Aktuality

Onehdy mě požádal vydavatel místních Našich novin Miloslav Frýdl, abych pro ně napsal článek na politické téma. Mohlo by to být například o tom, co by na dnešní situaci řekl náš tata. Píšu tam o tatovi hodně, a tak jsem si řekl, že by to mohlo být i zde.

Náš tata Ludvík Vaculík patřil k nejradikálnějším kritikům minulého režimu. Napřed, tedy v prvních poválečných letech, byl komunistou, protože věřil, že komunismus si poradí s hmotnou bídou, se kterou se jeho rodina potýkala stejně jako řada lidí na valašském venkově. Ale velice brzy mu začala vadit nesvoboda vyplývající z „diktatury proletariátu“, která si osobovala právo válcovat vše, co se jí postavilo do cesty. Na Sjezdu spisovatelů v r.1967 měl projev, ve kterém mj. řekl, že „za 20 let své existence socialismus nedokázal vyřešit jedinou lidskou otázku“. To rozžhavilo vedení KSČ doběla. Byl tehdy prvním, kdo si dovolil režim tak otevřeně kritizovat. Všichni ještě měli v paměti, jak zatočili rusáci s maďarským povstáním v r.1956 (tisíce mrtvých!) a moji rodiče očekávali přinejmenším deportaci na Sibiř. To jsem jako tehdy devítiletý nevnímal. Maminka ovšem později vzpomínala, že se jí zastavovalo srdce strachem pokaždé, když během noci vyjel výtah až nahoru k nám do pátého patra.
Když po vpádu sovětských vojsk přišla normalizace, byl tata tak profláknutý, že jiné cesty než zůstat v opozici mu nezbývalo; dá-li se ovšem stav absolutního odstavení od veškeré publicity a totální ztrátu možnosti věnovat se své profesi považovat za nějakou opozici. Protože aspoň ze začátku, tedy v první půli 70. let, to nebylo nic jiného než totální zmrtvění. Nikdy se necítil světoobčanem a dokud měl pocit, že jaksi přežít se tu dá, tak emigraci odmítal. Nad komunismem ovšem zlomil hůl ještě před okupací a nikdy nevěřil, že jako systém by se mohl nějak obrodit. 

Po převratu v r. 1989 však říkal: „Komunismus je mrtev, žádná škoda ho není, ale příčiny, proč k němu došlo, tady zůstaly.“ Čímž měl na mysli velké rozdíly v sociálním postavení, ale hlavně pocit ukřivděnosti, se kterým část lidí svou situaci vnímá. A netroufal si odhadnout, k čemu to povede.
V pozdější době po něm lidé často chtěli, aby se k současné době vyjádřil. Na to obvykle říkával: „Máme se přesně tak, jak si zasloužíme.“ Nejvíc ho žrala lidská chamtivost a nedostatek důstojnosti, se kterou by jí lidé měli vzdorovat. K myšlence komunismu se nikdy nevrátil a kapitalismus považoval za nejlepší systém, až na tu jedinou chybu: že tak moc dává průchod chtivosti peněz.

Co by asi řekl na současné dění? Byl by zděšen, kolik lidí je dneska ochotno nadbíhat Rusku, kolik lidí z vlastní pohodlnosti či zabedněnosti není schopno vnímat ruské nebezpečí. Už záhy po okupaci ruskou národní povahu prohlédnul a ruskou primitivnost a zároveň i sklon ke světovládě považoval za konstantu. Často citoval Karla Havlíčka Borovského, který už v polovině 19. století rozpoznal, že v Rusku nelze spatřovat žádný pilíř slovanství; že neexistuje vůbec nic, v čem by nám Rusové mohli být za vzory. Kdepak pokrokovost! Vždyť oni se i myšlenky komunismu zmocnili a osedlali si ji jen proto, že pro ně byla výhodná jako nástroj ke získávání světovlády, k naplnění jejich imperiálních ambicí. S její ničivou silou se jim podařilo proniknout až na Kubu a zdevastovat ji ku svému obrazu. Sovětský svaz nebyl ničím jiným, než nástrojem ruské imperiální hegemonie.

