Články na rozloučenou

Ludvík Vaculík: veliký život

Jakub Patočka

(Deník Referendum, 10. 6. 2015)

V posledních letech jsem několikrát myslel na to, že budu muset napsat tento text. Zaháněl jsem protivnou myšlenku jako cosi nepatřičného, ale stejně se neodbytně vracela. Snad proto, když smutná chvíle přišla, zastihla mne jako by zbaveného sil, neschopného slova. Pomohlo mi si přečíst, co napsal Ludvík na rozloučenou sám, a co k tomu doplnil jeho syn Ondřej.

Co všechno Ludvík Vaculík vykonal, zhodnotíme časem, nemá smysl u toho ulpívat teď, podrobnosti píšu a mažu už dva dny. Nemělo by nás mást, že v posledních letech už jeho texty nebyly ohniskem veřejného dění. Byly jím čtyři desetiletí předtím, zhruba od poloviny let šedesátých do poloviny let nultých.

Je jasné, že se o něm vždy bude mluvit jako o jednom z největších českých spisovatelů. To samo o sobě by stačilo, byl ale víc než to. Ve své mimořádně silné generaci se stal nejschopnějším novinářem, osobností stojící v řadě s Havlíčkem a Peroutkou. Nově definoval žánr fejetonu a psal skvostné reportáže. Co psal, lidé hltali. 

Byl také vzácně schopným organizátorem, aktivistou. Ač byl především literátem, je možná škoda, že jeho politický talent vinou poměrů nemohl rozkvést víc. Měl zvláštní charisma, jež nepramenilo pouze z jeho psaní. Jeho jméno vždy všude otevíralo dveře.

Dva tisíce slov jsou spolu s Peroutkovým Demokratickým manifestem a Havlovou Mocí bezmocných nejdůležitějšími českými politickými spisy napsanými po válce. Jeho Sekyra je fenomenální kniha, zřejmě nejsilnější česky napsaný obraz tradičního života v souladu s přírodou a snahy smířit jej s moderním světem. 

Po celou normalizaci měsíc co měsíc skýtal svými fejetony spoluobčanům příklad, že jí navzdory lze zůstat normální. Soubory jeho fejetonů z té doby jsou také čítankou Občanské nauky a myslím, že je s takovým úmyslem i psal.

Do nových poměrů po roce 1989 nevplul úplně hladce. I on pocítil všudypřítomné nepřátelství vůči lidem spjatým s rokem 1968 a vůči bývalým komunistům. Dle své nátury se nikam necpal a když se věci nevyvinuly tak, aby mohl za veřejné dění převzít větší díl odpovědnosti, dělal zkrátka to, co uměl znamenitě a nač se mohl vždycky spolehnout: psal. 

Nikdy si nestěžoval. Staral se o Literární noviny, které mu byly platformou v 60. letech a které se po roce 89 obnovily. Díky nim jsme se seznámili a stali se spolupracovníky. 

Ač nepatřil k autorům Deníku Referendum, bez něj by nevznikl. Je to tím, že Ludvík Vaculík v jistý čas změnil můj osud: v mých šestadvaceti letech mi nabídl, zda bych se nechtěl stát šéfredaktorem Literárních novin, jež tehdy procházely kritickým obdobím. Toho nebýt, můj život by se jistě ubíral jinými cestami.

Deset let jsme se společně pokoušeli najít způsob jak Literárky udržet. Bylo to těžké a nakonec se to v podobě, kterou bychom si představovali, nepodařilo. Mohl bych dlouze vyprávět o svých nedostatcích a omylech či o Ludvíkových iluzích, ale stejně si myslím, že by náš stát na tom byl lépe, kdyby Vaculíkovy Literárky přiměřeně štědře dotoval: byla to přece živá kulturní památka.

Buď jak buď: díky energii, jež se v naší spolupráci nashromáždila, dnes vychází Deník Referendum. Jsou to i jeho noviny. 

Nikdo v životě mi nedělal tak dlouho šéfa jako Ludvík Vaculík. Každému bych to přál. Samozřejmě vždy řekl, co si myslel, ale nic nepřikazoval. Věděl dobře, koho přivábil: mladého, svéhlavého ekologického aktivistu. A podle toho se mnou zacházel: byl neuvěřitelně velkorysý. 

Nabídku ujmout se Literárek mi zdůvodnil tím, že si přeje, aby se jejich osou znovu stalo politické psaní. Řekl mi: „Naše generace měla své protivníky, vy si musíte najít své vlastní.“ Odpověděl jsem hned, že to je Klaus a vše, co je s ním politicky spojené, ač jsem věděl, že Vaculík sám ho po jistý čas podporoval. 

Politický profil novin mu tedy v lecčems nemohl být úplně blízký, ale Ludvík byl vždy laskavý, trpělivý, moudrý. Schůze výboru končil vyprávěním anekdoty, anebo zpěvem. Kdyby se tak choval každý šéf, oč krásnější by svět byl místo! 

Vděčím mu za mnoho. Stál při mě i tehdy, dopouštěl-li jsem se chyb a ocital-li jsem se v menšině takřka beznadějné. Ludvík Vaculík byl neobyčejně věrný člověk. Rozhodoval se uvážlivě a ve svém rozhodnutí pak vytrval. I pro něj byly Literárky trápení: nejtíživější období našeho snažení zachránit je tvoří podstatný motiv jedné z jeho knih.

Vaculík miloval přírodu a rozuměl jí. Ve svém patrně posledním velkém politickém textu navrhl, abychom jí přiznali v ústavě práva. Předplácel si a četl Sedmou generaci. Ctil moudrost jiných kultur, Indiánů i Indů: proto si navrhl epitaf „Byl jsem tu a možná zas přijdu“; ne z domýšlivosti! A myslím, že naše světonázorová shoda v tomto ohledu byla stěžejním důvodem, proč mě do Literárek pozval. 

Tak jako každý, kdo byl a je fenoménem Vaculík fascinován, musel jsem samozřejmě tu a tam přemýšlet o jeho spletitých osobních vztazích a jak o nich píše. Díky tomu, že mě osud obdařil příležitostí sblížit se s ním, mohu o tom uvažovat ještě i jinak než jako čtenář jeho knih. Není to přece výhradně literární téma. 

Ludvíkovo psaní mohlo působit někdy naježené, přísně, nepoddajně. Jeho osobnost měla jistě i takovou stránku. Ale snad každý, komu se poštěstilo strávit s ním přátelský čas, mohl si povšimnout, jak milý, hravý a vtipný je to společník. 

Někdy koncem roku 1999 jsme spolu byli několik dní v Polsku. Fotil jsem ještě na kinofilm. Když ho ve vlaku přemohla dřímota, samozřejmě jsem neodolal a bezbrannou oběť jsem si pěkně zvěčnil. Chvíli na to jsem usnul sám. Aparát ležel u mě na stolku. Na filmu jsem pak hned vedle políčka spícího Vaculíka našel obrázek svého klimbání. 

Ve Varšavě jsme vyrazili na večeři, ale nic kloudného jsme nemohli najít. Byla to pustá čtvrť, v níž se znenadání zjevil podnik jménem, tuším, Elektrický rejnok. Rozlehlý nehostinný interiér působil jako kříženec technoklubu a orbitální stanice z 22. století. Blikaly tam křiklavé neóny.

