Články k 80. narozeninám

Jiřina Šiklová

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 9.)

Jednu z nejzajímavějších polemik v disentu spolu svedli Václav Havel a Ludvík Vaculík. Za pravdu v ní bylo možno dát oběma stranám.

Když má chlap konflikt se zákonem, ať již je to psanec, obchodník s deštěm, nebo spisovatel, je pro ženy a mladé lidi přitažlivý. Ludvík Vaculík svým projevem na IV. sjezdu spisovatelů v létě roku l967 tento předpoklad splnil. Literární noviny byly zakázány a on byl bez místa. Tehdy začaly – asi z iniciativy tehdejšího studenta Filozofické fakulty Karlovy univerzity Zdenka Pince – tzv. pincárny. Ve sklepě na psychiatrické klinice v Praze si studenti zvali k diskusím „zavržené této země“. Tam jsem poprvé s Ludvíkem mluvila. Nejen, že nelitoval toho, co řekl, ale on nelitoval ani sám sebe.

„Mám sice tři syny, ale nějak se uživíme. Mám velice hodnou a skromnou ženu, která vyjde s málem peněz, a to, co jsem řekl a udělal, mně nevyčítá, a vím, že vyčítat nebude.“ Tak nějak to formuloval a mně to opětně imponovalo. Události pak šly tak jak šly. Vaculík byl zhruba za rok, v létě 1968, kdy napsal Dva tisíce slov, opětně obdivován i zatracován a v následujících dvaceti letech dokázal bezesporu nějak uživit sebe i rodinu. Než odešel v létě 1976 do exilu historik Vilém Prečan, znovu mě a Ludvíka Vaculíka „propojil“ a on mně pak pravidelně nosil na stanici metra Sokolovská – dnešní Florenc – svoje fejetony, samizdatový časopis Kvart, Obsah a „knihy-neknihy“ (řečeno slovy Milana Šimečky), abych to poslala do zahraničí, a já za to zase hotové knížky a vzkazy pro lidi kolem něho. Venku, tedy v zahraničí, avizovaly tyto texty, že to zde lidi nevzdali a spisovatelům doma to umožnilo získat čtenářskou obec a bylo to podnětem k dalšímu psaní. Třeba se mně to jen zdálo, ale opravdu jsem měla dojem, že když Ludvík Vaculík viděl, že jeho práce jsou publikovány a zase se sem vracejí, tak se mu projasnil obličej.

V prosinci l978 jsem od Ludvíka dostala celou složku fejetonů a dopisů s názvem Poznámky o statečnosti. Ludvík Vaculík tehdy v těch neoficiálních textech napsal (říkalo se, že podnět k tomu dala jeho Madla), že člověk má si dobře uvážit, zda to, co dělá a píše, mu opravdu stojí za možnost být za to odsouzen a jít do vězení.

Upozorňoval, že hrdinské činy se nehodí do života a těmto činům se daří jen v mimořádných situacích, které nesmějí trvat dlouho. Nejsilnější impulsy dostává člověk ze své povahy a většina lidí dobře cítí své meze, a proto hrdinské činy obvykle lidi lekají, a když někdo lidi přiměje, aby šli nad své možnosti, neměl by se pak divit, když se lidi lámou. A závěrem Ludvík Vaculík upozorňoval, že v reálném socialismu je hrdinným činem i každý kousek poctivě udělané práce. Bylo mně to blízké. Vyznávala jsem názor publikovaný pod pseudonymem Georgie Moldau v Listech, že vysoká sebenáročnost je nejúčinnější zbraň proti socialismu... Ale když jsem si potom přečetla dosti rozhořčenou odpověď Václava Havla z ledna l979 na tuto Vaculíkovu stať, souhlasila jsem i s ním a přitakávala i Ladislavu Hejdánkovi a dalším, kteří tehdy vstoupili do polemiky. Kdo z nich má pravdu? Jaký já mám k tomu postoj a jak já bych argumentovala? Tak nepřímo ve mne Ludvík Vaculík vyvolal strach, že ztrácím schopnost vytvářet si svůj názor a rozlišovat myšlenky obsažené v textech, strach, že i já podléhám redukci myšlení na pro nebo proti, což tehdy v nás všech asi vyvolávala politika KSČ a Rudé právo. Od té doby jsem si na to dávala pozor a byla ráda, že Vaculík vyvolával souhlas i nesouhlas i lidi v opozici. A dělá to dodnes, jak třeba ve fejetonech, tak třeba i ve svém postoji ke sporu kolem dnešních Literárek. Když čtu jeho dnešní fejetony a poslední slova, tak zjišťuji, že jsem si schopnost rozlišovat zachovala také díky jemu. I dneska mne provokuje k polemice. Ale častěji k souhlasu. Někdy tolik, že mu chci napsat poděkování, ale pak to neudělám. Ludvík Vaculík totiž nemá a zásadně nepoužívá e-mail a já zase již neumím chodit na poštu s dopisy a nemám doma obálky. Tak alespoň touto formou, přes noviny, mu děkuji za těch nejméně čtyřicet let, co dává lidem kolem sebe podněty k přemýšlení, hádkám i solidní polemice.

Martin M. Šimečka

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30,  s. 7.)

Přátelství mužů, jak já jsem je znal z té doby coby mladík, se už dnes nepěstují. Přátelství se totiž musí pěstovat, a na to dnes není buď dost času, nebo dost mužů.

V mé hlavě žijí jiní lidé - i já sám - v obrazech. Sebe si ještě stále setrvačně představuji jako mladíka běžícího lesem. Ludvíka Vaculíka zase jako zemitého muže s hladkou opálenou kůží a velkým pevným břichem, jak se noří do rybníku. Mně ještě nebylo ani třicet a jemu už šedesát. Tehdy jsem si říkal, že až budu tak starý jako on, také se odvážím do vody i v chladném létě.

Chybí mi už jen jedenáct let do jeho tehdejší šedesátky, a přesto mi dnes Ludvík připadá mladší, než byl tehdy. Ale to je proto, že žije v mé hlavě. On za to nemůže, já mu jeho úžasný věk brát nechci.

Další Ludvíkův obraz ve mně: odchází spát. To se občas stalo na setkání zakázaných spisovatelů v osmdesátých letech, které kdybych býval nezažil, byl bych dnes někdo zcela jiný.

Ludvík byl náčelník tlupy, aniž o tuto funkci usiloval. Sedělo nás snad dvacet namačkaných v chatce na brněnské přehradě, poslouchal jsem napjatě, co si spisovatelé povídají, abych si z toho vzal to nejdůležitější pro svůj život, a najednou Ludvík vstal a řekl: "Já du spat."

Nebyla ještě ani půlnoc a náčelník nás opouštěl. Nemohl jsem mu to odpustit. Dává najevo, že ty řeči nestojí za nic, že všechno je marnost, že je z nás otráven! Jak může tak potupit naše obcování, jak tomu říkal Dominik Tatarka?

Dávno jsem Ludvíkovi odpustil. Být náčelníkem je těžký celoživotní úděl a člověk si musí rozložit síly, zejména když ho trápí arytmie.

A taky ho vidím, jak stojí ve velké místnosti usedlosti u Josefa nad ohrádkou s malým Jožinem. Vůně Josefových koní prorazila až sem, včetně much. Eda Kriseová stála vedle Ludvíka a na tvář ji usedl motýl. Jožin spal. Přesto jsem si řekl, že já v šedesátce děcko mít nebudu. To si může dovolit jen náčelník.

Ludvík si vybral za své přátele muže, které jsem měl nejraději ze všech. Pravda, s Josefem jsem se viděl jen několikrát, ale zůstaly ve mně jeho oči a také zadek jeho koně, jak přede mnou cvalem pádí do kopce.

Tatarka byl v Ludvíkově tlupě šamanem, jenž očarovával muže i ženy. Ale šamani, byť zdánlivě všemocní, protože vševědoucí, také potřebují porozumění a péči. Nikdo tak dobře nerozuměl Tatarkovi jako Ludvík.

Můj otec, přestože mladší, byl Ludvíkův starší přítel. Byl v jeho tlupě stařešinou. Říkal mi, že on to byl, kdo Ludvíkovi řekl, ať napíše Český snář a nechá na čas plavat Cestu na Praděd. Je to pravda, Ludvíku?

Přátelství mužů, jak já jsem je znal z té doby coby mladík, se už dnes nepěstují. Přátelství se totiž musí pěstovat, a na to dnes není buď dost času, nebo dost mužů.

Ludvík jako náčelník ví, že pěstovat se musí vše, neboť jinak to zaroste plevelem. Nejen zahrada, přátelství s muži či vztahy k ženám, ale vše. Od lidové písně až po společenské poměry.

Když byla ohrožena literatura, pěstoval ji na úkor vlastního psaní. Dnes píše, aby pěstoval náš jazyk a schopnost rozeznat, co je správné.

V mé hlavě žije ještě jeden Ludvík, kromě toho muže, co se noří do rybníku. Vynořuje se v paměti jako plynoucí text, který čtu s úžasem nad jeho rytmem a energií. Rozkoš ze čtení vět je fyzická, koupu se v jeho češtině jako on v tom rybníku.

Když otec přinesl domů, Ludvíkův rukopis Českého snáře, byt ztichl. Rozlezli jsme se do pokojů a mlčky si posouvali přečtené stránky. Celou noc a další den. Byl jsem sice rodiči od dětství vychováván ke čtení, ale až z Českého snáře jsem pochopil, čím může literatura být.