Setkával se s Ukrajinci, kteří nám sem chodili pomáhat, oceňoval jejich píli i schopnost hledat vlastní cestu. Oceňoval odhodlání Ukrajinců oprostit svou zemi od závislosti na Rusku. Sice se dožil anexe Krymu, která jej ve smýšlení o Rusku utvrdila, naštěstí se nedožil ruské agrese vůči Ukrajině v r. 2022. Současná rozpolcenost postojů ohledně potřeby podporovat Ukrajinu by jej hluboce deprimovala. Ve chvílích takového zklamání tata někdy říkával: „Lid je vůl!“ Což bylo vlastně přirozeným vyústěním někdejšího komunistického hesla „Všechna moc patří lidu!“

Tím jsem uzavřel první část tohoto psaní a nyní si dovolím přejít do osobnější roviny. Minulé týdny pro mě byly ve znamení práce na divadelním představení Sekyra, což je dramatizace tatovy knihy z r.1966, do které se pustil režisér Břetislav Rychlík spolu se souborem brněnského HaDivadla. Břetislav je kamarád už z konce 70. let, kdy Ha(-nácké)Divadlo působilo v Prostějově a my jsme tam občas jezdili s Radimem Vašinkou a divadlem Orfeus hostovat. Do inscenace mě teď přizval jednak jako herce, ale mám podezření, že trochu i jako relikvii z rodiny Vaculíků. Během mnoha dnů zkoušení jsem měl možnost nad Sekyrou důkladně přemýšlet, ale zároveň i nahlédnout do psychologie dávno už nežijících členů naší rodiny, které jsem sám už ani nezažil. 

Myslím, že Sekyra, díky síle historických událostí, které reflektuje, tedy zánik demokracie v naší zemi, je jeho nejvýznamnější kniha.

Tata napsal knihu Sekyra v polovině šedesátých let, kdy už přestal věřit, že komunismus představuje pro lidstvo šťastnou budoucnost a začal jej vidět kriticky. Přesvědčeným komunistou naopak zůstal jeho otec, a to až do své předčasné smrti v r. 1954. Vzpomínky na otce a fiktivní rozhovory provázejí diváka (ale i herce) celým představením, v němž otec je chvílemi přítomen jako osoba a jindy coby obsah urny, kterou autor během představení poponáší v batohu a neví, jak s ní naložit. On totiž hlavně neví, jak má naložit se vzpomínkou na otce, s jeho obrazem ve svém nitru. Protože během vzpomínek a fiktivních rozhovorů si čím dál víc uvědomuje, že onen milovaný otec, komunista, byl vlastně pořádně rozpornou postavou. 

A to je ta úžasná zkušenost: zkuste si někdy zdramatizovat úsek ze života svých rodičů a prarodičů a jejich figury si zahrát.  A pokud to budou epizody z doby, kdy docházelo k likvidaci živnostníků a soukromých rolníků, k vyvlastňování jejich majetku a k rodinným rozepřím, jak se k těmto událostem postavit, bude to obzvláště pikantní. My sami jsme zažili nesvobodu v době po okupaci r.1968, ale to byl čajíček proti 50. letům, která museli prožít naši rodiče a prarodiče. A něco jiného je o té době jenom číst anebo ty tehdejší účastníky skutečně hrát, tedy muset se do nich vcítit. 

A když už se člověk do té doby vcítí, tak se mu myšlenky rozběhnou dál, až se obloukem vracejí zpátky k dnešku. Tehdy také lidé žili s pocitem, že svět je na ně zlý, nedává jim, co si zaslouží,  a tak uvěřili slibům o lepších zítřcích. Uvěřili slibům a byli ochotni otočit se zády k tomu, co přináší demokracie a základní principy moderního státu, totiž dělbu moci mezi státní instituce. Uvěřili, že k lepším zítřkům se můžou dostat zkratkou přes nekontrolovanou moc autority, která jim napřed všecko slíbí a pak to taky všecko nějak zařídí. A pokud by té silné autoritě něco mělo bránit, tak se to prostě odstraní. A tak začnou padat hlavy a lid tomu tleská: přece se tu jedná o jeho zájem. Protože „lid je vůl“ a padání hlav má rád. 

A tím si dovolím uzavřít: nevěřte tomu, že existují jednoduchá řešení. Cesta k lepším zítřkům je vždycky pořádně klikatá. A to vám vzkazuje náš tata, který mě pověřil to za něj sem napsat.

Jan Vaculík, Dobřichovice, 22.3.2025

Návod na porozumění pro Jakuba, kterému je 14 let a zajímá ho to

Autor, který zde vystupuje jako hlavní postava (Ludvík), napsal knihu Sekyra v polovině šedesátých let, kdy už přestal věřit, že komunismus představuje pro lidstvo šťastnou budoucnost a začíná jej vidět kriticky.