Hrála dusavá hudba. Večeřeli jsme a povídali jsme si. Prapodivný dojem podtrhovalo, že v podniku nikdo nebyl. Číšník si nás prohlížel zkoumavým pohledem. A do toho Ludvík pravil: „Jakube, myslím, že záhadu našeho pobytu zde bychom pro toho muže definitivně rozřešili, kdybychom spolu začali tančit.“ 

Pak se konala nějaká beseda, v jejímž úvodu středoevropští studenti zesměšňovali minulé režimy zpěvem Písně práce a banální antikomunistickou agitkou. Ludvík viděl, jak se vrtím. 

Byl hlavním řečníkem a když dostal slovo, pronesl: „Zde se zesměšňovala píseň, kterou jsem po většinu svého života byl zvyklý poslouchat v pozoru. A dodnes si ji někdy zpívám, když doma myju nádobí. Na práci není nic, čemu bychom se měli posmívat.“ 

Tehdy jsem ho také slyšel poprvé pronést geniální věty, po té opakované mnohokrát, o tom, že komunismus zanikl a místo něj máme příčiny, z nichž vznikl. Měl dar brilantní zkratkou vystihnout podstatu.

Kdybych byl žena, myslím, že bych se byl tenkrát v Polsku beznadějně zamiloval. Když se poštěstilo, být s ním bylo jako trávit čas v pěkném filmu či v knížce: co psal, to žil, co žil, to psal. Okouzloval a nechával se okouzlit, měl klukovskou duši a smysl pro dobrodružství. Mohu-li ale usuzovat, byl, snažil se být, ke všem úplně poctivý. 

Jednou mi řekl: „Co je pro jiného událostí, stává se pro mě závazkem.“ Byl to vzácně pozorný muž, vždycky se živě zajímal, jak se komu vede, zda mu něco nechybí a co by pro něj mohl udělat. Byl opravdu velice hodný.

Snad i proto, aby všechny své blízké chránil, do politického života se nijak nehrnul: je přece možné, že je zkrátka nechtěl vystavit tomu, aby se hrubýma rukama propíraly podrobnosti jeho osobního života. Nad jeho posledním Posledním slovem Až umřu by snad i kámen musel uznat, že kromě jiných velkých věcí vydal jeho životní příběh také svědectví o mnohotvárnosti lásky a její nepřemožitelné síle. 

Prožil veliký život. Utichl v něm zřejmě nejzvučnější hlas mimořádně silné generace, která svůj politický vrchol prožila v roce 1968 a která dokázala věci, jimž jsme se pak už nikdy nedokázali přiblížit. Padá na mě maličko tíseň, jak sami tu bez nich budeme.

Člověk Ludvík

Jan Petránek

(Týdeník Rozhlas, 2015, č. 26, s. 4)

„Ludvík je ČLOVĚK,“ řekl o Vaculíkovi (uslyšte, prosím, v onom substantivu patřičně uznalou intonaci) František Pavlíček. Tehdy ještě nebyl šéfem našeho rozhlasu, „jen“ Vaculíkovým tvůrčím kolegou, který to však s moudrými myšlenkami před mikrofonem taky znamenitě uměl. Ludvík snadno přeslechl veškerou chválu toho, co psal nebo vysílal. Upřímně o ni nestál. „Říkám něco, poněvadž to musím říci. Nemůžu si to nechat pro sebe. A řekni mi, když napíšu pitomost. To potřebuju vědět.“ Cituji ho poctivě a přesně, dám za to ruku do ohně. Vaculíkova člověčina byla jeho nejpřirozenější podstatou. Jeho zemitý humor byl a stále je unikátní kombinací zcela otevřené moravské jadrnosti a klidného anglického nadhledu.

Když mi před pár lety věnoval svou knížku Tisíce slov, shrnující dávné i novější texty, zapíjeli jsme to lahodnou moravskou slivovicí. Ludvík uměl stejně dobře pít jako myslet. Jiskřil postřehy a výroky, kterými se dostával přímo k jádru věcí. Encyklopedista Antonín Vítek mínil, že se Ludvík Vaculík dostává do podstaty témat, jako kdyby nejen ve vesmíru, ale taky ve společenské problematice existovaly červí díry, zázračně zkracující dlouhé myšlenkové cesty. Nejsem schopen to vyjádřit výstižněji.

Syna truhláře a posléze baťováckého dělníka Ludvíka Vaculíka obdařily novinářské a literární sudičky vrchovatě pronikavým ostrovtipem. Kořenil jím své vidění pravdy o lidech a světě. Z mnoha názorů, jimiž mě obohatil, si stále pamatuji jeho rozvernou štiplavost, že „svoboda je hlavně pro bohaté, zatímco chudí se mohou radovat aspoň z demokracie“.

Ludvík Vaculík znal a miloval stovky lidových písní. Několikrát přišel na šansonové večery do Deylovy akademie na pražské Malé Straně. Jako mladík vyskočil na forbínu a střídal se s Rudolfem Pellarem, kdo víc překvapí krásnou písničkou. Při takových večerech jsme vůbec nemuseli mít připravený program. Ludvík a Rudolf stačili zcela improvizovaně vyplnit celý večer. A přidat vyprávění, na které se nezapomíná.

Zažil jsem, jak Ludvíkovi, nejpoctivějšímu chlapovi, kdosi vyčítal jeho „levičáctví“. Díval se na takové lidi jako na hlupáky, kteří se většinou narodili „se stříbrnou lžičkou v puse“. Rodinné poměry jim většinou naservírovaly pohodlnou cestu životem. „Nepásli kozy jako já, netuší a nepochopí, jak se mnozí protloukají. K pravdě se musí každý dobrat po svém. Někdo se k ní nikdy nedobere,“ řekl z šansonové forbíny.

O jeho životě i díle jistě zevrubně napíší mnozí. Bude to potřeba. Ale možná že celé statě a úvahy o něm neprozradí tolik jako některé okamžiky z jeho života. Připomenu atmosféru z jara 1968, kdy každý den narůstala radost ze svobody slova. Na novinářském sjezdu jsme čekali, až mezi nás přijde předseda vlády Oldřich Černík, který měl jasně říci, že československou cestu do moderního světa už nikdo „nězarúbá“. Ale předseda vlády se neobjevil. Novinářský sjezd proto pověřil Ludvíka Vaculíka, aby jménem všech poslal telegram, v němž bychom premiéra požádali o vysvětlení. Text, který Vaculík navrhl, měl jen devět slov: „Proč jsi k nám nepřišel? My jsme Tě čekali!“

Ludvík Vaculík byl vyznamenán Řádem T. G. Masaryka, Cenou Jaroslava Seiferta, Státní cenou za literaturu a také Cenou Ferdinanda Peroutky za rok 2010. V laudatiu k Peroutkově ceně se věcně říká: „U národních písní lidé autora neznají. Ale mnozí si rychle vybaví trefné úsudky Ludvíka Vaculíka. Například o přátelích, kteří chtějí být v létě u okénka a v zimě u kamínek. A ti, kterým na problémy života nestačí kuráž, by si měli vzít k srdci vaculíkovské ponaučení, podle něhož by každý měl vědět, jak velkou facku od osudu unese. Velký člověčenský autor Ludvík, ať se ve společnosti dělo cokoliv, byl zásadně nevykolejitelný z pozice kritika všemožných nepravostí. Vždy měl k tomu nádhernou zbraň, věčně moderní češtinu, neboť v takové podobě ji trvale generuje jeho stále svěží myšlení.“

Ludvík odešel, ale nebude nám chybět, vezmeme-li si do ruky a k srdci jeho knížky, patřící i pro další generace k zlatému fondu českého myšlení. K takovému, jakým napřimoval páteř společnosti už Vaculík 19. století – Karel Havlíček Borovský.

