2001 Radiožurnál rozhovor

Moderátor (Jan Pokorný, Jana Klusáková):
Posloucháte Český rozhlas 1 - Radiožurnál. Začalo pondělní Radiofórum. Od mikrofonu přejí dobrý poslech Jana Klusáková a Jan Pokorný.

Moderátor 2:
Naším hostem je dnes spisovatel Ludvík Vaculík. Dobré odpoledne.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Dobrý den.

Moderátor 2:
Když před 56 lety skončila válka, bylo vám 19 roků. Vzpomenete si, co jste dělal právě 7. května 1945 v 5 hodin odpoledne?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
To si nevzpomenu, ale když si něco vymyslím, tak to bude stejně pravda, jako kdybych si vzpomněl.

Moderátor 2:
Tak si vymýšlejte trochu.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
My Moraváci jsme koncem války byli poslaní od firmy Baťa domů, protože se blížila fronta. Chlapci, kdo chcete domů, jděte domů. Tak jsem asi 26. dubna přijal naprosto posledním vlakem do Broumova a teď jsme čekali. Rádio jsme neměli a čekali jsme co bude. Nás Rumuni osvobodili 1. května a od tý doby jsme se dozvídali jenom od lidí, kteří měli rádio, co se děje dál. Já jsem si dělal starost s tím, že jsem pořád nevěděl, když přišli ti Rumuni a odešli, a za nima šli na takových vozech s takovýma malýma koníčkama takoví vojáci první světové války, tak jsem si pořád dělal starost, kdy konečně půjdou tanky a taková ta nějaká větší děla, proto jsem tomu pořád nevěřil. No, ale mezitím už běžela taková politická obroda. Sokolové mluvili a mluvily různé organizace. Hned se ustavily tam organizace. A když potom bylo konečně toho devátého, dozvěděli jsme se, že je mír, tak se konala taková čestná salva. Ti sovětští vojáci byli nastoupeni a vystřelili čestnou salvu. Mě na tom velmi překvapilo, že nevystřelili najednou. Ale vzhledem k jejich takovému stavu a únavě jsem to chápal. Věděl jsem, že začíná jakýsi nový život. A možná mi to nebudou všichni věřit, nejvíc jsem se staral, kdy se budu moci vrátit do Zlína do ševcáren a pracovat. To jsem považoval jako záruku toho, že už bude normální doba. A jinak se chodilo dělat tak zvaně pořádek do německých baráků, protože tam byly během války vystavěny německé domy, které byly vzorem architektury venkovské.

Moderátor 2:
A to mluvíme o Zlíně?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
To mluvíme o Broumově. A někteří takoví lidi, takoví horší Češi nebo Moraváci tam chodili krást, ale jiní tam chodili dělat pořádek. Já jsem taky šel jednou do těch německých domů dělat pořádek. Prohlížel jsem si knihy. Oni měli hodně knih. Prostě jsem si prohlížel, co mají asi tak v těch stolkách a tam jsem uviděl jednu věc, o které jsem předtím jenom slyšel a styděl jsem se úplně, že to vidím. A to byly úplně první prezervativy, které jsem viděl. A taky jsem tam uviděl knihu německy psanou Knut Hamsun Viktoria. To je taková jedna povídka. Já jsem to otevřel a žasl jsem, že skoro tomu rozumím. A tehdy jsem se rozhodl. Němci jsou pryč, naučíš se sám dobrovolně německy. Začal jsem číst tu Viktoriu.

Moderátor 2:
A ty Němci se do těch domů, kde jste dělali pořádek, už se tam nevrátili?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
No, nevrátili, protože definitivně odešli.

Moderátor 2:
A co tam v tom pořádku pak bylo dál?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ale, tak skutečně existovala nějaká občanská stráž, že se to nesmělo ničit a tak. Bylo to zavřené, hlídané. Ty domy pak byly přidělené, byly normálně přidělené tamějším lidem.

Moderátor 2:
Vy sice říkáte, že jste neměli rádio, ale dozvěděli jste se, že je v Praze povstání?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
No, jistě. To se říkalo.

Moderátor 2:
A Praha volala o pomoc. Neměl jste trhání se sem vydat?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ne. Za prvé všechno se tam o těch několika rádiích, která tam byla, jsme to dozvídali. A krom toho, já jsem chodil poslouchat rádio k paní učitelce. Ale to šli pomáhat odtud do Prahy. No, představoval jsem si to jako jakési větší boje, nežli pak se ukázalo, že to byly. Ale tím nechci tvrdit, že byly o to méně hroznější.

