, mi připomínají fintivého člověka, protože se zároveň jaksi duševně vyprazdňují. A tak se zlobím a lidé se mně diví, že do těchto novin tedy píšu. A já jim říkám: pro mě je důležité, že do nich můžu napsat, co chci. A nestalo se mi, že by mi někdy něco odmítli tisknout. Krom toho jsem si utvořil okruh čtenářů, kterým se cítím zavázaný.

Přesto tvrdíte, že vás nebaví být pořád tím Vaculíkem, který za všechny všechno vyřeší.

Ano, je mi to opravdu nepohodlné. Píšu třeba o tom, že by vodovody neměly být privatizovány. A hned se hlásí lidé, kteří chtějí, abych jen rozdal úkoly, a oni je budou plnit. Abych to hnutí vedl. Jenže těch hnutí je za rok několik a já nemůžu toto stíhat. Dobře, napíšu. Ale co to udělá?

A není pro vás už unavující mít pořád na něco názor?

To jde samo. Jako když se potíte. Názory vám vyrážejí všude. Po celém těle.

Vy jste ovšem známý výroky a soudy dost provokativními. Bratříčku Slováku, domeček si měj... Trest smrti... ano, či ne? Bylo a je pro vás těžké ustát si je?

Ale to nechce žádnou statečnost. Důležité je, aby člověk co nejpřesněji a prozkoumaně vyjádřil, co si o nějaké věci myslí. Nemělo by to být v prvním rozhořčení a rozčilení, a pak už se o následek nestarám.

Snažil jsem se být i dobrý voják

LN: Podle zmíněné ankety Lidových novin svoje publikum hodně ovlivňujete. Kdo kdy naopak vedl vaše myšlenky?

Nemluvě o rodičích byla to paní učitelka, o které jsem mnohokrát psal a která na mě měla mnohem větší vliv, než jsem si tehdy a ještě i mnohem později uvědomoval. A jak stárnu a blížím se jejímu věku, tak si uvědomuji, že ona volila způsob, který je ve vztahu k mladému dospívajícímu člověku nejlepší.

Jaký?

Byl jsem z prostředí, kde se četly knížky, četly se noviny, ale o obsahu čteného se nemluvilo. Ona ano. Byla člověk, na němž jsem viděl, jakou v jejím životě kultura a literatura, obrazy, umění hrály úlohu. Jak se obrazily na celém jejím zjevu, mluvení, na všem. A já jsem si uvědomil, že vzdělání nejsou jenom vědomosti, ale že se projevuje na formě chování a na měřítkách, jimiž měřím věci kolem sebe. Ten její vliv trval léta, od mé školy přes roky, kdy jsem byl ve Zlíně, na vojně, kdy jsem se oženil, a pokračoval na celou naši rodinu. To byla paní učitelka.

Kdo dál?

Musím říci, že veliký vliv na mě měl vždycky kolektiv. A to tím, jak jsem se vůči němu musel ohrazovat, vymezovat, a přesto se v něm udržet. Žít s ním. Je životní zkouška být někde, třeba na vojně, s nejrůznějšími lidmi, nepodlehnout jim a být dobrý kamarád. Na vojnu jsem tenkrát šel velice nerad a s ohromnou úzkostí, ale když jsem na ní byl, tak jsem byl voják a snažil jsem se být správný voják. Ukázněný, všechno vědět. Ideologickou stránku ponechávám bokem, já vidím vojnu jako životní situaci, životní zkoušku. Nebo být ve fabrice se spoustou lidí. Na internátě, na světnici s dvaceti dalšími, uhájit si svůj názor a nervat se. Být považovaný za dobrého druha. To je, vám řeknu, zkouška. V naší rodné" komunistické straně zvlášť. Umět to tak, aby si člověk udržel svůj postoj, způsob, jak ho uplatňovat. A cit pro situaci a poznat: Tak dost bylo!

Byly stejnou zkouškou i roky disentu? Nebo naopak zcela jinou?