Pantáta Ludvík Vaculík

Lukáš Novosad

(Echo24.cz, 7. 6. 2015)

  V pátek a sobotu byla v Praze veliká sláva, aspoň pro někoho jistě: konal se totiž první porevoluční sjezd spisovatelů. Chtělo se na něm mluvit o tom, jaká je role spisovatele ve společnosti a proč nemáme takové hvězdy jako ve dvacátých a šedesátých letech minulého století, čili vzpomínalo se i na mítinky minulé. Najmě ty z šedesátých let, kde – zjednodušeně řečeno – tehdy autoři řekli, že si budou psát, co chtějí, a vláda jim může políbit nos.

  A tak vystoupil Milan Uhde, připomínal Václava Havla, četla se zdravice od Milana Kundery. Na Ludvíka Vaculíka (stejně jako třeba Josefa Topola), co vím a slyšel jsem, se zapomnělo. A tak teď jeho smrt vypadá jako paličatá a natruc, aby o sobě dal trochu vědět. Ostatně ten sjezd prý skončil minutou ticha za zesnulého.

  Ironie okolků Vaculíkovy smrti je rozkošná, protože její bezelstná přímočarost připomíná to lepší z Vaculíkovy tvorby a života. Třeba okamžik, kdy koncem padesátých let jako komunista a dělník spílal komunistům a dělníkům na velké schůzi na Hlavním nádraží, protože když to zkoušel jinde, bylo mu řečeno, že má jít s kritikou právě tam. Tak na Vaculíka, jako na hrdinu, vzpomínal Ladislav Smoljak.

  Ale podobných historek je řada, svědčí o autorově citu pro teatrálnost a odhodlání k suverénnosti a v následujícím týdnu se budou objevovat v nejedněch novinách. Budou připomínány tyto veřejné, které formovaly myšlení společenské, i intimní, které vytrhávaly z pohodlí každého zvlášť.

  Já vzpomínám na to, jak jsem s Vaculíkem před deseti lety sedával v Café Marx (opravdu tam) na budyšínském Poštovním náměstí, protože jsme oba byli měsíc frekventanty kurzů letní školy lužické srbštiny, pili jsme jedno pivo za druhým a on shovívavě odpovídal na moje otázky. Zjevně trpěl mou přítomnost, protože nikoho jiného po ruce neměl. Ale uznával, že o Srbech vím víc než on.

  Takže já ho nutil vyprávět, jak Dominiku Tatarkovi tahal z odpadkového koše ve vzteku roztrhané lístečky s různými přípisy a pak z nich pokoutně skládal jeho nádherný román Písačky pre milovanú Lutéciu. Taky, oba Valaši, jsme neustále porovnávali situaci Lužických Srbů v Německu a našich Valachů – jak je to tam a tam s uchováním jazyka a tradic. Dneska bych mu k tomu řekl víc. A ovšem na rubech účtenek, hromadících se na našem stole, protože u Marxů se tehdy každé pivo platilo zvlášť, jsme znovu a znovu propočítávali poměr ovoce a pecek, aby byl dobrý kvas a potom pálenka.

  Ty naše tři týdny skončily Vaculíkovým slibem, že za něj mám pro Lidové noviny napsat závěrečný fejeton o tom, jak vidím pobyt slavného spisovatele mezi Lužickými Srby. Protože sám k tomu tématu napsal dva a já kvůli jejich nedomrlosti na něj křičel. Něco jsem napsal, nevyšlo to, naopak jsem od Vaculíka dostal zdvořilé, ale zřejmé napomenutí: "Myslel jsem si to, napsal jste to příliš uctivě, tak se to nedělá." V kontaktu jsme nezůstali, zůstal mi ten dopis. Stejně jako dvě kazety s nahrávkami moravských lidových písní, které mi k němu Vaculík připojil jako cenu útěchy. Zpětně to oceňuji jako dobrý vtip.

  Samozřejmě Vaculík je a bude spojován s manifestem Dva tisíce slov, kterým koncem června 1968 volal po potvrzení a zesílení reformních snah v Československu, nebo se samizdatovou edicí Petlice, jež v pracně a podomácku pořizovaných opisech šířila po Československu díla zakázaných autorů. Doufejme, že někdo rozumný vzpomene na některý z jeho románů, přesněji vlastně románů-fejetonů, dejme tomu z vyhlášených Sekyru, Český snář, z méně známých Cestu na Praděd (tu připomínám proto, že je v ní pasáž o Lužických Srbech, kvůli které byl vrcholnými představiteli tohoto národa na letní školu do Budyšína pozván).

  Ale fakt je, že v posledních letech mě Vaculík štval. Byl sice pořád záviděníhodně pracovitý, ale číst jeho fejetony bolelo. Už bylo těžko zvládnout je vnímat soustavně, v jejich autorovi bylo znát zaťatého starce, který je mrzutý a jenom mrzutý, že už světu nerozumí a ani svět jemu.

  Na pozdější, "mé" generace Vaculík už neměl týž vliv, jako když pracoval v Literárních novinách. To tak je. Ostatně generační rozpolcenost, jaká vůči němu je, se ukázala vzápětí po oznámení jeho úmrtí, kdy se na internetu vedle pokusů o seriózní nekrology objevily memy, na nichž byl zaměňován za jmenovce a kamaráda do deště s větrem v kapse Lukáše. Pohoršení a smích oddělily, pokud jsem za tu chvíli stihl zachytit, zase generace (a samozřejmě vzdělání). Každopádně tuhle potíž literární dvacáté století vyřešilo preventivně oklikou: autor je mrtev dávno před svou smrtí, neboť pro čtenáře je za textem neviditelný a nedůležitý. Vaculík, myslím, ale celoživotně usiloval o opak: být vidět a být slyšet. A teď co s tím.

 

Ludvík Vaculík

Ivan Hoffman

(Pražský deník, 8. 6.2015)

  Byla doba, kdy slovo mělo velkou moc. Takovou, že se mocní báli svobodného slova. A v té zapomenuté době byl jedním z nejmocnějších lidí spisovatel Ludvík Vaculík, neboť vládl slovem jako málokdo. Údělem lidí, kteří pouhým slovem zlomí, odčarují zakletí mlčících je, že v nastalé svobodné vřavě pak jejich hlas zanikne, jsou překřičeni davem těch, kteří nemají co říct. Slovo zkrátka ztrácí svou sílu samotným faktem nastolení svobody slova a nic se s tím nedá dělat.