Moderátor 1:
A když jste šel, pane Vaculíku, před chvílí ulicemi hlavního města sem do budovy Českého rozhlasu na Vinohradské 12, viděl jste vlajkovou výzdobu na počest výročí konce války?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Viděl jsem asi tři československé vlajky na nějakých budovách.

Moderátor 1:
České.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
České vlajky, ano.

Moderátor 1:
Je to hodně nebo málo, nebo je to jedno?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
To je skoro nic

Moderátor 1:
Proč to tak je?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Je to ubohost a je to plod komunistické výchovy.

Moderátor 2:
Už se to nemusí.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
No, už se to nemusí, ano. Lidi ještě nepochopili, že můžou dělat, co nemusí, ano. My v Dobřichovicích jsme vztyčili stožár a na každý státní svátek, ale i na náš svátek nějaký významný v rodině, vztyčujeme českou vlajku.

Moderátor 2:
I na narozeniny?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Na narozeniny ne. Když nás navštívil syn Martin z Francie, tak tam byla vlajka.

Moderátor 1:
Jiří Franěk v komentáři dnešního Práva poznamenává, že české vlajky najdeme na úřední příkaz jen na úřadech, protože, cituju: "České vlastenectví od jisté doby nosí brusle." Mrzí vás to?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ne, mně jsou brusle lhostejné.

Moderátor 1:
I hokejisti?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Podívejte, kdyby bylo vše normální a okolo toho se nedělaly takové veliké to, tak by mě to asi zajímalo víc. Já nemám zdravou reakci. Já, když něco je jako moc, tak to já radši ne a tak. Já se rád dozvím, že jsme s Italama těsně vyhráli 11:0, ale dívat se na to nemusím.

Moderátor 1:
Takže nejste hrdý na český hokej?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Nejsem, protože je to jenom na hokeji.

Moderátor 2:
V roce 2003 bychom měli pořádat MS v ledním hokeji. Protože se rozhodující subjekty nedokážou dohodnout, dosud se neví, zda by se stihla postavit nová sportovní hala. A zdá se, že budeme muset poprosit Finsko, aby si s námi prohodilo termín konání MS.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ale mně to je jedno.

Moderátor 2:
To vás nezajímá?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Mně to je jedno. Já myslím, že je správné, tady víc cením toho, že se uzná, že na něco nemáme, tak to teda nemáme se tam hrabat. To se mně zdá být takové správné.

Moderátor 1:
Já bych se zase vrátil o několik desetiletí zpátky. Základní vojenskou službu jste nastoupil v roce 1951. Tehdy vám bylo už 25 let. Proč tak pozdě?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Byl jsem ženatý a měli jsme jedno děcko. Protože jsem měl odklad studijní, protože jsem chodil na vysokou školu a tehdy neexistovaly žádné úlevy. Nakonec jste na tu vojnu prostě musel.

Moderátor 2:
A jaké to tehdy na vojně bylo? Tvrdé?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Na vojně to bylo tvrdé, avšak, řekl bych, spravedlivé a slušné. Vůbec jsem se tam nikdy nesetkal s něčím, o čem se mluví na vojně dneska.

Moderátor 2:
Šikana.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
To neexistovalo. Já jsem měl zvláštní štěstí, ačkoli jsem teda rukoval z Prahy, tak jsem byl v takové té kartotéce, že to bylo podle místa narození, takže jsem se ocitl potom na vojně s klukama ze Slovácka a z Valašska, a to byla rázem parta. My jsme byli ten útvar. A ne ten úředník, který měla štáb divize jaksi ve svých papírech. Já jsem rád, že mám možnost to povědět trošku veřejně. Tehdy druhý rok platily tak zvané Čepičkovy nové řády. A ony se braly tehdy velice vážně. Podle těchto řádů voják byl občan ve zbrani a jeho důstojnost a čest nesměla být nijak ponižována. Ten režim byl strašně přísný. Neexistoval žádný nárok na nějaké volno, dovolenku, vycházku. O každý krok z kasáren se muselo žádat. Ale byla tam taková zvláštní spravedlivost v tom. Samozřejmě rozkazy se musely plnit, ale přitom ti velitelé byli členy buď svazácké organizace, nebo stranické organizace, a tam si byli s náma rovni. A to, co jste museli jako podřízený voják, když přišla stranická schůze, tak najednou vojín Matyáš říkal, ale soudruhu Pazdero, nezdálo se vám, že to byla blbost, však bylo takové bahno, však jsme se tam stejně nedostali a tak. Představte si, takhle to.