A moje prudérní matka, která otci žárlivě vyčítala Ludvíkovy ženy, řekla: "Odpouštím mu." Ludvíku, není pro mne silnějšího důkazu Vaší velikosti. Buďte zdráv.

Jan Trefulka

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 9.)

Obdaroval spisovnou češtinu neotřelými a zemitými výrazy, rytmem, intonací věty, jaké lze slyšet v jeho rodném kraji, a způsob, jakým vnímá okolí, pointuje své postřehy a rozvíjí nápady, ovlivnil řadu publicistů, ctitelů i odpůrců.

Už několik let si předplácím Lidové noviny hlavně proto, že v nich každý týden najdu Vaculíkovo Poslední slovo. Sám nevycházím mezi lidi, a tak se spoléhám na jeho osvědčenou schopnost vidět, v čem se činy a slova prominentů a představitelů stran i rádoby racionální vývody publicistů a teoretiků tržního pořádku rozcházejí se skutečností, a tím podstatně urychlují proces devalvace hodnot, ztráty odpovědnosti za veřejné věci a od ní odvozeného pocitu bezmoci a lhostejnosti.

Obdivoval jsem kdysi Vaculíkovu odvahu, když dokázal publikovat Dva tisíce slov a nést následky svého vystoupení. Teď žasnu nad tím, co všechno je možné o stavu české společnosti prakticky bez odezvy otisknout. Kdyby někdo napsal o dnešních poměrech Dva tisíce slov, snadno by prošla tiskem, a málokdo by je asi dočetl až do konce. Změnili se představitelé moci, změnily se mechanismy, kterými prosazují svůj vliv a své zájmy, změnilo se publikum.

Nezměnil se Vaculík. Zůstal věrný svému dávnému gestu, nedal se vlákat do bludiště výhodných míst pro zasloužilé, citlivě vybraných konexí a dobře zhodnocených kompromisů.

Jenomže dnes už se málokdo spoléhá na to, že pravda zvítězí. Co by to muselo být za slova, aby pohnula Čechy a Moravany ke společné akci? Drastické zdražení piva? Hrozba zániku evropské civilizace? Odvaha psát o něm tak zlaciněla, že vzbuzuje nejspíš pobavený úsměv.

Proč tedy vlastně Lidové noviny Vaculíka tisknou? Proč čtenáři na jeho fejetony čekají, i když vědí, že k jeho stylu patří i trocha exhibicionismu, který rád ukazuje, co umí vykouzlit z drobného detailu a občas s rozkoší přehání a provokuje?

Po upoceně vykonstruovaných polopravdách, jež se na stránkách nejenom Lidovek stále točí kolem neefektivního parlamentního systému, který už léta není schopen nabídnout voličům skutečně kvalifikované osobnosti do vlády a nejvyšších úřadů, po rozhovorech se stále stejnými hodnostáři, kteří očividně pořád ještě nepochopili, že sněmovna není místo k dělbě koryt, ale ke spolupráci na celonárodně přijatelné, dlouhodobé koncepci českého státu, zazáří dokonce i slabší Vaculíkův fejeton jako autentický projev samostatného a originálního myšlení angažovaného občana.

A co víc: ač už si jenom hrstka odborníků dokáže připomenout a pochopit, jaká to byla doba, v níž Vaculík prožil nejplodnější část svého života a o čem ve svých knížkách píše, pořád bude v české literatuře a mezi zbytkem nadšenců, kteří ji budou číst, přítomný. Obdaroval spisovnou češtinu neotřelými a zemitými výrazy, rytmem, intonací věty, jaké lze slyšet v jeho rodném kraji a způsob, jakým vnímá okolí, pointuje své postřehy a rozvíjí nápady, ovlivnil řadu publicistů, ctitelů i odpůrců. A čtenáři, kteří ho mají rádi, ještě pořád od něho cosi očekávají, možná bilanci, možná recept na elixír, který by oživil v naší demokracii i literatuře masarykovské tradice činorodé práce a myšlení, které se nepotácí jenom v bludném kruhu vlastní důležitosti.

Ludvík Vaculík

(Vaculík, Ludvík. Dobrý den! Lidové noviny, 25. července 2006, roč. 19, č. 171, s. 12.)

Někdy v březnu mě napadlo, že bych na tomto místě mohl vyhlásit amnestii pro přátele, kteří budou cítit povinnost něco o mně napsat: protože vím, jak obtížný to může být úkol navíc. Ale paní Vaculíková zas pravila, že by to vypadalo, jako bych jim chtěl připomenout, aby nezapomněli. Já jsem si uměl představit, že po mně neštěkne ani pes, a já se budu moci pěkně s požitkem skromnosti litovat. Ale pravda je, že to by se cosi porušilo ve společenské a kulturní zvyklosti. A tak o mně mluvilo i psalo mnoho osob: četl jsem, co se ke mně dostalo, nepotřebuju úplný přehled, jelikož by mi třeba vrtalo hlavou, proč nenapsal ten či ten. Děkuju tedy teď i do neznáma.

Až do své sedmdesátky jsem Času nevěřil, a osmdesátka se mi zdá už úplný nesmysl, který na sebe ani nevztahuju. Vysoký věk není zásluha ani výkon, je to náhoda a štěstí, závisející ovšem trochu na tom, jak člověk se svým tělem zachází. A mne, a zas to není věc mravní, žádné kouření, pití a sport nebavily. (Co já teď dostal slivovice!) Člověk je starý podle toho, co může ve svém neměřeném věku dělat. A to je hodně věcí zvyku. Tím, že mi po okupaci vzali zaměstnání, mohl jsem dělat, co mě bavilo a bylo užitečné; a to když si najdete, lidi vás uznávají... a jede to samo. Od dobrého se dobro čeká; snadné rozhodování. Ivan Klíma mne přikrašluje, když píše o Petlici: co jsem měl dělat? Já jsem si bez pána a bez kázně bloumal poměrama, měl jsem i takovou společnost. I Pavel Kosatík mi uznává ctnosti, jako bych se o ně zasloužil, ale to si budu muset ještě pořádně přečíst, já se při prvním čtení styděl. Hvížďala mě v Reflexu uspokojil, když napsal, že nejsem ani jako Hrabal, ani jako Kundera, moje metoda psaní je ta, že se poddávám svému vývoji, bez záměru.

Mně se žilo skoro dobře v té diktatuře, jež mne téměř neměla čím krom otravy postihnout, jsouc ve srovnání s padesátými lety slabá. A tu otravu jsem bral jako komáry v bažinách. Obtížný musí být vysoký věk člověka bez síly, vůle nebo hnacích zvyků. Nedávno jsem pocítil chvilku úzkosti z marné existence, když jsem dokončil jednu práci a nezačal hned jinou.

Všecko v životě mi usnadnila některá má první rozhodnutí v mládí, málo uvážená navenek, nutná však uvnitř. A to teď říkávám na besedách mladým lidem: Nesmíte promeškat příležitost říci něčemu velice špatnému zásadní Ne. Tím se zorganizujete uvnitř a zařadíte se na vzácné místo mezi lidmi. A že cenu má to, co se člověk rozhodne dělat pořád.

Paní Kalenská v těchto novinách řekla, že jsem skromný: jsem rád, že to tak vypadá. Moje pýcha je tkaná rafinovaně. A objevil jsem zásadu: nečekej nic, nebudeš zklamán. Umím si věci také otočit: Když mne pan prezident vyznamenal řádem, chvíli mě to těšilo, než jsem se začal po kouskách stydět za to, že jsem předběhl opravdové válečníky hrdiny. Tak i teď děkuju za všecka blahopřání, ale vím o jakémsi rozdílu mezi tím, co si o mně myslí gratulanti, a co o sobě vím já. A tu si připomínám heslo, které visí v průčelí jednací síně Vysoké búdy ve Zlíně: Neprav nic, nebude nic!

Tomáš Vystrčil

(Lidové noviny, 24. července 2006, roč. 19, č. 170, s.11.)

Vaculíkovy příspěvky v současných, stále se měnících Lidovkách mohou působit na některé čtenáře příkladně anachronicky. Cožpak asi může tak exkluzivně subjektivní názor s podivným slovosledem, vycházející často z letmého setkání s „obyčejnými lidmi“, přírodní reflexe, krátké zahlédnutí unikavého jevu vypovědět o naší politické situaci, mezinárodních vztazích či pohybu na burze, pomyslí si patrně nejeden postmoderní čtenář.

Jedna slavná stať Martina Heideggera se jmenuje Básnicky bydlí člověk. Velký filozof se v ní vyrovnává s postupným zanikáním filozofie jako samostatné disciplíny, jejíž témata si postupně rozebraly specializované vědní obory. Heidegger se na tento pohyb nedívá s potěšením, neboť si je vědom toho, že v přemíře věd o člověku se člověk vytratí. Ale navíc a hlavně, člověk nepobývá, nebydlí na této zemi jako exaktní vědec vybavený specifickým odborným jazykem, ale mnohem spíše jako básník vnímající skutečnost mnohem plněji, stále obklopen tajemstvím a tendencí porozumět celku bytí. A zde se potkáváme s fenoménem Vaculík.