  Době, kdy bylo podstatné, co napíše Ludvík Vaculík, kdy se netrpělivě čekalo na jeho pravidelný fejeton "Jaro je tady", se dnes říká doba nesvobody, totalita. Vaculíka ta doba nesvobody slova nezaskočila. Na jeho dokonale cizelovaných větách je dodnes cítit, že na ně měl čas. Jsou to věty, kterým člověk věří, neboť jsou o něčem. Je jedno, zda Vaculík píše o politice, o práci na zahradě, o astronomii anebo glosuje, co přinesl den. Důležité je, že intenzivně žije tím, o čem píše anebo zaujatě píše o tom, čím žije. To byl důvod, proč za totality anebo v atmosféře všeobecné apatie Vaculíkova věta nepřehlédnutelně zněla.

  Ludvíka Vaculíka ovšem nezaskočila ani epocha posttotalitní, protože si nedělal iluze o tom, co přijde. Neznemožnil se účastí na politice, hrdě zůstal svůj, pečlivý i ve větách, které nemají sílu měnit svět. Vaculíka byla radost číst i v době, kdy už se nic pořádného nepsalo. Třeba kvůli jeho snaze uchopit svět vzhlížející ke konzumu selským rozumem, a také se s ním smířit, jakkoli je k nevydržení a k zlosti. Ale hlavně: Na podzim až půjdu sadem, zvednu červivé jablko a jako vždy, odjakživa ukousnu z té dobré strany, protože, jak říká Vaculík "jabloň se dívá".

 

Ve vzpomínce

Jiřina Šiklová

(Lidové noviny, 8. 6. 2015)

  Ludvík Vaculík? To nebyl jen spisovatel a novinář, to byl představitel epochy, kdy spisovatelé suplovali politiky a byli opravdu "svědomím národa". Jejich slovo, jejich odsudek třeba formou fejetonu, se přepisováním, tedy samizdatem, rozšířil mezi lidmi. Mělo to vliv na mínění občanů mnohem větší, než všechna usnesení strany a vlády, či jak říkával Standa Milota, Standy a Vládi.

  Telefony se kvůli odposlechům nedaly používat, a tak Ludvík obcházel kolegy, připomínal, že ještě neodevzdali poslední slovo pro neoficiální Obsah či stejně tak jen přes kopírák rozepisované Lidové noviny.     Organizoval celá léta tajnou edici Petlici, které dal název opravdu podle původního významu slova petlice, jako starodávného zámku v šatlavě. Přestože sám byl slovutný autor, osobně nosil texty k opsání písařkám, vedl evidenci rozepsaných rukopisů našich dnes slovutných autorů. Když emigroval v létě l976 Vilém Prečan, tak mně Ludvíka Vaculíka "odkázal" a tento znamenitý spisovatel přesně na minutu tak stál s taškou na stanici Sokolovská (dnes Florenc) a bez jediného kohokoliv kompromitujícího gesta mně předal tašku plnou rukopisů svých kolegů. Ty pak putovaly neoficiální cestou do zahraničí a vracely se sem jako tištěné knihy s tiráží renomovaných nakladatelství. Bez Vaculíka a této jeho služby by byla naše literatura mnohem chudší. Poděkoval Ludvíkovi za to někdo? Pokud ne, tak nyní, dodatečně a veřejně mu za tuto službu tomuto národu poděkujme.

  Obdivovala jsem také, jak na setkáních – třeba u režiséra Františka Pavlíčka, nebo v Prysku u Vlasty Chramostové a Miloty – dovedl celé hodiny zpívat. A uměl, stejně jako jeho žena Madla, od každé písničky, moravské i české, všechny sloky! Kdo to umíte, prosím, pomodlete se za něho. Jako každý smrtelník to také potřebuje. Já mohu jen napsat pár těchto řádek, to je to jediné, co mohu udělat pro bližního svého.

 

Omluva za nenapsaný sloupek

Ondřej Vaculík

(Deník Referendum, 9. 6. 2015)

Častokrát jsem se redaktorům tohoto našeho znamenitého listu omlouval, že z nějakých důvodů nenapíšu svůj pravidelný sloupek, protože… dopisuji něco jiného, nebo něco naléhavého mi psaní zhatilo, nebo se mi text nedařil, a někdy také se mi tak krutě nechtělo, až mě z toho udolala nepřekonatelná únava.

Nyní, když mám pádný důvod nepsat, protože mi umřel tatínek, zdá se mi strohá omluva nedostatečná, takže ji musím rozepsat. To abych se osvědčeným způsobem zbavil rotujících myšlenek: Poslední tatovo čerstvě napsané Poslední slovo vyšlo v LN 5. května 2015 „Zdráv buď, ó králi náš“ jako jeho vzpomínka na Rumuny, kteří osvobozovali naši vlast a jimž o mnoho let později, když se tázali na cestu na pražský Hrad, zazpíval jejich starou hymnu a oni se zděsili a utíkali pryč.

S psaním se velice mořil, věnoval mu pak všechnu sílu, zvláště když už v Dobřichovicích nemohl ke svému špalku, haluzím a sekyře, tak mu síly jeho „dřevěné mysli“ slábly.

Na povinnost psát myslel v podstatě do posledního dechu; když k němu šel lékař den před smrtí, myslel si, že si jde pro Poslední slovo, které mu zůstalo rozepsané ve stroji. Předtím se také vybíral na autogramiádu na Knižní veletrh na pražské Výstaviště, protože cítil odpovědnost za prodej svých knih, když už vyšly.

Solidarita s nakladateli – v Atlantisu mu právě vyšla kniha Další tisíce slov. Tam už ale nemohl. Uvědomil jsem si na tom jeho věrnost dílu a připomněl si jeho dřívější radu mně lehkomyslnému, aby slíbené dílo člověk dokončil, i kdyby u toho měl umřít. Myslel to vážně.

Janek i mama s ním probděli několik nocí, jak nemohl spát, a chtěl vstávat, někam jít a něco dělat. Když mluvil o svém umírání, Janek ho burcoval k životu, já spíše konejšil, zdálo se mi, že se možná bojí usnout, a dřív, než by se dřímota mohla prohloubit, si honem chce aspoň sednout. Leckdo z blízkých ho chtěl navštívit a potěšit, což on odmítal chtěje nás. V sobotu 6. 6. svolil, aby ho navštívil pater Jaroslav Vinklárek, dominikán a celoživotní kamarád našich rodičů.

Devadesátiletý kněz přijel vlakem z Prahy, Janek ho k nám přivezl a podle maminky „po starém dogmatickém způsobu“ pomohl tatovi smířit se s Bohem, aby zaopatřen svátostmi mohl opustit tento svět a vydat se na další cestu. Pět minut poté, co Janek Otce Vinklárka odvezl na nádraží, tata naposledy pokojně vydechl.

Píšu to jako „užitečné sdělení pro nás mnohé“, nikoli abychom se kochali smrtí. Mně to velice pomohlo v mých různých nejistotách, a pořád na to musím myslet, snad už to přestane, abych omluvu nemusel psát i příště.

Překvapilo mě, že na rozdíl od Janka mi vůbec netekly slzy, když jsme nad zesnulým tatou seděli a stáli, a zastyděl jsem se, že ho možná mám málo rád. Když jsem pak opisoval jeho poslední Poslední slovo „Až umřu“, které si napsal dopředu už v roce 2010, a dneska, 9. 6., vychází v LN, bohatě se mi to dohnalo, ačkoli jde o velmi věcný a docela stručný text, emocí prostý. Pochopil jsem, že můj vztah k tatovi vede přes jeho texty, dotýkají se mně více, než jsem si myslel při snaze, abych je četl jen způsobem: Tak copak nám to mistr napsal…

Ovšem, vždyť já jsem s jeho texty žil od svých zhruba třinácti let stejně jako s hrami Voskovce a Wericha, dalším pro mě je Jiří Suchý a také Václav Havel – taková síla humoru skrytějšího i zjevnějšího.

