Z Českého snáře

Výňatky z Českého snáře.

(Ludvík Vaculík: Český snář, Brno, Atlantis 2002. 481 s.)

Pátek 26. ledna 1979

Včera jsem u Mirky dostrojoval almanachy: lepil na desky ptáčky a do přebalů vyřezával kolečka, aby ptáčci byli vidět. Domácí mi pomáhali. K tomu jsem koupil litr bílého Kamenáče, který jsem započítal do ceny almanachů (koruna za kus), a stejně by to nikdo jiný tak levně nedělal. Už proto musím této práce zanechat, že se někdy cítím olíznut podezřením, jako bych z ní něco měl. Odlišná povaha od mé může si totiž o mně pomyslit: jinak by to přece tak dlouho nedělal! Sedmý rok. Někteří odběratelé se začínají na mě tvářit shovívavě jak na živnostníčka, jemuž chtějí pomoct udržet existenci. Ano, a zatím má vlastní živnost hyne. Onehdy mi Madla řekla, že naši kluci za mnou vedou takovéto komentáře: Je to vlastně hanba, mohl by napsat takové věci, a tahá se po Praze s cizími pitomostmi!

Úterý 27. února 1979

Když jsem jednou řekl, že objednávku nepotřebuju, což byla nabídka, aby to udělala načerno, do vlastní kapsy, chladně mi podala objednávku k podpisu. Teď řekla: „Expres?“ – „Ano.“ – „Barva?“ – „Olivová.“ Jestli někdo čeká na první příležitost udělat nám škodu, teď ji má. Jel jsem na Kampu a hodil Mlynárikovi do schránky jeho originál „Písaček“. Nechtělo se mi zvonit a mluvit s někým. Šel jsem pomalu Kampou k domu, kde bydlí Pithartovi, abych jim stejnou cestou vrátil vypůjčeného Ladislava Klímu. Jenže jsem zjistil, že mají schránku společně s těmi lidmi, co s nimi mají i záchod, a neměl jsem obálku, do níž bych knížku vložil s adresou, tak jsem šel na tramvaj. Kdybych cestou potkal Petra, mohl by se mě zeptat: „Nazdar, byls u nás?“ – „Nebyl,“ odpověděl bych vítězně. V tramvaji jsem přemýšlel, co ještě musím udělat, než toho budu moci nechat. Někoho nechám vyzvednout z vazby Kohoutovu „Katyni“ a musím ji prodat. Do vazby musím ještě dát Rotreklovy básně „Nezděné město“, jsou už rozepsané a on je Brňák. nechám ještě jednou opsat Mezníka - Šimsu, protože první várka se jaksi lehce roztratila. A Šimečka! Ten se má vyzvednout příští týden, pak rychle s ním pryč. A když dostanu zpátky tři tisíce, které jsou v „Černé hvězdě“ Evy Kantůrkové, spočtu to, udělám inventuru a krach nebo vyvěsím ceduli „Pro nemoc zavřeno“. Ovšem začal jsem číst tu Boženu Komárkovou, druhý výbor jejích studií „Evangelium a sekularizovaný svět“, to už musím dodělat, to nejde!

Úterý 6. března 1979

Jan Mlynárik mi přišel říct, že už nestačí poslat Tatarkovi knížku k opravě, proto ji přečetl a opravil sám. A odevzdal mi seznam asi třiceti drobných chyb. Mám tedy třicetkrát otevřít třicet knížek a do každé sáhnout perem. Nebo po kom to mám žádat? Také mi oznámil, že už brzo mi odevzdá výbor z Tatarkových politických statí z let 1968-69. „Fajn,“ řekl jsem, „ale odevzdej mi taky slovenskou písařku. pak budeme jednat.“ Chytil mě s medvědí důvěrností za klopu saka a pravil: „Tož neblázni, ty, Ludvo! Však víš, že jsme tu jenom dva: ty a já!“ Odcházeje mávl velkoryse rukou a pravil: „Ty už si nějak poradíš.“ Jednali jsme samozřejmě na chodbě. Spadl jsem do křesla a začal číst ty chyby. Když mají v Praze prezidenta, ministry, náčelníky a bachaře, nemohli by si, zasranci, delegovat tobôž jednu disidentskou písařku? Boha jejich, slovenského!