Moderátor 2:
To říkal veliteli.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ano, to se doopravdy, na to se doopravdy jako hrálo. To nám mazáci vyprávěli, že ještě než byly ty nové řády, takže když se našel nějaký vajgl, tak vzala se deka, ten vajgl se dal na deku a čtyři vojáci ten vajgl museli vynést. To už neexistovalo.

Moderátor 1:
Hezky na to vzpomínáte, ale kdyby to bylo bývalo nutné tenkrát, šla by ta parta z Valašska, ze Slovácka, z Prahy bránit vlast?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Já si myslím, že by záleželo na tom, jak by se to bylo tehdy podalo, a jak by to skutečně vypadalo. On na to nikdo nevěřil.

Moderátor 2:
A, pane Vaculíku, naučil jste se tam něco užitečného?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Velmi užitečnou věc jsem se naučil. Naučil jsem se především vyjít za podmínek, které byly pro mě naprosto nepřijatelné. Taková ta omezenost toho života. Naučit se chránit svoje soukromí. Vytřídit si lidi. Víte, být dobrý voják a zároveň být co nejsvobodnější. A hlavně kamarádství. Protože vojna vás dá dohromady s lidmi, s kterými byste v civilu vůbec nepřišli do styku, nebo byste se jim vyhnuli. První událost nějaká by vás rozpojila. A tam se najednou odehrával jakýsi chemicko-psychologický proces, že se hledala jakási střední čest přijatelná, střední kázeň přijatelná. A my jsme ovládli naše velitele tak, že oni skutečně ve všem, v čem mohli, nám vyhověli. Že my jsme s chutí pochodovali přes ten Horšovský Týn, zpívali. Prostě byla to parta. Ona to byla taková, možná se takhle vychovávalo v Sokole a ve Skautu.

Moderátor 1:
Dneska mladí lidé, když mají jít na vojnu, tak usilují spíš o modrou knížku, nebo aby šli na tak zvanou civilku. Vaši dnes už dospělí synové si odbývali tu vojnu někdy v 60. letech. V období politicky rozděleného světa.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
No, tak nejstarší syn Martin, který se ocitl bez vlastní viny a proti své vůli v emigraci, byl za nedovolené opuštění republiky odsouzen k 9 měsícům vězení. Pak byl samozřejmě rehabilitován po 90. roce. Syn nejmladší Jan, ten pro vážnou srdeční nedostatečnost a pro své velice silné brýle, ten dostal bez svého nějakého usilování dostal modrou knížku.

Moderátor 2:
A Ondřej?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ten si to teda odskákal naplno. Ten za prvé, ten se ocitl v útvaru takovém, nebyl to trestný útvar, ale byl tam skutečně v takovém trestném postavení. Proti němu ti estébáci organizovali na vojně různé intriky. A dokonce mně velice pozdě, až nedávno, tedy desetiletí po své vojně vyprávěl hrůznou příhodu. A já jsem mu říkal, že by to měl napsat. Tam došlo dokonce k takovému pokusu ty lidi politicky nežádoucí nějak se jich přímo tělesně zbavit. Ale to nechávám jemu.

Moderátor 2:
Vašemu nejmladšímu synovi Jožinovi bylo 13. A jak to vypadá, pokud nebude chtít být vojákem z povolání, tak ten na vojnu nebude muset.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ale on rád půjde na vojnu, když ho dají k těm počítačům a něco takového.

Moderátor 1:
Když bude profesionální armáda, to by musel být profesionálním vojákem.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Já si o vojně myslím to, že jestliže vojna bude zrušena, tak je to to, co jsme všichni chtěli. A je to jeden z mála zřetelných kladů členství v té EU a v tom NATO. Přesto si ale myslím, že by vyspělá demokratická společnost měla pro své občany mít nějaké povinnosti a žádat to od nich. A že by pro ty kluky, ne vojna, což je nesmyslná služba, ale nějaká smysluplná povinnost by pro ně, pro všechny měla být vymyšlena.

Moderátor 2:
A například co?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Co? Jako například, aby byli zdraví, aby cvičili, aby každý něco dělal, aby každý byl něčím vyučený, aby něco uměl prostě. Aby třeba chodili na nějaký takový kondiční nějaké podniky, akce. Zkrátka byl bych pro takovou trošku sparťanskou podobu demokracie.