  Četl jsem tehdy – a velice se bavil – jeho fejetony, které pod šifrou směl tisknout ve Filmových a televizních novinách v době po sjezdu spisovatelů v roce 1967, kdy Strana za trest spisovatelům zabavila Literární noviny.

Tak vznikly i čtyři tatovy fejetony „o jeho zkušenostech coby ministra“: Převzetí ministerstva, Černé dny na ministerstvu, Mezi námi ministry, Odchod z ministerstva. Zdá se mi, že jeho haškovsko-kafkovské vidění je dnes možná ještě aktuálnější, než bylo tehdy. Část fejetonu „Mezi námi ministry“ přepisuji:

 

„Od doby, co jsem ministrem, kupuju každé ráno noviny a v tramvaji cestou do práce si je prohlédnu. Dívám se hlavně, jestli od včerejška nedošlo k nějakým změnám ve vládě. Nechtěl bych vypadat na vrátnici svého ministerstva trapně.

Jak jsem se tu myslím už zmínil, chodím vždycky po schůzi vlády hned domů a nezdržuju se. Tak se mi někdy stává, že o nějakém opatření nevím, protože náš předseda se rozhovořuje o věcech takhle ze zákulisí až po schůzi. Pro mne nic takového neexistuje, já se držím zásady, že je pouze to, co může být oficiálně. Co je neoficiálně, to prostě nemá být, a tudíž pro mne není. Co říkal ten a co říkal ten, mě prostě nezajímá. Moje žena se mně velice diví a říká, že takto si to nepředstavovala.

Starám se, abych řádně plnil své povinnosti, mezi nimiž první je docházka do schůzí vlády. Neboť poznal jsem, že jakmile někdo chybí, mají ostatní vždycky tendenci vyřešit věci v jeho neprospěch. Na to mě hned zpočátku upozorňoval ministr peněžnictví, s nímž si rozumím poměrně nejlíp. Řekl: A kdyby ses měl dostavit po čtyřech a v horečce, dostav se! Jinak se nedopočítáš!

– Později jsem se o tom přesvědčil, naštěstí nikoli na své kůži. Jednou jsme projednávali trapnou záležitost, co s několika novými, avšak špatně umístěnými továrnami, které široko daleko neměli surovinu.

Nabíledni ležely dvě možnosti: změnit jejich program, což by bylo přidalo starostí mně, nebo je rozebrat a přestěhovat jinam. Tenkrát zrovna se nestačil vrátit na zasedání vlády ministr železnic, protože mu voda vzala kdesi trať o půlhodiny dřív, a my jsme se vcelku hladce usnesli, aby železnice dopravily všecku surovinu k továrnám.

Jindy zas byl nemocný ministr péče o zdraví. Probírali jsme tehdá bytovou výstavbu, jejíž program zase nebyl splněn, takže zbylo dosti peněz, které jsme ovšem chtěli nebydlícím lidem aspoň nějakým způsobem dát a zároveň je trochu uklidnit.

Nevěděli jsme už kudy kam a tu si někdo povšiml, že chybí ministr péče o zdraví. Usnesli jsme se tedy všecky žadatele o byt očkovat. Ten potom nadával! Ale předseda řekl: Co narobíme!“

 

To jsem četl, a pak přišel domů, a byl-li tata doma, často jsem dostal za cosi vynadáno, někdy i pár facek; jak malicherné, ba ubohé se mně to jevilo oproti jeho psaní! No jak se vyrovnat s takovou diskrepancí, když Voskovec s Werichem mě nebili nikdy, natož Suchý!

Až teď jsem přišel na to, že tatu jako autora textů miluju (přestože ho čtu kriticky), kdežto jako otce ho mám rád, vážím si ho, a to poslední léta docela nekriticky. Už bych mu dávno nevytkl nic.

Vysvětluje se mi tím, proč já píšu: v podvědomí to mám za způsob, jímž se autor může dobrat lásky. Jak vždycky říkával tata na svých besedách: normální člověk nepíše.

 

Obsluhoval jsem valašského náčelníka

Gabriel Sedlák

(Lidové noviny, 10. 6. 2015)

  V pátek večer, necelých 24 hodin předtím, než se to stalo, jsem v novinách narazil na větu, která s mimořádnou elegancí odhalovala ubohost jednoho mocného muže, a nadto čtenáře náramně pobavila. Přečetl jsem ji synovi. Ještě hlasitěji se zasmála jeho přítelkyně. A vzpomněl jsem si, že podobně potentní věty jsem často s oblibou citovával svému potomkovi z Ludvíka Vaculíka. Už nebudu.

  Měl jsem tu velkou čest déle než jedenáct let editorsky doprovázet texty tohoto velkého českého spisovatele (až na malé výjimky vlastně výlučně ony proslulé fejetony) k jeho čtenářům. Důvody, které mě vedly k sepsání těchto řádek, vysvětluje věta ze včerejšího posledního Posledního slova Ludvíka Vaculíka: "Zdá se mi, že napsáním jsem si cosi vyřídil, a hotovo." Chci se rozloučit a za vše poděkovat.

  Dlouhé roky své Poslední slovo do redakce osobně přinášel. Elektronickou poštu, která už i čtenáři umožňovala v mžiku reagovat na cokoli, spisovatel sám neužíval. Svůj text, tak jak byl po desítky let zvyklý, stvořil na psacím stroji a bylo zpravidla mým úkolem přepsat ho na počítači.

  Sloužit takhle autorům nezajímavým by se mi nechtělo, pro něho jsem to dělal rád. Ne že bych se vším, co napsal, souhlasil, chraňbůh – jsem dalek toho, žádat sekání rukou za zlodějinu, vždyť týž trest by zase jiní mohli žádat za zdánlivě mírnější poklesky, ale jeho styl psaní a myšlení byl natolik inspirativní a velice často zábavný, že mi tato služba vždy stála za to.

  Podobně jako Václav Havel byl i Ludvík Vaculík tak nějak přirozeně a intuitivně zelený. Druhý plán svědectví o jeho životě byl rub listů, na nichž byly sepsány jeho fejetony, makulatura tu úřední, jinde privátní. Poslední (ale možná ani jiná) slova si z jeho pohledu nikdy nezasloužila okupovat čistou, dosud nepoužitou á čtyřku – že posléze tyto texty vycházely i knižně, to už bylo něco jako převléci se v neděli ze všedních do svátečních šatů.

Vtipný, přímý, jen ne lhostejný

  S věkem přišly zdravotní potíže a spisovatel, stěžující si na kolena, přestože si pro svůj honorář starosvětsky jezdil autem na poštu, neb hovor s pošťačkou u přepážky jaksi patřil ke koloritu jeho století, tak chtě nechtě kývl na elektronickou cestu jeho textů do přece jen o něco vzdálenější redakce. Přepisovateli a doručovateli jeho fejetonů v posledních letech byli jeho nejbližší, nejčastěji syn Jan. A pro pochopení toho, jak moc autorovi záleželo na jeho posledním literárním závazku, dovolím si citovat z e-mailu Janova bratra Ondřeje, dle jeho slov si jejich "tata" své rubriky "hleděl opravdu do poslední chvíle. Seděl nad ním ještě před několika dny a i v posledních hodinách ho povinnost Posledního slova neopouštěla."