Z Vaculíkovy řeči totiž vyvěrá moudrost mnohem bohatší a pronikavější, než jsou komentáře a názory politologů, ekonomů, sociologů či historiků, z nichž se většinou novináři rekrutují. Aniž by to tito odborníci chtěli a často si i toho byli vědomi, přizpůsobují svou řeč svému oboru a řeči politiků, přijímají jejich hru. Skutečnost se tak redukuje na omezený výsek skutečnosti. Vaculík ovšem nic takového nedělá a na své řeči trvá, jakkoli je také stylizovaná a moderní dobou poučená. O co omezenější jsou politici a jejich komentátoři, o to moudřejší je Vaculík, který zarputile mluví řečí básníka, respektive člověka.

Básník myslí srdcem

Skrze fenomén Vaculíkových svébytných postřehů, srovnáme-li je s tím, jak je v novinách v drtivé většině reflektován svět, se tak můžeme poměrně snadno přesvědčit o tom, nakolik došlo k posunu interpretace skutečnosti ve prospěch vědotechnického jazyka, který člověk „neobývá“ a který je mu ve skutečnosti cizí.

Vaculíkovy minifejetony jsou potom vlastně skvělými politickými komentáři o fungování obce v nejširším slova smyslu a zasahují čtenáře nikoli jen v hlavě, ale také v srdci, kterým básník, respektive člověk, především myslí či by myslet měl. Vaculíkova řeč tak mnohem přesněji pojmenovává, co kupříkladu znamená nešetrná ekologická aktivita, partajní a politické blábolení, kradení, lhaní a podvádění a jeho prognostiku si můžeme bez dalšího každý ověřit.

Samozřejmě: Vaculík bojuje předem prohnaný boj, to, co říká, se rozbíjí o útesy respektive zdi nových továren a supermarketů stavěných doslova na zelené louce v klíně Beskyd obklopených lesy. A útěcha? Ta neexistuje, protože to jednou oproti předpokladu nemusejí všichni pochopit a nejspíše ani nepochopí. Jediné, co zbývá, je si uvědomit, že ani ty nejčernější vyhlídky neeliminují Boha, kterého Vaculík často tak zoufale nepostmoderně připomíná. O tom se ale v novinách sotva dočteme.

A tak si myslím, že by se slušelo poděkovat, že svérázného Ludvíka Vaculíka máme a nadále si jej pěstovat. Už třeba jen proto, abychom si mohli kontrolovat, jestli ještě jeho moravské, zemité řeči rozumíme, a nebo také proto, abychom mohli monitorovat míru své politické vyschlosti. Nakonec třeba zbude z novin jen zábava, statistiky, grafy přesunu politických sil a Ludvík Vaculík, bojující s dilematem, zda borovičku na zahradě uříznout či nikoli. Doufám, že to nebude borovička poslední.

Pavel Kosatík

(Lidové noviny, 22. července 2006, roč.19, s. 13)

Ludvík Vaculík v dnešním českém veřejném životě je přítomen i není. Jeho jméno zná sice každý, kdo poslední půlstoletí neprožil zcela v mdlobách, zda však něco z Vaculíkova tónu a stylu přešlo lidem do krve, je otázka. „Být jako Vaculík“ pochopitelně neznamená mít stejné názory jako on, ale spíš disponovat podobnou vůlí dobrat se jádra problémů a nebát se je pojmenovat razantně a jasně, nebo dokonce lyricky. Sám Vaculík se víckrát nechal slyšet, že o lidi, kteří se k jeho názorům hlásí, nemívá (po listopadu 1989) nouzi. Sám by však asi stál spíš o invenci a inspiraci než o souhlas - bez ohledu na to, zda by pak takové publikum šlo s ním nebo si vykročilo proti němu.

Větší část jeho biografie svádí k tomu, vnímat ho jako píšícího tribuna lidu, který se vždycky pohybuje politice nablízku, občas dokonce v jejím epicentru. Jeho projev na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967 nebo Dva tisíce slov v roce následujícím se řadí k nejvlivnějším česky psaným textům minulého století. Román Sekyra odvedl v boji s komunismem snad ještě důležitější práci než Kunderův Žert: odhalil podstatu režimu nejenom kultivovaným intelektuálům, ale zejména obyčejným lidem, kteří mu v té době čelili s holýma rukama. Vaculíkova samizdatová i polistopadová publicistika zas později učila, že občan není jenom průsečíkem (špatných) poměrů, ale že ho určuje zásadový životní pocit - a hlavně praxe.

„Všechno se mě týká“

Přestože politika vyplnila velkou část jeho života, Vaculík právě v roce 1968, kdy do ní byl vtažen nejvíc, dal najevo, že jí ve svém životě určil striktní meze: bude mu tématem psaní, nikoli životní náplní. V čase, kdy byl živým symbolem radikalismu pražského jara a kdy ho jedni posílali vládnout do obrozovaného ÚV KSČ a jiní do parlamentu, Vaculík ještě před srpnem z takové doporučované horské dráhy dobrovolně seskočil. Pokud mu s odstupem let rozumíme správně, vstoupil tím do polemiky s tradičně a setrvačně opakovaným názorem, že politika stojí v hierarchii lidských činností výš než kultura - a je tedy vlastně logické, že kdo se propsal na vrchol a zatouží jít dál, udělá nejlíp, když se nechá někam zvolit. Odložíme-li však vlastní fascinaci světem moci, zjistíme pravděpodobně, že nadvláda politiky nad kulturou je jenom jedním z mnoha křivých zrcadel mediálního světa. Opravdu, proč by se měl člověk obdarovaný kreativitou drát mezi mocné? Nejde toho snad v umění vykonat podstatně víc?

Vaculík svůj vstup do politiky v roce 1968 i později (naposledy, pokud je známo, koncem roku 1989) odmítl. Kdyby do politiky vstoupil, vlastně by svoji dosavadní pozici oslabil; takto však mohl čtenářům dál tlumočit svůj koncept sebevědomého občanství. „Neříkejte, že se mě něco netýká, protože všechno se mě týká,“ takto oslovoval mocné nahoře, ale věnoval svá slova především čtenářům - v naději, že si je zapamatují pro svůj život.

Čím se Vaculík jako člověk a autor vymyká českým poměrům? Nabízejí se především tři vlastnosti.

Riskantní poznávání

Za prvé: mnohem víc, než u nás bývá zvykem, je stylistou-násilníkem. V celkem krotkých a konvenčních českých poměrech neskrývá silné emoce: a když cítí, že ho přemáhá třeba vztek, neututlá ho svatouškovsky, ale nechá ho naplno rozkvést, jako luční kvítek. Potom sklízí plody svého riskantního poznávání, o nichž by se, nebýt takové metody pokus/omyl, nejspíš vůbec nedozvěděl. Leccos, co v jeho textech mohlo být názorem, nebo dokonce postojem, pak zůstává v rovině jen pouhého zuřivého pocitu - ale stejnou cestou se do Vaculíkova psaní dostaly i věci tisíckrát cennější než snadné pravdy zformulované někde v teple. Vztek na zločince, schopného vzít jinému bezmyšlenkovitě život, ho dovedl k úvaze, že kdo dokáže život dát, měl by být schopen unést reciproční odpovědnost spojenou s tím, že ho provinilci opět vezme. Obhajoba trestu smrti se zdá v dnešní navenek tak liberální době počínáním zpozdilým; i ten největší liberál by však mohl Vaculíkovi přitakat alespoň v tom, že zrušení trestu smrti v řadě evropských zemí často odráželo nechuť či neschopnost unést principiální odpovědnost za rozhodování o cizích osudech.

Přesvědčený o tom, že na vyvážené psaní jsou zde jiní a že je jich dost, nesnížil se Vaculík nikdy k relativistickému meditování typu „na jedné straně, na druhé straně“ a tak dál. Robustnost jeho tónu může jít občas někomu na nervy -čtenář však aspoň ví, že se nebude muset brodit, jako často, v malichernostech a titěrnostech.

Je velmi pravděpodobné, že Vaculík své kategorické soudy dokonce pálí s vědomím, že opět přestřelí -nebo i s přáním, aby se tak stalo. Vždyť dokonce i my sami víme, jak to se střelcem většinou bývá: pokud mine cíl, nedosáhne mety, kterou si předem stanovil, ale uvidí-li, kam střela dopadla, zjistí, že existují i úplně jiné skutečnosti, o kterých až do té doby nevěděl.

Druhý Vaculíkův klad: je tradicionalistou. Zdá se až zvláštní, že se v českém světě, který prožil všechny divoké peripetie dvacátého století, najde ještě dnes někdo takový, kdo přesvědčivě říká: tradice i u nás existuje.

S komunismem, svým největším životním soupeřem, se Vaculík kdysi dávno rozešel nikoli ve jménu nějaké nové a atraktivnější myšlenky, ale veden při tom naopak do minulosti: ovlivněn poznáním, že komunismus odporuje lidské přirozenosti a mnohagenerační tradici, tak jak si ji odvodil z osobnosti svého otce a prostředí, ze kterého pocházel. Možná že to byl obraz zkreslený a v něčem idealizovaný, jak tomu v rodových mytologiích bývá. Ale nakonec přivedl Vaculíka k poznání, že podstatné není to, co se ohlašuje jako převratné a nové, ale spíš to, co se opakuje - a zároveň připomíná stále znovu.

I svůj vlastní život potom Vaculík nechal prostoupit rituály, jako by se jimi chtěl uchránit chaosu dnešní doby. Ve jménu tradice, nikoli ve jménu nastoupení cesty k něčemu neznámému, potom začal tlačit na pilu změn, v roce 1968 i později. Byly mu dost cizí politická strategie i taktika - ale doufal, že se může opřít o něco trvalejšího: o cestu, kterou ukazují předkové, dokáže-li ji člověk správně rozpoznat.