Disent byl jednoduchý tím, že jeden druhému úžasně vycházel vstříc. Spojoval je odpor proti režimu a oni se vycvičili a přijali, že se musí vzájemně snést. Věřící s nevěřícím, marxista s já nevím kým. A to bylo dobré.

Proč to pak vyprchalo?

Ale ne. V každém zůstalo tolik, kolik v něm bylo. A každý si svoji trošku odvezl do svého dalšího působení, do svého dalšího života. Ostatně bych řekl, že to ani nevyprchalo. Že na těch lidech, kteří se dali do veřejného života nebo do politiky, je to znát, a dokonce se to dá měřit. Petr Uhl nebo na druhé straně Zdeněk Jičínský... Pavel Rychetský nebo Honza Ruml... Při veškeré rozdílnosti drží v duši jakousi mez, za kterou by v diskusi, v politice, v otázkách víry, v boji vůči ostatním prostě nešli. Ten odkaz charty si každý nese tak, jak byl a je vnímavý, a já jsem vždycky rád, když ho na nich pozoruju.

Ale okolí možná každému měří jinak. I vy jste byl kdysi komunista. Přesto vám to nikdy nikdo nepředhodil tak, jako třeba Pavlu Kohoutovi. Tušíte proč?

Právě teď jsem dočetl Pavlův životopis v rukopise Pavla Kosatíka. A četl jsem ho s děsem a napětím. S Pavlem Kohoutem jsme se poprvé setkali na proslulém sjezdu spisovatelů v červnu 1967. A z tohoto textu jsem zjistil, že kdybychom se setkali dříve, on by byl ten, kdo by mě vylučoval ze strany a očišťoval by ode mě socialismus. Já jsem oproti němu v sobě měl korektiv fabriky. Byl jsem u Baťů a byl jsem hrdý na to, že jsem baťovec. Přitom (pro viditelnost to řeknu přehnaně) jsem tam jaksi byl v opozici. A snažil se kluky kolem sebe vést k četbě, ke kultuře, k zájmové činnosti, ke všemu, co nás povznášelo nad tu ševcárnu a robotárnu. Takže já jsem svoje síly víc znal a materiál, na který jsem chtěl působit, jsem taky víc znal. Nechci tady teď dělat recenzi Kosatíkovy knihy, řeknu jen, že je studií režimu. Pavel z toho vychází čestně. Sám mi řekl, že tento spis ani nechce číst. A jestli vyjde, bude to od Pavla sebeoběť asi taková, jako když někdo prohlásí, že svoje tělo daruje medicíně. Nesmírně poučné.

I pro vás?

Ano. Ale já jsem se teď setkal s jedním svým starým kamarádem Luďkem Pachmanem a dostal od něj jeho životopisnou knihu. Jak to bylo. A najednou jsem tu měl jiný tělesně-duševní profil člověka, který nasadil svou existenci. Já jsem na tu atmosféru a na ty celé poměry už zapomněl a Pachmanova kniha mi je připomněla a oživila. Tento příběh je cennost, která v dějinách společnosti zůstává. Kdo trošku přemýšlí, má se čeho chytit, má čeho si vážit. Není pravda, že ne. Ten jeden člověk z tisíců to žil za ty tisíce. A ať neříkají, že ho nevidí, že neexistuje. Skepticismus je neoprávněný. Skepticismus a nedůvěra mladých lidí je lenost.

Co jim řeknete vy, že na těch letech bylo pěkného?

Že jsme byli živí.

Oni jsou teď taky.

Jistěže. Ale cosi mě leká, a budu mluvit zase o těchto novinách. Je to úžasný a kouzelný pohled, když přijdu do místnosti, která je zalidněná počítači a za každým počítačem je hlavička, ty hlavičky jsou vesměs mladé a já se nikoho nenaučím zpaměti, protože on tam příště už není. Možná se mi nelíbí přílišné střídání. Možná se mi nelíbí, že pracují s materiálem, který se k nim dostane počítačem, a jen málo lidí vyráží za svými tématy. Bojím se, že nic nového ve své práci neudělají.

