A. Kliment: Arcikníže české literatury

Alexandr Kliment

(Literární noviny, 26. června 2006, roč. 17, č. 26, s. 2.)

Minulé pondělí ještě dřív, než jsem otevřel čerstvé noviny, určil jsem si, co v našem tisku budu do pátku především sledovat: Detail, tedy jednotlivost, podrobnost. Inspirace v tom směru přišla s létem od pestrobarevných luhů a hájů. Staroslověnský Pán Bůh prostřel náš mírně zvlněný středočeský terén impresionistickým globálem květovaných ubrusů na podkladě všeobecné zeleně.

Kleknu si do trávy a co nevidím? Samý detail, jednotlivost vedle jednotlivosti, podrobnost. Čtenáři, vzpomeň na Ferdu Mravence a na toho národního kýčaře Karla Svolinského. V letních novinách o modrém, červeném nebo žlutém kvítku nic. Zato těch auťáků a nejdetailnějších podrobností o plážích a hotelech na pobřeží Jadranu, Černomoří, Středomoří atd. Rád bych se něco dověděl o mravenci na Ruzyňském letišti, o kopretině v kolejišti Hlavního nádraží, o divokém máku na sídlišti, který si tu zářivě anarchisticky kvete jako divoká láska. Podrobně můžu se spíš dočíst, jaké ceny bytů jsou teď na pražských sídlištích aktuální. Kolem Prahy máme jich asi padesát.

Zdá se, že většího začíná být více než malého a že malé už nic většího neskládá, a pokud chce být ještě malým, musí se přizpůsobovat velkému. Volič nás nezajímá, zajímají nás výsledky voleb. Krásná hra, kterou vymyslil s balonem na trávníku vtipný Angličan, přestává být hrou pro dvakrát jedenáct sympatických chlápků, ale vášnivým kšeftem milionů. Každý den nějaká přírodní nebo průmyslová katastrofa. Že maminka ztratí dítě v jedoucím rychlíku, je zpráva velká, nebo malá? A tajné i veřejné bezpečnostní služby celého světa stojí na stráži u bandasek mezikontinentální střely, které se plní palivem v přestárlém komunistickém korejském režimu. Kdyby se závažnost událostí podávaných z redakčních štábů měla vážit na tuny, každé ráno by kamion s novinami prorazil každý most. A vtip? A trochu humoru? Vtip dneska nevzniká, vtip se musí vymýšlet, a to je moc práce. A humor, legrace, to stojí moc peněz.

Tedy hledám odbočku, výhybku na vedlejší kolej, tam mezi ty staré pražce a mravence, kopretiny a červený divoký mák. Marně. I ty noviny, kterými jsem listoval, přesvědčily mě, že o detail není zájem, pokud ten detail nespojíme s něčím atraktivním, dráždivým nebo neuvěřitelným. Jak se má v této poloze a atmosféře psát o umění? Právě o tom umění detailu v životě? Obtížně, když umění samo zrazuje detail a hledá víc popularitu a originalitu než vlastní osobní jazyk. Jaký neztratil nikdy Jiří Kratochvil. Jeho nový román recenzuje v MF Dnes Josef Chuchma. To je dobře, že je kritik, který vás povzbudí, abyste si ještě dnes šli koupit novou knížku a abyste ji ještě dnes začali číst. Je ovšem dost bolestná citace z Kratochvilova nového románu Herec: „Je hrůzné a děsivé pozorovat na lidech nejbližších, jak se kamsi propadá to, co jsme na nich milovali a s čím jsme si je ztotožňovali.“ Osud románové postavy vždycky překračuje rámec osobního osudu. Myšlenka míří i k vývoji něčeho víc než osobního. Kultury? Společnosti? Světa? A tu se vkrádá nejnebezpečnější motiv do úvah o stavu lidské duše. Kdo je vinen. Ale to je jiná otázka.

Klasická verze: Sláva vítězům, čest poraženým. A co je víc, sláva, nebo čest? Tuhle otázku si kladu i nad našimi novinami z posledního týdne. Současnost je tristní: Vítězům všechno, poraženým nic. I v detailu se rozhoduje o penězích. Teď na konci roku odchází učitelka do důchodu. Dostane pěknou kytku. Kdo teď po volbách odchází ze Sněmovny, na cestu do dalšího života obdrží tři sta až čtyři sta tisíc. Konstatuju, nehodnotím, všímám si detailů.

O jedné velké události, která se ještě nestala, ale na kterou se těším, musím se ještě zmínit. Spisovatel Ludvík Vaculík oslaví 23. července 2006 osmdesáté narozeniny. Je to Arcivévoda české literatury. S vámi se všemi novináři a novinami, ať už jste jacíkoli a jakékoli v celku i detailu, mu blahopřeju.