Moderátor 1:
To záleží možná na rodičích, když budou chtít, nechť mají dítě sparťansky vychované.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ano, jistě. Ale když rodiče jsou takoví změkčilí a vůbec pro své děti nedovolí povinnost. Dneska rodiče nedovolí nikomu pro své děti povinnost.

Moderátor 2:
A vy toho nejmladšího vychováváte sparťansky?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Já nemám k tomu tu možnost sparťansky ho vychovávat, ale jsem na něho náročný. Nepodporuju žádnou jeho rozmazlenost a vedu s ním upřímné rozhovory a vyjasňuju mu jeho. Já mu říká, Jožine, to všechno tě čeká, já už to nestihnu. Já žasnu nad tím. On velice čte. On říká, no, tak atmosféra naše, já se toho nedožiju, ta se zhroutí do dvaceti let. To už nebudeme mít co dýchat. To ani nemá cenu dneska zachraňovat a obracet, protože ten proces je nevratný.

Moderátor 2:
Říká to děcko?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ano, ano. Já žasnu nad tím, jak pesimistický pohled děti tohoto režimu a této dnešní kultury mají. A já mu říkám, ale ty to všechno musíš, to všechno, co se ti nelíbí, to všechno bude tvůj úkol.

Moderátor 1:
Jsme členským státem NATO, nikoliv zatím ještě EU. Ministry obrany v zemích aliance jsou výhradně civilisté. Náš nový ministr obrany Jaroslav Tvrdík byl ještě nedávno důstojníkem. Vadí vám to jako občanovi?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Mně to je jedno. Já si myslím, že to je takový nesmysl. Záleží na tom, jaký je to člověk. A co kdyby řekli, že to nemůže být bývalý krejčí?

Moderátor 1:
Hlavní vyjednavač EU Pavel Telička dnes v Radiožurnálu řekl, že představitelé EU se zřejmě nakonec shodnou na sedmiletém přechodném období, kdy by se lidé z nových členských zemích nesměli volně ucházet o pracovní místa v zemích EU. Vadí vám to?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Vadí mně to. Ano, je to celé nesmysl. Je to založené na tom, že ti Češi a Poláci by tam představovali tak zvanou levnou pracovní sílu. Ať jim platí stejně jako Němcům a bude to v pořádku.

Moderátor 1:
Těšíte se až tam budeme?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Netěším. Já jsem zatím, zatím bych hlasoval proti.

Moderátor 2:
Proč?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Protože se to zatím jeví jako organizace pro uvolnění trhu, výroby, peněz a transportu. Vůbec to nesplňuje žádný z našich lepších představ o tom, jak má vypadat život v míru, život zajištěný nějak, kdy člověk má všechno, co nutně k životu potřebuje. Ale každý taky musí na tom nějak pracovat. Především aby každý měl práci. Ta Evropa vůbec není sestrojená tak, aby každý měl možnost pracovat. Ta je sestrojená tak, že čím dál méně lidí bude muset živit čím dál víc všelijakých kriplů, lajdáků a darebáků.

Moderátor 1:
To přechodné období, o kterém jsme mluvili, požadují hlavně naši sousedi Německo a Rakousko. Chápete jejich pohnutky? Dokážete se do toho vžít?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Já se dokonce dovedu vžít do toho, že nás vůbec nechtějí. Víte, já si myslím, že není čas jít do té EU. Víte proč? Protože je to spojeno s příliš velikým počtem musů. Mně to připomíná kolektivizaci zemědělství v těch 50. letech. Já si myslím, že by to vplynutí mělo být tím tempem a těmi formami, jak se kulturně, ekonomicky a psychologicky k tomu dozrává. Prostě najednou jsme tam.

Moderátor 2:
Jako my, až dozrajeme?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
I ta celá Evropa.

Moderátor 1:
Není taky, pane Vaculíku, trochu problém v tom, že nikdo z tak zvané politické elity občanům pořádně nevysvětlil, co je pro a co je proti?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
To je taky pravda. Ale až jim to pořádně vysvětlí, já si myslím, že to bude tím horší.