Pátek 9. března 1979

Venku jsem Mojmírovi všecko řekl. Vybuchl: „Já na to už úplně kašlu, co říkají tvoji přátelé! Tys mi nejprve říkal, že se ti povídka líbí!“ – „Ano, tím jsem chtěl říct, o kolik se zlepšila ve srovnání s první verzí. Ale je taková zásada, že za každým rukopisem musejí stát dva nebo tři lidé.“ – „Tak tuhletu zásadu jste prvně uplatnili až v mém případě!“ – „Prosím tě, neblázni! Kantůrková byla skálopevně jistá, že má knížku hotovou. Vztekala se, možná i brečela tajně, nakonec to vzala jako chlap a knížku předělává.“ – „A co Klíma říkal,“ křičel Mojmír, protože řvoucí proud těžkých aut valil se metr od nás, „cheche, ten mě jistě nemůže ani cejtit!“ – „Klímovi jsem to nedal číst,“ křičel jsem také, „obracím se úmyslně na lidi, kterým se líbila tvoje předchozí knížka, abys věděl!“ Čekali jsme na přechodu, strážník dlouho neobracel světla. Mojmír pravil: „Ty vůbec nevíš, co jsem od té doby napsal, a ani se to nedovíš!“ – „Proč!“ – „Abych ti nedělal potíže s kamarády a neměls tu trapnou povinnost rovnat mě mezi ně nebo zas vysvětlovat mi jejich postoje.“ – „Jsi uraženec.“ – „Nejsem.“ – „Ale jsi.“

Pátek 16. března 1979

Cestou od zubaře koupil jsem kuře, upekl je a letěl vyzvednout svázanou „Katyni“. Je to jeden z mých nejdelších dluhů. Ještě vypravím tři Komárkové, a zavírám krám. Nikdo mi to nechce věřit. „To nemyslíš vážně. Petlice nesmí skončit!“ Však ona neskončí. „Petlici nevydává Vaculík, tu vydává kdekdo,“ řekl u soudu kterýsi z brněnských chlapců správně. Od Pavla Kohouta došel první dopis. Potvrzuje, že fejetony dostává, nevím jak, a do naší polemiky píská mi intimně zajímavou notičku: „Soukromou osobou se nestaneš, hochu, zanech naděje, snad až k stáru, ale to už zas nebudeš po tom tak toužit, spíš po jakémkoli společenství, třebas i hrdinů...“ Ovšemže se stanu soukromou osobou, když budu chtít. Vím však, že by to muselo být mlčením a mlčením...

Úterý 20. března 1979

Léta deptá mě svědomí, že místo práce chodím, nosím, mluvím, lepím, stříhám. Místo psaní čtu cizí smyšlenosti, rediguju, koriguju a jednám za autory, kteří neumějí ani, jestli na konci přímé řeči má být nejprv tečka a pak uvozovky, či naopak. A když píšu, tak ne tlustou knížku, ale jakési komentáříky šaškovsky čtverečkované, omlouvaje se před sebou, že vpouštím do dusivé atmosféry kousky nadějnější barvy. A čas a síly mi utíkají. Jednou, kráčeje Belkredkou dolů, uvědomil jsem si: No a co! Však je to moje zaměstnání, sám jsem si je vyvinul. Přišel jsem domů a ode dveří preventivně zaútočil: „Tak! A nikdo mi nebude sugerovat, že bez razítka v občance se musím mezi lidma plížit! Já vykonávám své řádné zaměstnání!“ Kluci se od stolu udiveně podívali a Madla řekla: „My to přeci víme!“ Naštvaně odešel jsem do pokoje. Jsem redaktor a novinář, jenže nemám žádné noviny. Ale vím, že kdybych chtěl, můžu psát do všech novin světa: kdykoli jsem to zkusil, dosáhl jsem toho. Jaké hranice, jaká cenzura, jaký strach? Já přeci nemusím o Rusech, o Bezpečnosti, o nějakém útisku vůbec mluvit, tedy výslovně. A kdybych lidem na jiném místě Evropy dal pocit, že jejich životní čivy se prostírají až k nám, jsem v cíli!

Pátek 4. května 1979

Musel jsem zajít do Slavie, abych promluvil s profesorem Černým, který tam chodí pravidelně a sedá teď na Kolářově místě. Já k tomu stolu vždycky přisedal s pocitem nepatřičnosti: tam patří Hiršal, Boštík, Pechar, Vladislav, já mezi výtvarníky a básníky nikdy nechodil, a je plod nouzových poměrů, že se teď chumláme všichni dohromady. Kolář mě přijal sice mile, i ostatní, ale mně se líbí, když si každý drží svou ohradu. Můj pocit nepatřičnosti vyvěrá jistě i z mé aktovky, kterou tam musím vždycky rozgábit, něco vyndávat, rozdělovat, předkládám autorům knížky k podpisu, a vypadám jistě buď jako pašerák, dohazovač nebo agent. Přitom zádovými nervy vnímám, jak nás od stolku umístěného ve strategickém rohu, odkud je přehled po obou ramenech místnosti, pozoruje dežurný fízl, jemuž říkám úhelný.