Proč myslíte?

Protože nic neznají přímo z životní zkušenosti. Není tak důležité, co novinář vystuduje, jako co sám poznal.

Máte pět dětí. Jak mluvíte o tom s nimi?

Moji starší synové jsou dospělí lidé. Jeden kdysi zůstal nedobrovolně v emigraci, dva žili s námi. Nikdy jsme spolu neměli generační konflikt, protože oni cítili tentýž tlak a to nás všechny solidarizovalo. Pak mám ještě mladší děti a to je pohyb. Dcera si právě prožila první dvě lekce života. Nedostala se pro nadbytek uchazečů na vysokou školu, na obor, který chtěla studovat. Musí tedy mít zaměstnání a nemůže ho najít. Nebo neumí najít. Takže dělá příležitostné brigády a odmítne práci, ve které by se cítila ponížena, protože neví, že nějak začít musí. I třeba s nicotným platem. A to jsou věci, které musíte děti nechat prožít samotné.

Máte na to dost trpělivosti?

Nejmladší syn je ve věku, ve kterém si začínáme spolu vykládat o životě, vesmíru, matematice, o jeho matce a sestře. A já to sleduju s potěšením, protože naštěstí jsem poznal, že z většiny blbostí, kterými mě starší synové zlobili, se vyroste samo. S děckama je hlavně důležité být, úspěch nemusí být viditelný. Jožin chodil na moje otcovské rozhodnutí na náboženství. A když mi jednou řekl, víš, já věřím na dinosaury, a ne na Boha, já mu řekl: to nevadí, to přijde později.

Vám přišlo?

Ano. Přišlo mi, že není tak důležité, jestli člověk na Boha věří, nebo ne. Že je spíš důležité žít tak, aby eventuální Bůh ho uznal.

Vy jste ale ve svém okolí způsobil dost bolesti. Jak si to s Bohem jednou srovnáte?

Mám-li být potrestán, ať jsem potrestán. Vím za co. A krom toho, kdybych neprožil všechno, co jsem prožil, tak nevím, co bych psal. Přičemž zároveň vím, že román o něčem není omluvou za to, o čem se v něm mluví. Ale holt to tak je.

Chystáte další zpověď, nebo už se svými hříchy končíte?

Já toho mám dopředu napsaného! Ale budu mluvit o tom, co je konkrétní. Odevzdávám rukopis knihy, která se jmenuje Cesta na Praděd. Není to reportáž, zamýšlím ji jako román na cestě, ve kterém jednající postavy jsou lidé na koních, koně, krajina a její dějiny. A vkloubí se do toho taky žena, která je tam kvůli čtenáři.

Takže i vy mu děláte úlitby.

Jsem rád, že se to bere za úlitbu, protože tím čtenář nebude mít jistotu, zda se to stalo, nebo ne.

A stalo?

Tento rukopis má dva díly. První jsem napsal do roku 1969, kdy jsem skončil. Dál jsem se nedostal, nebyl jsem schopen. Letos v prvních měsících roku jsem ho dokončil jakoby nic, a je to jiný rukopis. Když jsem přemýšlel, proč jsem ho tenkrát přerušil, našel jsem dvě příčiny. Jednak vnější politickou, hmotnou. Druhá byla duševní. Tehdy jsem se skutečně ve svém životě poprvé setkal s ženou někoho jiného. Chtěl jsem o tom psát, a nevěděl jsem jak. Netroufal jsem si, neměl jsem tu zkušenost. Netušil jsem, jak se můj hrdina má chovat, protože jsem neznal, jak se věci budou vyvíjet. Až teď jsem svého hrdinu mohl suverénně jeho situací provést. To je zisk z toho hříchu. Je omluvou, nebo není? Já si na ni nárok nedělám.