A třetí klad: Vaculík je nepochybně mužem odvážným, aktivistou. Jeho žena o něm říká: „Když se někde děje něco nesprávného, musí reagovat.“ V tom to je, složitější to není. Takový postoj patřil k výbavě podstatné části Vaculíkovy generace a zakládal nutnou duševní sebeobranu vůči někdejšímu režimu. Bude se však hodit i generacím dnešním: jejich perspektivou pro změnu je, že obrostou majetkem a časem také lhostejností.

Už dnes se těm pár spisovatelům, kteří nepřestávají úplně mluvit do veřejných věcí, doporučuje, aby své nezřízené ambice líp skrývali. Jenže když se tato funkce spisovatelům vezme, přesněji řečeno pokud se jí spisovatelé naivně, dobrovolně a bezmyšlenkovitě vzdají, kdo ji převezme? Snad ombudsman? Policie? Ať zní doporučované odpovědi jakkoli, nedá se přehlédnout, že na místo jednotlivce s jeho vlastním rozumem a city vstupuje instituce - tedy subjekt nekonečně méně přirozený, než je občan-spisovatel.

Má Vaculík i nějaké slabiny? Hlavně snad tu, že nikdy nepřestal být úplně ideologem. Jeho názor na svět neurčuje pozorování a zkušenost, jakkoli je možná přesvědčen o opaku, ale nemilosrdný diktát jeho povahy, který mu zužuje hledí. S Vaculíkovými názory na Ameriku a Američany (třeba) nebude souhlasit skoro nikdo, kdo tam na rozdíl od něj aspoň chvíli pobyl. Je v něm kus pozůstalé optiky Jasné Poljany, jejíž ctihodný obyvatel před sto lety také vynášel soudy o všem, nač byl i nebyl dotázán. Na platnosti věty o tom, že celý svět je ukryt v kapce vody, se tím nic nemění - jak však má pravdu o světě rozpoznat ten, kdo předem ví, co by rád v kapce spatřil?

Slabina druhá - ovšem přiznejme si předem, že mimořádně sporná: Vaculík nenašel ze života východisko (kdo ví, zda nějaké opravdu existuje), dokonce ani v citovém nebo erotickém životě, kde mnozí věří, že by nějaký nouzový východ směrem ke smyslu mohl být. Užasl (a nikdy se z tohoto úžasu zcela nevzpamatoval), když zjistil, že erotika kromě toho, že posílá do světa nové a možná nadějné lidské bytosti, jejich rodičům a zploditelům dává všechno, jenom ne křídla. O Henrym Millerovi, který Vaculíka svým erotickým pokusnictvím trochu připomíná, kdysi napsali: Když muž stárne, zamilovává se spíš než do žen do samotné lásky - té, na jakou si pamatuje. Také Vaculík o svých láskách mnohokrát psal a také on až dodatečně naznačil, že nejspíš pobýval ve světě chimér. Svět erotiky, pro někoho únik z tíže existence, se mu zobrazil jako okov navíc.

A jeho možná chyba třetí a poslední, která úvahu o něm přenáší z minulosti do současnosti: je vždy nespokojený s dobou, ve které žije. To je samozřejmě legitimní, mravně chvalitebný postoj; znamenal však něco úplně jiného před rokem 1989 a po něm. Za komunistů byl nepřítel jasně definován a spojenci vždy nablízku, byť za normalizace jejich počet dramaticky klesal. Na Vaculíkových textech z doby před listopadem (a snad i krátce po něm) je však vidět, s jakou samozřejmostí čerpal posilu z toho, když se mohl při psaní opřít o jistotu jakéhokoli „my“ - a psát pak jeho jménem. Nic podobného dnes nejde. Každý se zdá sám, a už nic víc. A mnohé nasvědčuje tomu, že Vaculík se s tímto vynuceným odchodem do autorského privátna nikdy úplně nesmířil. Dál by, kdyby to bylo na něm, mluvil radši ke všem, a nikoli z duše do duše.

Dnešní česká otázka

Problémem dnešní české společnosti je, že neumí definovat svůj zájem. Často se zdá, že ho dokonce vůbec nehledá. V důsledku by to znamenalo, že sice žijeme všichni vedle sebe, nikoli však spolu: nacházíme se zde všichni pohromadě bez opravdového důvodu.

Na základní otázku dnešní české společnosti, zda obnovovat rozvrácenou národní jednotu, nebo tuto etapu prostě přeskočit a snažit se rovnou o něco nového a integračního, Vaculík nedává konkrétní odpověď. Trvá však na tom, že odpověď může dát především ten, kdo se nejprve vrátí k minulému a zároveň věčnému, takže i v dnešní době (neznatelně) přítomnému. Ale protože má Vaculík zároveň, jak je známo, na všechno nikoli jeden, ale dva stejně silné a rozdílné názory, dodává: Nevěřím, že by dnešní společnost v sobě sebrala dost odvahy a síly, aby hlas tradice dovedla rozpoznat.

Souhlasit s některými Vaculíkovými myšlenkami je těžké - to však znamená jen to, že jeho mínění není konvenční. Daleko spíš se dá říci, že kdyby se parametry jeho vizí ve skutečném světě naplnily, kdybychom se mu víc podobali v odvaze i vůli dobrat se kořene věci, žilo by se nám všem lépe.

Společnost se neudržuje myšlenkami špičkových intelektuálů, ale tím, nakolik jejich duch účinkuje v obecné kolektivní praxi. Mudrci ukazují cestu, ale to, zda po ní lidé nakonec půjdou, určuje nálada, která panuje v popkultuře. Je rozdíl, zpívá-li o lásce Jiří Suchý, anebo Michal David. Hlavní vaculíkovská otázka v čase jeho osmdesátin tedy patrně stojí takto: Nebylo by dobré dostat z něho do krve podstatně víc?

Ivan Klíma

22. července 2006, Lidové noviny

Nevím, jak základní rys Vaculíkovy povahy přesně nazvat. Zásadovost, důslednost, neschopnost taktizovat, upřímnost, věrnost vlastnímu přesvědčení? Nebo prostě umanutost?

Prvně jsem se s touhle Ludvíkovou vlastností setkal, když jsem jako redaktor v Československém spisovateli předkládal ke schválení rukopis jeho prvního románu Rušný dům. Byl to román autobiografický (Ludvík až na výjimky nepsal nikdy nic, co by se nezakládalo na jeho osobní zkušenosti) a těžil z jeho vychovatelského působení v dělnickém internátu. Román mě nadchl, ale tušil jsem komplikace, neboť v knize bylo několik politických narážek i drzostí, a nemýlil jsem se. Vedení redakce se román až na zmíněné pasáže zamlouval, pojednával přece o dělnickém prostředí.

Pozvali si tedy autora, aby mu přátelsky „poradili“. Pár zmíněných pasáží buď přepracuje, anebo prostě vynechá, a knížka může vyjít. U začínajícího spisovatele se předpokládalo, že rady bez odporu přijme. Jenže Vaculík vysvětlil, že to, co napsal, napsal podle svého nejlepšího svědomí, a tudíž to škrtnout nemůže. Bude uvažovat, zda vše přesně formuloval, ale nějaké změny významu neslibuje.

Rukopis si odnesl a za několik dní vrátil s tím, že všechny inkriminované pasáže zvážil. V rukopise zůstaly. Román přesto vyšel a Vaculík tak sobě i jiným předvedl, že vzdorovat ideologickým náčelníkům má smysl. Vzdoroval pak po všechna další léta trvání komunistického režimu.

Na sjezdu spisovatelů v létě roku šedesátého sedmého přednesl brilantní analýzu současné moci. Ohromená stranická delegace tehdy na protest opustila zasedací sál a v odpověď stranické vedení rozpoutalo vůči spisovatelům represe. Nemohlo však zabránit tomu, že se projev v tisících opisů šířil mezi lidmi, a urychlil tak příchod pražského jara. Kromě dodnes citované pasáže o tom, že za dvacet let u nás nebyla vyřešena žádná lidská otázka, zazněly v projevu i pro Ludvíkův celoživotní postoj příznačné věty: mluvím zde jako občan státu, jehož se nikdy nechci vzdát, v němž však nemohu spokojeně žít. A ještě: Tak jako nevěřím, že občan a moc se mohou ztotožnit, že ovládaní a vládnoucí se mohou sejít ke zpěvu, tak nevěřím, že umění a moc si někdy budou libovat, jak je jim spolu dobře. Nebudou, nemohou, nikdy, jsou jiní, nehodí se k sobě.

Ale nehodlám vypočítávat všechny Ludvíkovy zásahy do historie naší země, chci vzpomenout jednoho méně známého či méně spektakulárního činu.

Osmnáct let edice Petlice

Od počátku roku 1970 se ukazovalo, že vedení komunistické strany se rozhodlo znemožnit jakékoliv nezávislé duchovní projevy. Prakticky všichni významnější čeští spisovatelé a novináři se ocitli na indexu. Tehdy jsme začali uvažovat, co si v takovéto situaci počít. Komunistická moc kontrolovala všechny sdělovací prostředky a rozmnožování i zcela nepolitických textů bylo pod striktní kontrolou. Po poradě s našimi přáteli právníky (Petrem Pithartem a Pavlem Rychetským) jsme došli k závěru, že jediným způsobem, jak bychom mohli dostat naše texty k čtenářům a neporušili přitom stávající zákony, je pořizovat strojopisné kopie. Tato prostá a v době knihtisku primitivní metoda se nám líbila, sami jsme si opsali naše nové texty, půjčili či věnovali je svým přátelům, jenže tím se vůbec neporušilo úřední prokletí nás všech.