  Ve svém PF 2007 při pohledu na redakční novoročenku LN, tradiční hromadnou fotografii celé redakce, spisovatel lamentuje, že na rozdíl od jiných let se najednou neorientuje. "Ačkoli tam chodím každé pondělí, nikoho neznám a počítám s tím, že mnozí si o mně musejí, omylem, myslet, že jsem blbec, a mají pravdu." Omylem... mají pravdu. Prostě Vaculík. A takový, vtipný a přímý, jen ne lhostejný, býval i během oněch pondělních návštěv. Byly krátké, do redakčního frmolu přicházel jakoby z jiného světa a nechtěl zdržovat. O to vzácnější pak bylo několik, zpravidla novoročních, setkání u vína, kde nás jaksi obligátně obdařil i svým pověstným zpěvem. A že je blbec, si mohl myslet jen blbec. Leda že by měl někdo výraznou potřebu třeba z ideologických důvodů se vymezovat vůči literární celebritě, jejíž podstatou byla třaskavá kombinace valašského konzervatismu a holešovického pokrokářství.

  Ludvík Vaculík nám v závěru minulého týdne přichystal hodně Szomorú vasárnap. Slavná maďarská Smutná neděle, která mnoho lidí inspirovala k sebevraždě, patřila k jeho oblíbeným písničkám. Na rubu jednoho z jeho Posledních slov stojí překlad jejího textu doplněný přítelovým doporučením: "Milý Ludvíku, .. tak si to zpívej – ale nestřílej se... To je tak pro maďarský oficíry!"

  Pan Vaculík měl život tuze rád (mít paralelně dvě rodiny, to chce velký apetit – věřím, že by mi tuto jízlivost prominul) a dobrovolně by ho nejspíš neopustil. Dubnový infarkt ho však natolik srazil, že už mu činilo potíže vrátit se ke svému psacímu stroji v plné síle. V posledním jím podepsaném textu publikovaném ještě za jeho života čteme přiznání, že pořád víc upadá "do stavu, v jakém většina lidí pohodlně prožívá život, a tvorové jako já se na ně pozvedají činností a hlásáním."

  Činnost a hlásání Ludvíka Vaculíka skončily, jejich důsledky zde, díky Bohu, zůstávají.

 

Děkuji za vzácné přátelství

Hana Žížalová

(Českobudějovický deník, 10. 6. 2015)

  Jsem v rozpacích. Dostala jsem od pana redaktora těžký domácí úkol. Mám jen hodinu času. Osobní vzpomínky na jedno vzácné přátelství. S Ludvíkem Vaculíkem. Přátelství, které trvalo dvacet pět let, měnilo se z literárně – kavárenského vztahu až k důvěrnému kamarádství obou našich rodin. L. V. u nás pobýval o prázdninách často, dopisoval tu například knihu Jak se dělá chlapec. V pondělí psali povolanější autoři o tomto nenahraditelném muži v příloze Lidových novin. Odkázala bych tedy všechny čtenáře tam, ale zkusím si vzpomenout, co nebylo zmíněno.

  Například, že vlezl do každé vody, kterou potkal, do řeky v Římově, do alpského jezera Traunsee, do rybníka v Ponědraži. Že to byl indiánský náčelník Černý pardál. Že byl přísný i něžný otec, velice pozorný. Chorobně netrpělivý, nesmlouvavý. Ale ochotný přijet kdykoliv a promluvit s mými studenty. Žádnou korespondenci nenechal ležet bez odpovědi. Za jídlo děkoval vždy větou "Pán Bůh vám to oplatí na dětech." Zajímala ho etymologie, ženy a vesmír, jak o sobě s úsměvem prohlašoval. Měl radost, když manželé Tišší z Kleti pojmenovali jednu jimi objevenou planetku Vaculik.

  Když se na něco zeptal, opravdu ho to zajímalo. Rád vyprávěl vtipy, často recitoval, například při jízdě autem, oblíbeného J. V. Sládka. Měl rád vůni lip i pečené slaniny. Mimochodem o vůních napsal krásný fejeton v roce 1982 Vůně června v prvním sešitu fejetonů Jaro je tady.

  Měl krásný zvučný hlas, poslouchat ho byl velký požitek. Při každé příležitosti zpíval. Vzpomínám na jeho myšlenku, že každé dítě je třeba po narození naladit. Přikládat si ho na hrudní kost a zpívat stupnici. Taky naši třetirozenou dceru přijel naladit. Děkuji mu, že se stal součástí mého života i celé mé rodiny.

 

S Vaculíkem bylo snadné nesouhlasit, ale přiměl vás k přemýšlení

Martin Weiss

(Echo 24, 12. 6. 2015)

  Ludvík Vaculík byl, co se týče temperamentu, exemplární konzervativec v obecném slova smyslu. Když se mu nelíbila nějaká novota, bylo to, že je nová, docela dobrým důvodem k tomu, aby se mu nelíbila. Jakousi velkou havárii ropného tankeru komentoval ve smyslu, že to mají lidé za to, že stavějí tak velké lodi a letadla. Není divu, že se někdy rozlomí, patří jim to.

  Vaculík by v zásadě souhlasil názorem prezidenta Miloše Zemana, že člověk má zůstat tam, kde je. Však taky zvyklosti rodného Brumova jako měřítko všech věcí vytahuje zas a znova v každém druhém textu. Pohled na tradicionalistický venkov jako základ národa a zdroj hodnot byl koneckonců dlouho jeden ze základních českých myšlenkových proudů, to komunismus ho násilně uškrtil rychleji než v demokratických zemích. Zároveň je Vaculík typickým českým intelektuálem či literátem v tom, že se jako mladý oddal komunismu, a jestliže z dogmat komunistického vládnutí brzy vystřízlivěl, socialistické myšlenky v něm zůstaly. Že má společnost a ekonomiku někdo řídit, že se věci mají nechávat svobodné volbě občanů ve volbách a na trhu jen podmíněně – to rezonuje v příslušnících celých intelektuálských generací i ve chvílích, kdy se domnívají být zcela neideologičtí. Proto u nás mohou být socialisté zároveň konzervativní a konzervativní voliči se přiklánět k socialistickým myšlenkám.

Myslet hlavou bolí, ať už jste hrdina, nebo ne

  S Vaculíkem bylo snadné nesouhlasit – ale jaké to byly příležitosti k nesouhlasu! Jakmile se o to člověk pokusil, hned se přesvědčil, že myslet hlavou bolí. „Většina lidí dobře cítí své meze a nejde v jednání nad to, co je schopna unést pak v následcích. Kdo přiměje lidi, aby v chladné sezoně šli nad svou nosnost, neměl by se divit, že se lámou. Pudový strach z hladu brzdí ve zdravém a střízlivém člověku sympatie k muži, jenž pro svou i společnou věc sáhl k hladovce,“ napsal Vaculík v roce 1979 v Poznámkách o statečnosti. „Hrdinské činy se nehodí do života. Jsou to zvláštní události, které se mají hlásit. Daří se jim v mimořádné situaci, která ale nesmí trvat dlouho. Davová psychóza hrdinství je výborná, když zároveň opodál několik střízlivých hlav s dobrou informací a spojením má představu, co potom.“ Je to možná špatně, ale zkuste s tím polemizovat!