Moderátor 1:
Protože už je pozdě. Podle průzkumu agentury STEM se zlepšil náš vztah k cizincům obecně, k Němcům zejména. Vidíte to taky tak, kdyby za vámi přišli lidé ze STEMu?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Tady já nevidím žádný rozdíl. Za prvé mně se zdá být nedůvěra k cizincům zcela přirozené. A to, čemu nadávají xenofobie, to prostě je normální. Normální jednání člověka, který vidí neznámé a nové lidi, a počká si, co jsou to zač.

Moderátor 2:
Jak dlouho bude čekat?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Jak dlouho bude čekat? No, dokud se nedočká nějakých závěrů z jejich chování. Já si myslím, že se to zveličuje ta xenofobie, že to ani není xenofobie.

Moderátor 2:
A když v Olomouci jde po ulici snědý student a dostane přes ústa jenom proto, že má jinou barvu pleti, tak.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
To není xenofobie. To je nedostatek patřičné reakce potom. Měli okamžitě zflákat toho násilníka, zavřít ho prostě. Je to nedostatek výchovy. Prosím vás, a Landovský nebyl žádný cizinec v Bratislavě.

Moderátor 2:
A dostal taky. Protože špatně couval, jak sám přiznal.

Moderátor 1:
Takže rada zní? Dobře couvejte.

Posloucháte Český rozhlas 1 - Radiožurnál. Živé telefonáty, které teď budeme vysílat, nejsou redigovány a vyjadřují osobní názory posluchačů.

Moderátor 2:
Své dotazy volejte na dvě telefonní čísla 02-21552155 a 02-21552255. A dovolali se první dva, takže prosím.

Posluchač:
Dobrý den. Já bych rád pozdravil mistra, protože se sluší takto pana Vaculíka oslovit. A chtěl mu říct, že si ho vážím minimálně kvůli třem věcem, na které si teď okamžitě vzpomínám. A to je 2000 slov.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ale, už s tím přestaňte.

Posluchač:
Nemůžu s tím přestat. Pak za to, jak se postavil ve věci Česká televize, věc veřejná.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
To se nám nepodařilo. To trvá furt tam.

Posluchač:
A proto vám chci položit dotaz, co si myslíte o dalším vývoji, a co bychom my, obyčejní občané, a co by zvlášť žurnalisté měli dělat? A pak vám chci, pane Vaculíku, ještě říci, že před vámi smekám kvůli tomu, že jste kdysi řekl, předpokládám, že to je tak, jak si vzpomínám matně, že jako bývalý komunista si netroufáte a nechcete vstupovat do politiky. Za to si vás vážím velice, protože chci říct, že znám jednoho spolupracovníka bývalého, který odmítl jít mlátit studenty jako milicionář, a já si ho za to vážím taky dosud. A proto znova se ptám. Já si myslím, že svoboda slova, projevu je velice důležitá. Co bychom my, občané a co by žurnalisté měli dělat, protože se mi to vůbec nelíbí? Ten vývoj dobrý není a bojím se toho.

Moderátor 2:
Děkujeme a poprosíme druhého posluchače. Prosím.

Posluchač:
Dobrý večer. Zdravím pana Vaculíka a souhlasím s ním v těch podstatných věcech co říkal. Tam to o tom hokeji to si myslím, že když mistrovství, tak vždyť je tady dost hokejových hal a takových dosavadních, tak není potřeba to jako za každou cenu stavět. K té EU to říkal správně, ale já bych ještě k tomu dodal. Co říká tomu, že dosud teda nikdo nejednal s EU o těch měnových kurzech? Kdy tam jako naši ekonomové dokonce z Akademie věd to zdůvodňujou, že ten kurz je reálný. A zdůvodňujou to produktivitou práce, kterou však vypočítávají na základě těch tak zvaných převoditelných kurzů. Takže to je začarovaný kruh. A zatím se teda nikdo k tomu nevyjádřil, protože prostě musí se k tomu přece, to najednou budeme tam. Děkuji.

Moderátor 2:
Děkujeme a poprosíme dalšího posluchače. Prosím.

Posluchač:
Dobrý den. Tady je Kateřina Bachová. Já jsem chtěla jenom pana Vaculíka pozdravit. Nemám na něj žádnej dotaz. Chtěla jsem mu vzkázat, že se vším co řekl, do puntíku souhlasím, že mi mluvil z duše, že moc ráda čtu jeho slova v "lidovkách". Jen bych si přála, aby jich bylo víc. Taky bych mu chtěla popřát, aby byl hodně dlouho zdráv, a aby se mu hodně dlouho líbily holky. Na shledanou.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ano, to je první rozumné slovo, na které mám co říct. Já dostávám otázky, na které já nemám odpověď jinou, než to, co si myslí lidi.