Šíření strojopisných textů potřebovalo někoho, kdo by je organizoval, kdo by u sebe soustřeďoval rukopisy, sehnal dostatek statečných a obětavých písařek, pořídil od každého rukopisu kopií ne deset, ale aspoň padesát či sto, odnesl strojopisy ke knihaři a potom, což bylo stejně důležité, je prodal, aby z utržených peněz mohl zaplatit aspoň cenu papíru a práci písařek. Zpočátku nás několik zkoušelo něco podobného začít, ale brzy jsme odpadli a zůstal jediný: umanutý Ludvík Vaculík. Celých osmnáct let svého života, let, kdy člověk bývá na vrcholu tvůrčích sil, obětoval této naprosto ojedinělé a záslužné činnosti.

V jeho edici Petlice vyšlo tři sta šedesát sedm titulů. Vaculík jejich vzhled stále zveleboval, takže postupně se strojopisy začaly podobat vzácným tiskům, vázané často v plátně a doprovázené fotografiemi či originálními grafickými listy. Díky této edici se mohli aspoň někteří čtenáři seznámit s díly nejlepších českých spisovatelů: od Jaroslava Seiferta (ano, i on byl zakázaný), Gruši, Havla, Hiršala, Hrabala, Koláře, Mikuláška, Putíka, Skácela, Šiktance, Trefulky, Uhdeho až po texty autorů málo známých, jako byl Mojmír Klánský či Jiří Plaček. Vyšly tu filozofické stati Jana Patočky, historické úvahy Kautmannovy, skvělá esej Václava Černého o povaze naší kultury i jeho literární kritiky, rozsáhlé politologické dílo Šamalíkovo či eseje křesťanských myslitelů, jakými byli Ladislav Hejdánek, Jan Šimsa či Jakub Trojan, objevily se v ní knihy slovenských autorů Ivan Kadlečíka, Mira Kusého či Milana Šimečky. To uvádím jen několik z autorů tohoto nejpodivuhodnějšího nakladatelství v našich dějinách, nakladatelství, které od přečtení rukopisu až po prodej hotové knihy spočívalo na práci jediného člověka: Ludvíka Vaculíka. (Oficiální nakladatelství, která vydávala srovnatelný počet výtisků, zaměstnávala několik desítek lidí.)

Co znamenala pro většinu českých spisovatelů tato samizdatová edice, si lze v dnešní době těžko představit, stejně jako to, co pro čtenáře znamenala možnost setkat se s myšlením a tvorbou, které se odmítaly podrobit dohledu komunistické moci. Podle realistických odhadů knihy z Vaculíkova „nakladatelství“ kolovaly mezi mnoha tisíci čtenáři, a tak pomáhaly prolomit mříže ideologického vězení, do něhož se nekulturní moc snažila sevřít občany Československa.

Po celá ta léta Ludvíka honila Státní bezpečnost a každoměsíčně ho kvůli Petlici vyslýchala a snažila se ho v kontrolovaných sdělovacích prostředcích zostuzovat. S Vaculíkovou umanutostí však nic nesvedla. Jeden z nejpozoruhodnějších českých spisovatelů tak vykonal svou „vedlejší činností“ pro českou kulturu víc než kdokoliv jiný v naší zemi.

Objekti a orgáni

Ludvík Vaculík byl v 70. a 80. letech sledován Státní bezpečností, která monitorovala jeho soukromí i život jeho blízkých a činnost související s edicí Petlice. Uvedené snímky, které jsou uloženy v Archivu ministerstva vnitra, pořídili policisté v červnu 1974 (sám na ulici) a v květnu 1975 (s Ivanem Klímou na ulici a sám v kavárně Slávii). Archiv obsahuje též „Záznamy o zachycení a předání objekta“ včetně bizarních výčtů zúčastněných „orgánů“ (i s podrobným popisem jejich oblečení včetně pokrývek hlavy), kteří Mistra, jak zněl krycí název, sledovali. Vaculík praxi sledování i spisů StB zesměšnil tím, že nabídl čtenářům alternativní sledování i Spis o vlastním životě -mimo jiné v knize Český snář.

Renata Kalenská

(Lidové noviny, 22. července 2006, s. 11)

Svobodné slovo nemá význam, účinek má slovo zakázané, říká Ludvík Vaculík, v letech normalizace zakázaný autor.

Řekl jste: „Život je stále se zpřesňující definice toho, čím nikdy nebudete.“ Slavíte osmdesáté narozeniny. Čím už nikdy nebudete, ale chtěl byste?

Já jsem nikdy v životě nevěděl, čím budu, a nikdy jsem něčím přesně nechtěl být. Vždy na mě něco zbylo. Když jsem nešel na gymnázium, byla možnost jít k Baťovi a při práci studovat. Když jsem tam nemohl studovat obchodní akademii, musel jsem studovat odbornou obuvnickou. A až potom jsem mohl volit obchodní akademii. Když jsem poznal, že mě obchod nezajímá, šel jsem do Prahy na vysokou školu. Tam mě zajímalo vše, ale protože jsem si musel něco zvolit, zvolil jsem si žurnalistiku. Ale nevěděl jsem, jestli budu novinářem.

A teď...

Já jsem zjistil, co jsem. Mně už nezbývá nic jiného, než být Vaculíkem. Mezi námi je ten rozdíl, že vy děláte schválně to, co děláte. Není to tak, že by to na vás zbylo. Vy jste schválně taková!

Ocituji vás ještě jednou. „Čestné občanství odmítám, do konce života za sebe neručím, kdoví, co o mně po smrti vyleze.“

No, myslím, že to, co by mohlo na mě vylézt, jsem už na sebe napsal nebo řekl já sám. Akorát že se v tom asi bude někdo blbě patlat.

Myslela jsem, že to, co o vás ještě nevylezlo, vyleze poté, co vyjde vaše kniha Stará postel.

Tu si ale lidi nepřečtou, víte?

Jak to, že ne? Prý bude vydána, ale až po vaší smrti.

Ne. To bude záležet na mých dětech. Na zdraví!

Tak na vaše osmdesátiny.

Vy všichni mně ty osmdesátiny tak strašně nutíte... Já na ně vůbec nemyslel! Už od svých sedmdesáti let jsem myslel, že se mě to netýká.

Na kolik let si připadáte?

Podle hlavy na čtyřicet, protože to je vrchol moudrosti! Podle kolenou na těch osmdesát. Na zdraví!

Tak na tu vaši hlavu. Knihu Stará postel jste nazval podle postele, kterou jste si sám stloukl a v níž se vše odehrálo...

Ano. Je to prostě věc, která musela být napsána, a tím jsem se toho zbavil a nemusím to likvidovat.

Myslíte, že když uděláte něco, z čeho máte špatný pocit, tak to napíšete, a tím je to vyřešené?

Sám jsem o sobě napsal, že je to charakterová vada všech umělců. Myslí si, že když zajímavě popíšou, jak zhřešili, tak mají odpuštěno. Ne. S tím nesouhlasím.

Takže si připadáte jako velký hříšník?

Nepřipadám si jako velký hříšník. Připadám si jako člověk, který má veliký důvod ke kajícnosti.

Jste věřící? Katolický kněz Tomáš Halík s vámi tyto otázky hodně probíral.

Ano. Já jsem v určitém věku tu otázku, jestli věřím nebo nevěřím v Boha, odložil. Jako že není důležitá. Důležité je, aby člověk žil tak, aby to před Bohem mohl obhájit. A shodli jsme se s Halíkem na definici. Jestli Bůh je, či není, to je otázka ze světa fyziky. Podle Halíka - a v tom s ním souhlasím - Bůh platí. Já uznávám, že Bůh platí. A k tomu psaní - já nepíšu proto, aby čtenář měl co číst.

Takže se jen chcete očistit.

Já nevím, jestli se chci očistit. Chci se vyřídit. Vyrovnat to.

Kdy vám kniha skutečně změnila život?

Život mi změnila Sekyra. Když vyšla Sekyra, začali mě lidi považovat za autora. Tehdy mě velice překvapili dva muži. Byl to Antonín Liehm, který se mnou začal jednat jako s významným autorem. A byl to muž, který se myslím jmenoval Karel Michal. Napsal pod pseudonymem Bubáky a strašidla. A ten mi prorokoval, že budu velkým mužem. V tom se shodl s naším panem prodavačem textilu v Brumově. Když mě k němu kdysi maminka zavedla, aby mi koupila čepici, všechno mi bylo malé. A on řekl: „Sakra, ogare, ty budeš nejmíň starostů.“

A vidíte. Přestože vám to bylo nabízeno, tak jste do politiky nikdy nevstoupil. Proč ne?

Skoro si myslím, že to nebylo z lenosti. I tak musím pracovat hodně. Ze strachu to taky nebylo. Ale nemohl bych dělat to, co já chci. Takže ze sobectví?

Jste na to příliš solitér?

