Gabriel Sedlák: Obsluhoval jsem ...

Obsluhoval jsem valašského náčelníka

Gabriel Sedlák

(Lidové noviny, 10. 6. 2015)

  V pátek večer, necelých 24 hodin předtím, než se to stalo, jsem v novinách narazil na větu, která s mimořádnou elegancí odhalovala ubohost jednoho mocného muže, a nadto čtenáře náramně pobavila. Přečetl jsem ji synovi. Ještě hlasitěji se zasmála jeho přítelkyně. A vzpomněl jsem si, že podobně potentní věty jsem často s oblibou citovával svému potomkovi z Ludvíka Vaculíka. Už nebudu.

  Měl jsem tu velkou čest déle než jedenáct let editorsky doprovázet texty tohoto velkého českého spisovatele (až na malé výjimky vlastně výlučně ony proslulé fejetony) k jeho čtenářům. Důvody, které mě vedly k sepsání těchto řádek, vysvětluje věta ze včerejšího posledního Posledního slova Ludvíka Vaculíka: "Zdá se mi, že napsáním jsem si cosi vyřídil, a hotovo." Chci se rozloučit a za vše poděkovat.

  Dlouhé roky své Poslední slovo do redakce osobně přinášel. Elektronickou poštu, která už i čtenáři umožňovala v mžiku reagovat na cokoli, spisovatel sám neužíval. Svůj text, tak jak byl po desítky let zvyklý, stvořil na psacím stroji a bylo zpravidla mým úkolem přepsat ho na počítači.

  Sloužit takhle autorům nezajímavým by se mi nechtělo, pro něho jsem to dělal rád. Ne že bych se vším, co napsal, souhlasil, chraňbůh – jsem dalek toho, žádat sekání rukou za zlodějinu, vždyť týž trest by zase jiní mohli žádat za zdánlivě mírnější poklesky, ale jeho styl psaní a myšlení byl natolik inspirativní a velice často zábavný, že mi tato služba vždy stála za to.

  Podobně jako Václav Havel byl i Ludvík Vaculík tak nějak přirozeně a intuitivně zelený. Druhý plán svědectví o jeho životě byl rub listů, na nichž byly sepsány jeho fejetony, makulatura tu úřední, jinde privátní. Poslední (ale možná ani jiná) slova si z jeho pohledu nikdy nezasloužila okupovat čistou, dosud nepoužitou á čtyřku – že posléze tyto texty vycházely i knižně, to už bylo něco jako převléci se v neděli ze všedních do svátečních šatů.

Vtipný, přímý, jen ne lhostejný

  S věkem přišly zdravotní potíže a spisovatel, stěžující si na kolena, přestože si pro svůj honorář starosvětsky jezdil autem na poštu, neb hovor s pošťačkou u přepážky jaksi patřil ke koloritu jeho století, tak chtě nechtě kývl na elektronickou cestu jeho textů do přece jen o něco vzdálenější redakce. Přepisovateli a doručovateli jeho fejetonů v posledních letech byli jeho nejbližší, nejčastěji syn Jan. A pro pochopení toho, jak moc autorovi záleželo na jeho posledním literárním závazku, dovolím si citovat z e-mailu Janova bratra Ondřeje, dle jeho slov si jejich "tata" své rubriky "hleděl opravdu do poslední chvíle. Seděl nad ním ještě před několika dny a i v posledních hodinách ho povinnost Posledního slova neopouštěla."

  Ve svém PF 2007 při pohledu na redakční novoročenku LN, tradiční hromadnou fotografii celé redakce, spisovatel lamentuje, že na rozdíl od jiných let se najednou neorientuje. "Ačkoli tam chodím každé pondělí, nikoho neznám a počítám s tím, že mnozí si o mně musejí, omylem, myslet, že jsem blbec, a mají pravdu." Omylem... mají pravdu. Prostě Vaculík. A takový, vtipný a přímý, jen ne lhostejný, býval i během oněch pondělních návštěv. Byly krátké, do redakčního frmolu přicházel jakoby z jiného světa a nechtěl zdržovat. O to vzácnější pak bylo několik, zpravidla novoročních, setkání u vína, kde nás jaksi obligátně obdařil i svým pověstným zpěvem. A že je blbec, si mohl myslet jen blbec. Leda že by měl někdo výraznou potřebu třeba z ideologických důvodů se vymezovat vůči literární celebritě, jejíž podstatou byla třaskavá kombinace valašského konzervatismu a holešovického pokrokářství.

  Ludvík Vaculík nám v závěru minulého týdne přichystal hodně Szomorú vasárnap. Slavná maďarská Smutná neděle, která mnoho lidí inspirovala k sebevraždě, patřila k jeho oblíbeným písničkám. Na rubu jednoho z jeho Posledních slov stojí překlad jejího textu doplněný přítelovým doporučením: "Milý Ludvíku, .. tak si to zpívej – ale nestřílej se... To je tak pro maďarský oficíry!"

  Pan Vaculík měl život tuze rád (mít paralelně dvě rodiny, to chce velký apetit – věřím, že by mi tuto jízlivost prominul) a dobrovolně by ho nejspíš neopustil. Dubnový infarkt ho však natolik srazil, že už mu činilo potíže vrátit se ke svému psacímu stroji v plné síle. V posledním jím podepsaném textu publikovaném ještě za jeho života čteme přiznání, že pořád víc upadá "do stavu, v jakém většina lidí pohodlně prožívá život, a tvorové jako já se na ně pozvedají činností a hlásáním."

  Činnost a hlásání Ludvíka Vaculíka skončily, jejich důsledky zde, díky Bohu, zůstávají.