Přesvědčeným komunistou naopak zůstal jeho otec, a to až do své předčasné smrti v r. 1954. Vzpomínky na otce a fiktivní rozhovory nás budou provázet celým představením, v němž otec je chvílemi přítomen jako osoba a jindy coby obsah urny, kterou Ludvík během představení poponáší v batohu a neví, jak s ní naložit. On totiž hlavně neví, jak má naložit se vzpomínkou na otce, s jeho obrazem ve svém nitru. Protože během vzpomínek a fiktivních rozhovorů si čím dál víc uvědomuje, že onen milovaný otec byl vlastně pořádně rozpornou postavou. - Urna vypadá jako krabice na kávu a ve skutečnosti to taky krabice na kávu je: to aby celý příběh nebyl zbytečně pochmurný.

K nejdramatičtějším momentům první poloviny představení patří výjevy z autorova rodného kraje, kdy se komunistická státní moc snaží přinutit sedláky, aby vstoupili do zemědělského družstva a odevzdali mu svůj majetek. Tomu sedláci vzdorují a tak dochází i k násilným scénám. Nakonec je sedlákům půda vyvlastněna a majetek zabaven. Časově tyto výjevy patří do prvních let po nástupu komunistů k moci (1948) a autorův otec se v rodné obci stává vůdčím představitelem nového režimu.

Druhá půlka představení je zasazena do kontextu počátku 60. let, kdy autor pracoval jako redaktor v rozhlasu a pak v Literárních novinách. V tisku panovala cenzura, o skutečných problémech se psát nesmělo, ale zároveň docházelo k částečnému uvolnění a někteří novináři se snažili psát aspoň trochu svobodně. Naráželi však na strach svých šéfů i nesouhlas opatrnějších kolegů, kteří se báli malérů. A maléry byly.

Celé představení je protkáno vzpomínkami na dětská léta a orámováno klukovskou hrou na indiány. Není to samoúčelné, protože přinejmenším v klukovských představách je obraz indiánů spojen se statečným bojem o nezávislost, svobodu a čest, které je třeba hájit stůj co stůj. A tak není náhoda, že celé představení končí hudbou z filmu Vinnetou.

11.3.2025

Foto Terezie Fojtová

Po mnoha letech se náš vzácný přítel Břetislav Rychlík dobral k tomu, co si s tatou dohodli před více než deseti lety. Jeden z "románů téměř světových", jak se o něm vyjádřil Václav Černý, když kniha v r.1966 vyšla, je konečně na prknech divadla. Na prknech HaDivadla, ke kterému máme vřelý vztah.
Samotný román má strhující sílu, i když na čtení dnes už pro někoho bude těžko stravitelný. Dneska už čtenář není zvyklý na tak složitou strukturu, se kterou se tady setká, a tak se mu snadno stane, že rozečtenou knihu, ztrativ se v spleti časových zlomů, odloží. Což se mu v divadle stát nemůže, v tom je velká výhoda: do konce se vydržet musí. Nakonec odchází rozveselen, protože i přes řadu chmurných výjevů je celek protkán ironií a komikou. Byť někdy s hořkým nádechem.

Jan Vaculík, 2.3.2025

PS Fotky jsem si vypůjčil z facebooku od Anny Stránské

Stará jama na Řehonůřce - slavnostní odkrytí vykopávky a instalace pamětní cedule se uskuteční v neděli v 10 hodin. Sraz účastníků je v 9:45 na nádraží v Brumově, což bude navazovat na příjezd historického motoráku vracejícího se z jízdy do Valašských Klobouk.

Odjezdy historického motoráku z Bylnice do Valašských Klobouk jsou v 9:00 a ve 13:15, odjezdy z Bylnice do Slavičína ve 12:15 a v 16:16. V cílových stanicích se vlak obrací a jede zpátky bez velkého prodlení. Detailní jízdní řád tohoto mimořádného vlaku lze najít přes https://idos.idnes.cz/…eni.

19.6.2023

Program: viz pozvánka níže

Tato akce se koná u příležitosti dvou výročí:
Devadesát let od průjezdu prezidenta Masaryka Bylnicí, když TGM jel do Topolčianek.
Vlak mířící na Slovensko projížděl přes Bylnici a pan prezident otevřel okno a zamával nastoupenému publiku.
Hudba hrála, Sokolové zdravili.
Tím druhým výročím je devadesát sedm let od narození Ludvíka Vaculíka (23.7.1926)

Neděle 16.7. - odjezdy historického motoráku M131.1
z Bylnice do Valašských Klobouk  9:00 a 13:15
z Valašských Kloubouk do Bylnice 9:30 a 13:58
z Bylnice do Slavičína      12:15 a 16:15
ze Slavičína do Bylnice     12:45 a 16:42
A pro fajnšmekry ještě:
z Trenčianské Teplé do Bylnice  8:15 (po dohodě s pořadatelem)
z Bylnice do Trenčianské Teplé 17:15

22.1.2023

Na to mohu odpovědět s jistotou: volil by generála Pavla.