Připadám si takto svobodný. Podívejte se, co sklízejí ti muži politiky. Jak s nimi zacházíte! Politik se dostane na území, které je vždy někým ostřelováno. Vždyť oni prosím vás jednají se Špidlou jako s Paroubkem. Proto já v těchto poměrech vždycky nadržuju víc vládě než tomu národu. Ten národ má právo po vládě něco žádat, ale vážit si lidí, kteří něco dovedou? To u nás není. Řekněte, co se dá vytýkat Klausovi? A přece! Co mi na to řeknete?

Tak možná bych kritizovala jeho povýšenost.

To máte pravdu. Já bych řekl totéž. Jenže kdyby nebyl takový, nebyl by prezidentem. Protože by neměl tu ctižádost. Já na to říkávám: „Nemůžeme vytýkat traktoru, jehož práci potřebujeme, že přitom i vrčí.“

Nevím o tom, že by Václav Havel byl arogantní.

Ale podívejte se, co vlastně sklízí. Co mu to tady mezi lidmi působí? Výtky, nesympatie, závist. Mám já tohle zapotřebí? Já to věděl! Proto jsem tím prezidentem nebyl já a nechal jsem to Václavovi.

Mně se na vás líbí ta vaše skromnost.

A já jsem na ni strašně hrdý! Víte, co mi to dá námahy? Ale já ani nemůžu být prezidentem! Z jednoho prostého důvodu. Když mi při domovní prohlídce v roce 1975 StB zabavila takzvaně choulostivé fotografie... Tehdy jsem zavolal Pavla Rychetského a Ivana Klímu a řekl jsem jim, co se mi stalo. Pavel Rychetský řekl: „Oni tě s tím budou vydírat. Když to vydržíš, pak už ti nemůžou udělat nikdy nic.“ A Ivan Klíma moudře dodal: „No, akorát že už bys nikdy nemohl být prezidentem.“ Ale vlastně když jsme se před čtvrt rokem sešli, Ivan mi řekl: „A už bys mohl!“ Teď jsou tak znemravněné poměry, že bych i já mohl být prezidentem!

Proč jste volil zrovna lidovce?

Předtím jsem vždycky volil zelené, a to bylo ztraceno.

Takže ve chvíli, kdy to vypadalo, že to není ztraceno, jste je volit přestal.

Rozhodl jsem se už předtím pro lidovce. Aby mezi těmi dvěma nejsilnějšími stranami byla ještě třetí síla, se kterou by musely počítat.

Co si myslíte o Miroslavu Kalouskovi?

Skoro nic. Mně se zdá jako slušný člověk.

A Jiří Paroubek?

Jiřím Paroubkem jsem zklamaný a je to moje hloupost. Mně se na něm zpočátku líbila ta razance. Ale čím dál víc jsem se s ním rozcházel. Není to správný muž. Jsem proti němu úplně. Já se vůbec divím, že ho ti sociální demokraté snášejí. V politice má fungovat nějaká psychologie. Na něm není znát myšlení. Na něm je znát, k čemu se rozhodl.

LN Je to rozhovor k vašemu jubileu, tak necháme politiky. Chtěl jste, abych vám říkala, co se o vás traduje s tím, že mi to budete vyvracet. Pavel Kosatík říká, že jste stylistou-násilníkem. Své kategorické soudy pálíte s vědomím, že opět přestřelíte. A dokonce i s přáním, aby se tak stalo.

Ano. Já tvrdím, že když se násilí podaří a zalíbí, tak je správné.

Vy jste to měl vyvrátit!

No ale znásilnění, které se povedlo a zalíbilo znásilněnému, opravdu mělo být. Tím se ospravedlnilo.

Další - máte rád tradiční hodnoty a říkáte, že v této společnosti přetrvávají.

Ano. Začnu od takové maličkosti. I žena jako vy, takto vkusně přede mnou oblečena, přesto má mezi ňadry křížek! Tím chci říct, že tohle je výsledek křesťanské výchovy. Tradice je všechno to, co proniká do rodiny, do sousedství, do práce... Dále v sobě máme odpovědnost k sobě samým, cítíme hrdost za svou práci. Za násilí nikdo hrdý není.

Ani za násilí, které se násilníkovi zalíbilo?

Že by ti násilníci byli hrdí, to ne. Ti jsou rádi, že nebudou žalováni. Výraz tradice je i to, že rodina trvá.

Jste pro registrované partnerství?

To jsem proti tomu. Ať si ti dva udělají smlouvu, ale nemá to být před veřejností závazný skutek. Nemají mít normální sňatky! Svatba je sňatek ženy a muže.

U nás už to funguje. Proč nejste v tomto liberálnější? Homosexuálové se tak prostě už narodili a nic s tím nikdo nenadělá.

No tak ať s tím nic nedělají!

A proč by nemohli zažít takový obřad?

Jelikož jsem se nenaučil potápět, jsou mi odepřeny krásy pod mořskou hladinou. Prostě co ne, to ne.

Tahle poučka platí na to, že ti dva spolu nemohou zplodit dítě. Ale proč by nemohli být oddáni?

No jistě... Myslím, že úředník jim má říct: „Tak jste přišli. Co chcete? Tady to zapíšeme, mějte se dobře.“ Jaképak ciráty? Jaképak taxi s mašličkama? To je blbost! Není to prostě žádná sláva.

V tom se neshodneme. Kosatík říká, že jste vždy nespokojen s dobou, v níž žijete.

To není slabina. A navíc, já jsem náhodou velice spokojený s touto dobou, v níž můžu mnohé říkat.

Co této době vytýkáte?

Třeba reality show byly zlým činem proti společnosti. To se jí nemělo dělat. Že jsou lidé orientováni k zisku, panovačnosti...

K hedonismu?

Hedonismus může být výrazem i pro velice čistý život.

Není to typické spíš pro dekadentní společnost?

Podívejte, hedonista může být i člověk, který se rád koupe nahý. Prostě má potěšení ze styku vodního živlu a těla. Ale to nemá morálně žádné znamení. Morální znamení to dostane, když se na tom vydělává. V případě reality show byla nemravnost na straně televize, ne u těch lidí, kteří v tom účinkovali.

V čem vy jste hedonista?

To je těžká otázka... Mám rád čistý vzduch. Ticho, které není kontaminováno takzvanou hudbou. Vše je pěkné. Spánek, usínání, probouzení, zamyšlení, pěkný rozhovor... Jsem hedonista ke své rodině. Jsem strašně rád se svou rodinou.

V čem jste byl hedonista, když jste byl mladší?

Kdy mladší?

Třeba když jste psal Jak se dělá chlapec.

No tak můžu vám říct, že jsem psal s utrpením. Vždy jsem se k psaní musel přinutit. A teprve když se mi to dařilo, tak jsem pocítil ten příznivý účinek. Víte, co já mám ze svého psaní nejraději? Když to mám napsané a můžu to zlepšovat. Pak to teprve dostává vtip, inteligenci. Pak teprve to vypadá, že jsem to napsal z první vody. Tak třeba poslední slovo, které jsem dnes odevzdal do LN, má tři verze! Nejprve se v mém textu objeví ten vztek.

Vztek máte třeba kvůli vysoké kriminalitě...

Ano. Jediný způsob, jak snížit kriminalitu, je snížit počet zločinců. Já bych zavedl trest smrti pro určité stupně vražd. Jinak bych zavedl zbavení volebního práva u odsouzených zločinců. Zloděj není člověk. Zloděj je jenom živočich. Vždyť on popírá vztah člověka k člověkovi, k práci, k dětem.

Taky se prý rozčilujete například kvůli letecké přepravě jahod z Izraele k nám.

No samozřejmě! Já nesouhlasím s tím, že člověk musí kdykoli mít všechno. Zmrazil sis jahody? Tak je v zimě máš. Ale jinak ne. Oni pořád mluví o kamionech na dálnicích... V tom to není! Zakažte to! Nevozte brambory tam, kde si je můžou sami vypěstovat! Netahejte z Kalifornie víno! Dřete tím oceán! Na co se musí vozit zboží, které uspokojuje stejnou potřebu, sem a tam? Já bych si představoval vládu EU tak, že by řekla: „Národové, živte se každý na svém poli. Co vám bude chybět, dovážejte.“ To je tak prosté! Na co sem musejí vozit italské košile? Obchod s Číňanama? To bych úplně přerval!

Co se týče současnosti, nechybí vám třeba konspirace, kterou jste kvůli setkáním s přáteli používal za minulého režimu?

To pořád ještě funguje!

A jak? Popište to.

No... Nic už není. Ale mezi přáteli jsou pořád úmysly. A tím, že se mohou volně vyložit, tak skoro nevznikne důvod je uskutečnit, víte?

A nechybí vám to tedy?

Ne. Z minulého režimu mi nechybí nic. Ale vlastně... Něco jo. Obchodní a řemeslná poctivost. I paní Vaculíková říká, že za komunismu se košile vyráběly kvalitnější.

Co si přejete k těm osmdesátinám?

Dostal jsem originální dárek! Spisovatel Jan Beneš mi popsal dekret, ve kterém mi prozatímní královská moravská vláda v exilu uděluje pardon za můj pořad Valašský snář, kde jsem prokázal lidskou kvalitu, a za to mě vyškrtla ze seznamu lidí určených k zastřelení. To je pěkné!

To je.