Moderátor 2:
Čtvrtý telefonát. Prosím.

Posluchač:
Dobrý den. Já bych jenom chtěla říci k té vojenské službě, jak jste tam o tom hovořili, že třeba ta povinná služba by nemusela být povinná vojenská služba. Ale civilní obrana by mohla býti u nás zavedena, aby prostě také ti muži byli jako v pohotovosti, kdybysme potřebovali obranu naší vlasti. Ještě jsem chtěla říct panu Vaculíkovi takovouto věc. Když on jako emigrant působil mimo naší zemi, jak se dívá na to, když je spousta emigrantů.

Moderátor 2:
Pan Vaculík mluvil o svém synovi, který byl emigrant. Pan Vaculík byl ve vlasti celou dobu.

Posluchač:
Aha, tak to se omlouvám. Tak dobře, ať mi odpoví na ty emigranty, kteří jsou mimo a o kterých se hovoří. Když by všichni emigrovali z naší země a nebyl by tady vůbec nikdo, a třeba úplně cizí lidé, kde by měli tito emigranti dneska domov? Takže považovat si těch lidí, kteří jsme tady zůstali a třeba všechno snášeli a budovali tuto zemi. Ať mi k tomu pan Vaculík něco řekne. Děkuji velice.

Moderátor 2:
My vám také děkujeme. A předposlední posluchač. Prosím.

Posluchač:
Já s panem Vaculíkem souhlasím taky v hodně věcech. Jmenuji se Novák. Ale nesouhlasím s ním, pokud se týče tý unie. Protože bez vstupu do EU náš stát na tom bude pořád špatně. A nejedná se jenom o to, jestli budou moci dělat lidi venku nebo ne, ale jedná se i o to, že budou moci dělat ty lidi i u nás.

Moderátor 2:
Jako cizinci, myslíte?

Posluchač:
Ne, naši lidi celkově. My jsme závislí na tom západě, ať chceme nebo nechceme. Bez toho se nehneme nikam. Já se divím tomu, že tolik lidí je nespokojených u nás. Ať si vzpomenou, co bylo před těmi 10 roky. Ať si vzpomenou, kde jsme byli, na co všechno jsme stáli fronty. Na to na všechno ty lidi zapomněli. To je třeba si taky uvědomovat.

Moderátor 2:
Děkujeme. A šestý posluchač.

Posluchač:
Dobrý den. Tady posluchač z Plzně. Chtěl bych pozdravit pana Vaculíka. Já pocházím z tý generace ještě mladší, ale chtěl bych jako mu vyjádřit, že řekl všechno, co by bylo třeba dneska udělat v tý společnosti. Ztotožňuju se s tím jeho názorem a že to taky někdo konečně řekne na veřejnosti tak, jak by to mělo bejt co se týče tý výchovy mládeže, tý unie. A vůbec celkový postoj k týhle společnosti. Děkuju. Na shledanou.

Moderátor 2:
Děkujeme vám. Na shledanou.

Moderátor 1:
První posluchač se ptá, co by měli dělat všichni občané.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
To, co cítí, že by měli udělat a nač mají sílu a schopnosti. Ale víte, ono to ani moc od každého nechce, co by měl dělat. Spíš čemu by měl odolat, do čeho by se neměl zapojit, co by nikdy neměl přijímat. Mě to často napadá, když slyším takové zvláště od mladších lidí takový podiv a takové pohrdání, jak mohli vůbec komunisti vzniknout a jak vůbec mohl někdo inteligentní. S přesně stejným postupem, se stejnou psychologií a se stejným charakterem jak dneska přijímají to, co sem blbého jde zase z opačné strany. Na komunizmu se měli poučit, co všechno nemají přijímat dneska.

Moderátor 2:
Buďte trochu konkrétní. Například?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
No, podívejte se, móda, kariérizmus, konzumní způsob života, přijímání, takové znemravňování jako všeho. Přijímání všech těch životních vzorů, ctižádost určitá, lakota, špatné zacházení s vlastním majetkem. Nechápou, že majetek jim byl pouze dán do správy a že když teda ne řízením státním, tak jakousi rozumnou odpovědností vůči ostatním lidem. Zkrátka majitel fabriky odpovídá za to, aby uživil lidi ve svém obvodu. Není to tedy stát, ale je to teď na tobě prostě.