Imponovaly by mu jeho vojenské zkušenosti i mezináodní prestiž, který prací v NATO získal.

Líbil by se mu i jako důstojná postava. On tata totiž byl duchem i tak trochu indián.

A pak se někdo diví, jestli by mu nevadilo, že Petr Pavel byl kdysi v KSČ.

Nevadilo. Měl by pro to pochopení.

(A nejen proto, že on sám ve straně taky kdysi byl. Ty dvě situace totiž dělí 40 let a  nesnesou srovnání.)

Po převratu rád navštěvoval všecky kouty naší země a setkával s lidmi všelijak činnými, v kultuře i jinak. A to i s těmi, kteří předtím byli v KSČ, aby mohli dělat to, co dělali.

Chápal, že například na venkově anebo ve vzdáleném maloměstě se lidé snažili žít, aby politika šla mimo ně. A tak situaci cítili jinak. O jejich morálce nakonec rozhodl hlavně výsledek jejich práce.

K závěru jeho života jsme někdy mluvili i o tom, že konkrétní zločiny nedošly k potrestání; to ho mrzelo. Ale vůbec se nepohoršoval nad lidmi, kteří jenom hledali cestu, jak tu horší dobu přežít bez velkých ztrát.

Jan Vaculík

Aktualita ke dni 29.12.2022

Jedná se o Sympozium Brumov v díle Ludvíka Vaculíka, které se konalo v Brumově 2.-3. října 2021:

Sborník konečně vyšel a je k mání !

Je to brožurka o 48 stránkách. Kromě textu všech přednesených příspěvků a QR kódů směřujících na jejich videozáznam sborník obsahuje i dvanáct v barvě vyvedených fotografií, jakož i zcela aktuální Dovětek.
Máte-li o sborník zájem, napište mi do mailu janek.vaculikseznam.cz, a já vám jej pošlu.

Cena sborníku při zaslání poštou je 50,- Kč plus poštovné 35,- Kč, celkem tedy 85,- Kč

Kromě toho jej lze zakoupit přímo v Městském muzeu v Brumově-Bylnici, kde se sympozium konalo. V Praze jej budete moci obdržet v čajovně Setkání ve Vojtěšské ulici, viz https://www.cajovnasetkani.cz

Odkazy na videozáznamy ze sympozia, které laskavě pořídila a na internet umístila paní Dana Mojžíšová, dám do samostatného příspěvku.

Celkové shrnutí v podobě videozáznamu je zde https://www.youtube.com/watch?v=4KD5wl20jv8

"Chlap, který věděl, že zle je těm, kdo sny nemají. Uměl se dívat na tradice a rituály pohledem třetího oka, z úhlu, který já jsem jako přímý účastník ztrácel, protože při našich hodech a jízdách králů jsem se z obav, aby všecko dobře dopadlo, dopředu jemně opil. Miloval jsem ty okamžiky, kdy se zasukovala realita, kdežto Karel se vyžíval v jejím rozplétání. Tak se nám stávalo díky prastarým zvykům a obřadům něco, po čem občas touží každý člověk poznamenaný civilizací: dařilo se nám na okamžik nahlížet do života našich předků prostřednictvím živého folkloru. Já jsem hledal prameny, ale Karel, jako správný proutkař, z nich už pil, takže pořád měl náskok. Nosil v sobě šifru k věcem, které už minuly, ale pořád mají sílu nás očarovávat, vždy usiloval o neuskutečněné, a tak svými nápady vytrhával z poklidu nadřízené i podřízené."

Takto Josef Holcman uvádí na scénu Karla Pavlištíka. Dalšími protagonisty jsou Mirek Zikmund a Ludvík Vaculík. Knížka na první pohled milá už svou přívětivou typografií. Tata by z ní měl určitě radost. Těšilo ho, když se kamarádům něco povedlo. JV

Stalo se to 16. prosince. Článek je ze Zpravodaje města Vodňany. - R.I.P.
Na další fotce je s LV bratr  Oldřich neboli Olin při řezání dřeva, což je situace, která je popsána v závěrečné části Sekyry, někdy před rokem1966. Nezdálo by se, že tato pasáž vychází z reality, ale asi vychází. Strýc Olin žije, dnes už jako jediný ze sourozenců; musím se ho zeptat včas. Na všecko se musíme ptát včas. JV

5. ledna 2022: dnes měl pohřeb Karel Šiktanc.

Shodou okolností před pár dny jsem v tatově pozůstalosti našel rukopis maďarské písně Smutná neděle, kterou Karel pro našeho tatu druhdy přeložil. I s věnováním. Proč to tehdy bylo důležité, o tom se píše v Českém snáři.