Víte, o čem občas přemýšlím? O Lidových novinách. Já si připadám, jako bych měl zvláštní právo. Mě v těchto novinách nikdy nikdo nic nezakázal, nerozmlouval, nezměnil. A já se někdy cítím, jako bych měl své vlastní noviny v těchto novinách. A někdy si říkám, jestli já nedělám ty noviny lepšími, než se jeví jiným čtenářům. Mně totiž lidi velmi často říkají, že LN čtou jen kvůli mým článkům. To, na čem mi u Lidovek záleží, je, jak dlouho si udrží jakousi svoji nezávislost. Ale to si říkám i ze své směšné pozice majitele tří akcií.

No vidíte. Kosatík říká, že se snažíte svými soudy přestřelit, abyste vyprovokoval. A vám se to nedaří. Kdybyste skutečně přestřelil, třeba by vám to tady někdo rozmlouval.

Ne. Já si myslím, že si na mě lidi tak zvykli, že je jim úplně fuk, co já píšu. To říká paní Vaculíková.

To je ale výzva, ne?

Podívejte, já k LN cítím jakousi solidaritu. Já se vůči nim taky brzdím. Prostě jednám odpovědně. Jako kdybych byl členem té redakce. Holt mám ty tři akcie. Proti dvou tisícům sedmi stům.

Ale to je opravdu výzva.

Co?

Provokovat tak, až vám tady někdo něco řekne.

Já to zkusím. Ale skoro si myslím, že to buď nikdo nepozná, anebo si lidi řeknou: „No jo, Vaculík... Ten ať si říká, co chce.“ Vždyť na mě nikdo už ani záporně nereaguje! Už jsem takový folklór.

Když si vezmete svůj projev na IV. sjezdu spisovatelů z roku 1967 či text petice Dva tisíce slov o dva roky později, to byly velmi vlivné texty dvacátého století. Jakou váhu má dnes vaše slovo?

To ale souvisí s tím, že svobodné slovo nemá význam. Účinek má slovo zakázané. Ale jsem rád. Národu to nepomůže, ale já tím sloužím svému psychickému zdraví. A jsou tisíce čtenářů Lidových novin, kterým stačí k dojmu, že se dá žít v tomto zasraném režimu, to, že se o něm může takto psát.

To měla být ta provokace?

Ano.

Karel Hvížďala

(Reflex, červenec 2006, č. 29, s. 58 - 61)

LUDVÍK VACULÍK (80) je novinář a spisovatel. Ti, co čtou občas Lidové noviny a seznámili se s jeho knihami, si třeba pamatují, že napsal: Letadla mají padat, když se tolik lidí chce přesouvat z jednoho místa na druhé nebo medvědi mají žrát děti, když se s nimi chtějí koupat. V předvolební době ho rozzlobil návrh na snížení věkové hranice pro ty, kdo mohou volit. Ptá se: Proč by ti, kteří nemají žádnou životní zkušenost, měli rozhodovat o našich životech? To je nerozumné. Měli bychom se spíš starat o to, aby budoucí diktátoři, kteří se po blížící se katastrofě i u nás ujmou moci, měli pořádné vzdělání a byli trochu osvícení. Kdo se za těmito sděleními skrývá? Proč pan Vaculík provokuje a co tím sleduje?

"Touha po smíření pronásleduje mě celý život. Nevím, zač ji mám spíš považovat, vlastnost vhodná do boje to není. Měl jsem někdy i strach, aby ona mě nezradila. Ale nedovedu si představit život v nesmiřitelnosti, k nikomu, i když tak možná budu muset žít s povinností vítězit nad silnějším, což není většinou možné, takže z toho vyjde zkřivená jedovatá nenávist mrzáků, která umí otrávit vzduch snad ještě víc než nálady nažraného pána. Mně moje stálá ochota k smíru občerstvuje síly: když tedy nechcete mír, jsem dnes znovu, svěže jako včera, proti vám."

Napsal třiapadesátiletý Ludvík Vaculík v Českém snáři 8. března 1979, jedenáct let po okupaci, deset let po začátku normalizace, jak se říkalo uzurpátorskému totalitnímu režimu krycím jménem, a dva roky po zveřejnění Charty 77, jediného kolektivního svobodného činu po mnoha letech, tedy v době, kdy se začalo mezi disidenty hodně zatýkat a v Praze i jinde byla cítit zupácká bota Kremlu.

V předvečer svých osmdesátin, které tento svébytný autor slaví 23. července, říká:

"Nejprve bych měl říci, že jsem nikdy své narozeniny neslavil a nechtěl slavit, a když se něco konalo, tak to vždy zavinili přátelé, rodina nebo tak. Já to nemám rád. Raději slavím každý den a touha po smíření je tím, co tyto dny spojuje. Přiznejme si: narozeniny ničím nevynikají."

Spisovatel i člověk Ludvík Vaculík je ale nejen muž, který vždy věděl, že nejen k duševní, nýbrž snad i biologické rovnováze je třeba smír, ale zároveň byl urputným rváčem, jenž si smír chtěl zasloužit, vyvzdorovat, aby byl pro obě strany závazný. A to jak v životě, tak v psaní. Byl a dodnes je událostí v jazyce i v životě. Jeho provokace jsou testy: zkouší tím nás i sebe.

Jeho přátelé, kteří s ním pracovali v Československém rozhlase na Vinohradské třídě v Praze, vzpomínají na následující historku ze začátku šedesátých let, jež je - zdá se mi - pro něj příznačná: Kolegyni v kanceláři někdo se stolu ukradl peněženku i s doklady. Když to šla ohlásit, vedení rozhlasu jí sdělilo, že podnik neručí za věci, které jsou na stole. Jakmile se o tom dozvěděl Ludvík Vaculík, popadl se stolu psací stroj a vynášel ho z rádia. Vrátný ho zadržel s odůvodněním, že stroj nesmí opustit budovu. Ludvík Vaculík se bránil, že rozhlas neodpovídá za věci, jež jsou v redakci na stole. Konflikt vedl ke smíru.

I v Českém snáři najde pozorný čtenář stopy podobné snahy: pochopit i za těžké situace druhou stranu. Jen o pár řádek před úvodním citátem najdeme popis snu, v němž Vaculík potká člena tehdejšího ústředního výboru komunistické strany Auersperga, se kterým se znal, a říká mu: "No, jen se neboj, pojď kousek dál a dělej, že nic. Nikdo za mnou nejde." Monolog pokračuje: "Já proti tobě nic nemám, když budu rozumět. Zatím všichni čekáme, jak to myslíte. Máte nějaký plán na záchranu? Chápu, že s námi mluvit nemůžete, ale teď promluv." Auersperg (původně tuším hrabě), odpovídá ve snu: "Nemůžeme udělat vůbec nic. Nikdo na našem místě nemůže udělat nic. Věříš mi?"

I SPISOVATEL JE JEN ČLOVĚK

Vaculík není spisovatel konstruktér (nevychází z karteziánského románu `a la th`ese jako Milan Kundera) ani pábitel (nevychází z hospodského řečového proudu jako Bohumil Hrabal), ani situační, myšlenkový a jazykový konstruktér (jako Václav Havel), ale pouze ze sebeprožívání, upřesňování a osobitého uchopení jazyka. Byl si a je si vědom toho, že právě za těžkých časů se musí osobnost vědomě pěstovat a uvádět v řád, má-li odolat vlivům, které ji chtějí rozbít.

Osobnost je pro něj spíš nežli něco stálého a ohraničeného, než pevná sošnost, stálé úsilí o pevnou jednotu, nekonečný proces.

Vaculík jako autor z nás dělá svědky tohoto úsilí, a tím se dotýká tajemství skutečné tvorby, která je - jak soustavně připomínal Jan Lopatka - ve svých výbojích vždy trochu "nevkusná", protože je dosud nezařazená a i nezařaditelná. Vaculík selhává jen tam, kde čtenář může tušit, že míra krutosti k jiným není stejná vůči sobě samému, či když ho touha po smíru s mocnými (jako třeba při debatě s Václavem Klausem kdysi v televizi) zcela odzbrojí a přestane být partnerem. Tato selhání ale jeho výkon nesnižují, spíš jen připomínají, že i dobrý spisovatel je jen člověk a má taky své chyby jako všichni ostatní, že jsou situace, v nichž podlehne.

Letos, když se mu blížily velké kulatiny, jsem se ho zeptal, jestli si své stáří připouští: "Vědomí věku jsem si poprvé začal uvědomovat po sedmdesátce. Od toho okamžiku žiji s tím, že mám nějaký termín. Stále se divím, že Pánbůh mi dopřává tak dlouhé čekání. Ale nezlobte se, o stáří nebudu mluvit, je to směšné, když čtete dopisy třeba Petra Bezruče, které psával své milé v šedesáti a má tam stížnosti na ,staré kostečky'. Už proto jsem si řekl, že nebudu věku dělat reklamu."