  Vaculík byl paradoxně dost nepřirozený disident. „Za takových okolností (měkčího všeobecného útlaku za pozdního socialismu) má cenu hrdinského skutku každý kousek poctivě udělané práce, každý projev neúplatnosti, každé gesto dobré vůle, vybočení z chladné rutiny nebo krok a pohled bez masky. Zvláště protivník má nás zastihnout připraveny – ne umřít za jakousi všivou svatou věc, ale pochopit jeho dobrou stránku a uchopit ho za ni. Zatímco hrdinské činy lidi lekají a dávají jim možnost pravdivě se vymluvit, že na to nejsou stavěni, setrvat statečně na dobré normě můžou za přijatelné oběti všichni, a vědí to,“ uzavřel.

Cítíme, že Solženicynův Ivan Děnisovič byl Vaculíkovi bližší než třeba Voltaire. Kolem tohoto textu se v kruzích Charty 77 rozvinula docela důležitá polemika, v níž měl podle mého názoru pravdu Václav Havel, podobně jako v polemice s Kunderou v roce 1969. Ale s dovětkem, že po pádu komunismu došlo na Vaculíkova slova – těch, kteří dřív nebyli vidět, ale snažili se setrvat statečně na dobré normě, najednou bylo hrozně potřeba.

Polemika, jakých se dnes nedostává

  Polemické, provokativní články Vaculíkovy měly tu nenahraditelnou cenu, že ty nejlepší oponenty přiměly k nepominutelným výkonům. Počátkem 90. let byl Ludvík Vaculík velkým kritikem komerční televize, její vulgarity, jejího vlivu na společnost. Filozof Václav Bělohradský na ně tehdy reagoval stručným sloupkem v Lidových novinách, jehož název Když ještě Nova nebyla přesně vyjadřuje Bělohradského argumentaci: připomněl Vaculíkovi, jakých zvěrstev se lidé – ne tak dávno a ne tak daleko od Vaculíka – dokázali dopouštět, aniž by byli oblbováni komerční televizí. Vezměte nějaký Vaculíkův a tento Bělohradského text a máte lepší materiál na seminář o roli médií než pět násobně delších akademických textů.

  Vaculíkovy texty dokázaly člověka přimět, aby se s nimi utkal či sledoval výkony těch, kdo to udělali. Když v prezidentské kampani v roce 2013 vznikla pod Vaculíkovým vedením nahrávka písně Kníže má k lidu blíže v podání skupiny českých spisovatelů, reakcí byla vlna posměšků a nenávisti, často z řad lidí, kteří sami sebe považují za progresivní a vzdělané – zájemce najde na internetu dostatek příkladů. Byla Vaculíkova loajalita k přátelům a lidem, jichž si vážil, vždy tak směšná, anebo lidé zhrubli a zblbli? To druhé.

Jaký význam má národ? A proč mi má záležet na tom, že jsem Čech?

  Bytostný konzervativec Vaculík byl zároveň v literatuře neuvěřitelný avantgardista. Svým Českým snářem může kdykoli vytřít všem postmodernistům zrak, kdyby o to stál. Je to sbírka drbů (samozřejmě tak byl mnohými tehdejšími čtenáři čten, proti tomu není imunní nikdo), je to svědectví o životě disidentské obce utlačované policií, je to neurvalé zveřejňování vlastního nitra, je to hra se čtenářem a je to odvážný experiment s tím, co se během jednoho roku z každodenního psaní vyvine. A přece je to román, román pro dobu, kdy se zdá být drzost chtít po čtenáři, aby vzal vážně váš vymyšlený příběh.

  Kdyby Český snář vznikl ve velké zemi ve světovém jazyce, zakousnou se do něj akademici jako do Tristrama Shandyho. Ale nevznikl, a proto je tu jen pro nás. Jaký má vlastně význam národ, proč by mi mělo záležet na tom, že jsem Čech? – to je otázka, jež dnes zanechává řadu hlavně mladších lidí naprosto perplex. Přečtěte si Český snář a zjistíte, že je to kniha, která ovlivní vaše chápání toho, co je to charakter, přátelství, hrdost, podlost, jak se formuje lidský osud a jak funguje lidské nitro. Samé univerzální, všelidské kategorie. Ta kniha je originálním příspěvkem k nim, je nepřevoditelná na žádnou jinou hodnotu, žádné jiné dílo. A kdybyste nebyli Češi, nikdy byste se k této zkušenosti nedostali. Jste ochotni tu zkušenost vrátit?

 

Léto je tady

Tomáš Halík

(Lidové noviny, 17. 6. 2015)

  Pan Ludvík si nepřál, ba zakázal oslavné, smutné a patetické řeči. Proto i toto "poslední slovo" při bohoslužbě, kterou ho vyprovázíme do nebe, bude zčásti obvyklá salvátorská promluva k evangeliu a zčásti spíš takový fejeton.

  Léto je tady. Právě jsem se zlobil na kostnický koncil, nejen za to, že nám upálil Husa, ale i za to, že ho upálil v roční dobu, kdy univerzitní učitelé mají nejvíc práce s koncem akademického roku a k tomu musí říkat všem médiím neotřele a za minutu a půl, kdo byl mistr Jan a proč ho máme rádi. A do toho všeho umře Vaculík. "Řekněte nám – na minutu a půl, znáte to – kým byl pro Vás Ludvík Vaculík? Přece jste se dobře znali, vždyť vystupujete dokonce v jednom jeho románu!"

  Vaculíka jsem četl od svých gymnazijních let, zlatých let šedesátých, Sekyra patřila ke kultovním knihám naší generace. Četl jsem ho i v mračných letech sedmdesátých a osmdesátých, těžko čitelnou desátou kopii na průklepovém papíře, půjčenou jen na jednu noc. Avšak o Vaculíkově místě v dějinách české literatury promluví kompetentněji literární historici.

  Četl jsem s nadšením texty, jimiž se zapsal do českých politických dějin, projev na sjezdu spisovatelů a Dva tisíce slov; řekl za nás to, co jsme všichni cítili, ale nedokázali tak pregnantně vyjádřit. Potom se horlivě snažil vyhnout se roli morální ikony a nositele svědomí národa, "být mravný jaksi za ty druhé". Ale o tom ať mluví historici české politiky.

  Ode mne se asi čeká, že řeknu něco o jeho vztahu k Bohu a církvi, k víře, k hříchu a milosti; vždyť v téhle farnosti právě před dvaceti lety znovu vstoupil do katolické církve, z níž se dal vypsat při vojenské základní službě. Jak pak do Lidovek napsal, vybral si sám za pokání, že pokud někdo napíše do těch novin něco ošklivého a útočného o církvi, on ji bude hájit jako rytíř bez bázně a hany: "Bude-li se nějaký pitomec zas otírat o církev, postavím se mu!" Měl k tomu v posledních letech bezpočet příležitostí a ten slib opravdu často plnil.