Moderátor 2:
A když to nedokáže?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Když to nedokáže, tak mu to řeknou. Když to nedokáže, když nemá výsledky, tak já myslím, že zkrachuje, nebo měl by zkrachovat.

Moderátor 2:
A založí jinou fabriku.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Už se mu to nesmí dovolit.

Moderátor 1:
Ještě tam byla chvála za 2000 slov.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Já jsem nespokojený s touto svojí odpovědí. Je to velice složité.

Moderátor 1:
Tak znova.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Já jsem chtěl říct to, že lidi mají dneska spíš odolávat, nežli přijímat.

Moderátor 1:
Ten posluchač se na vás obracel jako na autoritu. Těší vás to?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
To je velmi nepříjemné. Tady druhá otázka byla vstup do EU.

Moderátor 1:
Ano. Co říkáte tomu, že nikdo nejednal o měnových kurzech?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Já nevím, co se tady má na mysli. Měnové kurzy snad se jaksi spontánně nějak vyvíjejí. To má svoji jakousi zákonitost a tak. A jakékoliv jednání proti tomu zákonu jakémusi ekonomickému se přeci vymstí. Já tady cítím, že furt se vůči té Evropě něco násilím chce a že by se to mělo nechat normálnímu vývoji. Víte, mně dělá starost toto. Podívejte se, budoucí cizinci, a když říkám cizinci, tak samozřejmě myslím ty, kteří k tomu mají nejblíž, budou si moci u nás kupovat půdu. Co nedosáhli vojensky, to dosáhnou penězma?

Moderátor 2:
Však oni už si jí spoustu nakupovali. Podívejte se Karlovy Vary jsou z poloviny nejmíň ruské.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
No, vidíte. Ovšem samozřejmě to je česká slabost. Proč jim to prodávají? Proč mu to prodáváš? Protože si chtivý, protože si lakomý.

Moderátor 2:
Samozřejmě, že to je záležitost těch Čechů.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Já se obávám skutečně o budoucnost národa.

Moderátor 1:
A jak jste to myslel, co nedosáhli vojensky, tak dokáží těmito metodami?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Prostě co nedosáhli okupací, tak dosáhnou pod rouškou svobodného trhu.

Moderátor 1:
Teď myslíte Rusy?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Teď myslím Němce hlavně. U Rusů já bych řekl, že tam ještě existuje jakási přirozená štítivost vůči jejich kšeftaření.

Moderátor 2:
Jako z naší strany myslíte?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ano, ano. U většiny lidí. Protože jako Rus by málokdo chtěl teda být, to není teda ideál. Ale příliš mnoho lidí by chtělo být jako Němec. Toto by se nemělo vysílat správně.

Moderátor 1:
Ale už se to stalo a nic se neděje. Padla vláda? Nepadla. Třetí telefonát souhlasí s tím, co říkáte. To vy jste tady na půl úst glosoval, že to je hrozné. Vám vadí, když se s vámi souhlasí?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ne, nevadí. Já se o to nestarám. Já se to většinou nedozvídám, když to není takto.

Moderátor 1:
Teď jste to slyšel. Čtvrtý telefonát se vracel k té části naší debaty, která se týkala spíš na tom začátku vojenské služby, kdy v tom telefonátu jsme zaregistrovali dobrá, ať není vojenská služba povinná, ale mělo by fungovat něco jako civilní obrana.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ta taky předpokládá útočníka a útok. Já nevím. Civilní obrana. Proti čemu jako? Já tomu rozumím. Ta paní myslí určitou duševně tělesnou zdatnost národa. Tak to myslím já taky.

Moderátor 1:
A k těm emigrantům?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
K těm emigrantům, že já je měřím podle toho jací jsou a co tady dělají. Ne podle toho, jak prostě. Mně emigranti nevadí. Podívejte se, ti, kteří přišli a začali někde pracovat, o těch se ani už neví, že je to emigrant. Nepříjemně jsou pociťováni ti, kteří přijdou a teď chtějí tady očekávají, že by to mělo být podle toho, co oni kdesi viděli. Já ten problém emigrantů moc neuznávám.

Moderátor 1:
Dobrá. Pojďme k jinému problému. Posluchač Novák nesouhlasí s tím vaším názorem k vašemu vstupu do EU. Podle jeho mínění na tom budeme pořád, pokud nebudeme v EU, protože jsme příliš závislí na té západní ekonomice. Co si o tom myslíte?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Já si myslím, že dobře nebo špatně na tom budeme podle toho, jak budeme výkonní. A když budeme málo výkonní v té EU, budeme na tom ještě hůř. Protože odděleně, separátně se dá přece jenom vytvořit jakýsi fungující hospodářský okruh. Prostě dívám se na to s nedůvěrou.