Ludvík Vaculík se narodil 23. 7. 1926 v Brumově u Valašských Klobouk v rodině tesaře (otcovým a svým politickým iluzím je věnován jeho román Sekyra, který vyšel v roce 1966). Po absolvování obecné a měšťanské školy se stal "mladým mužem" Baťovy školy práce. Za války pracoval ve firmě Baťa jako dělník nejprve ve Zlíně a pak ve Zruči nad Sázavou a současně studoval odbornou dvouletou obuvnickou školu (1941-1946). V roce 1950 absolvoval Vysokou školu politickou a sociální v Praze (stejně jako třeba Arnošt Lustig, oba mají titul inženýra, který snad nikdy nepoužili) a na umístěnku se dostal jako vychovatel do učňovského internátu  Sdružených bavlnářských závodů v Benešově nad Ploučnicí (zkušenost z tohoto období zpracoval v první próze: Rušný dům). Po návratu z vojenské služby byl redaktorem politické literatury v nakladatelství Rudé právo a později v zemědělském týdeníku Beseda venkovské rodiny. Od roku 1958 pracoval v Československém rozhlase v oddělení pro mládež, kde se podílel na pořadech Mikrofon mladých (později Mikrofórum) a Včera mi bylo patnáct. "Nedávno jsem si přečetl jeden ze svých pořadů, který byl vysílán v cyklu Včera mi bylo patnáct. Jmenoval se Den podle snu a podle skutečnosti. V tomhle pořadu jsme vyzvali posluchače, aby nám napsali, jak si představují svůj vysněný den. Vstane, otevře okno, sluníčko svítí, na trávě je rosa, na palouček vyjde srna, sní chutnou snídani, jde do školy, autobus hned jede, v autobuse je příjemná společnost atd. Tohle děvče jsem několikrát navštívil a jeho skutečný den natočil. Je neuvěřitelné, jak se to shodovalo. Ono bydlelo na okraji Prahy, otevřelo oči, svítilo sluníčko, na trávě byla rosa, na pasece srneček, ale snídaně byla ubohá, autobus narvaný. Zčásti to tak bylo a zčásti se ono tomu rozdílu bránilo tím, že to tak nevnímalo. Škola ho velice bavila, ale něco tam nesedělo, až mi to jednou řeklo: Abyste tomu rozuměl, já jsem nechtěné dítě," vyprávěl Ludvík Vaculík před pár lety a měl tehdy v úmyslu toto děvče, plné energie, které tehdy studovalo uměleckou školu, dnes najít a jeho příběh dopsat.

TAK TO NAPIŠTE

Do všeobecného povědomí se Ludvík Vaculík zapsal až ve druhé půlce šedesátých let, když v září 1965 nastoupil do Literárních novin (později Literárních listů a Listů), kde se věnoval kritické společenskopolitické publicistice. Nevšiml-li si ho ale občan tam, určitě zaznamenal jeho vystoupení na IV. sjezdu Svazu spisovatelů ve dnech 27. až 29. června 1967, z něhož na protest proti předneseným příspěvkům odešel tehdejší tajemník komunistické strany Jiří Hendrych, druhý nejmocnější muž ve státě po Antonínu Novotném. Nebo manifest Dva tisíce slov (z června roku 1968), který kromě Literárních novin otiskla i Mladá fronta a Zemědělské noviny. Tento text vyzýval k občanské neposlušnosti (i když chtěl, abychom dodrželi své povinnosti vůči SSSR, a tvrdil v něm, že nelze zavádět demokracii proti komunistům). Oba projevy znamenaly pro Ludvíka Vaculíka zásadní rozchod s komunistickou ideologií, již sdílel se stále vzrůstajícími výhradami od druhé poloviny čtyřicátých let. Později Vaculíkův manifest Sovětský svaz uváděl i jako jeden z důvodů okupace vojsky Varšavské smlouvy.

Po zákazu Listů v roce 1969 (naposled publikoval v květnu toho roku, do roku 1971 psal do cyklostylovaného časopisu Jonáš divadla Semafor) přišel záhy pro Ludvíka Vaculíka i zákaz publikování knih, který se vztahoval ale jen na domácí a socialistické trhy. V zahraničí jeho knihy vycházely dál, a to jak v překladech, tak česky v nakladatelstvích Sixty-Eight Publishers v Torontu či v Indexu v Kolíně nad Rýnem.

Připomeňme alespoň základní tituly z této doby: Morčata (1973), Český snář (1981, knihu inicioval při rozhovoru v kavárně Slavia Jiří Kolář, jenž se Vaculíka zeptal, co píše, a když on odpověděl, že nic, protože vede příliš nesoustředěný život, Kolář řekl: Tak to napište), Milí spolužáci (1981). Kromě toho v roce 1973 založil a konspirativně organizoval nejznámější samizdatovou edici Petlici, ve které jen v několika kopiích vydával zakázané knihy kolegů. Rovněž celou dobu psal do samizdatového Obsahu fejetony, z nichž nejznámější asi byl jeho každoroční text s názvem Jaro je tady. V exilových periodikách najdeme jeho příspěvky v Proměnách (New York), Svědectví (Paříž) a Listech (Řím a Kolín nad Rýnem).

Po roce 1989 se jako jeden z mála spisovatelů příliš do politického života nezapojil.

V listopadu 1989 ho na pódium v Praze na Letné nepustili, protože se organizátoři báli, aby národu nevyhuboval třeba za zbabělost. Chtěli předem vědět, o čem bude mluvit, a to on odmítl sdělit. Dnes říká: "A tím jsem se zachránil sám sobě." Věnoval se výhradně spisovatelské a novinářské tvorbě hlavně pro Literární noviny a Lidové noviny, kam píše dodnes Poslední slovo. Připomeňme také jeho knihy vzniklé po listopadu 1989: Jak se dělá chlapec (1993 - kniha o souvislosti mužské vášně a syna), Nepaměti (1998) a Loučení k panně (2003 - kniha o Božím pádu). Nevydané zůstávají jeho erotické prózy Stará postel a Chléb náš vezdejší - jestli mají vyjít, nebo ne, o tom rozhodnou po Vaculíkově smrti jeho synové. A v těchto dnech nakladatelství Dokořán a Máj - Jaroslava Jiskrová vydávají knihu Polepšené piěsničky, soubor lidových písní, ke kterým Ludvík Vaculík připsal nové sloky.

RODINA TO UNESLA

Jak se s lety mění váš vztah ke starým textům? zeptal jsem se v letošním roce Ludvíka Vaculíka. Odpověděl: "Všechno, co jsem napsal, bylo způsobeno nějakou životní chybou. Za vším je nějaký omyl. Počínaje Českým snářem za všemi mými knihami je nějaká chyba. Uznávám své chyby a snažil jsem se ve svých chybách jednat co nejlépe. Vezměme moje druhé, mladší děti: Když jsem otec, tak jsem otec. A toto byla také chyba: zásah do cizího života, ale ta žena si o to řekla. Ale byla to moje slabost, nemělo to být. Ale může člověk tohle říci, když vidí ty děti? Zaplaťpánbu, moje rodina to unesla."

Na otázky o svých knihách má předem připravenou jednu odpověď: Se všemi knihami souhlasím, i když Rušný den a Sekyru vynechává, protože v těchto knihách nemá co revidovat a nad nimi si už neklade žádnou otázku. O nejdiskutovanější knize, Český snář, dnes říká: "Tato kniha právě popisuje všechny mé chyby a bez nich by nedržela pohromadě. Já jsem třeba při práci na Snáři dlouho v textu zapíral ženský prvek, ale text nefungoval, tak jsem ho tam musel dodatečně pravdivě vepsat a zjistil jsem, že kniha se bez ženy neobejde! Docela spokojený život by se bez ženy obešel, ale dobrá kniha ne!" V současné době pracuje Ludvík Vaculík na knize Hodiny klavíru a hlavní postavou je tam žena, učitelka, která ho zasvěcuje do hry, říká mu, že nemá vysunovat rameno, když sahá levou rukou doprava, a podobné věci. A pak, pokud mu Bůh ještě prodlouží termín, by rád napsal poslední knihu. O tématu nechce hovořit.

V roce 1984 mi Ludvík Vaculík do exilu napsal:

"Jako český novinář a spisovatel jsem se jaksi nikdy dost necítil jím být, a když se mi ta funkce nehodila, porušil jsem ji. Nejsem schopen říkat něco jen jako novinář či spisovatel, neměl jsem nikdy tu kázeň. Dal-li jsem se do řeči, nerozlišoval jsem už. Nesnažím se narušovat žádnou ortodoxii ani soubor názorů, zvlášť když je dnes ani neznám. Závazek pořád cosi narušovat by mě obtěžoval. Mám rád řád, a kde mě chrání a dává mi svobodu, rád s ním splývám. Vzpouzím se jen nerad a čím dál míň.

Na vojně - ať je trochu zábavy - byl jsem vedoucím pěveckého kroužku. Na vojně je dobré všecko, co vyvažuje duševní život a vyvádí člověka z kasáren: na divadelní jeviště, na hřiště, do ,patronátního závodu' ... Jednou jsme nacvičovali, ale chlapci nedávali pozor, pořád se bavili, nechtěli ani vzít tón. ,Tak prosím vás, tak chlapci, no tak ticho ...,' škemral jsem kamarádsky. Až jsem se dopálil a zařval: ,Pozor!' A oni se postavili, vzali tón a zpívali jsme.

Dodnes nejsem normálně s touto příhodou úplně vyrovnaný. Přimkl jsem se tehdy k ortodoxii vojny, nebo se rozešel s ortodoxií kamarádství?

Dělat, co je třeba. Kéž to jen člověk vždycky pozná."

Možná že bychom si mohli dovolit říci, že všechny Vaculíkovy knihy, provokace i věčné úsilí o smíření jsou jen pokusy o to, aby poznal a přesněji si pro sebe a pro své čtenáře artikuloval, co je třeba dělat. Nebo ještě ostřeji řečeno: Co je třeba dělat, aby člověk zůstal sám sebou, aby se sobě neztratil.

A když tak nečiní, když má pauzu, zdá se mu, že je jeho existence zbytečná.