  Ale vždyť já jsem byl při jeho návratu do církve spíš jen vděčným svědkem, pouze jakýmsi "pošťákem"; křest je ostatně nesmazatelné znamení a nátlak vojenských politruků na tom nic nezmění. A navíc o mnohém z toho, co snad vím o tom zápasu nebe a pekla, čertů a andělů o Vaculíkovu duši, stejně musím mlčet jako Jan Nepomucký, i kdyby mně pálili bok pochodněmi a házeli mne z mostu do Vltavy.           Vzpomínám jen na větu, kterou prý pronesl, když jsem poprvé výrazněji vstoupil do jeho životního běhu: "Já chápu, že on musí obracet hříšníky a hříšnice, ale proč s tím zasahuje zrovna do mého života?" Připomínal mi tehdy mladého svatého Augustina, který se modlil: Pane Bože, obrať mne, naprav můj život – ale prosím, ne hned!

Fejetonistovy cudné výroky o Bohu  

  V těchto dnech jsem i já měl poněkud pošetilé přání: přál jsem si, je-li v nebi nějaký koutek českých spisovatelů (jistě vypadá jinak než dobříšský zámek), naslouchat tomu, jak tam spolu Karel Čapek, Václav Havel a Ludvík Vaculík mluví o podobnostech svého vztahu k Bohu a náboženství. Vždyť tím je mnoho řečeno o spiritualitě české kultury, kterou všichni tři spoluutvářeli. Všechny tři vyprovodila do nebe katolická církev pohřebními obřady a všichni tři na ně měli právo – a to nejen proto, že byli všichni tři katolicky pokřtěni a měli mezi svými nejbližšími lidi živé víry a mezi svými přáteli kněze. Nikdo z těch tří nebyl ateista, i když jejich víra byla hodně osobitá a k tomu, aby se vešla do kategorie "katolická", bylo třeba chápat katolicitu v jejím původním, velkoryse širokém smyslu. Česká katolická církev si je nemůže jednoduše přivlastnit, ale také – pokud chce být opravdu katolická (tj. všeobecná) a opravdu česká – se jich nemůže vzdát.

  Vždyť jak porozumět specificky české "plaché zbožnosti" bez Čapkovy Šlépěje v Božích mukách či stařečka v Krakatitu, bez Havlova vyznání, jak se po jistém selhání ve vězení náhle "ocitl jaksi v pracovně samého Pánaboha" nebo bez některých cudných výroků o Bohu ve Vaculíkových fejetonech? Tuhle českou "malou víru" nelze přehlédnout!

Omyly, pády a hříchy

  Vždy když pro bohoslužbu pro nějakou zvláštní příležitost hledám nejvhodnější biblický text, skončím u toho, který se ten den podle liturgického pořádku právě čte. V dnešním evangeliu jsme slyšeli o království Božím jako malém semínku, z něhož vyroste mohutný strom. Asi to nemáme prvoplánově vztahovat na církev, která měla skrovné prapočátky a zmohutněla v celoplanetární instituci. Církev je někdy malá, jindy velká, pak zase malá a pak zase třeba velká, i když možná jinde a jinak. O malém semínku čteme v evangeliu ještě na jiném místě. Když učedníci Ježíše prosí "přidej nám víru!", on jim odpovídá, že když budou mít víru malou jako hořčičné zrnko, budou konat neslýchané věci.

  Jednou mne napadlo, že možná nekonáme ty neslýchané věci proto, že máme víru příliš velkou. Naše víra časem nabobtnala a ztloustla, nabalily se na ni mnohé naše teorie a fantazie, ideologie, projekce našich přání a strachů. Teprve až se toho všeho zbavíme, až budeme mít víru jako malé hořčičné zrnko, budeme konat věci Boží. Vždyť v Písmu čteme, že věci, které jsou v očích lidí velké, jsou malé před Bohem a ty, které jsou v lidských očích nepatrné, jsou před Bohem velké. Teprve ta malá víra, svlečená ze všeho, co jsme na ni během dějin navršili, bude opravdu "víra Boží". Evangelium říká "mějte víru Boží" – to je něco jiného než "víra v Boha". Jednou jsem jednomu muži, který se stále trápil, zda opravdu věří v Boha, řekl: Víte, to není to nejdůležitější, zda vy věříte v Boha. Daleko podstatnější je vědět, že Bůh věří ve vás.

  Ano, základním poselstvím Bible je, že Bůh věří v nás, v každého z nás: postavil nás do složitého světa a vybavil nás svobodou vůle a rozumem a svědomím – a ač je to k nevíře, On věří v nás, důvěřuje nám, že si s touto výbavou na spletitých cestách života nějak nakonec poradíme. Ano, cesty mnohých jsou klopotné a zamotané, jsou na nich omyly, pády a hříchy, ale jsme-li poctiví a upřímní, i po těch všech oklikách nakonec najdeme cestu do Jeho náruče – jako náš bratr Ludvík.

Co je pořádek

  Karel Čapek ve své poslední hře napsal scénu, v níž se dva bratři hádají o to, co to znamená uklízet, dělat pořádek. "Pořádek je, dát věci tam, kde byly," tvrdí konzervativní pravičák Kornel. "Pořádek je, dát věci tam, kde mají být," namítá levicový radikál Petr. "Pořádek je, dát věci tam, kde je jim dobře," řekne nakonec matka.

  Ludvíka Vaculíka mnozí vnímali jako ustavičného rebela, bojovníka, zápasníka za právo a spravedlnost, usilujícího dát věci tam, kde by být měly. Ale při bližším pohledu se jevil spíš jako selský konzervativec, věřící v odvěký řád, toužící ze zmatků světa dát věci tam, kde od věků byly. Nikoliv náhodou Ludvík Vaculík často tvrdil (a já se ho nestačil zeptat, zda ví, že to před ním řekl Nietzsche), že má na všechno dva rozdílné názory. Ale v těch nejcennějších a nejzralejších místech svého díla Vaculík prozrazuje touhu dát věci tam, kde je jim dobře.

Vrátí se

  Věřím, že panu Ludvíkovi už je dobře. Leží na venkovském hřbitově, o kterém napsal: Je to hřbitov nevelký, ale útulný. Na hrob si nechal napsat kóan: Byl jsem tu a možná zas přijdu.

"Ano, až při vzkříšení, v poslední den," řekla Marta Ježíšovi na jeho slova, že se znovu shledá se svým bratrem Lazarem. Ale pro Ježíše vzkříšení a věčnost nejsou jen záležitostí záhrobí. Život věčný, život v plnosti, začíná tam, kde člověk žije vírou, láskou a nadějí. Pak už ani smrt není pro takového člověka poslední slovo.

  "Ti, které jsme milovali, vlastně ani neumírají," napsal filozof Edmund Husserl, "cítíme, že se nám dívají přes rameno, vnímáme, zda schvalují, nebo neschvalují naše jednání." Ludvík Vaculík byl mezi námi a vrátí se, spolu s mnohými, kteří nás předešli – kdykoliv budeme potřebovat vnímat jejich pohled přes rameno, slyšet ve svědomí jejich radu a povzbuzení, ve chvílích, kdy budeme opravdu do hloubky zvažovat správnost, či nesprávnost našeho jednání.