Moderátor 1:
Šestý telefonát se vyjádřil v tom smyslu, že jste řekl, všechno, co by bylo nutné udělat a zřejmě vás za to chválí. Tak jsem tomu rozuměl.

Moderátor 2:
Pane Vaculíku, já mám pro vás otázku na závěr. Teď se hodně diskutuje o tom, kdo bude dalším českým prezidentem. Také padá vaše jméno.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Nepadá.

Moderátor 2:
Já jsem ho slyšela. Chtěl byste na Hrad?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ne, ne. Samozřejmě, že ne.

Moderátor 2:
Proč ne?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
No, tak podívejte se, za prvé je to nějak mimo můj zájem. A za druhé, víte, já bych vůbec nechtěl být politikem prostě proto, že ono je to skoro urážka být jím. Víte, od lidí. Co si lidi dovolujou, jak mluví. Mně nevadí ta kritika, ale takové. Prostě já bych pro tento národ nechtěl být v takovém postavení, aby se mnou mohli mluvit sprostě, jak oni sprostě mluví.

Moderátor 2:
Myslíte, že je to oběť dneska jít u nás do politiky?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Pokud to není vykalkulovaný zisk, tak je to oběť.

Moderátor 1:
Ve vysílání Českého rozhlasu 6 - Rádia Svobodná Evropa před několika dny Petr Příhoda oceňuje vaši publicistiku, konkrétně fejetony. Říká, cituji: "Fungovaly i jako znamenité antidepresivum. Byl tu prostě někdo, kdo přesvědčivě dokazoval, že se nedá." A cituje z jednoho z vašich posledních fejetonů "Jaro je tady". Jak jste se na Valašsku setkal s jistým rodákem, který se za vámi rozběhl a úpěnlivě vás žádal, abyste s tím, proboha, něco udělal. Mínil tím poměry v zemi. A naše otázka. Jak dlouho, pane Vaculíku, ještě budou občané vyžadovat změny od autorit? Kdy už se o ně konečně začnou zasazovat sami, podle vašeho názoru?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Vaše otázka je, prosím, nezodpověditelná. To tak bude vždycky.

Moderátor 1:
To by byl hezký konec, ale máme ještě trochu času.

Moderátor 2:
Takže se zeptáme na toho vlakového lupiče. Je mu 71 let. Jmenuje se Biggs a právě dnes se vrátil z Brazílie do Británie. Po 35 letech se mu prý zastesklo po anglickém pivu a těžce nemocný se rozhodl, že by rád zemřel ve své vlasti.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Stařecká ctižádost.

Moderátor 2:
Hned ho tam chytli policajti. Chápete tento jeho osudový krok?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Chápu. Já si myslím, že je to člověk, který ještě. On chce, aby se ještě jednou o něm mluvilo, aby ještě jednou byl slavný. Možná, že má. Teda smysl pro spravedlnost to není. Já myslím, že je to ctižádost.

Moderátor 2:
Po třech mrtvicích?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Já myslím, že se nechce vydat spravedlivému soudu. Co myslíte vy?

Moderátor 2:
Že chce být na prvních stránkách už zase naposled?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ano, ano. Nebo prostě se pominul rozumem. Proto ho vedou napřed k doktorovi.

Moderátor 1:
My vám děkujeme. Ještě jedna taková otázka. Když jsme vás přemlouvali, abyste se zastavil v rádiu a povídal si s námi v Radiofóru, tak jste říkal, že nemůžete, že zpíváte. Přesto jste zpěv oželel.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ano, z toho zpěvu je možno se omluvit. To byl spíš výraz mé nechuti jít do rádia.

Moderátor 2:
My vám moc děkujeme, že jste tu nechuť překonal.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Já vám řeknu taky dokonce proč. Já to znám. Mě se ptají lidi na věci, o kterých buď nevím nic jiného, než co vědí oni, nebo nemám lepší odpověď, kterou si můžou dát oni sami. Jsem tady v takovém postavení, kdy to vypadá jako, že jsem víc, nežli jsem. To nepotřebuju.

Moderátor 1:
Ludvík Vaculík. Děkujeme za váš čas. Na shledanou.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Na shledanou.