Středa 16. května 1979

Opravdu, když nikoho a nic nepoháním, petlicování se zmírňuje. Nechávám přes týden nevyzvednuty svázané knížky, a jde to taky. Neodevzdal jsem dosud předmluvu k fejetonům, a neurguje to nikdo. Hromadí se mi nepřečtené rukopisy, autoři mlčí. Začínám se podobat státnímu podniku: druhá část Hvězdářské ročenky, obsahující zprávy o výzkumech ve vesmíru, také ještě nevyšla. Tatarka nedal souhlas k uvolnění „Písaček“, a to bylo spěchu!

Úterý 14. srpna 1979

Najednou přišel B., a jakoby nic, sháněl se po knížkách z Petlice. „Máš tu jakýsi debet,“ povídám mu klidně, „a pak budeme jednat.“ Ano, jistě, jistě. Ochotně vytáhl třista pět korun. Přeškrtl jsem jeho debet, řka: „A tím jsme spolu vyřízeni. Neschoval jsem ti nic a nedám ti už nikdy nic.“ Nemohl tomu uvěřit. Ale byla to pravda. Je to samozřejmě škoda, samého mě to mrzí nejvíc, kdo jiný než on by měl mít všecko. On je literární vědec. Ale já nejsem hadr. Už se mi to začíná dařit, už nebudu mít skoro žádné cizí záležitosti.

Pátek 19. října 1979

Jel jsem na Nové město, přesedl a zazvonil v Karlíně nebo na Žižkově u jednoho bytu. Otevřela mi žena impregnovaná osvěživými krémy a pozvala mě ke stolku, na němž stály dvě prázdné sklenice, stopa návštěvy, jež musela odejít těsně přede mnou. „Mám to hotové už dlouho, ale nevěděla jsem, jak vám dát zprávu.“ – „A jak se vám to líbilo,“ zeptal jsem se. „Je to strašné!“ vydechla z hloubky přesvědčení. „Byla jsem místy zhnusena.“ Hleděl jsem na ni užasle a i zahanbeně, protože jsem jí předtím dílo vychválil: byla řeč o Edině „Pompejance“. Mlčel jsem bezradně a nechal si do vypláchlé sklenice nalít trošku bílého vína. Paní si také nalila, sedla si proti mně, vyndala cigaretu, zaštěrchala sirkami, ale nezapálila si, protože už rok přestává kouřit. Celou dobu masírovala cigaretu nad stolem, nervózně. Pravila: „Víte, tak ona je to malířka, ta ženská, měla by tedy mít nějaké estetické cítění. A zatím autorka na několika místech píše, jakej měla v tom bytě bordel, a v tom ty malé děti. Já takovou společnost neznám, možná že dneska tak mladí lidé žijou, ale já bych to už ani nechtěla poznat.“ Při loučení na chodbě pravila: „Nemáte tam něco útěšnýho, co bych psala s lepší chutí, abych nemusila kolikrát vstát od stroje, lítat po pokoji rozčileně a uvažovat, jestli tohleto není důvod k další cigaretě?“ – „Já se po něčem poohlédnu,“ slíbil jsem. S balíčkem přepisů jel jsem ke knihařství, ale minul jsem je a šel domů. Něco se mi nelíbilo. Nemám rád dva chlapy mlčky sedící v zaparkovaném autě. Požádám Edu, ať si to zařídí dál už sama. Udělal jsem si zelený čínský čaj a četl o důvtipném tlustém detektivu Nero Wolfovi a zavražděném vzácném býku Cézarovi. To je útěšná kniha! Ta by se měla opsat.

Čtvrtek 31. ledna 1980

Někdy na jaře dosáhne počet titulů v Petlici dvou set. Napadlo mi, že bych si to jubilejní číslo obsadil, když jsem měl jedničku. pak mi ale napadlo něco chytřejšího: šel jsem za Karlem Šiktancem, který měl v Petlici tři knížky, ale čtvrtou, „Tanec smrti“, už dva roky nechce dát, a udělal jsem mu skvělou nabídku: dostane jubilejní číslo 200! Vyžádal si čas na rozmyšlenou, a potom odmítl. Je tomu sedm let, co jsme s Ivanem požádali Zdenu, kterou právě vyhodili ze zaměstnání, aby nám opsala rukopisy. Práci jsme jí zaplatili, a protože taková věc přichází autoru vždycky draho, přebytečné kopie jsme přenechali zájemcům za podíl na nákladech. Byl to nahodilý nápad, žádný plán. Po nás chytli se ho další kamarádi. Jméno dostal až o rok později, v tramvaji, když jsem jednou před Vánoci hleděl na reklamní plakátek jistého nakladatelství: edice „Klíč“, otevírající prý pokladnici české literatury. „Hovno!“ pomyslil jsem si.